Colmar, svobodný pán (Freiherr) či baron von der Goltz se stal až symbolem těsné vojenské spolupráce mezi Německou říší a Osmanskou říší ještě dlouho před jejich válečným spojenectvím za první světové války. Poté, co byl jmenován maršálem v Turecku před ukončením své tamní dlouhé činnosti z let 1883-95, kdy se jako člen, resp. po roce 1885 vedoucí německé vojenské mise, působící v generálním štábu osmanské armády, výrazně podílel na její reorganizaci a modernizaci, začal být Turky nazýván, v souladu s tradiční osmanskou titulaturou pro vysoké vojenské i jiné hodnostáře, Goltzem Pašou. V samotném Německu se Goltz dočkal povýšení na polního maršála až počátkem roku 1911.

Goltzovo letité působení v Osmanské říši, bezesporu zásadní a nakonec i jemu samému osudné, představovalo nicméně jen část jeho složitější životní dráhy. Narodil se 12. srpna 1843 jako druhorozený syn zchudlého statkáře a bývalého vojenského důstojníka v osadě Bielkenfeld ve Východních Prusích (dnes Ivanovka v Kaliningradské oblasti Ruska) – a bývá zdůrazňováno výrazné zhoršení finanční situace rodiny po smrti otce v roce 1849. Prosazen ve svých asi 12 letech do kadetského sboru, v roce 1861 dosáhl poručické hodnosti při službě u 5. východopruského pěšího pluku v Královci (Königsbergu). Pomineme-li záležitosti jeho dalšího soukromého života (manželství s Theresou Dorguth, s níž měl postupně 5 dětí), na podzim 1864 byl povolán na vojenskou akademii v Berlíně. Později, od roku 1867, působil v pruském Velkém generálním štábu.

Foto: Návštěva Colmara von der Goltz, či Goltze Paši (vpředu vpravo), v turecké říši v roce 1909 (snímek z Bitoly na jihozápadě dnešní Severní Makedonie, tehdy dosud součásti Osmanské říše). Pokud jde o Goltzovu už předchozí činnost, v této době mohla být z pohledu Německa a jeho vazeb vůči Turecku podstatná kontinuita v oblasti vojenské spolupráce, přetrvávající po vojenském povstání v Osmanské říši z roku 1908, které zahájilo revoluci liberálně či reformně orientovaných tzv. mladoturků. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:MUNA: co skrývá les Bukovec?

V těchto letech se také osobně zúčastnil postupně všech tří válečných konfliktů, které ve svých důsledcích přivedly Prusko krále Viléma I. a předsedy vlády Bismarcka k politickému sjednocení Německa a vytvoření nové Německé říše. Během války s Dánskem roku 1864, zahájené pruskou a rakouskou okupací Šlesvicka a Holštýnska, sloužil v 1. gardovém pěším pluku pruské armády. Za prusko-rakouské války byl účasten pruského tažení do Čech, přičemž utrpěl vážné zranění v bitvě u Trutnova 27. června 1866 (představující dílčí rakouské vítězství nad 2. pruskou armádou před rozhodující porážkou Rakouska v bitvě u Hradce Králové o několik málo dní později). Jako štábní důstojník pruské 2. armády pod velením prince Friedricha Karla byl přítomen událostem prusko/německo-francouzské války let 1870-71 – jako třeba bitvě u Mars-la-Tour (Vionville) v srpnu 1870, kapitulaci francouzských vojsk v Métách koncem října 1870 nebo následnému pruskému postupu do povodí Loiry proti francouzské tzv. lidové armádě, zformované republikánským předákem Léonem Gambettou.   

Colmar von der Goltz, který pak mj. v letech 1878-83 přednášel historii na vojenské akademii, proslul i publikační činností, týkající se vojenské a vojensko-historické tématiky. V té zhodnotil i zkušenosti či poznatky z akcí ve Francii let 1870/71, ale zabýval se též kupř. otázkou příčin porážky Pruska let 1806/07, za napoleonských válek. V teoretickém díle „Das Volk in Waffen“ („Lid ve zbrani“) zdůraznil nutnost přizpůsobení se všeobecnému rozvoji a myšlenku, že moderní válka musí být vedena celým národem. V činnosti tohoto druhu pokračoval ještě i dlouho po návratu z uvedené dlouhodobé mise v Turecku, kdy sepsal např. dílo „Kriegsgeschichte Deutschlands im 19ten Jahrhundert“ („Válečné dějiny Německa v 19. století“).

