Jak známo, za německo-sovětské války let 1941–45, sovětskou a ruskou historiografií nazývané Velkou vlasteneckou válkou, se v německých řadách či na německé straně objevilo, z vícerých primárních příčin, značné množství příslušníků národů Sovětského svazu. Naproti tomu, i na sovětské straně se přistoupilo k organizování německých odpůrců Hitlerova režimu, ať se jednalo o principiální antinacisty nebo o válečné zajatce, kteří již v období po katastrofální německé porážce u Stalingradu nevěřili v konečné vítězství Třetí říše, a jejichž postoj lze označit za víceméně pragmatický – a to i když jádro této činnosti zůstalo soustředěno převážně jen na propagandistickou oblast.

Z požehnání samotného sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina byl 12.–13. července 1943 v Krasnogorsku u Moskvy zřízen tzv. Národní výbor Svobodné Německo (Nationalkomitee Freies Deutschland, NKFD). Mezi jeho 38 zakladateli figurovali mj. němečtí komunističtí emigranti v SSSR, kteří měli v poválečných desetiletích zastat vůdčí politickou pozici v komunistické, Moskvě podřízené Německé demokratické republice, jako Wilhelm Pieck a Walter Ulbricht, anebo třeba Heinz Kessler, původně voják Wehrmachtu, jenž už v létě 1941, krátce po zahájení operace „Barbarossa“, přeběhl k sovětské Rudé armádě – a působící později jako zplnomocněnec u sovětských 1. a 2. běloruského frontu, nakonec i na něj měly připadnout rozhodující pozice ve vedení NDR a její Národní lidové armády. Komunistický vliv v tomto výboru, pod předsednictvím komunistického literáta Ericha Weinerta, byl zastřen důrazem na německý antifašistický patriotismus. Demonstrovala to např. i jeho symbolika, svými červeno-bílo-černými barvami odkazující na vlajku někdejší císařské Německé říše, existující do roku 1918; a to mělo přilákat i konzervativněji založené důstojníky, jimž se spolupráce s komunisty mohla příčit.

Foto: Zasedání Národního výboru Svobodné Německo v SSSR. Heinrich von Einsiedel stojí druhý zleva. Vpravo sedí předseda výboru Erich Weinert, a vedle něj generál Walter von Seydlitz, předseda Svazu německých důstojníků. Seydlitzovy osudy v sovětském zajetí byly ještě v poválečných letech dosti komplikované, když byl souzen za zločiny, na nichž měl mít podíl ještě před svým zajetím u Stalingradu. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Portugalské parašutistické sestry: Enfermeiras Pára-quedistas

Ostatně, zjevně právě i takové postoje se odrazily na vzniku Svazu německých důstojníků (Bund Deutscher Offiziere, BDO). Ten byl později, 11.–12. září 1943, založen ve speciálním táboře Luňovo, součásti krasnogorského zajateckého tábora, asi stovkou delegátů, zajatých příslušníků německého vyššího důstojnického sboru, shromážděných zde z více sovětských zajateckých táborů. Jeho předsedou byl zvolen generál Walter von Seydlitz, jeden z německých velitelů, jež padli do zajetí v tzv. stalingradském kotli (připomeňme, že ten již v listopadu 1942, těsně po obklíčení německých vojsk u Stalingradu, prosazoval pokus o průlom, aniž by se vyčkávalo na rozhodnutí samotného Hitlera). Až o necelý rok později, v době po neúspěšném atentátu německých důstojníků na Adolfa Hitlera z 20. července 1944, přistoupil do řad BDO i Friedrich Paulus, tj. bývalý velitel německé 6. armády, povýšený Hitlerem krátce před svou kapitulací u Stalingradu 31. ledna 1943 do hodnosti polního maršála. Každopádně, obě organizace, tedy NKFD a BDO, vzájemně prakticky fúzovaly.

