V minulých týdnech ve světových médiích proběhly zprávy, že by Severní Korea mohla vojensky pomoci Rusku v souvislosti s jeho válečnou kampaní na Ukrajině, a to dodávkami válečného materiálu. Následně se dokonce objevily i zprávy, že by se Severní Korea mohla v ukrajinském konfliktu přímo angažovat, že by zde mohla nasadit až 100 000 vojáků, kteří by bojovali po boku ruských vojáků. Tyto zprávy zní poněkud fantaskně, přesto až tak překvapivé nejsou.

Foto: V minulých týdnech ve světových médiích proběhly zprávy, že by Severní Korea mohla vojensky pomoci Rusku v souvislosti s jeho válečnou kampaní na Ukrajině, a to dodávkami válečného materiálu. (ilustrační foto) | Shutterstock

Severní Korea totiž není zcela uzavřenou zemí, jak se nám někdy může zdát. Je faktem, že  Severní Korea je díky svým napjatým vztahům s Jižní Koreou a především s USA od světového dění poněkud odříznutá. Stejně tak je faktem i to, že totalitní severokorejský režim neumožňuje volný pohyb svých občanů, a ti nemohou běžně cestovat do zahraničí. Obdobně i návštěvníci Severní Koreje ( kterých ovšem není málo, protože Severní Korea coby skanzen komunismu je pro mnohé zajímavou kuriozitou) jsou velmi limitováni,  a to jak svým počtem, tak i v pohybu po zemi. Přesto Severní Korea není pouze uzavřená do sebe, a rozhodně není nějakým páriou světové politiky. Naopak, Severní Korea ve světové, mezinárodní politice hraje aktivní roli, a rozsáhle se angažuje v celé řadě zemí. Jak je pro Severní Koreu coby nejmilitarizovanější stát světa typické, tyto aktivity se převážně pojí s vojenstvím.

Co je důležité, Severní Korea se významně podílí i na světovém obchodu se zbraněmi. Severokorejský zbrojní export je většinou obestřen záhadami, protože Severní Korea své zbrojní dodávky do různých zemí obvykle tají, severokorejské zbrojní obchody se tak často neobjevují ani v databázích SIPRI, nebo je tomu až s velkým zpožděním. Přesto je severokorejský zbrojní export poměrně výrazný. Severokorejské zbraně se tak objevily v celé řadě rozvojových zemí, především v obdobně nedemokratických systémech, jako je i sama Severní Korea. To ovšem význam severokorejského zbrojního exportu nijak nesnižuje, spíš naopak. Severokorejské zbraně se objevily např. v Iráku, ale i Iránu, a to především za íránsko-irácké války, kdy Severní Korea dodávala zbraně oběma stranám konfliktu. Severokorejské zbraně se objevily i v afrických zemích, např. Etiopii, Zimbabwe či Demokratickém Kongu. Obdobně se dnes objevují severokorejské zbraně i v Sýrii rozvrácené občanskou válkou. A je třeba podotknout, že zbrojní export je pro chudou Severní Koreu významným zdrojem příjmů a tolik potřebné zahraniční měny.

Stejně tak se Severní Korea významně angažuje i nasazením svých vojáků. Severokorejští vojáci ale většinou působí jen jako poradci, podílí se na výcviku, na vypracování vojenských plánů, strategií atd. Severokorejští vojáci se tak objevili v celé řadě zemí. Opět jde především o různé nedemokratické státy - Sýrii, Írán, ale i africké Zimbabwe.

Je však zřejmé, že případná pomoc Severní Koreji Rusku – ať již prostřednictvím zbrojních dodávek, nebo i přímým nasazením severokorejských vojáků na Ukrajině – by byla něčím zcela jiným. Je tomu tak i vzhledem k geopolitickému významu  ukrajinského konfliktu, který je rozsáhle sledován jak světovými médii, tak i politiky snad všech zemí světa včetně  světových mocností. I proto si lze položit otázku – nakolik je takováto vojenská pomoc Severní Koreje Rusku reálná? A čím vším by mohla Severní Korea Rusku pomoci?

