Skalpování je prehistorický zvyk prakticky všech indiánských kmenů severní Ameriky. Jeho původ je neznámý, nicméně tento zvyk prokazatelně v Severní Americe existoval již tisíce let před příchodem Evropanů na kontinent. Skalpování spočívá v odříznutí části kůže z temena hlavy i s vlasy ze zabitého, v některých případech i živého poraženého nepřítele. Skalpování se provádělo zpravidla tak, že vítězný válečník poraženého otočil na břicho, klekl nebo stoupl mezi lopatky, jednou rukou uchopil jeho vlasy na temeni hlavy a druhou rukou několika řezy odřízl kruhový kus kůže z hlavy své oběti.

Foto: Skalpování je prehistorický zvyk prakticky všech indiánských kmenů severní Ameriky. | Wikimedia Commons / Public domain

Jim Beckwourth, syn bílého otrokáře a černé otrokyně, se stal legendou již za svého života. Proslavil se jako horal, lovec kožešin a dlouhou dobu byl válečným náčelníkem Vraních indiánů. Jeho rukou padlo mnoho nepřátel, zejména Černonožců. Vlastnil celou řadu skalpů svých nepřátel. Beckwourth ve svých pamětech napsal, že mrtvoly je třeba skalpovat co nejdříve, dokud příliš nevychladnou, protože tehdy je skalpování snazší. S postupujícím časem, jak tělo vychládá a tuhne, je to naopak těžší.

Psali jsme:Okno do historie: Jaké bylo stravování slavných spartských válečníků

Na Velkých pláních odřezávali válečníci kromě skalpu i zbytek vlasů, tedy pokud k tomu měli čas. Zdobili si totiž pomocí vlasů své legíny a válečné košile, a na to potřebovali vlasů co nejvíce. Aby nemuseli používat vlasy ze samotného skalpu, snažili se proto využít i všechny ostatní vlasy pobitých nepřátel. Ukořistěné vlasy pak předávali svým ženám, které je rozdělovaly do tenkých proužků, omotávaly jejich konce osrdečníkem a ursoními ostny, a zavěšovaly je podél vyšívaných pásů.

Skalpování nepřítele byl úkon, který symbolicky potvrzoval, že nepřítel byl přemožen. Ukořistěný skalp sloužil svému majiteli jako hmotný a nezpochybnitelný důkaz, že přemohl, respektive usmrtil nepřítele. To byl jeho hlavní účel. Jelikož většina severoamerických kmenů vyznávala kult válečníka, na válečnické zdatnosti jedince nezřídka závisel jeho společenský status ve kmeni. Válečník, který měl největší počet skalpů, měl také nejvyšší sociální postavení. Válečníci své skalpy proto uchovávali, často je zdobili a vystavovali na odiv jako důkaz své chrabrosti.

Indiáni také věřili, že se ve vlasech ukrývá životní síla každého člověka, a pokud tedy byl člověku odebrán skalp, byla mu tím symbolicky odňata i jeho životní síla. V některých indiánských jazycích je slovo „skalpování“ synonymem pro usmrcení, či odebrání života nebo životní energie a lidé, kteří pak přežijí proces skalpování (dělo se to překvapivě často), byli považováni za mrtvé, i když byli fyzicky živí, nebo byli považováni za duchy. Často byli vyobcováni ze svého společenství a archeologické důkazy naznačují, že takoví lidé byli pohřbíváni jiným způsobem než ostatní lidé. Zřejmě šlo o určitou paralelu například se sebevrahy, kteří ve středověké Evropě, ovlivněné křesťanstvím, nesměli být pochováváni na hřbitově s ostatními lidmi, ale byli pohřbíváni mimo běžné hřbitovy.

