Životopis legendární 2. americké obrněné divize během 2. světové války
Dějiny jedné z nejslavnějších amerických tankových jednotek se začaly psát v červenci 1940 na základně Fort Benning ve státě Georgia. Prvním velitelem útvaru se stal generálmajor Charles L. Scott, zatímco výcvik personálu dostal na starosti tehdy ještě nepříliš známý plukovník George S. Patton. Když se v listopadu téhož roku Scott stal velitelem 1. tankového sboru, Patton, nyní již coby brigádní generál, se postavil do čela divize.
Jádro jednotky se ustavilo kolem útvarů, které zčásti bojovaly už za 1. světové války – 41. obrněného pěšího pluku, 66. a 67. obrněného pluku, 17. obrněného ženijního praporu, 142. obrněné spojovací roty, 82. obrněného průzkumného praporu, dělostřelectvo zastupovaly 14., 78. a 92. dělostřelecký prapor. Nechyběl ani opravárenský a obrněný zdravotnický prapor. O zábavu mužstva pečovala divizní kapela, jeho přestupky naopak řešila četa vojenské policie. Strukturou se jednotka zařadila mezi tzv. těžké obrněné divize sestávající ze dvou obrněných pluků. Každý z nich zahrnoval čtyři prapory středních a dva prapory lehkých tanků. Tuto strukturu si divize spolu se sesterskou 3. obrněnou divizí uchovala až do konce 2. světové války ( na rozdíl od dalších 14 obrněných divizí, které byly přetvořeny na lehké se třemi tankovými prapory. Divize spoléhala též na pěchotní složku, představovanou třemi mechanizovanými prapory.
Foto: Znak 2. obrněné divize ,,peklo na kolech" | Wikimedia Commons
Po dokončení výcviku se útvary 2. obrněné divize jako jedny z prvních složek amerických ozbrojených sil zapojily do bojů v Evropě a Středomoří. Tankisté, v jejichž znaku bylo motto „Hell on Wheels“ (Peklo na kolech), se měli i s obrněnci vylodit během operace Torch v severní Africe. Plánovači začlenili divizi, pod velením Ernesta N. Harmona, spolu s 1. obrněnou divizí do tzv. Západního úkolového uskupení vysazeného 8. listopadu 1942 u marocké Casablanky. Příslušníci 2. obrněné však do bojů v severní Africe zasáhli minimálně, protože většinu tažení zůstávali v záloze. Získali tak čas na další výcvik, který jim měl přijít velmi vhod. V dubnu 1943 velení divize převzal generálmajor Hugh Gaffey a zahájil jeho přípravu na operaci Husky, tedy invazi na Sicílii.
Při této operaci spadala 2. obrněná divize opět do Západního úkolového uskupení rozčleněného do čtyř výsadkových skupin. Jednotka byla zařazena do záložní skupiny, část jejích útvarů však přeci jen do boje zasáhla. 10. července 1943 totiž u Gely přistála 1. pěší divize podporovaná bojovou skupinou vyčleněnou právě z 2. obrněné. Pěchota i tanky musely záhy čelit protiútoku německých středních tanků Panzer III a IV tankové divize Hermann Göring, který pomohla rozbít až podpůrná palba spojeneckých křižníků a torpédoborců.
Foto: Střední tank M4 Sherman se soupravou pro hluboké brodění ze stavu 2. obrněné divize se 10. července 1943 vyloďuje poblíž sicilské Gely. | U.S. Army / Public domain
O 11 dnů později americké tankisty čekalo další vylodění, tentokrát u Licaty, kde Shermany 3. tankového praporu 67. obrněného pluku zasahovaly ve prospěch 3. pěší divize. Tankisté po zbytek tažení spolupracovali s parašutisty 82. výsadkové divize a probojovali se až do Palerma, přičemž cestou k městu zajali tisíce italských vojáků. Během kampaně přešla divize do svazku Pattonovy 7. armády a setkala se tak po čase jedním ze svých prvních velitelů. V polovině srpna se boje na Sicílii chýlily ke konci a velení mohlo být spokojeno, neboť 2. obrněná utrpěla poměrně lehké ztráty.
