Československé opevnění z let 1935-38, symbol odhodlání bránit mladou demokracii, ale také největší pomník první Československé republiky a připomínka ostudné Mnichovské dohody. Důmyslný obranný systém lehkých a těžkých objektů byl ve své době naprosto nadčasový a pokud by se povedlo naši obrannou linii dokončit a o naši republiku by se svedl boj, měl by nepřítel obrovské problémy.

Jak vše dopadlo, zná asi každý z nás. Opevnění se stačilo dokončit jen na pár místech a po záboru Sudet, na základě Mnichovské dohody v září 1938, jsme o něj prakticky přišli. Ke konci války pak naše opevnění paradoxně posloužilo v obranných bojích ustupující německé armádě.

Obranný systém sestával z malých "bunkrů" tzv. ŘOPíků (název podle Ředitelství opevňovacích prací ). Jednalo se převážně o železobetonové lehké opevnění vzor 37.

Psali jsme:Válečná služba pozdějšího prezidenta USA Reagana formovala jeho politické postoje

Standardně byl Řopík osazen (v různých kombinacích) naším lehkým kulometem vz.26 a těžkým kulometem vz.37. Tehdy se jednalo o jedny z nejvýkonnějších a nejspolehlivějších zbraní na světě.

Foto: Lehký objekt vzor 37 tzv. ŘOPík

ŘOP byl opatřen také periskopem, kterým se dal bezpečně sledovat nepřítelův pohyb. Do vybavení objektů patřil i ruční ventilátor, který v případě potřeby (útok plynem nebo kouřem) vháněl do objektu čerstvý vzduch a vzduch zkažený se na základě vznikajícího přetlaku automaticky odváděl ven mimo objekt.

Celkově byl objekt velmi soběstačný a odolný. Každý objekt se betonoval najednou a každý beton procházel přísnou kontrolou tvrdosti a odolnosti.

Psali jsme:Leibermuster: Revoluční maskovací vzor pro Wehrmacht a Waffen-SS, který přišel až na konci 2. světové války

Na střeše objektu si i dnes můžeme povšimnout "zakroucených drátů", kterým se říkalo "prasečí ocásky" a primárně sloužily k uchycení maskovacích sítí. Tyto ocásky byly často i po vnějším obvodu bunkru a sloužily k uchycení ostnatého drátu jako protipěchotní překážky.

Foto: Původní fotografie čerstvě dokončeného objektu vz.37 (na stropě ŘOPíku si povšimněte prasečích ocásků)

Po širším obvodu objektu spolu s protipěchotní překážkou byly zapouštěny do země i odolné železobetonové sloupy nebo umísťovány tzv. rozsocháči (ježci), které sloužily jako protitanková překážka.

Dnes je naprostá většina těchto Řopíků silně zanedbaná, vandaly poničená a znečištěná, což je velká škoda.

Dálší, mnohem mohutnější, objekty byly pěchotní a dělostřelecké sruby, které měly 2. patra (nadzemní a podzemní) a měly být soběstačné (munice, potraviny, vlastní studna) až po dobu několika týdnů. Horní patro (bojové) bylo vybaveno především místnostmi potřebnými pro vedení boje, což byly především střelecké místnosti s hlavními i obrannými zbraněmi objektu, vchod do srubu, stanoviště velitele a telefonní ústředna a zvonové šachty, kterými byl za pomoci žebříku možný přístup na podlážku pancéřového zvonu či kopule. V dolním (týlovém) patře byla umístěna strojovna, filtrovna, ubikace mužstva, sklady paliva, střeliva a proviantu, ale i studna a umývárna s WC.

Jejich úkolem bylo, s pomocí lehkého opevnění (již zmiňovaných ŘOPíků) a protipěchotních / protitankových překážek střežit státní hranici. Rozmístění těžkých objektů muselo být odborně vyměřeno a vypočítán jejich palebný vějíř tak, aby se kryl vždy se sousedním srubem. V případě potřeby, kdyby se nepřítel dostal do bezprostřední blízkosti srubu, bylo povoleno i přímé postřelování objektu ze sousedního srubu.

Foto: Zrekonstruovaný pěchotní srub K-S 14 „U cihelny"

V nejočekávanějších místech potenciálního útoku Wehrmachtu bylo naše opevnění logicky nejtěžší a nejkoncentrovanější. Vybrané pěchotní / dělostřelecké sruby byly mezi sebou propojené podzemními chodbami a spolu s pozorovacími a dalšími podpůrnými objekty dohromady tvořily tzv. dělostřelecké tvrze.

První používané rozdělení bylo dle odolnosti (síla stěn a stropu). V československém opevnění bylo používáno 6 variant. Jednalo se o čtyři stupně označené římskými číslicemi I - IV, které byly přejaty od objektů francouzské Maginotovy linie a dva stupně označené arabskými číslicemi 1 a 2 dodatečně zřízené pro potřeby v našich podmínkách. Toto dělení platilo nejen pro pěchotní sruby, ale i pro všechny ostatní druhy objektů československého těžkého opevnění.

Foto: Dělostřelecký srub R-S 79 "Na mýtině" je největším vybetonovaným objektem na našem předválečném opevnění (součást dělostřelecké tvrze Hanička)

Nadčasové nebylo jen rozmístění, orientace a zpracování samotných obranných objektů, ale také jejich vybavení a výzbroj. Kromě lehkých kulometů vz.26 a těžkých kulometů vz.37 měly být vybrané těžké objekty vybaveny výkonnými rychlopalnými minomety a kanony.

Našim předkům se muselo v roce 1938 opevnění jen velmi těžko opouštět a dodnes řada z nás cítí pachuť zloby, když si vzpomene, jak jsme museli naše opevnění bez boje předat nepříteli.

S kamarády jsem navštívil většinu našeho pohraničního opevnění a chtěl bych velmi poděkovat klubům vojenské historie i jednotlivým nadšencům za neskutečnou práci, kterou odvedli a odvádějí v rámci rekonstrukce obranných objektů. Díky nim se budou moci z našeho pohraničního opevnění těšit i další generace.

Video: Hlučín-Darkovičky 2018 / YouTube