Klíčovou osobností při vzniku obou organizací byl také mladý válečný zajatec, předtím stíhací pilot německé Luftwaffe, poručík Heinrich hrabě von Einsiedel. Narodil se 26. července 1921 v Postupimi, jako nejmladší z dětí Herberta von Einsiedel a Irenne von Bismarck-Schönhausen, později rozvedených. Z matčiny strany se jednalo o pravnuka někdejšího pruského ministerského předsedy a německého kancléře Otty von Bismarcka (žijícího v letech 1815–1898, v čele pruských a německých vlád stál v letech 1862–90), který měl za své politické kariéry zcela rozhodující podíl na zrodu Pruskem sjednocené Německé říše. Tato skutečnost, k níž se sám Einsiedel hlásil, z něj v očích Sovětů činila poněkud exkluzivního zajatce, a nástroj vhodný k apelu na Němce, aby sami povstali proti Hitlerovu režimu.
V období po vypuknutí druhé světové války sloužil Heinrich von Einsiedel jako pilot Messerschmittu Bf 109 nejprve v řadách Stíhací eskadry (Jagdgeschwader) 2 na západoevropské a poté Stíhací eskadry 3 na sovětské frontě. Tam se v létě 1942 zúčastnil podpory německého postupu k povolžskému Stalingradu. Přitom proslul jako jedno z německých leteckých es, připisující si na konto desítky sestřelů nepřátelských letounů – podle vlastních tvrzení jich jen na sovětské frontě v onom létě 1942 sestřelil 33, z toho 4 bombardéry Petljakov Pe-2 během 6 minut dne 20. srpna. Ostatně, v srpnu 1942 se dočkal vyznamenání (mimochodem, teprve za nacistické vlády zřízeného) Německý kříž (Deutsches Kreuz) ve zlatě. Ale jen krátce poté nastal předpoklad k jeho naznačenému myšlenkovému obratu, když byl 30. srpna 1942 jeho letoun zasažen do chladiče a po nouzovém přistání za sovětskými liniemi nedaleko Stalingradu se ocitl v zajetí rudoarmějců.

Foto: Vlevo logo a vpravo vlajka Národního výboru Svobodné Německo (NKFD). Tato symbolika se opírala o tradici císařského Německa let 1871–1918 – čili státu, na jehož zrodu měl, shodou okolností, zrovna Einsiedelův praděd Otto von Bismarck vlastně prvořadý podíl. Na straně komunistů a jejich sympatizantů (emigrantů, příp. přeběhlíků k Rudé armádě, atd.) byl ostatně zjevný zájem získat pro spolupráci proti nacionálně socialistickému režimu v Berlíně konzervativně založené osoby z řad německých válečných zajatců v Sovětském svazu. | Wikimedia Commons / Public domain

Jak sám později líčil, a konfrontován mj. i s atmosférou nenávisti vůči německým důstojníkům mezi sovětskými vojáky i civilisty, vyvstal v něm až pocit viny, že v této válce dosud bojoval za Hitlera. V zajateckém táboře v Krasnogorsku jej ovlivnilo i napojení na skupinku dalších zajatých a k hitlerovskému režimu otevřeně kritických důstojníků Wehrmachtu, vedenou kapitánem Ernstem Hadermannem (jenž už v květnu 1942 organizoval antifašistickou důstojnickou konferenci v zajateckém táboře Jelabuga v ruském Tatarstánu). Rozhovory se sovětskými důstojníky o povaze nacionálně socialistického režimu v Německu jej zároveň přiblížily ke komunismu, podnítily ke studiu Marxových děl a dobrovolným návštěvám tzv. Antifašistické školy v zajateckém táboře. Takto se v červenci 1943 stal jedním ze signatářů manifestu NKFD; a sám byl, spolu s majorem Karlem Hetzem a komunistou Maxem Emendörferem, dříve rovněž německým vojákem přeběhnuvším k Sovětům, zvolen jedním z místopředsedů výboru. Stejně tak patřil pak k zakladatelům BDO.

