První tanky M4A1 Sherman připluly do Velké Británie v létě 1942 a již od počátku si od nich Britové slibovali větší bojeschopnost, než od předchozích M3 Lee, které Britové obdrželi krátce před tím. Výzbroj byla konvenčnější a silnější, pancéřování silnější a prostor pro posádku pohodlnější. Netrvalo dlouho a tanky Sherman zamířily do severní Afriky, kde se kromě nepřítele musely vypořádat také z drsným africkým podnebím.

První tanky, které dorazily do severní Afriky, nebyly vůbec připraveny na službu v poušti. Tanky tak musely být modifikovány v polních dílnách, kde na ně technici provizorně přidělávali protiprachové filtry, držáky na kamufláž „Sunshield“, která tanky maskovala do podoby kolových vozidel, úložné koše, či držáky na kanystry s vodou a palivem. Pouštní kamufláž pak byla aplikována až v Africe a natírala se přímo na původní standardní olivovou barvu.

Foto: Tanky Sherman neměly při svém prvotním nasazení v Africe žádnou konkurenci. Generál W. G. Holmes, velitel 9. armády, stojí u tanku Sherman ze stavu Wiltshire Yeomanry. 5. dubna 1943. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Poslední rytíř... král Albert I. - hrdina 1. světové války

Tanky Sherman se měly zúčastnit druhé bitvy o El Alamejn, přesto však dodávky tanků vázly. První taky dorazily do severní Afriky jen pár týdnů před chystanou ofenzívou, přesto se nakonec Britům podařilo shromáždit celkem 252 Shermanů, kdy 92 tanků sloužilo u 1. obrněné divizi, 124 Shermanů v 10. obrněné divizi a 36 Shermanů v 9. obrněné brigádě. Kvůli pozdnímu příjezdu tanků nebyl dostatečný čas na výcvik posádek, což se podepsalo na bojeschopnosti, ale i soudržnosti tanků s okolní bojující pěchotou. Vzhledem k tomu, že útok měl probíhat v noci přes minové pole, byla kooperace s okolní pěchotou pro tanky stěžejní. 

Tanky Sherman poprvé vyrazily do bitvy za úsvitu 24. října 1942. Sázka na nové tanky se Britům vyplatila. 75mm kanón M3 tanků Sherman si dokázal hravě poradit s německými obrněnci, zatímco úhlovaný pancíř Shermanů německé střely efektivně odrážel. Navzdory tomu Shermany uvízly v úzkých průchodech minového pole a staly se tak snadným cílem německého dělostřelectva. Dodávky tanků Sherman ovšem rostly, a tak Britové dokázali ztráty úspěšně nahrazovat. Po týdnu bojů měla 1. obrněná divize k dispozici 113 Shermanů a 9. brigáda měla 39 tanků a 10. divize byla v tu chvíli odvolána do zálohy. 

Foto: Tank Sherman zamaskovaný pomocí kamufláže Sunshield, který tank maskuje jako nákladní automobil. Severní Afrika, 26. října 1942. | Wikimedia Commons / Public domain

Britové byli s americkými tanky velice spokojeni a nešetřili chválou. Britský atašé ve Washingtonu předal americké straně následující zprávu: „Zkušenosti z provozu v poušti naznačují velkou spokojenost s tanky M4 (Sherman). Umístění hlavního děla ve věži umožnilo plně využít potenciál pancíře tanku v pozici „hull down“, stejně tak i dobré pozorovací schopnosti velitele tanku. Existují konkrétní důkazy, že nepřátelské tanky, včetně speciálního PzKw IV (se 75mm dělem s dlouhou hlavní) byly zničeny až na vzdálenost 2 000 yardů (zhruba 1 800 metrů). Všichni se shodují, že by bylo záhodno do Afriky odeslat další tanky M4 Sherman.“

Psali jsme:Adolf Hitler během 2. světové války navštívil frontové linie opakovaně. Válku znal. Přesto ji prodlužoval

Tanky Sherman hodnotili kladně i Němci. V jedné zachycené zprávě Němci napsali: „Tommíci (Tommy bylo německé slangové označení pro Brity) používají nové americké tanky s neuvěřitelným pancéřováním a skvělou výzbrojí.“ Nejmenovaný zajatý německý generál pak při výslechu tvrdil, že tanky Tiger byly urychleně nasazovány v severní Africe právě kvůli tankům Sherman. 

