Raně novověké Sedmihradské knížectví, jehož územní jádro se nacházelo v dnes rumunské Transylvánii, představovalo produkt vývoje v Uhersku od bitvy u Moháče z roku 1526, příp. pak trvalého obsazení Budína Turky z roku 1541. Konkrétním předpokladem byl už po roce 1526 zahájený boj mezi dvěma titulárními uherskými králi, domácím Janem Zápolským a Ferdinandem I. Habsburským. Knížectví, nalézající se pod tureckým vazalstvím a zároveň nárokované rakouskými Habsburky, bylo vlastně dědictvím po rodu Zápolských. Jeho vladaři přitom od počátku 17. století, v situaci protestantské reformace a proti tomu katolické protireformace a absolutistických tendencí Habsburků, projevovali snahy vystupovat i za zájmy stavů v tzv. královských, Habsburky ovládaných Uhrách – což se, vedle západní části dnešního Maďarska (a příp. Chorvatska), týkalo zejména hornouherského prostoru dnešního Slovenska, s centrem v Prešpurku (Bratislavě). Již v letech 1604-06 to  ukázalo povstání Istvána Bocskaie, kalvínského magnáta, jenž byl zvolen sedmihradským knížetem. Jeho protihabsburský odboj, při němž jeho hajduci vpadli i na Moravu, se překrýval s poslední fází tzv. patnáctileté války mezi rakouskými Habsburky a Osmany o pozice v Uhrách a právě i v Sedmihradsku.

Foto: Gábor Bethlen jako sedmihradský kníže a uherský král. Gábor Bethlen (v češtině se jeho křestní jméno, v souladu s latinskou, německou nebo třeba slovenskou verzí, často uvádí jako Gabriel) proslul jako významný, byť nakonec možná ne až tak spolehlivý spojenec českých stavů v počáteční fázi třicetileté války. Nad jeho poměrně ambiciózními vnějšími aktivitami coby sedmihradského panovníka visel neustálý stín osmanského Turecka jako vrchního suveréna nad jeho knížectvím | Wikimedia Commons / Public domain                             

Psali jsme:Písek a Krev: Seskočili sovětští výsadkáři v Afghánistánu?

Nápadný rozmach knížectví měl být spojen s vládou jiného zástupce uherské šlechty kalvínského vyznání, který sám patříval k Bocskaiovým stoupencům, Gábora Bethlena z Iktáru. Narodil se v roce 1580. Jeho otec Farkas Bethlen (zesnulý ještě v Gáborových chlapeckých letech) býval generálním kapitánem knížectví, působícím ve službách sedmihradského katolického vladaře Istvána Báthoryho - který v letech 1576-86 vládl též jako zvolený král polsko-litevské Rzeczpospolity. Sám Gábor Bethlen sloužil v mládí jako páže na dvoře knížete Zsigmonda Báthoryho. Za patnáctileté války, ještě před zmíněným Bocskaiovým nástupem, se mj. podílel (ve spojenectví s Turky) na boji proti habsburskému generálovi Giorgiu Bastovi, dočasně ovládnuvšímu se svými valonskými žoldnéři, a za příznačného teroru a drancování, Sedmihradsko. V roce 1608, již po Bocskaiově smrti, podpořil mocenský nástup mladého knížete Gábora Báthoryho. S ním se však Bethlen, jeden z předních sedmihradských hodnostářů, jenž se také stal jedním z hlavních pozemkových vlastníků v zemi (a k zmnožení jeho majetku asi přispěl i sňatek se Zsuzsou Károlyi), rozešel i pro nesouhlas s jeho vnější politikou – jako byl vpád do Valašska, jímž chtěl Báthory dosáhnout vlády nad sousedními rumunskými knížectvími a jímž si znepřátelil i Turky, příp. aspirace na polský trůn. V roce 1612 uprchl Bethlen do Temešváru, tzn. přímo na území Osmanské říše, a pak mj. přijatý sultánem Ahmedem I. v Adrianopoli, ten mu poskytl údajně až 80-tisícové vojsko v čele s Iskenderem Pašou k tažení proti Báthorymu. Když byl za dané situace Gábor Báthory zavražděn vlastními vojáky ve Velkém Varadíně, sněm v Kluži (Koloszváru) prohlásil v říjnu 1613 sedmihradským knížetem naopak Bethlena. Tím vlastně potvrdil rozhodnutí samotného sultána.