Psali jsme:RAF v Sovětském svazu

Základní myšlenka této v podstatě různorodé německé opozice tkvěla v představě svržení Hitlera ze strany Wehrmachtu, příp. německého lidu, čímž by se vytvořily podmínky pro uzavření míru se Sovětským svazem, a Německo, zachováno v hranicích z roku 1937 (tj. před nacistickou expanzí, započatou už anšlusem Rakouska), by tak zůstalo zachráněno před totální porážkou. Z propagandistického hlediska přitom zrovna Einsiedelovu důležitost bezpochyby zvyšoval jeho historicky tak významný předek Otto von Bismarck, i proto, že ten, jak bylo aspoň nyní zdůrazňováno, vždy usiloval o korektní vztahy Německa s Ruskem (samozřejmě, jistěže bez ohledu na to, že pruské sjednocení Německa bylo mezi lety 1864 a 1871 doprovázeno postupně třemi válkami s jinými státy). Jako čelní představitel NKFD se Einsiedel objevoval na frontových liniích, aby se formou hlasových výzev a letáků pokoušel přesvědčit své bývalé spolubojovníky z Wehrmachtu ke kapitulaci před Sověty, příp. snad k přebíhání k Rudé armádě. O symbolické vsázce na svého praděda svědčí i slova, jimiž své proslovy začínal: „Hört auf einen Urenkel Bismarcks“ („Naslouchejte pravnukovi Bismarcka“). Přesto, jeho výzvy zůstávaly plané, bez nějakého masovějšího efektu.

Sovětskou stranou zůstal nevyslyšen Seydlitzův návrh na zřízení až 40tisícového dobrovolnického sboru z řad německých zajatců, jenž by po boku Rudé armády bojoval proti silám Třetí říše. Nicméně, NKFD byl poskytnut rozhlasový vysílač v Moskvě, jehož vysílání, jako „Freies Deutschland“ („Svobodné Německo“), bylo zachytitelné na celém německém území, a taktéž byl vydáván stejnojmenný týdeník, distribuovaný v zajateckých táborech, jakož i, jako letáky pro nepřátelské řady, mezi německé vojáky na frontě. Pochopitelně, v nacistické Třetí říši byli příslušníci výboru nálepkováni jako „zrádci, darebáci a lháři“, a za přistižení při poslechu jejich vysílání hrozil trest smrti – a jistě i konkrétně na Einsiedela se vztahovala slova říšského ministra lidové osvěty a propagandy dr. Josepha Goebbelse, že se „aristokratická klika zaprodala pro trochu komfortu komunistům“.

Navzdory svému příklonu ke komunismu, Einsiedel však brzy, podle vlastních pozdějších vyjádření, začal pociťovat podobnosti mezi sovětským systémem a systémem v nacistickém Německu. Trpké rozčarování jeho i některých jeho spolupracovníků pak vyvolaly násilnosti Rudé armády ve Východních Prusích, kam ta pronikla počátkem roku 1945, a jež bývají vysvětlovány jako pomsta za předchozí německé praktiky na sovětském území (a ostatně, dotyčné německé území, v předchozích staletích úzce spjaté se státností Pruska/Brandenburska, mělo být s totální porážkou Německa v roce 1945 rozděleno mezi SSSR a Polsko). Ideje, s nímž byl vznik NKFD spojován, přišly vniveč. Pro svůj otevřený protest se Einsiedel v Moskvě změnil v „politicky nespolehlivého“ „pomlouvače Rudé armády“.

Ze sovětského zajetí byl propuštěn v červnu 1947. Posléze, jako člen Jednotné socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, SED), tj. strany, jež v sovětské okupační zóně v Německu sjednotila komunisty se sociálními demokraty, a která pak představovala vedoucí sílu ve Východním Německu (NDR) až do roku 1989, působil jako redaktor Tägliche Rundschau, novin sovětské okupační správy. Ovšem už v prosinci 1948, ještě před zformováním dvou německých států v roce 1949, odešel do západní části Berlína, rozdělené mezi okupační zóny západních Spojenců (USA, Velké Británie a Francie). To se rovnalo jeho faktickému rozchodu se sovětským systémem a komunisty. Tehdy již v atmosféře studené války, list SED Neues Deutschland jej v reakci na to klasifikoval jako „sice osvědčeného protivníka fašismu, ale nikoliv příslušníka dělnické třídy“, který jako „zchudlý šlechtic je typickým zástupcem maloburžoazie“, a v „časech vyostřeného třídního boje začne váhat a přebíhá k druhému táboru“.