Severní Korea versus Rusko

Na první pohled ona možnost vojenské pomoci Severní Koreje Rusku působí poněkud absurdně, vezmeme-li v potaz pouhý poměr Ruska coby největší země světa s více než 140 miliony obyvatel a nesrovnatelně menší Severní Koreje s počtem obyvatel cca 26 milionů. Je navíc třeba vzít v potaz i to, že Rusko bylo vždy vojenskou mocností, a hodně si na tom zakládá. Rusko na zbrojení vynakládá obrovské potřeby, a nemělo by tedy mít něco takového zapotřebí. Je také třeba zmínit, že po dlouhá léta to bylo obráceně – Rusko, resp. Sovětský svaz bylo významným poskytovatelem pomoci Severní Koreje, a to včetně pomoci vojenské, realizované jak dodávkami zbraní, tak pomocí ve výcviku. Ve skutečnosti ale tento jev má svou logiku.

Předně lze konstatovat, že i současná válka na Ukrajině ukázala, že Rusko, resp. ruská armáda je pouze papírovým tygrem. Ruská armáda je sice velmi početná a disponuje obrovským počtem zbraňových systémů, její kvalita ale za kvantitou značně zaostává. Rusko vždy vydávalo významné částky na zbrojení, a od nástupu V. Putina své vojenské výdaje ještě dál navýšilo. Velká část těchto finančních prostředků ale byla promrhána v pochybných, často spíše prestižních programech, nemalé částky se také ztratily ve všudypřítomné korupci.

Stejně tak velkými problémy trpí i ruský zbrojní průmysl. Ruský zbrojní průmysl je na první pohled silný, disponuje velkým počtem zaměstnanců a rozsáhlými technickými kapacitami. Ruský zbrojní průmysl také dokázal vytvořit celou řadu kvalitních, technicky zajímavých produktů. Na druhou stranu ruský zbrojní průmysl má problémy s velkosériovou výrobou a především s dodržováním kvality, jak ukázaly např. dodávky do Alžírska. Nutno říci, že tyto problémy jsou do značné míry dány nikoliv samotným zbrojním průmyslem ( ve kterém působí celá řada schopných technokratů), ale spíše špatným managementem ze strany státu, který je vlastníkem velké části ruského zbrojního průmyslu. Je také třeba zmínit, že Rusko se v posledních desetiletích zbavilo velké části výzbroje své armády odprodejem do různých rozvojových zemí. Stejně tak byly z velké části rozprodány i původně velké zásoby munice. I to je důvod, proč se jí dnes Rusku nedostává.

Oproti tomu situace Severní Koreje je zcela jiná. Severní Korea je mnohem menší, nemá tedy takový lidský potenciál, potřebný pro budování armády. Severní Korea je také výrazně ekonomicky slabší, kdy její HDP ani zdaleka nedosahuje ruského HDP ( a to ani po přepočtu na obyvatele). Severní Korea ani nedisponuje tak výrazným nerostným bohatstvím jako Rusko, nemá tedy finanční prostředky, které by mu pomohly zajistit zbraně akvizicemi v zahraničí, ani technologie a komponenty potřebné pro rozvoj vlastního zbrojního průmyslu. Přesto je Severní Korea v lecčem silnější než Rusko.

Do jisté míry je to umožněno díky charakteru severokorejského systému, který klade otázku obrany státu a armádu na první místo. Severokorejská společnost se plně soustřeďuje na budování armády, a to na úkor všech ostatních oblastí. Výdaje na obranu, na zbrojení tak podle různých odhadů dosahují 20-25% HDP. Severní Koreu tak lze označit za nejmilitarizovanější stát světa. Lze ji ale díky tomu označit i za světovou vojenskou mocnost, s až abnormálně silnou armádou, která navíc realizuje rozsáhlou modernizaci své výzbroje.