Navzdory chvále se však ani v nejmenším nejednalo o neporazitelné tanky. Němci po čase našli slabá místa Shermanů. což bylo např. boční pancéřování. Následně byl vydán rozkaz, aby palba z protitankových kanónů ráže 76mm byla vedena do boků nepřátelských tanků z maximální vzdálenosti 1 600 metrů, pro protitanková děla ráže 50 mm pak byla vzdálenost určena na 1 300 metrů. Při palbě na přední pancíř se měli tankoborníci zaměřit hlavně na palbu do krytu převodovky. Názor britských odborníků, kteří studovali tank Sherman v Tell El-Kebir a byl publikován ve zprávě AFV Technical Report, optimismus diplomatických kanálů mírnil. Tank Sherman měl sice skvělé pancéřování a kanón, ovšem tank trpěl také technickými problémy.

Foto: Průzory řidiče a kulometčíky byly  spolu s krytem převodovky jediným slabým místem na trupu Shermanu. Posádky tady tato místa posilovali pomocí tankových pásů a řidič k rozhledu využíval jen periskop. | Wikimedia Commons / Public domain

Jelikož tanky Sherman nebyly primárně připraveny na boj v poušti, musely projít kompletní revizí po ujetí pouhých 1100 kilometrů. Kriticky byl hodnocen také chladič, který horké pouštní podnebí nesnášel zrovna dobře. Odborníci však skvěle hodnotili pancíř. Sešikmený čelní pancíř nebyl probit ani kanóny ráže 88 mm a jediné místo, kde bylo možné tank Sherman zepředu probít, se stal právě překryt převodovky, který bylo možné prostřelit protitankovými kanóny ráže 88 mm i 75 mm. Kvalita pancíře byla hodnocena na výbornou. Pancíř byl tvrdý a neměl tendenci praskat ani po opakovaných zásazích.

Jako slabá místa na předním pancíři byly označeny periskopy pro řidiče a radistu. Podle zprávy se tankisté snažili pancíř na těchto místech posílit pomocí přivařených článků pásů a rozhodli se koukat pouze skrz periskopy. Kritiku rovněž sklidil rovný pancíř na stranách tanku, za kterými byly uloženy palivové nádrže a munice. Zásah do boků Shermanů tak často vedl k požáru uvnitř vozidla. Třištivo-trhavé dělostřelecké granáty také mohly snadno odtrhnout pojezdová kola a v případě výbuchu za tankem výrazně poškodit výfuk, čímž vzniklo riziko požáru motoru. 

Zpráva uváděla i fakt, že tank Sherman měl větší tendenci po zásahu hořet než předchozí typ M3 Lee. Problém ovšem nebyl v benzínovém motoru, jak je často chybně uváděno, ale v uložení munice, která byla uložena po bocích tanku. Britští technici navrhovali, aby byl tank Sherman opatřen držákem na 32 nábojů na pravé spodní straně trupu. Tank Sherman totiž mohl nést až 96 nábojů pro hlavní dělo, Britové však do boje vezli i 140 granátů, což riziko zásahu munice ještě umocňovalo. 

Foto: Shermany 1. obrněné divize se chystají vyjet do boje během bitvy u El Alamejnu. 24. října 1942. | Wikimedia Commons / Public domain

Pochvalu si vysloužilo hlavní dělo. Kanón byl výkonný, přesný a snadno se nabíjel. Kritiku sklidil periskopový zaměřovač, který špatně propouštěl světlo, navíc ho mohla snadno poškodit i sama posádka, když lezla na tank. Během jízdy v těžším terénu měl také tendenci se rozladit a jeho nevhodné umístění často odráželo v poušti světlo, což bylo pro střelce nepříjemné. 