Bethlen brzy dosáhl zpětného odchodu osmanské armády ze Sedmihradska, ale okolnosti jeho převzetí moci doznívaly třeba ještě v roce 1616, kdy musel zdolat otevřený odpor části svých vojáků, aby naplnil svůj slib, daný Turkům za jejich pomoc, a vydal jim pevnost Lipova poblíž Aradu. Na druhou stranu, nový kníže si naklonil kupř. i katolickou šlechtu, jakož i měšťanstvo z řad tzv. Sasů, etnických Němců v Sedmihradsku, které předtím Gábor Báthory zbavil samosprávy. A nakonec, jeho vláda bývá hodnocena za přínosnou pro další hospodářský a kulturní rozvoj Sedmihradska. Jako jedinečné kulturní centrum bývá označován též jeho dvůr v Gyulafehérváru (rumunská Alba Iulia), a podmínila to i obnova knížecího paláce, shořelého za patnáctileté války. 

Lavírování mezi Istanbulem a Vídní jako vnějšími mocenskými centry odrazila i smlouva s císařem Matyášem z roku 1615, kdy habsburský panovník uznal Bethlena za vládce Sedmihradska (a spolu s obecným uznáním svobodné volby knížete v Sedmihradsku to bylo znovu potvrzeno roku 1617), a za což mu ten tajně přislíbil pomoc v boji proti Turkům. Nicméně, také s ohledem na vývoj příštích desetiletí bylo podstatné, že rovněž v roce 1615 uzavřel Matyáš smlouvu s Osmanskou říší, vlastně navazující na habsbursko-osmanský žitvatorocký mír z roku 1606 a víceméně potvrzující daný status quo v Uhrách.

Bethlen, jehož stát měl sehrát poměrně významnou vojenskou a diplomatickou úlohu v kontextu středoevropské třicetileté války, realizoval mj. i podstatné reformy ve vojenské oblasti. Oddíly často vzpurných hajduků (nejpůvodněji se jednalo většinou o honáky dobytka, působící pak jako nepravidelné záložní síly habsburské armády, a jejichž vyšší počet nakonec Bocskai, odměnou za jejich služby, usadil v tzv. Partiu na severozápadě sedmihradského státu) nahradil pravidelnou žoldnéřskou armádou – byť tvořenou zejména opět hajduky a dále  sedmihradskými Sikuly. Asi i vzhledem k obecnějším jevům, spojovaným často s chodem evropských armád těch dob, příznačné mohlo být udělování pozemků důstojníkům a vojákům, nedostávalo-li se peněz na jejich pravidelný žold. O vyžadování disciplíny mohou svědčit nařízení, hrozící popravami za delikty jako plenění, loupeže, svévole. Odhady o síle Bethlenovy armády kolísají od 15 tisíc po 40 tisíc mužů zhruba k době, kdy kníže v srpnu 1619 otevřeně vystoupil na stranu protihabsburského stavovského povstání, započatého o více než rok dříve v Čechách.

Psali jsme:Okno do historie - Smrt českého krále Přemysla Otakara II.

Za podmínek, kdy se odpor proti králi a (od pozdního léta 1619) novému císaři Ferdinandu II. Štýrskému rozšířil i do ostatních českých a rakouských zemí, a kdy protestantské stavy královských Uher dojednaly spojenectví mezi Bethlenem a českými povstalci, vpadl kníže do hornouherských oblastí Partia (termín „Partium“, užívaný pro pomezní oblast mezi habsburskými Uhrami a Sedmihradskem, se v nejširším pojetí vztahoval na východní část dnešního Slovenska a přilehlé regiony dnes zakarpatské části Ukrajiny, Maďarska a Rumunska). Počátkem září 1619 dobyl Košice; a pamflet, vydaný z jeho iniciativy, oznamoval, že šlechta a města Uherského království povolala sedmihradského knížete kvůli nedodržování mírové smlouvy s Bocskaiem z roku 1606 habsburskou stranou, císařskému útlaku protestantů a současně neschopnosti bránit království (přičemž hovořil o „tuctech vesnic, anektovaných Turky pod pláštíkem míru“). Následně pokračoval v tažení směrem na západ, a v říjnu 1619 obsadil Prešpurk, kde se zmocnil uherské královské, Svatoštěpánské koruny. Společně s oddíly českých a moravských stavů, tehdy pod velením Kristiána z Anhaltu, stanulo jeho vojsko před samotnou Vídní – i když v oblasti východního Slovenska, u Humenného, zatím jeho kapitán György Rákoczi utrpěl porážku od polských jezdců, najatých císařovým vlivným přívržencem Drugethem.