O lecčem vypovídá i prosté srovnání velikosti armád Ruska a Severní Koreje. Rusko před zahájením války na Ukrajině, před současnou mobilizací disponovalo armádou čítající cca 855 tis vojáků ( plus Národní garda, polovojenské jednotky atd.). Oproti tomu mnohem méně lidnatá Severní Korea má k dispozici 1,28 milionu vojáků (k čemuž je navíc třeba připočítat i cca 5,7 mil příslušníků Dělnicko-rolnických Rudých gard). Toto srovnání jen podle počtu vojáků je sice poněkud zkreslující, přesto má také svou vypovídací hodnotu. Severokorejská armáda navíc disponuje i obrovským množstvím zbraňových systémů.

Severní Korea disponuje i výkonným zbrojním průmyslem. Ten byl budován již od šedesátých let minulého století, a to v rámci snahy o dosažení autarkie, plně v souladu se severokorejskou státní filozofií „ ču-čche“, filozofií „spoléhání na vlastní síly“ ( Severní Korea o nezávislost na zahraničních dodávkách usiluje i v dalších oblastech). Zpočátku tento zbrojní průmysl produkoval pouze různé kopie sovětských, resp. čínských zbraňových systémů, často navíc i v nižší kvalitě. Zejména v posledních dvou desetiletích ale tento zbrojní průmysl začal významně růst, a získával i na kvalitě ( a to i díky průmyslové špionáži). Dnes tak severokorejský zbrojní průmysl dokáže produkovat zajímavé, technicky pokročilé zbraňové systémy.

Důležité je také to, že vzhledem k velikosti severokorejské armády a tedy i velké potřebě zbraní, munice atd. je severokorejský zbrojní průmysl schopný produkovat zbraně a munici k nim v obrovském množství. To umocňuje i další charakteristický rys severokorejského režimu – snaha vytvářet zásoby, aby Severní Korea byla schopna vydržet i v dlouhotrvajícím konfliktu. Díky tomu má Severní Korea Rusku co nabídnout.

Co může Severní Korea dodat Rusku

Velkou roli hraje i to, že severokorejské zbraně a zbraňové systémy vycházejí z původních ruských, resp. sovětských vzorů, či jejich čínských kopií. Poslední vzory severokorejských zbraní se sice oněm původním sovětským vzorům hodně vzdálily a představují tak svébytné konstrukce, přesto si jsou severokorejské a ruské zbraně hodně blízké. Často používají shodnou munici. To ovšem případné dodávky ze strany Severní Koreje Rusku velmi usnadňuje.

Právě dodávky munice jsou tak nejpravděpodobnější. Ruská armáda totiž vzhledem k intenzitě bojů na Ukrajině trpí nedostatkem munice. Rusko by si tuto munici mohlo hypoteticky pořídit i v Číně, z celé řady důvodů, především politických, Rusku lépe vyhovují spíše dodávky od Severní Koreje. Právě možnost dodávek munice je tak nejčastěji zmiňována.

Severní Korea by tak mohla Rusku dodat např. munici 122 mm pro známá děla D-30 
( jejichž kopie Severní Korea také vyrábí). Zde lze podotknout, že děla D-30 Rusko na Ukrajině široce používá, a že se zde relativně osvědčila. Tato munice by mohla být použita i v samohybných dělech 2S1 Gvozdika, používající stejné dělo 122 mm. Severní Korea by mohla dodat i 100 mm munici pro ruské protitankové kanony T-12, protože severokorejská armáda má ve své výzbroji hned dva typy protitankových kanonů, které technicky vycházejí z T-12, a domácí zbrojní průmysl pro ně produkuje i odpovídající munici. Severní Korea by mohla dodat také munici 152 mm určenou pro ruská tažená děla D-20, resp. samohybná děla 2S3 Akacija. Severokorejská armáda totiž disponuje velkým počtem děl D-20 ( a jejich čínských kopií), Severní Korea také vyrobila samohybná děla Tokchon, které jako dělostřeleckou zbraň využívají děla odvozená od D-20. Severokorejský zbrojní průmysl pro ně produkuje příslušnou munici, a to včetně zdokonalených vzorů, které dosahují vyššího dostřelu. Důležité je i to, že tuto starší munici 152 mm určenou pro děla D-20 a 2S3 Akacija lze použít i v modernějších ruských samohybných dělech 2S19 MSTA-S, resp. 2A65 MSTA-B, která přitom tvoří páteř ruského dělostřelectva. V takovém případě schopnosti těchto děl nejsou plně využity, přesto i to by pro ruské dělostřelectvo znamenalo posilu.