Za svého pobytu v Turecku a při své roli v generálním štábu jeho armády v 80. a 90. letech 19. století měl podíl na vytvoření nového zákona o rekrutech a zavedení všeobecné branné povinnosti, jakož i na rozdělení Osmanské říše na 24 divizních okruhů, zahrnujících dále celkem 384 okruhů jednotlivých praporů – a nemluvě opět o vypracování řady příruček, vztahujících se k různým vojenským záležitostem. Jestliže německá vojenská mise cílila k prosazení modernizačních reforem v osmanské armádě, Goltz přesvědčil sultána Abdülhamida II., aby naopak turečtí důstojníci byli vysíláni k dalšímu vzdělávání do Německa. To mohlo být ve svém důsledku nakonec důležité i s ohledem k proněmeckým náladám v osmanské armádě, přetrvávajícím i po liberálně a nacionalisticky zaměřené tzv. mladoturecké revoluci let 1908/09, jejíž dopady vedly, spolu s nastolením konstitučního režimu v Osmanské říši, též k sesazení Abdülhamida II. a nahrazení jeho bratrem Mehmedem V. Již po Goltzově návratu do Německa byl jeho vliv shledáván ve vojensky vcelku úspěšném tureckém vystoupení v nedlouhé, asi měsíc trvající řecko-turecké válce v dubnu až květnu 1897, vyvolané povstáním na tehdy dosud osmanské Krétě a ukončené zásahem Velké Británie a Ruska. Na druhou stranu (a může to být podstatné i vzhledem k jeho pozdějším kontaktům s Tureckem, včetně návštěvy u sultána Abdülhamida II. v červnu 1908, čili těsně před vojenským povstáním, jež zahájilo mladotureckou revoluci, a poté zase pobyty v letech 1909-13, odrážející zájem na upevnění německo-tureckých vztahů ve vojenské oblasti a na vyslání nové německé vojenské mise do Istanbulu), jeho prestiží velkého reorganizátora osmanské armády příliš neotřásla ani porážka turecké říše ve válce s balkánskými státy let 1912-13. Sám tehdy v reakci na objevivší se výtky, které zodpovědnost za tuto porážku sváděly mj. i na jeho dřívější „špatnou“ činnost, veřejně za její příčiny označil „strategický diletantismus mladotureckých Napoleonů“, nedostatečné provedení vojenských reforem, atd.

Foto: Polní maršál Colmar, Freiherr von der Goltz v roce 1914 – tedy v roce, kdy dosáhl 71 let věku a kdy se s vypuknutím první světové války vrátil do aktivní vojenské služby. Ještě koncem téhož roku se tento velitel, vojenský reformátor a spisovatel, v některých vojenských kruzích hodnocený spíše jako učenec než vojevůdce, opět objevil v Turecku. Tam se v roce následujícím mj. dočkal zklamání z toho, že mu nebylo svěřeno vrchní velení nad osmanskou armádou, bránící invazním silám Dohody v pokusu o dobytí dardanelské úžiny. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Sturmpistole – německý ruční granátomet vyvinutý ze signální pistole