V komunistické NDR byla v poválečných desetiletích uznávána úloha NKFD a s ním propojeného BDO na „osvobození od fašismu“, a jejich členové, konkrétně důstojníci navrátivší se ze sovětského zajetí v září 1948, stáli za vytvořením tzv. Kasárenské Lidové policie (Kasernierte Volkspolizei), vlastně předchůdkyně Národní lidové armády (Nationale Volksarmee), zřízené v roce 1956. Jiná situace byla ale v západoněmecké Spolkové republice, kde se na členy těchto organizací, coby vykonavatele Sověty podporované propagandy, pohlíželo nadále spíše jako na zrádce než jako na vlastence či součást odboje proti nacistické diktatuře – a může být v této souvislosti zase poukazováno i na vliv dříve Hitlerovi až do konce loajálních generálů, jako třeba Adolf Heusinger, na formování Bundeswehru za vlády kancléře Adenauera.

Foto: Budova hlavního sídla NKFD v Sovětském svazu v letech 1943–1945. Německá hesla („Friede, Freiheit, Brot“, tj. „Mír, Svoboda, Chléb“) jsou zjevně inspirována leninskými slogany z dob ruské bolševické revoluce. | Wikimedia Commons / Public domain

Einsiedel, pobývající v Západním Německu, a přesto se ke svým dřívějším aktivitám veřejně hlásící, v podstatě po celý svůj dlouhý zbytek života usiloval právě o uznání NKFD jako součásti protihitlerovského odbojového hnutí. Teprve před polovinou 90. let (čili už po skončení studené války a znovusjednocení Německa), toho částečně docílil, když se organizace, činné v SSSR v letech 1943–45, dočkaly oficiální připomínky s rozšířením berlínského Památníku Německý odpor (Gedenkstätte Deutscher Widerstand). Přesto, např. ještě v roce 2005, zjevně s ohledem na stále rozšířenou interpretaci, a zároveň s odkazem na akci „Valkýra“ z července 1944, si posteskl, že „muži 20. července platí za hrdiny, a pro nás to znamená, že jsme se zaprodali Rusům za krabičku cigaret“.

Heinrich von Einsiedel byl v poválečných dekádách činný především jako novinář, překladatel, scénárista, esejista. Byl dvakrát ženatý, stal se otcem dvou synů. Jakkoliv se už v roce 1948 rozešel ideologicky s komunisty, své setrvávající levicové postoje potvrdil dlouholetým členstvím, v letech 1957–92, v (západo)německé sociální demokracii (SPD); a znovu při německých parlamentních volbách v říjnu 1994, kdy kandidoval za Stranu demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus, PDS), přímou nástupkyni bývalé východoněmecké SED, a následně ji do roku 1998 zastupoval jako poslanec Bundestagu. Týdeník Heimkehr tehdy v narážce na „soudruha hraběte“ („Genosse Graf“) poznamenal, že „pokaždé, když je vlast v nebezpečí, přebíhá Bismarckův pravnuk k rudým: v roce 1942 a v roce 1994 znovu“. 

18. července 2007, jen krátce přes svými 86. narozeninami, zemřel Heinrich hrabě von Einsiedel v bavorském Mnichově.

Zdroj: Krings, F., Lutteroth, J. (6.3.2009). Widerstand gegen Hitler. Das Dilemma des Genossen Graf, Der Spiegel; Emendörfer, J. (8.7.2018). Moskaus Sprachrohr im 2. Weltkrieg. Leipziger Volkszeitung.