Co je významné, Severní Korea může Rusku dodat i tankovou munici. To je pro ruskou armádu mimořádně důležité i vzhledem k tomu, jak široce tanky v ukrajinském konfliktu používá. Technicky by pak takovéto dodávky byly bezproblémové, protože severokorejské tanky používají stejnou, či podobnou munici jako ruské. Severokorejské tanky Pook-pung-ho a Songun-ho ( což jsou nejmodernější tanky zavedené ve výzbroji severokorejské armády) totiž používají kanon ráže 125 mm, odvozený od ruských tankových kanonů. Jejich munice je tedy  použitelná i v tancích T-72, T-80 a T-90 ruské armády. Severokorejský zbrojní průmysl tuto munici také vyrábí, Severní Korea si tedy může dovolit část této munice odprodat Rusku.

Vzhledem k tomu, že v poslední době Rusko začalo na Ukrajině používat i staré tanky T-62, je důležité, že Severní Korea může dodat munici i pro tyto tanky. Severokorejské tanky 
Chon-ma-ho, které přitom tvoří páteř tankového vojska Severní Koreje, jsou totiž pouze kopií tanků T-62, a mají s ním stejnou výzbroj tvořenou 115 mm kanonem. Severní Korea navíc tuto 115 mm munici vyrábí, může ji tedy poskytnout ve velkém množství.

Významné je, že Severní Korea může dodat i munici, resp. neřízené rakety 122 mm pro ruské raketomety BM-21, které ruská armáda také na Ukrajině široce používá. Severokorejské raketomety BM-11 a KN-12 jsou totiž pouze kopií těchto ruských raketometů, využívají stejný typ raket.  Otázkou je, zda by Severní Korea mohla dodat i 300 mm rakety, které by byly použitelné v ruských raketometech BM-30. Severokorejský zbrojní průmysl sice zkonstruoval 300 mm raketomety, široce používané severokorejskou armádou, podle některých zpráv je ale tato severokorejské 300 mm munice odlišná od ruské 300 mm munice, a zřejmě by s raketomety BM-30 nebyla kompatibilní. Pokud ale kompatibilní je, Severní Korea by mohla dodat i tyto rakety.

Severní Korea by Rusku mohla dodat i munici do protiletadlových děl ZU-23 ráže 23 mm a S-60 ráže 57 mm, protože kopie těchto děl a příslušnou munici k nim sama vyrábí. Zde lze přitom uvést, že tato protiletadlová děla ruská armáda používá především pro účely palebné podpory, a její spotřeba této munice proto bude obrovská. Stejně tak Severní Korea může dodat i munici do pěchotních zbraní, protože její zbraně používají munici ruských vzorů munici 5,45x39 mm, 7,62x39mm a 7,62x54 mm, případně i 12,7x108 mm, určenou do pušek řady AK, případně kulometů PKM či NSV.

Nejde ale jen o munici. Jde i o zbraně jako takové, které by Severní Korea Rusku mohla také prodat. Mohlo by přitom jít jak o dodávky přebytečných zbraní od severokorejské armády, tak i o zbraně z novovýroby, produkované severokorejským zbrojním průmyslem.