Na oslavy ovšem nebylo příliš mnoho času, protože na podzim 1943 jednotku převeleli do Velké Británie. Zde se měla přichystat na podstatně těžší úkol v podobě invaze do Francie. Během výcviku opět došlo k výměně velitele. V dubnu 1944 se do čela divize postavil generálmajor Edward H. Brooks. Zatímco většina tankových formací v této době přešla na lehkou organizační strukturu, zachovala si 2. obrněná i nadále původní složení. Při operaci Overlord určilo velení 2. obrněné divizi za den vylodění až 9. červen 1944 ( den D + 3 ).
Foto: Příslušníci 2. obrněné divize během výdeje stravy v ruinách bojiště | U.S. Army / Public domain
První nasazení čekalo část jejích útvarů na poloostrově Cotentin, bráněnému dvěma prapory 6. německého výsadkového pluku a dvěma tzv. východními prapory, složenými vesměs ze sovětských dobrovolníků. Úkol dobýt poloostrov i správní centrum Carentan dostala na starost 101. americká výsadková divize. Přes zmatky při výsadku vyvinuli parašutisté na Carentan silný tlak a vyčerpaní němečtí výsadkáři večer 11. června město vyklidili. Během ústupu narazili na příslušníky 17. divize pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen, kteří spěchali posílit německou obranu Cotentinu. SS – Gruppenführer Werner Ostendorff okamžitě začal plánovat protiútok, aby dobyl město zpět do německých rukou. Jeho velkou výhodou bylo, že mohl nasadit i 48 samohybných děl Stug IV.
Samohybná děla měla vytvořit podmínky pro hlavní úder 37. pluku pancéřových granátníků SS, kteří 13. června kolem sedmé ráno zaútočili na levou část americké sestavy. Výsadkářům se podařilo Němce zpomalit a většinu obrněnců SS držela v šachu spojenecká letadla, přesto se situace 101. výsadkové stávala kritickou. Posily však již byly na cestě. Brigádní generál Omar Bredley z části právě vyloděné 2. obrněné divize zformoval bojovou skupinu, složenou mj. z roty středních a roty lehkých tanků a praporu motorizované pěchoty. Jakmile Bradleymu dorazily zprávy o zahájení německého útoku, tanky Sherman vyrazily ze shromaždiště u Signy ke Carentanu. Kolem 10:30 čelo sestavy dosáhlo města a po spatření prvních tanků s bílými hvězdami výsadkáři 101. parašutistické divize propukli v jásot. Shermany vyztužily obranu a kolem 14. hodiny zahájily protiútok. Jedna skupina udeřila v prostoru drženém 2. praporem 506. výsadkového pluku a zastavila hlavní německý útok, druhá vrhla Němce na ústup. Ti ztratili 79 padlých, 316 raněných a 61 nezvěstných a ztratily zhruba polovinu samohybných děl.
Foto: Americké samohybné dělo M7 Priest ze 14. obrněného praporu polního dělostřelectva 2. obrněné divize v ulicích právě dobytého Carentanu, důležité silniční křižovatky v Normandii | U.S. Army / Public domain
Jako celek začali Američané 2. obrněnou divizi ve Francii vysazovat od 2. července 1944. Záhy se s velkým úspěchem zapojila do průlomu z Normandie, známém jako operace Cobra. Brooksovi tankisté tvořili pravé křídlo spojeneckých jednotek a koncem července se u Roncey setkali opět s příslušníky 17. divize pancéřových granátníků SS. Ti se spolu s útvary 2. tankové divize SS Das Reich pokoušeli uniknout hrozícímu obklíčení v Normandii. Na úzkých silnicích je ovšem zastihly jak obrněnce 2. obrněné divize, tak stíhací bombardéry. V následném boji německé formace ztratily většinu zbývající techniky, čímž američtí tankisté přispěli k oslabení srpnového německého protiútoku u Avranches.
Poté se 2. obrněná divize podílela na rychlém postupu Spojenců do Belgie a již 8. září dosáhla Albertova kanálu. U Sittardu překročila 18. září německé hranice a zaujala obranné postavení poblíž Geilenkirchenu. Ofenzivní činnost obnovili tankisté 2. obrněné 3. října útokem na Západní val u Marienbergu. Po dosažení průlomu překročila divize řeku Wurm a 16. listopadu obsadila Puffendorf, po němž následovalo 28. listopadu městečko Barmen na břehu řeky Rour. Zde přešla do obrany a připravila se k přezimování. Odpočinek však v polovině prosince přerušila německá operace Wacht am Rhein. Protiútok v Ardenách Spojence zaskočil a hasit požár musela kromě jiných i 2. obrněná divize, začleněná se 3. obrněnou do 7. sboru generála Josepha Collinse. Obě divize, pohybující se v severní části ardenského bojiště, představovaly díky těžké organizační struktuře mohutnou sílu. Proto je velení vyslalo podél vrchoviny Taille do protiútoku. Zatímco 3. obrněná zachytila úder jednotek 2. tankového sboru SS, 2. obrněná divize vyrazila k Dinantu vstříc 5. tankové armádě Hasso von Manteuffela.