Každopádně, po roce 1895 von der Goltz v hodnosti generálporučíka sloužil 2 roky jako divizní velitel ve Frankfurtu nad Odrou, a následně, od roku 1898, byl velitelem ženijního sboru a generálním inspektorem pevností s dosahem na celé německé území. Na přelomu 19. a 20. století upoutal v německém generálním štábu zvýšenou pozornost tezemi o možném konfliktu Německa s Velkou Británií. Roku 1902 byl odsunut k velitelské službě v rodných Východních Prusích, a velitelem tam dislokovaných vojsk zůstal i poté, co se v roce 1907 vrátil z Königsbergu zpět do Berlína, aby působil ve vedení inspektorátu 6. armády. Mezitím nedosáhla naplnění myšlenka, že by právě on nahradil ve funkci náčelníka generálního štábu polního maršála hraběte Alfreda von Schlieffen (1833-1913) – tedy mimochodem toho, jenž z dotyčné funkce vypracoval roku 1905 svůj známý plán pro případ války paralelně s Ruskem a Francií, tj. obchvatu proti Francii přes území neutrální Belgie. Sám Schlieffen se už nedožil toho, když byl tento plán v srpnu 1914, s vypuknutím první světové války, Německem skutečně realizován. Dočkal se toho ale již 71-letý Goltz, který po zmíněném jmenování polním maršálem v roce 1911 odešel v roce 1913 do výslužby, avšak jehož návrat do aktivní vojenské služby podmínil právě počátek Velké války. I když tentokrát nedošlo na jeho přání převzít vrchní velení armády ve východopruském prostoru, zrovna on stanul po německém vpádu do Belgie (a opět mimochodem, bezprostředním podnětu, aby se do války proti Německé říši zapojila rovněž Velká Británie) ve funkci generálního guvernéra této Němci obsazené země.

S přihlédnutím k jeho minulosti a kontaktům ovšem asi nepřekvapí, že o jeho dalších krocích rozhodl postoj osmanského Turecka, které už 2. srpna 1914 uzavřelo s Německem spojeneckou smlouvu, a na podzim 1914 vstoupilo po boku Německa do války. V prosinci 1914 byl Goltz poslán do Istanbulu jako vojenský poradce sultána Mehmeda V. Aktivní znovu na poradách tureckého generálního štábu, příznačným se stal jeho spor se svým krajanem, německým generálem Ottou Limanem von Sanders. Ten stál nyní v čele německé vojenské mise, a v březnu 1915 se ujal, při nejprvotněji námořním tlaku dohodových spojenců, snažících se o ovládnutí dardanelské úžiny a poté Istanbulu, velení nad tureckou 5. armádou při obraně Dardanel (ostatně, německý vliv v osmanských ozbrojených silách demonstrovala i velitelská role německého admirála Guida von Usedom v námořní obraně Dardanel a příp. Bosporu). Goltz totiž neskrýval zájem, aby vrchní velení obrany na Dardanelách převzal on sám (a což mu údajně, podle vlastních slov, měl původně přislíbit i sám Enver Paša, osmanský, z politického hlediska mladoturecký ministr války a vůbec fakticky vrchní velitel tureckých vojenských a námořních sil); a jeho zklamání neutišilo ani jmenování velitelem turecké 1. armády v Istanbulu v dubnu 1915. Goltz byl kritický k vedení bojů s výsadky dohodových vojsk při Dardanelském průlivu, soustředěných především na poloostrově Gallipoli, a na Sandersovu zodpovědnost vrhl vysoké ztráty v tureckých řadách. Vytkl mu třeba, a to von Sanders pak uznal jako chybu, nedostatek dělostřelecké přípravy před útoky pěchoty na nepřátelské pozice. Boje rozsáhlé dardanelské operace se zatím táhly až do počátku roku 1916, a jak známo, skončily neúspěchem Dohody. Ta do ní vrhla bezmála půl milionu mužů, přičemž celkové ztráty sil britského impéria (včetně jednotek australských, novozélandských a indických) a Francie se uvádí na více než 146 tisíc mužů. Ztráty osmanské strany, jež za cenu značného vlastního vyčerpání uhájila své pozice, jsou uváděny na 186 tisíc mužů, více než polovinu z jí nasazených sil. Důležitým vnějším faktorem, jenž přispěl k tomu, že Dohoda na další postup operace, s finálním cílem vyřazení Turecka jako německého spojence z války, nakonec rezignovala, byla i úspěšná ofenzíva německých, rakousko-uherských a bulharských vojsk proti Srbsku v říjnu 1915 – událost, která ve svých důsledcích jistě vylepšila celkovou geostrategickou situaci Centrálních mocností.