Severní Korea by tak mohla Rusku odprodat část svých děl D-30, resp. jejich čínských a severokorejských kopií, zvlášť když má těchto děl obrovské množství. Děla D-30 ráže 122 mm jsou někdy pro svůj nižší dostřel poněkud přehlížena, přesto se výborně hodí pro úkoly palebné podpory na nižších úrovních ( pluk, brigáda), a v ruské armádě představují oblíbenou zbraň. Stejně tak v úvahu připadají i dodávky děl D-20, na která jsou ruští vojáci zvyklí.

Nejde ale jen o dodávky těchto starších děl, často pocházejících z původních dodávek Sovětského svazu Severní Koreji. Stejně tak jde i o možnost dodávek moderních zbraní, které v posledních letech byly v Severní Koreji zkonstruovány, a kterými se Severní Korea pravidelně chlubí při svých monstrózních vojenských přehlídkách. Severokorejský zbrojní průmysl totiž v posledních letech dosáhl celé řady úspěchů, a představil celou řadu nových zbraní, které se již zcela vzdálily od někdejších ruských a čínských systémů. Jde tak o zcela svébytné konstrukce, které navíc často vypadají až překvapivě moderně. Právě ty by mohla Severní Korea Rusku dodat.

Severní Korea např. v r.2018 představila nové pásové samohybné dělo, které působí do jisté míry jako kopie jihokorejského samohybného děla K-9 Thunder. Podle některých zpráv dokonce toto samohybné dělo vzniklo jen díky průmyslové špionáži. U tohoto samohybného děla je dosud otázkou, zda používá „západní“ ráži 155 mm, nebo zda má ráži 152 mm. Pokud by ale používalo ráži 152 mm a bylo by kompatibilní s ruskou municí, mohlo by toto samohybné dělo být zajímavé i pro ruskou armádu. Je otázkou, zda toto SHD je skutečně srovnatelné s jihokorejským typem K-9, který představuje světovou špičku. Nicméně jde o dělo srovnatelné s ruským SHD 2S19 MSTA,  a představovalo by tak významnou posilu pro ruské dělostřelectvo.

Stejně tak by Severní Korea mohla dodat Rusku nedávno představené obrněné kolové transportéry, které působí jako kopie amerického typ Stryker. Zde lze podotknout, že Rusko dosud používá zastaralé obrněné transportéry BTR-82 s překonaným umístěním motoru v zádi vozidla, a modernější obrněné transportéry Bumerang, které tento handicap již nemají, se mu dosud nepodařilo zavést do výzbroje. I tyto moderně řešené severokorejské obrněné transportéry by tak pro ruskou armádu byly přínosem.

Severní Korea by Rusku mohla dodat i tanky. Dodávky tanků ze Severní Koreje by pro Rusko coby někdejší tankovou velmoc byly zřejmě poněkud potupné. Nicméně Rusko je dnes v takové situaci, že by zřejmě rádo sáhlo i po těchto dodávkách. Severní Korea by tak mohla nabídnout tanky Chon-ma-ho, ale i Songun-ho a Pook-pung-ho, technicky příbuzné ruským tankům. A časem nelze vyloučit ani dodávky nejmodernějších, dosud nepojmenovaných severokorejských tanků, představených v r. 2020, u kterých ale dosud nebyl dokončen vývoj.

 Diskutabilní je možnost dodávek raketové techniky. Je nepravděpodobné, že by Severní Korea Rusku dodala některý z typů svých balistických raket – ty pro ni představují až příliš významný prvek národní bezpečnosti, a jsou předmětem přísného utajování. Tyto rakety navíc Rusko vzhledem k charakteru bojů na Ukrajině ani nepotřebuje. Na druhou stranu by Severní Korea mohla Rusku dodat své pokročilé raketomety, a to nejen běžné raketomety BM-11 ráže 122, ale především své moderní velkorážové raketomety 300 mm či raketomety KN-25 ráže 600 mm. Ty přitom dosahují vyšších výkonů než ruské raketomety. Stejně tak by Severní Korea mohla Rusku dodat své operačně taktické rakety, např. systém KN-23, který je technicky blízký ruskému typu Iskander, či obdobně výkonný typ KN-24.