Foto: Shermany M4 americké 2. obrněné divize se na jaře 1945 prodírají těžkým terénem západního Německa | U.S. Army / Public domain
K rozhodujícímu střetu mělo dojít v otevřené krajině poblíž Němci obleženého belgického Bastogne, klíčového bodu americké obrany. 2. německá tanková divize se tu snažila město obejít a její průzkumníci pronikli 23. prosince 1944 až na 9 kilometrů k Máse. Avšak Collins rozmístil své obrněnce velice takticky a podařilo se mu jednotky německé 5. tankové armády rozdělit na dvě části. Shermany 2. obrněné totiž 25. prosince zaútočily na 2. tankovou divizi a zbývající americké síly zaměstnaly 9. tankovou divizi i divizi Panzer Lehr, aby jí nemohly přispěchat na pomoc. Zatímco Američané znovu dobyli vesnici Humain, Manteuffelovým obrněncům docházelo palivo a jejich zbytky se již bez šance na průlom z obklíčení shromáždily u obce Cellem. Přeživší osádky pak dostaly svolení probít se zpět do svých linií na vlastní pěst. Koncem prosince 2. německá tanková divize přestala pod palbou příslušníků 2. americké obrněné divize existovat ( německá jednotka přišla celkem o 116 tanků a samohybných děl ). Tankisté 2. obrněné bojovali v zasněžených belgických lesích až do ledna 1945 přičemž od nepřítele vyčistili oblast od Houffalize po řeku Ourthe.
Při zaslouženém odpočinku u řeky Rour převzal v únoru 1945 velení 2. obrněné divize generálmajor Isaac D. White. Záhy se jeho muži zapojili do operace Grenade ( překročení řeky Rour ) a koncem března i přechodu pře Rýn v rámci operace Plunder. Spolu se 3. obrněnou tvořila divize čelo severní části spojeneckých jednotek uzavírajících Rúrskou kapsu, v níž v dubnu 1945 uvízla a následně kapitulovala německá Skupina armád B. Dne 11. dubna 2. obrněná divize jako vůbec první americká jednotka dosáhla u Schönbecku břehů Labe, záhy však rozkazy její další postup zastavily. Dohoda nejvyšších spojeneckých představitelů přiřkla dobytí Berlína Rudé armádě. I tak 2. obrněná v červenci 1945 vstoupila do německé metropole jako vůbec první americká divize. Válečná bilance jednotky je impozantní. Zajala na 94 000 nepřátelských vojáků, osvobodila 22 500 spojeneckých válečných zajatců, zničila nebo poškodila na 266 letadel a vyřadila další tisíce nepřátelských vozidel. Příslušníci divize obdrželi 9 369 vyznamenání, včetně dvou Medailí cti, 23 Křížů za vynikající službu, 2 302 Stříbrných hvězd a 6 000 Purpurových srdcí. Za tyto úspěchy nicméně příslušníci divize zaplatili více než 980 padlými, 4 450 zraněnými, 60 nezvěstnými a 266 zajatými.
Zdroj: history.army.mil, combatreels.com, sonsoflibertymuseum.org
Komentáře
Czert
10. 10. 2021, 11:25Karlik
Kdyz te nezajima co skanduji nanascaru, taksi napriste odpust popularitu ze bu.
Jinak budes prinejlepsim vzycky za vola.
Czert
07. 10. 2021, 20:10Karlik
Ze nevis o tom, ze by to skandoval cely sradion?
Skutecne si updatni info, mas o tom i uzasne videa s celym stadionem, hledej pod heslem lets go brandon.
A proc ti najednou nevadi kdyz lidi nadavaji bidenovi? Resp neustale tu brblas o tom, jak ze bu nikdo vyjma par lidi nikdo nema rad.