Indiáni zřejmě příliš nerozlišovali, zda skalp pochází z muže, ženy nebo dítěte. Analýzy z archeologických výzkumů z prehistorických lokalit, kde došlo k větším masakrům, naznačují, že ze skalpovaných ostatků je asi 60 % mužského pohlaví a 40 % ženského. K mnoha hromadným masakrům, kdy bylo odebráno nejvíce skalpů, docházelo při nájezdech na vesnice či osady, spíše než během bitev na bitevním poli. Proto nezanedbatelnou část zabitých a skalpovaných tvořily ženy a děti. Skalpování se nevyhýbalo ani velmi malým dětem, v lokalitě Fay Tolton v Jižní Dakotě byla objevena kostra dítěte, které bylo skalpováno ve věku 5–7 let. Toto dítě dle vědců ještě několik týdnů po svém skalpování žilo, než bylo definitivně usmrceno. Jeho ruce pak byly odříznuty, evidentně jako trofeje.

Psali jsme:BV 238 byl nejtěžším letadlem druhé světové války a příkladem extrémní německé techniky

Foto: Ostatky zabitých a skalpovaných indiánů, 1874 | Wikimedia Commons / Public domain

Většinu skalpů indiáni vyplétali do obručí, vyrobených z větviček. Zelená větvička se ohnula, vyrobila se z ní obruč a skalp se do ní vypletl pomocí šlachy nebo rostlinného vlákna. Skalp se potom sušil. Samotný skalp nebo i obruč se pak mohly ještě dále zdobit, například obruče se mohly omotat komerční látkou, kůže skalpu se natíraly červenou hlinkou nebo se skalpy obšívaly korálky. Někdy se vlasy skalpu mohly zaplést do copů a připevnit na ně další ozdoby, jako pera atd. Skalpy se pak mohly připevňovat ke kopím, úderovým holím, uzdám koní, týpiovým tyčím, válečným palicím a podobně. Indiáni říkali ozdobeným skalpům, že jsou oblečené, neozdobené skalpy pak byly nahé či holé.

Na Velkých pláních bylo zvykem, že si válečníci zdobili své válečné košile, ale i legíny úzkými prameny vlasů. Tyto prameny lemovaly rukávové i ramenní pásy válečných košil i legín. Smysl byl naprosto stejný jako u samotného skalpu – válečník vystavoval vlasy nepřátel, které zabil vlastní rukou. Proto jenom význační válečníci mohli mít košile ozdobené prameny vlasů a většinou se získávaly tak, že se ze zabitého muže nebo i ženy ořezaly kromě skalpu i ostatní, zbývající vlasy.

Francouzi a Angličané zaznamenali indiánský zvyk skalpovat své nepřátele a chlubit se jejich skalpy již během prvních kontaktů v 16. století. Jacques Cartier, francouzský objevitel Kanady, se v roce 1535 plavil po Řece sv. Vavřince, kde se potkal s Irokézy, kteří mu ukazovali pět skalpů indiánů z kmene Toudamanů, východních Algonkinů a irokézských nepřátel.

Jacques Le Moyne, jiný francouzský objevitel, o 29 let později popsal, jak indiáni z kmene Timucua ze severní Floridy na řece St. Johns skalpovali své nepřátele. Ke skalpování používali naostřené stonky rákosu, které prý byly ostřejší než nejostřejší nůž. Skalpy pak sušili nad ohněm, který rozdělali, připevnili si je ke kopím a dali se na vítěznou cestu domů. Ve vesnici pak prováděli rituál, kdy skalpy, nohy a ruce poražených nepřátel přivazovali k tyčím, tancovali kolem nich a radovali se nad porážkou nepřátel. Podobných ranných popisů existuje celá řada.

Foto: Přeživší Robert McGee byl jako dítě skalpován Siouxy, 1890 | Wikimedia Commons / Public domain

Když vypukla v Severní Americe otevřená válka mezi evropskými mocnostmi o nadvládu nad kontinentem a jeho přírodním bohatstvím, angažovaly tyto mocnosti indiány jako své spojence. Tyto aliance byly často dočasné, indiáni si sami vybírali, na čí straně budou bojovat, a to nejen podle toho, co od Evropanů mohli získat, ale i podle toho, jaké byly jejich vlastní politické zájmy. Indiáni pak s evropskou podporou skalpovali evropské i indiánské nepřátele.