Důležité je, že Severní Korea by Rusku mohla dodat i některý ze svých moderních protiletadlových systémů, protože ty představují kopie ruských typů TOR, BUK-M či S-300 či jejich čínských modifikací. Pro ruskou armádu by tedy nebylo problémem tyto systémy osadit svými vojáky. Je ale otázkou, zda by Severní Korea byla ochotna tyto pokročilé protiletadlové systémy dodat, když ty tvoří v početné severokorejské PVO pouhou menšinu, a převažují zde zastaralé systémy, jako jsou S-75 Volchov či S-125 Něva. Severní Korea navíc sama tyto protiletadlové systémy potřebuje vzhledem ke své neustálé konfrontaci s Jižní Koreou a USA, a to jak pro ochranu vládních institucí a sídel nejvyšších státních představitelů, tak i pro ochranu tolik důležitých jaderných zbraní. Takovéto dodávky jsou tedy méně pravděpodobné.

Severní Korea tak má Rusku co nabídnout. Nutno říci, že nejde jen o zmíněné systémy; autor uvedl jen ty nejvýznamnější, a ty, u kterých jsou dodávky nejpravděpodobnější. Severní Korea tedy může Rusku dodat široké spektrum různých zbraňových systémů, od ručních zbraní až po operačně-taktické či protiletadlové raketové systémy. A  co je důležité, může je dodat ve značném množství.

100 000 severokorejských vojáků?

Otázkou je ona zmiňovaná možnost přímé účasti severokorejské armády v ukrajinském konfliktu, nasazení až 100 00 vojáků po boku ruských vojáků. Předně lze říci, že v lecčem by severokorejští vojáci byli pro Rusko přínosem. Jak ukazují záběry z různých cvičení ( které ovšem mohou být zkreslující), severokorejská armáda má velmi dobrou úroveň výcviku. Zde se tak obráží nejen dlouhá doba prezenční služby severokorejské armády, ale i propracovaný systém záloh.

Dávno navíc neplatí starší klišé, že by severokorejští vojáci byli podvyživení, a nemají tedy potřebnou úroveň. To sice byla pravda, ale v devadesátých letech, kdy celá Severní Korea trpěla opakovanými hladomory. Dnes je situace jiná. Severokorejští vojáci jsou sice chudší než vojáci západních armád, nesmíme ale zapomenout také na to, že armáda je v Severní Koreji preferovanou institucí, a vojáci budou vždy zásobováni ( včetně potravin), a to i na úkor většinové společnosti.

Důležité je také to, že severokorejští vojáci jsou silně ideologicky zpracováni. Jsou vycepováni drilem, který se netýká jen armády, ale který severokorejské občany provází už od kolébky. Ona míra ideologické indoktrinace je přitom v Severní Koreji nesrovnatelně vyšší než v Rusku. Díky tomu mají severokorejští vojáci vysokou bojovou morálku, což se o ruských vojácích říci nedá. Čistě z taktického hlediska by tak tito vojáci byli přínosem.

Je samozřejmě otázkou, jak by fungovala spolupráce ruské a severokorejské armády, když výrazným negativem by byla jazyková bariéra. Na druhou stranu lze podotknout, že ruština se na severokorejských vojenských školách běžně vyučuje. Rusko by navíc mohlo na Ukrajině severokorejským jednotkám přidělit samostatný úsek, kde by bojovaly samostatně. Přesto by kooperace ruské a severokorejské armády byla jistě velmi obtížná.

Nasazení 100 000 severokorejských vojáků je nepravděpodobné, toto číslo je až příliš vysoké ( nezapomínejme ale, že severokorejská armáda má 1,28 mil vojáků, takže by to nebyl problém). I pouze dílčí nasazení menšího počtu severokorejských vojáků by ale pro Rusko mohlo být vítanou pomocí.