Proc tu neustale plives o popularite ze bu a u bidena je najednou nepodstatna?
Skutecne si udelej v te svoji policinporadek.
Czert
06. 10. 2021, 17:11Karlik
Kdyz tak sledujes nascar, urcite si zaznamenal jak tam divaci rvali fuck joe biden.
Béďa
05. 10. 2021, 00:28To karel, no sleduj nascar, to co uvedl Míra je ozdrojovane, nemusíš s tím souhlasit, sám bych k tomu chtěl vidět odborné recenze, ale tak krom urážek napiš něco víc, než jen bezduche urážky a opakující se floskule. Ohanis se Havlem, tak jako diskutuj...
Béďa
04. 10. 2021, 16:58To karel_Chápu averzi vůči místním rusofilum, ale občas mám pocit, že tvoje znalosti o bojích na vychodni frontě jsi naposled čerpal od Paula Careila_hojne vydavaneho v ČR v 90tkach...
Jinak spíše se ztotožnuji s názorem, že v 41 za Stalina vojáci nechtěli bojovat a masově z boje utíkali, zjednodušeně řečeno.
Jinak pokud přestaneme dokola řešit zašť vůči Rusum v každém myslitelném prizpevku, tak za mě bych u článku k americkým obrněný jednotkám uvedl, že je zde ostudna role amerického velení, kdy zcela chybně zvolili za strategii použití tanku proti pěchotě a na boj s tanky byl určen samohybnym delum. Vznikl tak paskvil kdy ani jedno z vozidel se nemohlo rovnat svým protivkum dílem kvůli slabé výzbroji resp. slabému pancerovani... Přitom americký průmysl a technická základna měly všechny předpoklady zásobovat americká vojska špičkovou tankovou technikou, ale na rozdíl od letectva, viz P51 nebo B29, námořnictva kdy veškeré moderní bitevní lodi USA včetně dodržujícich limit výtlaku,byly smrtelně nebezpečné německým bitevním lodim třídy Bismark, dokázal americký průmysl dodat až v březnu 45 americkým obrnenym jednotkám M26, který byl zhruba na úrovni Panthera. Jen z důvodu rivality nebylo ani použito britské řešení tj. vybavení Sherman 17pdr. Přitom v září 44 dorazili na bojiště Sherman Jumbo, vyzbrojene 75mm kanonem....s pancerovani odolavajicim 88mm kanonu, kdy nebyl problém tyto stroje vybavit od začátku výkonnější zbraní a dát jim v dodávkách důležitost, místo toho jich bylo vyprodukovano cca 350....a dodatečně byly na frontě dovybavení 76mm kanóny.
Pavel SVK
03. 10. 2021, 14:11je to tak, ale v každom prípade Sovietsky zväz nemohol byť porazený treťou ríšou, lebo ani USA, ani VB ,ani nikto by už nedokázal vzdorovať osi s toľkými surovinami akými disponoval Sovietsky zväz
bombero
02. 10. 2021, 21:13Fero-to celé vytesat do kamene a pak to každýmu komunistovi a proruskýmu kolaborantovi za každou jejich lež omlátit o hlavu, aby si to zapamatovali
PS- můžu zkopírovat a posílat to rudochům v diskuzích?
fero
02. 10. 2021, 12:48Rudí švábové přehlížejí i fakt, že západní Spojenci (UK+USA) vstoupili do války proti OSE již v r. 1939, tedy v době, kdy Rusko vyzbrojovalo Hitlerovo Německo a podílelo se na nacistické agresi. Když kremloboti, pseudohistorici a antiamerikanističtí trollové stále dokola repetírují svou písničku o tom, jak se Američané zapojili do II. světové války, "až když bylo skoro dobojována", resp. "jak téměř celé břemeno války s fašismem spočívalo na bedrech Rudé armády", rádi přehlíží nepříjemná fakta, která se jim nehodí do krámu:
1) Že západní Spojenci se zapojili do války proti Třetí říši, potažmo Ose, již v již v letech 1939-1940 (během bojů v Belgii, Francii, Norsku a severní Africe ), resp. na jaře 1941 (v Řecku a v Levantě ), kdy Sověti ještě stále fedrovali do spřátelené Třetí říše miliony tun strategických surovin pro válečný průmysl a všude jednotky V. Británie a Commonwealthu navíc narážely na německé tankisty a piloty vycvičené v SSSR a tanky ze sovětské oceli poháněné sovětskou naftou.