V lednu 1620 uzavřel Bethlen, fakticky ovládající většinu Horních Uher, s císařem Ferdinandem II. dočasné příměří. Když jej pak v srpnu 1620 sněm v Banské Bystrici zvolil uherským králem, tím jen dovršil krok, zahájený už počátkem toho roku na sněmu v Prešpurku. Současně se, ve spojení s protestantským falckým kurfiřtem Friedrichem jakožto českým králem, zvoleným stavovskými vzbouřenci v Praze, rodila idea jisté konfederace českých zemí s Uhrami a Sedmihradskem. 

Za povšimnutí stojí, že celá tato Bethlenova akce mohla být nahlížena jako pokus o obnovu někdejšího mocného uherského státu z dob o více než 130 let dříve, za vlády Matyáše Korvína. Na druhou stranu, Bethlen váhal s přijetím královské hodnosti v Uhrách, když i odmítl svou korunovaci. Úlohu zde mohly hrát třeba i obavy z odporu uherských katolických stavů, a také fakt, že se stále musel ohlížet na svého vrchního suveréna, osmanského sultána. U něj ostatně tehdy hledal podporu i pro projekt česko-uherské konfederace. Je uváděno, že Porta (vlastně osmanský dvůr) by s jeho nástupem na uherský trůn souhlasila za podmínky, že by se vzdal vlády v Sedmihradsku. Každopádně, v dopise mladého sultána Osmana II. uherskému sněmu asi z poloviny roku 1620, jenž se ani nestavěl proti bližšímu spojení Uhrů s Čechy, se trvalo na tom, aby takto nově vytvořené království nechovalo vůči Turkům nepřátelské záměry. Zároveň, Bethlenova vize již při tomto jeho tažení spočívala rovněž v brzkém zformování spojenecké aliance s protestantskými státy v západněji položených částech Evropy. 

Foto: Bethlenův královský prapor z roku 1620. Bethlen byl tehdy zvolen uherským králem, ale jeho postoj ke skutečnému přijetí této hodnosti byl poněkud zdrženlivý. Asi až pragmaticky si uvědomoval, že podstatnou okolností tady jsou, kromě dalšího vývoje pozic jeho protivníka císaře Ferdinanda II. a postojů uherských katolíků, i další vnější okolnosti, tedy postoj Osmanské říše a také kroky jeho očekávaných spojenců, protestantských mocností v severozápadní části Evropy | Wikimedia Commons / Public domain 

Samozřejmě, ambiciózní, ale též obezřetný a jistě i poněkud vypočítavý kníže nedokázal zabránit porážce českého stavovského povstání vojsky císaře a německé Katolické ligy v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Jeho asi 3-tisícové vojsko, vyslané do Čech koncem října 1620, na bojiště ani nestačilo dorazit (skončilo u Kolína). Přesto, snad i jako na důkaz jisté efektivnosti jeho akcí může být poukazováno na osud dvou předních císařských velitelů při jejich výpadech proti Bethlenovi na Slovensko. 8. října 1620 (čili ještě měsíc před bělohorskou bitvou) padl při tažení k Prešpurku císařský generál Henri Duval Dampierre; a v červenci 1621 pak při obléhání Nových Zámků zahynul hrabě Ferdinand Bonaventura Buquoy, známý mj. svým velením císařských sil právě v bitvě na Bílé hoře. 

Při další Bethlenově koordinaci svého protihabsburského odboje se slezským knížetem Janem Jiřím Krnovským, ale i za vojenského postupu císařské strany v Horních Uhrách, nakonec uzavřel na přelomu let 1621/22 s Ferdinandem II. mír v moravském Mikulově. Tím rezignoval na uherskou královskou korunu, ovšem v jeho držení zůstalo 7 žup na východě Horních Uher (včetně Košic), a navíc získal vévodství Opole a Ratiboř ve Slezsku, což z něj učinilo jednoho z knížat německé Svaté říše římské. S ohledem na jeho prvotní proklamace byl jistě dále podstatný příslib habsburského panovníka uchovávat privilegia stavů v Uhrách, což se týkalo i podmínek někdejšího míru s Bocskaiem. 