Nasazení severokorejské armády ve válečném konfliktu na Ukrajině by ovšem jistě vyvolalo ostré reakce ze zahraničí, zejména od USA. Zde lze ale podotknout, že Severní Korea je tak jako tak pod sankcemi USA a západních zemí, dlouhodobě má s nimi napjaté vztahy, a zjevně si z toho příliš nedělá.

Jaká je motivace Kim Čong-una?

Je samozřejmě otázkou, proč by chtěla Severní Korea takto Rusku pomáhat, jaká je motivace severokorejského vedení a především samotného diktátora Kim Čong-una. Je faktem, že doba ideologického rozdělení světa z dob studené války již pominula, a komunistická, stalinistická Severní Korea tak nemá příliš důvodů pomáhat kapitalistickému Rusku. Nicméně i tak je Rusko pro Severní Koreu významným partnerem. Rusko je pro Severní Koreu především partnerem obchodním; Rusko je jedním z mála států, se kterým Severní Korea obchoduje, a ekonomicky s ním spolupracuje v řadě projektů.

Nezapomeňme také na to, že případné dodávky zbraní Rusku by pro Severní Koreu byl velmi dobrý obchod. A severokorejští představitelé a především sám Kim Čong-un opakovaně dokázali, že umí uvažovat ekonomicky. Jejich ekonomické uvažování je sice odlišné od ekonomického uvažování západních lidí, vychází z jiných hodnot, přesto je velmi pragmatické. Proto bychom ho neměli podceňovat. Rusko by navíc za dodávky zbraní mohlo Severní Koreji zaplatit pro ni tolik potřebnými surovinami, především ropou, které se Severní Koreji nedostává. To by zároveň byl obrovský zdroj příjmů i pro severokorejské politické elity včetně samotné rodiny Kim Čong-una.

Především je ale důležité to, že Rusko je pro Severní Koreu významným politickým partnerem, je pro ni spolubojovníkem v jejím boji se západními demokraciemi, především pak s USA. Každý krok, který může nějak poškodit USA, je pro severokorejské vedení vítaný. Pomoc Rusku v jeho bojích na Ukrajině by tak mohla být právě takovým krokem. Proto nelze vyloučit ani dodávky zbraní, ale ani nasazení severokorejských vojáků, byť ne v tak impozantním počtu, jaký je zmiňován. I nasazení třebas jen menšího počtu vojáků by pak byl pro severokorejské vedení obrovským propagandistickým počinem, a zároveň určitým políčkem USA, které by na tento krok – vzhledem k tomu, že Severní Korea vlastní jaderné zbraně – jen těžko hledaly odpověď.

Je samozřejmě otázkou, zda vůbec dojde k nějaké pomoci Severní Koreje Rusku, ať již v podobě dodávek zbraň a munice či dokonce přímému nasazení severokorejských vojáků. Je dost dobře možné, že jde o pouhé blufování, a nakonec z toho nic nebude. Tomu by nasvědčoval i fakt, že Severní Korea se od Ruska poněkud distancovala po jeho vyhlášení mobilizace. Přesto má ona nabídka Severní Koreje pomoci Rusku hlubší vypovídací hodnotu. Ukazuje totiž, že Severní Korea má čím dál vyšší ambice, a že chce ve světové politice hrát čím dál aktivnější roli. Severní Korea Kim Čong-una je tak výrazně jiná než do sebe uzavřená Severní Korea Kim Čong-ila, ale také jiná než vyhraněně ideologická Severní Korea Kim Ir-sena. Je těžko říci, čím vším to je. Svou roli jistě hraje i to, že Kim Čong-un je stále ještě velmi mladý, je tedy energičtější a ambicióznější. Svou roli zde ale hraje i vlastnictví jaderných zbraní, díky nimž se Severní Korea a její vedení cítí takřka beztrestně ( byť to může být jen iluze). Ona nabídka pomoci Rusku – ať již je vedená upřímnou snahou pomoci, či spíše snahou zviditelnit se na světové politické scéně, a zároveň popíchnout USA ( a přitom na tom vydělat) – tak do této nové politiky Severní Koreje dobře zapadá.