2) Že už v r. 1941 měla americká armáda plné ruce práce v Pacifiku – od Aljašky po Havaj, kde se pokoušela zastavit japonskou invazi, ohrožující i ruský Dálný východ, Indii a Austrálii.
3) Že prologem otevření Západní fronty ("Operace Overlord"), potažmo zapojení amerických jednotek do boje proti Wehrmachtu, byla fakticky již "Operace Torch" (zahájená v sev. Africe v listopadu 1942) na kterou navázala "Operace Husky" (invaze na Sicílii v r. 1943). Ovšem již v lednu 1942 vyslalo americké velení též první jednotky do Evropy a do bojů v Africe se Američané zapojili v květnu 1942. Již v červnu 1942 pak zahájilo americké letectvo nálety na Balkán bombardováním rumunské naftové rafinerie v Ploješti. Vzdušná podpora amerického letectva, dislokovaného v Palestině a Egyptě, sehrála pak důležitou roli i v klíčové bitvě u egyptského El Alameinu v říjnu 1942.
TAK KDEPAK POTOM VIDÍ SOUDRUZI NĚJAKÉ OTÁLENÍ ČI VYČKÁVÁNÍ?
4) Kdyby bombardéry USAAF a RAF nečistily "vítězné" Rudé armádě cestu (masivními nálety od Dánska přes Polsko a Slovensko po Rumunsko, Bulharsko a Řecko), nedorazila by do Prahy ani do Vánoc 1945
a 5) a především, že USA neměly nejen žádný racionální důvod, ale ani jakoukoliv morální povinnost zapojit se do evropské války a zachraňovat režimy, které si v podstatě vesměs nezadaly s německým či italským. Mohly se klidně spokojit s programem Lending & Leasing a evropské bojiště sledovat ze zámoří, a to již proto, že zde – kromě případu Beneluxu, Francie či Československa − de facto zpočátku ani nešlo o nějaký boj dobra se zlem. Vždyť Antonescu, Horthy, Dollfus, Karadjordjević, Pavelič, Pilsudski a Tiso si v r. 1939 mohli klidně podat ruku třeba s Mussolinim. O režimu sovětském, který se fakticky na rozpoutání války podílel, už ani nemluvě.
Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7% jeho HDP. Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7% z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8%) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5%). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po kterých byly dodávky transportovány:
→ Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus tisíce letadel přelétající na trase Anchorage-Jakutsk-Krasnojarsk.
→ Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2 miliónu tun.
→ Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 % západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.
→ Černomořská cesta. Přes Irák a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci, přibližně 680,7 tisíc tun.
→ Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 % pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.
... … a hlavně, odpočítáme-li teritoria znovudobytá (či nově nabytá) Sověty, je i z letmého pohledu na mapu http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg (či http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg ) jasné, že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!
přičemž při dobývání východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska, Jugoslávie i Řecka.
Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní "kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy", s tím, že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata, diamantů a platiny, ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722 milionů dolarů. Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v r. 1972 prominuly Spojené státy Rusům celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR) dluží dodnes!
Ovšem je třeba zdůraznit, že Američané neměli žádnou morální povinnost sponzorovat tuto cizí válku, evropský boj proti nacismu, a zvláště ne v případě SSSR, který se jednak podílel na budování nacistické vojenské mašinerie, jednak i na rozpoutání této války, jakožto tichý společník Osy. Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90% válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10% ceny).
V neposlední řadě pak kremlobotům a antiamerikanistům uniká (zřejmě vědomě), že naše "osvobození" Rudou armádou nebyla také levná záležitost. Cena za toto "osvobození" dosáhla astronomických částek, vezmeme-li v potaz, že Sověti nejen využívali a podřizovali ekonomiku porobených satelitů svým zájmům a 40 let drancovali "osvobozená" území, ale navíc konkrétně v Československu se zasloužili i o ekonomický úpadek, který pociťujeme ještě 30 let po odchodu okupační armády, kdy ještě stále dobíháme životní úroveň států, které před nástupem socialismu byly daleko za námi.
Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava KOROLEVA: "Důležitost americké role v 2. světové válce" (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html ) a práce jeho kolegů (když už mají averzi k jakýmkoliv západním pramenům anebo neovládají žádný jazyk).