Fritz X byla německá radiově naváděná protilodní střela, která měla řadu názvů: Ruhrstahl SD 1400 X, PC 1400X, Kramer X-1 a FX 1400. Byla inspirována technologii z dřívějšího protipancéřového prostředku a měla zásadní úpravy, které zvýšily její účinnost a přesnost. Díky tomu měla tato dnešním výrazem chytrá munice během svého raného nasazení velký úspěch. Několik nedostatků však vedlo k tomu, že její použití bylo nakonec proti spojeneckým lodím neúčinné.

Bomba Fritz X, kterou navrhl Max Kramer a vyráběla společnost Ruhrstahl AG, byla vyvinuta z bomby PC 1400 (1400 kg). Vážila 3450 kg a nesla 710kilogramovou bojovou hlavici, která mohla při svržení ve výšce 5500 až 6000 m prorazit až 700mm pancíř.

Foto: Fritz X, známá také jako Ruhrstahl X-1, přesně naváděná protipancéřová bomba, National Air and Space Museum | Sanjay Acharya / CC BY-SA 4.0

Psali jsme:Sovětští partyzáni za 2. světové války: Hrdinové se kterými neměli Němci žádné slitování

V roce 1940 bylo vyvinuto několik verzí určených pro testování a výběr nejlepší konstrukce. Model X-2 byl schopen vyvinout vyšší rychlost a měl být vybaven infračerveným naváděcím zařízením, ale od tohoto systému bylo upuštěno a byl postaven pouze jeden kus. X-3 byl těžší i větší a mohl letět rychlostí až 1450 km/h. Nicméně X-1 byl označen za nejlepší variantu, protože byl jednodušší na obsluhu a vývoj. Do roku 1941 probíhaly zkoušky střely u Luftwaffe a v roce 1943 byla zahájena výroba.

Fritz X byl aerodynamičtější a používal systém rádiového ovládání pomocí joysticku Kehl-Strasbourg. Měl zvětšenou ocasní plochu s dvanáctibokou kostrou obklopující čtyři proudnicové ploutve. Střela byla stabilizovaná dvěma gyroskopy. V asymetrickém křížovém tvaru byla vpředu namontována dvojice křídel. Střely byly vypouštěny z letounů Dornier Do 217K-2 a Heinkel He 177A Greif a bombometčíci je při vypouštění naváděli s využitím ocasních světlic. Střely byly ovládány rádiem. Díky tomu mohly být mimořádně přesné, pokud ovšem nebyly vystaveny rádiovému rušení ze strany Spojenců.

Fritz X byl poprvé použit 21. července 1943 při náletu na sicilský přístav Augusta. V té době nebyly potvrzeny žádné zásahy a Spojenci nevěděli, že Němci používají rádiově naváděné střely. Fritz X však brzy zaznamenal svůj nejvýznamnější úspěch při útoku na italské loďstvo v září 1943.

Po zatčení Benita Mussoliniho zahájila italská vláda jednání se Spojenci a 8. září vrchní velení spojeneckých sil v Evropě oznámilo uzavření příměří. Poté byl vypracován plán na přeběhnutí italské námořní flotily do spojeneckých přístavů v Tunisku a na Maltě. Netrvalo však dlouho a Němci naplánovali útok, aby zabránili lodím dosáhnout cíle a jejich dalšímu využití spojenci. Svaz tří bitevních lodí – Roma (1940), Vittorio Veneto a Italia (1943) – šesti křižníků a osmi torpédoborců se vydal podél západního pobřeží Korsiky směrem k Sardinii a Tunisku. V poledne k flotile přiletělo šest Do 217K-2 z Gruppe III z Kampfgeschwader 100 Wiking, každý nesl jednu střelu Fritz X.

Psali jsme:Evoluce uniforem Armády Spojených států - průřez 400 letou historií

Nejvýznamnějším úspěchem bylo potopení moderní bitevní lodi Roma o výtlaku 46200 tun, vlajkové lodi italského loďstva. Střela Fritz X prorazila pravobok bitevní lodi a explodovala pod jejím kýlem. Výbuch měl ničivé následky, zaplavil kotelnu a strojovnu Romy a vyřadil dvě ze čtyř šroubových hřídelí. To významně snížilo její rychlost a manévrovací schopnosti. Na lodi propukla řada požárů. O pouhých sedm minut později zasáhl Romu další Fritz X, tentokrát explodoval v její přední strojovně a způsobil výbuch magazínu. Výbuch byl tak silný, že zabil kapitána lodi, viceadmirála Carla Bergaminiho, a 1393 členů posádky. Během půl hodiny po prvním výbuchu se Roma rozlomila na dvě části a převrátila se.

I v následujících dnech pokračovali piloti Luftwaffe v nasazování střel Fritz X, které potopily britský křižník HMS Spartan (95) a torpédoborec Janus (F53) a také několik obchodních lodí v oblasti. Způsobily také vážné škody britské válečné lodi HMS Warspite (03) a křižníku Uganda (66), stejně jako americkým lehkým křižníkům USS Philadelphia (CL-41) a Savannah (CL-42).

Přestože se Fritz X v počátcích ukázal jako slibný, měl i své nevýhody. Při vypuštění musel bombardovací letoun letět přímo a vodorovně. Kvůli vizuálnímu řízení střely musely letouny po jejím vypuštění zpomalit a manévrovat tak, aby měl bombometčík optimální výhled. Letouny nesoucí a nasazující Fritz X tak byly velmi zranitelné a Spojencům netrvalo dlouho, aby to zjistili a využili.

Nejúčinnější obranou proti německým letounům nesoucím Fritz X byly samozřejmě stíhačky, které jim bránily v pomalém a přímém letu. Spojenci navíc zjistili, že účinné je i vytváření kouře, protože střely byly méně viditelné, a proto způsobovaly bombardérům problémy při jejich navádění. Spojenci také rychle zavedli elektronická protiopatření, aby rušili rádiové signály, což byl další velmi účinný způsob obrany.

Plán původně počítal s výrobou 750 raket Fritz X měsíčně, ale od dubna 1943 do ukončení programu v prosinci následujícího roku jich bylo vyrobeno pouze 1386. Z nich bylo 602 použito při výcviku a testování. Střely nebyly tak přesné, jak Luftwaffe doufala, a zasahovaly cíle jen ve 20 procentech případů. Přesto se Fritz X stal výchozím bodem pro budoucí vývoj této kategorie řízených střel.

Zdroj: warhistoryonline