Skalpování však nezůstalo jednostranné. Evropané na americkém kontinentu v mnohém kopírovali indiánské zvyky. Skalpování v Evropě neexistovalo, ačkoli i tam existovaly různé tradice, které by se s ním mohly vzdáleně srovnávat. Evropané začali nabízet svým indiánským spojencům peníze nebo obchodní zboží za skalpy jejich nepřátel a postupně je sami začali skalpovat. V roce 1690 nechal lord Frontenac, guvernér Nové Francie, vyplatit pět „beaver skins“ za jeden skalp Irokéze.

Anglické kolonie začaly s vyplácením odměn za skalpy již v Pekotské válce po roce 1630, kdy platili Mohykánům za skalpy Pekotů. Holanďané v Novém Amsterdamu (později New York) nabízeli tradičně odměny za hlavy Delawarů. Později se spokojili se skalpy, protože přenášet hlavy na delší vzdálenost bylo nepraktické. Odměny za skalpy nepřátel se nabízely také za války Krále Filipa (1675–1678) a o odměnu za skalpy se mohli přihlásit jak běloši, tak i indiáni. Odměny se navíc staly součástí oficiální koloniální legislativy.

Odměny se vyplácely ve zboží určité hodnoty a zprvu byly vypláceny pouze za indiánské skalpy, ale později byl tento systém rozšířen i na skalpy evropských nepřátel. Francouzi tedy vypláceli odměny za skalpy Angličanů i jejich indiánských spojenců, a naopak Angličané vypláceli odměny za skalpy Francouzů a jejich indiánských spojenců. Odměny za skalpy se nevyplácely jenom indiánům, ale také bělochům. Každý tak byl ekonomicky motivován, aby bral nepřátelské skalpy. Odměny se lišily výší podle toho, zda šlo o skalp muže (většinou od 12 let výše), ženy nebo dítěte. Mužské skalpy měly většinou asi dvojnásobnou hodnotu než skalpy žen a dětí. Hodnota odměn za skalpy se lišila v závislosti na období a na mocnosti, která je vyplácela, nicméně v určitých obdobích se cena za mužský skalp mohla vyšplhat až na 300 liber šterlinků, což bylo již docela velké jmění.

Po založení Spojených států praxe platby za indiánské skalpy z velké části vymizela, i když v některých oblastech tato praxe mohla do určité míry přetrvávat. Někdy docházelo ke skalpování a zohavování mrtvých indiánů ze strany bělochů, šlo ale spíše o ojedinělé excesy bělošské spodiny než o nějakou pravidelnou a běžnou činnost. Například během masakru Šajenů u Sand Creeku v roce 1864 příslušníci opilé domobrany skalpovali všechny pobité indiány, muže, ženy i děti, uřezávali jim nosy, uši, genitálie apod. a pak si je připevňovali na zbraně. Později je vystavovali v Denveru v divadle či v salonech jako trofeje vítězného tažení proti primitivním barbarům.

Systém odměn za skalpy vedl celou řadu podnikavců k tomu, aby si na tom postavili živnost. Mnozí koumáci se snažili vydělat i pomocí podvodů, a to například tak, že jeden skalp rozdělili na více menších skalpů, nebo z jedné hlavy odřezali skalpů více, aby získali vyšší odměnu. Někteří se dokonce snažili jeden skalp prodat vícekrát, jiní zase stahovali z mrtvých koní kůži s hřívou a vydávali ji za lidský skalp.

Anglické a francouzské úřady proto přistoupily k opatřením, která měla podvody minimalizovat. Všechny skalpy byly přísně zkoumány, zejména zda se na nich objevuje tzv. „koruna“, neboli místo na hlavě, ze kterého vlasy vybíhají a tvoří charakteristický „vír“ či „spirálu“. Takové místo je na hlavě totiž jen jedno. Dalším opatřením bylo, že skalpy, za které byla vyplacena odměna, byly okamžitě spáleny, aby nebylo možné inkasovat odměnu vícekrát.

Podobná opatření se objevovala i mezi samotnými indiánskými kmeny, protože i indiáni měli někdy tendence dělit jednotlivé skalpy na více menších kusů a připisovat si tak více válečných zásluh, než kolik ve skutečnosti měli. Za skutečný a pravý skalp byl tak považován takový, který obsahoval onu korunu, tedy místo, kde vlasy tvoří spirálu či vír.

Zdroj: britannica