Bethlenova pozornost k vývoji v zemích západně od vlastního knížectví ale přetrvávala. Pokus o trvalejší smír s Ferdinandem II. snad mohla projevit žádost tehdy už ovdovělého knížete o ruku císařovy dcery Cecilie Renaty (tenkrát asi 12-leté), jež byla zamítnuta, a což se v roce 1623 stalo záminkou k novému vystoupení proti Vídni. Konflikt, provázený novým vpádem do Horních Uher a odtud na Moravu, počátečním ústupem oddílů císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna před Bethlenovým vojskem a obležením Hodonína, ukončil v květnu 1624 mír ve Vídni - aniž by se něco, kromě Bethlenovy rezignace na slezská vévodství, radikálně měnilo.

A vlastně podobně tomu bylo v případě jeho dalšího tažení proti císaři, zahájeného v srpnu 1626, a které můžeme sledovat v širším rámci tzv. dánské fáze třicetileté války v německém prostoru a Bethlenova diplomatického úsilí o sblížení s protestantskými mocnostmi jako Nizozemí, Anglie, Dánsko (připomeňme zformování protihabsburské koalice v Haagu roku 1625). Bethlen v této době už postrádal širší podporu mezi stavy v habsburských Uhrách, neboť ty již dosáhly toho, čeho se dožadovaly před několika lety, a obávaly se, že o to zase mohou v případě Bethlenovy porážky přijít (přitom i vývoj v českých zemích od roku 1620 tu mohl sloužit jako odstrašující případ). V prosinci téhož roku byla tato nová Bethlenova válka ukončena mírem v Prešpurku.

Zjevně i kalkulace, související opět se širší evropskou politikou, se prolnuly s Bethlenovým sňatkem s příslušnicí hohenzollernského rodu brandenburských kurfiřtů Kateřinou. Nicméně, další plány či případné aktivity zhatila smrt nemocného Gábora Bethlena 15. listopadu 1629, ve věku 49 let. Moc v Sedmihradsku pak prakticky vykonávali právě Kateřina spolu s Bethlenovým bratrem Istvánem, zatímco v královských Uhrách podněcovala tamní nejistá situace katolické stavy v čele s palatinem Miklósem Esterházym k myšlence na připojení knížectví k habsburskému impériu. Pozici Sedmihradska znovu posílil až nástup bohatého magnáta Györgye I. Rákocziho, sloužícího dříve Bethlenovi, jako nového knížete v listopadu 1630.

Ten později na Bethlenovu linii v podstatě navázal, když v roce 1644, při napojení na švédsko-francouzskou alianci proti císaři Ferdinandu III., jeho vojska opět pronikla hluboko do Horních Uher – a to jakkoliv se, v důsledku jeho vlastní liknavosti, nenaplnil původně slibovaný efekt jeho spojení se švédskou Torstenssonovou armádou, která po svém vítězství nad habsburskými silami u středočeského Jankova v březnu 1645 postoupila k Vídni a poté se obrátila k Brnu. Separátní mír, jenž v prosinci 1645 uzavřel s císařem v Linci, měl mj. ten význam, že se Sedmihradsku vrátilo 7 hornouherských žup, které po Bethlenově smrti připadly zpět Habsburkům. Za mezinárodní diplomatický úspěch knížectví, jež samo nebylo zrovna suverénním útvarem (především s ohledem na nikoliv tak formální podřízenost Osmanům), je také vydávána jeho účast na vestfálských mírových jednáních, vedoucích k ukončení třicetileté války.

Gábor Bethlen a Sedmihradsko jeho doby, i z pohledu delší historické perspektivy

Konec „zlaté éry“ Sedmihradska, spjaté s vládou Gábora Bethlena a Györgye I. Rákocziho, předznamenalo v roce 1657 neúspěšné tažení knížete Györgye II. Rákocziho, syna a nástupce druhého z jmenovaných, do Polska, s představou, že získá tamní královskou korunu. Spoléhajíc se původně na podporu Švédska, učinil tak proti vůli osmanské Porty a rozhodně proti postojům vídeňského habsburského dvora. Ten také nakonec Osmanům fakticky naznačil, že jim nebude bránit v aktu, při němž v létě 1658 vpadlo do Sedmihradska více než 100-tisícové turecké vojsko, přinášející knížectví zpustošení a pokoření. O dalších několik desetiletí později, s průběhem tzv. velké turecké války let 1683-99, kdy byla turecká moc vytlačena z Uher, bylo i Sedmihradsko plně podřízeno habsburské moci – a to přes dočasnou obnovu jeho státnosti během uherského protihabsburského povstání v počáteční fázi 18. století, v jehož čele stál Ferenc II. Rákoczi. V rámci habsburského impéria si přitom zachovávalo zvláštní status; a opět integrováno přímo do Uherska mělo být teprve s rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867. 