Samotný záměrný kříž zaměřovače byl také velice silný, na vzdálenost 2 300 metrů již kříž plně překrýval cíl, což byla nevýhoda, německé a italské tanky totiž bylo možné zničit na ještě větší vzdálenost. Je dokonce zaznamenán případ, že britský tank dokázal vyřadit německý Panzer III na vzdálenost přes 2 800 yardů (2 560 metrů). Na tuto vzdálenost však již kanón naváděl velitel pomocí dálkoměru.

Britské Shermany brzy obdržely nejnovější protitankovou munici APCBC M61, se kterými byly pro německé a italské tanky smrtící na jakoukoliv vzdálenost, na rozdíl od starších AP M72. Tříštivo trhavé granáty M48 se zpožďovačem nastaveným na 0,05 sekundy se ukázaly také účinnější, než předchozí M54.

Kritiku sklidila doplňková výzbroj. Spřažený kulomet u děla měl tendenci se po čase uvolňovat a ztrácel tak na přesnosti, trupový kulomet zase neměl žádný zaměřovač, radista tak musel palbu z kulometu korigovat podle svého průhledového periskopu. Maximální dostřel trupového kulometu byl navíc pouze 90 metrů, na delší vzdálenost již nešla hlaveň zvednout. 

Britům se také zdál zbytečný stabilizátor hlavně, jelikož byli zvyklí střílet během krátkých zastaveních. Díky stabilizátoru však Sherman dokázal přesně střílet i za jízdy, i když pomalejší. Na vzdálenost 275  metrů dokázali Američané dosáhnout 50% úspěšnosti zásahu, zatímco byl tank v pohybu. Je však pravda, že američtí tankoví střelci byli zdatnější. Střelec tanku Sherman ve Spojených státech totiž během výcviku vypálil v průměru 300 ran, což Britové považovali za zbytečné plýtvání municí.

Foto: Němci ukořistěný tank M4A1 Sherman během polních zkoušek v Kummersdorfu. Tank původně patřil do stavu 1. obrněného pluku, 1. tankové divize Americké armády, kde měl přezdívku War Daddy II a byl ukořistěn v Tunisu v roce 1943. Němci kořistní Shermany dokonce zařadili do výzbroje pod názvem PzKpfw M4 748 (a). | Wikimedia Commons / Public domain

Byť měla posádka v tanku relativně dost místa, Britové si stěžovali na spoustu drobností. Například na malá sedadla pro velitele a nabíječe, která nebyla příliš pohodlná. Kritiku sklidila i absence samostatného poklopu pro střelce. Ten, když se chtěl z tanku dostat ven, musel podlézt pod kanónem, což ho mohlo stát život a vylézt střelcovým poklopem. 

Sherman měl dostatek benzínu k ujetí až 60 mil (100 km) v poušti rychlostí 15 mil/h (24 km/h) nebo 90 mil (145 km) na silnici rychlostí 25 mil/h (40 km/h). Kritiku pak sklidila zpátečka, která byla pro Brity moc pomalá. Požadovali, aby tank mohl couvat minimálně rychlostí 16 km/h, aby se mohl v případě potřeby pohodlně stáhnout, přičemž Sherman mohl couvat maximální rychlostí pouhých 5 km/h. Motor vydržel 700-900 mil jízdy (1 130-1 450 km) nebo 180-200 hodin provozu. Motor musel být po 100 hodinách zkontrolován a servisován, ale na tento postup často nebyl čas.  Britové chválili odpružení, které bylo u tanku spolehlivé, kritizovali však pryžové obutí pojezdových kol a článků pásů, ta se totiž začala po 600 mílích (970 km) jízdy odlupovat. Kvalita radiostanice byla hodnocena velmi vysoce. Na rozdíl od britských vysílaček nezpůsobovala ozvěnu a zvuk byl čistý. 