Ale právě i na pozadí Goltzovy kontroverze se Sandersem, kterou se nedařilo urovnat ani Enveru Pašovi, se prosadila idea pokud možno maximálního vzájemného fyzického oddálení obou německých velitelů. O záměru vzdálit Goltze od Istanbulu informoval 6. října 1915 do Berlína německý velvyslanec v Turecku, Freiherr von Wangenheim, a přitom navrhoval, či žádal o svolení, aby byl Goltz jako význačný německo-turecký vojensko-politický činitel vyslán do Persie, v představě, že by jeho mise mohla zapůsobit na brzký příklon perské vlády k Centrálním mocnostem a její vstup do války proti Velké Británii a Rusku. Nakonec byl však Goltz jmenován velitelem turecké 6. armády v Mezopotámii (Iráku), tehdy v jihovýchodní části osmanského impéria. Svůj hlavní stan umístil v Bagdádu, ohroženém postupem britských, resp. britsko-indických expedičních sil od pobřeží Perského zálivu.

Foto: Jednotky osmanské 6. armády během obléhání Kút al-Amara, probíhajícího v Mezopotámii (Iráku) od prosince 1915 do dubna 1916. Právě Goltz byl vrchním velitelem této turecké síly v dotyčné akci, aniž by se však již dožil finálního vítězství, tj. kapitulace britsko-indických oddílů v Kútu. Ta je na druhou stranu považována za jednu z vážných porážek britského impéria jako takového. V britský prospěch se mělo mezopotámské tažení obrátit až pádem Bagdádu do britských rukou v březnu 1917. | Wikimedia Commons / Public domain

Goltz Paša byl tak již nominálním vrchním velitelem tureckých sil, které v listopadu 1915 zastavily postup britsko-indických oddílů generála Sira Charlese Townsheda u Ktésifónu, ruin starověkého perského města na levém, východním břehu řeky Tigris. Townshedovy jednotky, jež utrpěly značné ztráty, ustoupily po proudu Tigridu zpět na jihovýchod, do arabského městečka Kút al-Amara. Tam byly, o počtu asi 15 tisíc mužů, v prosinci 1915 přesilou osmanské 6. armády obklíčeny. V průběhu mlhavých a deštivých dnů ledna 1916 Turci (v jejichž vedení musíme vedle Goltze zdůraznit jména tureckých velitelů Halila Paši a Nureddina Paši) zmařili ve třech bitvách pokusy dalších britsko-indických oddílů o vyproštění svých spolubojovníků, obležených v Kútu, a způsobili jim přitom celkem více než 20-tisícové ztráty. Nakonec, 29. dubna 1916 vyhladovělý zbytek Townshedovy posádky v Kútu kapituloval. Zhruba 2,6 tisíce Britů a 9,3 tisíce Indů, kteří přežili dopady tureckých útoků, ostřelování a nemocí, padly do zajetí.

Toho, a následného strastiplného osudu zajatců, se Goltz již nedočkal. Když nikoliv tak dlouho předtím navštívil své vojáky v lazaretu, onemocněl skvrnitým tyfem. Ten byl také příčinou úmrtí téměř 73-letého maršála v Bagdádu 19. dubna 1916 (mimochodem, objevily se zcela nepodložené zvěsti o jeho otrávení ze strany mladoturků). Uloženy jeho ostatky nejprve v jedné pevnosti při Tigridu, posléze byly po železnici přepraveny do Istanbulu, a tam byly také v červnu 1916 s oficiální pompou pohřbeny. O více než rok později, v říjnu 1917, položil věnec k jeho hrobu, při návštěvě osmanské metropole, i sám německý císař Vilém II.

Vztah Německa a Turecka už od sklonku 19. století, v němž sehrál Colmar von der Goltz tak zásadní úlohu, lze charakterizovat jako vztah nové dynamické velmoci industriální éry se starým, kdysi expanzivním a mocným impériem, pro nějž se však již vzhledem ke stavu v předchozích desetiletích ujala metaforická teze o „nemocném muži na Bosporu“. Samozřejmě, první světová válka, vrcholící obecnou porážkou Centrálních mocností, se všemi svými okolnostmi a dopady skoncovala se staletími vlády (a jak často zdůrazňováno, podobně jako v případě ruských Romanovců nebo rakouských Habsburků) jak pruských Hohenzollernů v Německu, tak Osmanů v Turecku - či, ve druhém případě, se samotnou Osmanskou říší.

Zdroj: britannica