Může se podsouvat nejzákladnější obraz Sedmihradska za Bethlenovy vlády jako země poznamenané (tak jako Uhersko obecně) důsledky expanze muslimského impéria z předchozího století, v době konfliktního rozkolu primárně na konfesijní bázi mezi samotným evropským křesťanstvem; a že Bethlen, stejně jako mnozí jiní uherští představitelé v 17. století, byl s přítomností osmanské moci smířen aspoň jako s provizoriem, a byl jí ochoten i využít k cílům, v nichž zřejmě spatřoval aktuální prioritu – tedy, kromě vlastních ambicí, obranu náboženských a stavovských svobod v habsburské části Uher. Vzhledem k těsnému sepětí jeho akce od roku 1619 s českým stavovským povstáním, i z českého pohledu může stát za pozornost šířené vykreslování Bethlena jako „kreatury Turků“, a jež muselo přinejmenším přicházet vhod prohabsburské propagandě. V Uhrách se tehdy objevil anonymní pamflet v latině a maďarštině, jenž tvrdil, že sultán chtěl Bethlena, „tyrana, koupajícího se v křesťanské krvi“, učinit uherským králem, a že česko-uherská konfederace měla sloužit plánům Osmanské říše k „dobytí a zničení křesťanstva“. Zahrnul také v Evropě se šířící kopii údajného Bethlenova dopisu krymskému chánovi z roku 1621 (v latinské, německé a francouzské verzi), gratulujícího k vítězství Tatarů nad Poláky, a slibujícího, že pokud chán přijde s 20 tisíci Tatary, on sám (Bethlen) je dovede do „sousedních bohatých zemí, kde budou moci plenit a brát zajatce podle přání“.

Přes možná dosti vlažný přístup Osmanů k Bethlenovu protihabsburskému tažení od roku 1619 (a bez ohledu na jeho vlastní úsilí o získání jejich patronace), např. za poslední Bethlenovy války proti císaři z roku 1626 bylo jeho původně asi 15- až 20-tisícové vojsko posíleno, kromě armády protestantského generála Mansfelda (sloužícího dříve i českým stavům), také oddíly tureckého paši z Budína – a jistě v souladu se zájmem Bethlenových protestantských spojenců ze severozápadní Evropy, kteří se naopak obávali, že se přímé či nepřímé osmanské pomoci dostane Ferdinandu II.

    Foto: Dokladem zcela nedávné pocty Gáboru Bethlenovi může být např. tato socha (obklopená věnci s maďarskými trikolórami), vztyčená v říjnu 2013 na nádvoří kostela reformované církve v rumunské Kluži (Cluj-Napoca, maď. Koloszvár) – čili městě, kde byl o rovná čtyři století dříve prohlášen knížetem Sedmihradska | Wikimedia Commons / Public domain

Maďarský historik Gyula Szekfű označil Gábora Bethlena v roce 1929, 300 let od jeho úmrtí, sice za „člověka Turků“, ale zároveň za „snad nejskvělejšího našeho panovníka“ po Svatém Štěpánovi a králi Matyášovi (Korvínovi). Bývá zdůrazňováno Bethlenovo upevnění knížecí moci na úkor sněmu, ale také zachovávání principu náboženských svobod a tradičnějších privilegií tří politických „národů“ Sedmihradska – uherské (maďarské) šlechty, maďarsky mluvících Sikulů jako „svobodných strážců“ a saských měšťanů a sedláků (tj. potomků německých kolonistů). Dodejme, i proto, že to může být důležité vzhledem k osudu Sedmihradska ve vzdálené budoucnosti (z tehdejšího úhlu pohledu), od rozpadu habsburského mocnářství, ale i samotného Uherska v první čtvrtině 20. století, že tento feudální systém poněkud opomíjel pravoslavné rumunské obyvatelstvo, představované tehdy převážně nevolníky, a jehož podíl na sedmihradské populaci se v 17. století možná, či údajně, přiblížil celé polovině.

Zdroj: Britannica; Várkonyi, A. R.: Gábor Bethlen and His European Presence (2013). Hungarian Historical Review