Američané už neměli tak dobré zkušenosti s vlastními tanky jako Britové. Americká 1. obrněná divize jako první použila tanky Sherman během operace Torch v listopadu 1942. Američtí tankisté nebyli vůbec připraveni na boj v poušti. Tanky dorazily natřené olivovou zelenou, což znesnadňovalo kamufláž v poušti. Nepodařilo se sehnat ani dostatek barvy pro všechny tanky a některé tak musely být jednoduše zapatlány blátem. 

Frustrovaní Němci toužili po pomstě na Shermanech a nezkušení Američané se jim přímo hodili. Shermany 1. obrněné se tak během operace střetly s německou 5. tankovou divizí. Němci v tu dobu již věděli, jak se se Shermany vypořádat a navíc měli již k dispozici nové těžké tanky Tiger. 14. února 1943 tak americký útok vedený podplukovníkem Loiusem Hightowerem skončil fiaskem, když ze 44 tanků Sherman bylo 37 zničeno. Neštěstí se Američanů drželo i následující den, kdy se podplukovník Alger pokusil zastavit německý útok, aniž by provedl patřičný průzkum. Jeho prapor byl podpořen ještě stíhači tanků M10 Wolverine, ovšem ani to nepomohlo a z praporu nakonec přežily pouze čtyři tanky Sherman. 

Navzdory tomu se tank Sherman ukázal jako velice dobrý tank. Pohyblivost a rychlost byla jen o málo menší, než u tanků Crusader, síla pancíře a dělo se naopak blížilo spíše těžkých tankům Churchill. Jediná věc, která mu kazila pověst, bylo vysoké riziko požáru po zásahu díky nevhodnému umístění munice. Britové však začali uložení munice u svých tanků Sherman upravovat již na podzim roku 1942. Místo původních 96 nábojů nesly britské Shermany nábojů 60, z nichž většina byla uložena na dně korby pod otočným košem, 11 jich bylo připravených přímo v koši a 19 na straně korby, což výrazně snížilo riziko zásahu munice na pouhých 19 nábojů.

Američané si naproti tomu dali záležet s ochranou a skladováním munice. Práce začaly počátkem roku 1943, kdy Armor Board doporučil vyšetření příčiny požárů a objednal dva tanky Sherman s municí k provedení praktických zkoušek. Jeden z tanků byl naplněn municí, ale bez paliva a olejů, druhý tank byl zase plně natankován, ale byl bez munice. Zkoušky se konaly 24. května 1943 ve Fort Knox. Na tank bylo stříleno z děl ráže 37 mm a 75 mm a ukázalo se, že za požáry skutečně stojí munice, která vzplála při 90 % případů proniku střely tankem. To vedlo Američany k tvorbě mokrého uložení munice, tedy schránce na munici s dvojitou stěnou, mezi nimiž byla voda. Ta se po zásahu munice rozlila a zabránila tak výbuchu. Výsledky byly dobré: ze 14 přímých zásahů munice pouze dva vedly k požáru. Američané ještě pro jistotu přivařili na boky tanku dva pancéřové pláty o tloušťce 25 mm na místa, za kterými byla uložena munice, čímž se lokálně síla pancíře téměř zdvojnásobila. Tato metoda se nazývala Quick-Fix. Britové však z tohoto řešení nadšení nebyli. Úprava jednoho tanku totiž vyžadovala 200 člověkohodin práce zkušených svářečů. 

Tank Sherman se ukázal v rukou zkušených tankistů jako nebezpečný, technologicky skvěle navržený protivník. Nedostatky, které se během bojů odhalily, bylo možné časem upravit bez nutnosti zastavit sériovou výrobu a výrazně zasáhnout do samotné konstrukce tanku. Na rozdíl od jiných britských, italských nebo německých tanků představoval Sherman univerzální platformu, kterou šlo snadno modernizovat, a tak se i stalo. Tanky Sherman se po celou válku měnily a vylepšovaly a zůstaly schopným bojovým prostředkem i několik let po válce.

Zdroj: Tank Archives