Skutečnost, že zahraniční piloti bojovali během Velké vlastenecké války na straně Rudé armády, je mnohým známa. Avšak už jen někteří vědí, jaké konkrétní jednotky, kromě notoricky známého pluku Normandie-Niemen, to byly. A přitom na sovětském nebi bojovali kromě zmíněných Francouzů i piloti jiných zemí. Navíc jejich postavení a historie zformování a působení v SSSR byla velmi často odlišná.

Foto: Příslušníci jednotky Normandie-Niemen u letadla Jak-3

Normandie-Niemen

O letce a později pluku Normandie-Niemen se toho napsalo už hodně. Dokonce byly natočeny i filmy, takže jejich historie je i širší veřejnosti docela dobře známa.

Psali jsme:Válečné choroby: Syndrom války v Zálivu

Za zmínku však určitě stojí fakt, že tento pluk se ve skutečnosti jmenoval Groupe de chasse no 3 "Normandie" (GC 3) a byl útvarem vojenského letectví Francie. V Sovětském svazu se pluk nacházel a bojoval na základě mezivládní dohody. Za období působení v SSSR během Velké vlastenecké války v něm sloužilo celkem 96 francouzských pilotů, z nich 42 zahynulo. Pozemní personál tvořili sovětští občané.

Foto: Jak-3, jednotka Normandie-Niemen, 303. stíhací letecká divize (IAD), 1. VA, "bílá 5", Německo, jaro 1945, na znázorněném letadle létal pilot asp. Sauvage Roger (16 vzdušných vítězství).

Méně známou je také informace, že tento slavný pluk existoval ještě donedávna. Nejdříve jako součást sovětských VVS (v rámci VVS SSSR se zúčastnil i bojů během Korejské války) a po zániku SSSR až do 19. listopadu roku 2009 byl součástí ozbrojených sil RF. 18. gardový "Vitebsk" pluk byl oceněn dvakrát Řádem rudé zástavy, Řádem Suvorova druhého stupně a francouzským křížem Řádu Čestné legie. Bitevní letecký pluk Normandie-Niemen, který se účastnil bojů během Velké vlastenecké války společně s "Normandie-Niemen" jako součást 303. stíhací letecké divize se stal osobitým dědicem francouzské jednotky.

Britové na obloze nad městem Murmansk

Prvními zahraničními piloty na sovětsko-německé frontě byli britští piloti 151. peruťe (No 151 Wing RAF) britského Královského letectva. Jak píše letecký historik Michail Bykov ve svém článku Barvy bojového nebe: Hurikány v Arktidě, v červenci 1941 dorazily do Archangelska (odtud už vlastními silami doletěly do Murmansku) spolu s prvním konvojem i dvě anglické letky vyzbrojené letadly typu Hawker Hurricane Mk.IIb.

Psali jsme:Kulometné věže Sperry na břiše amerických těžkých bombardérů byly pro střelce často smrtící pastí

Foto: Hawker Hurricane Mk.IIb (sér. č. Z4018, trup.č. FH-41), letiště Vaenga, říjen 1941, pilot Flight Sergeant Charlton Haw, nejúspěšnější pilot 151. křídla. Na ruskem severu dosáhl celkem tři sestřely, zároveň se jednalo o oficiální první (12. září 1941) sestřel, který získala RAF na území SSSR.

Jejich úkolem bylo krýt arktické konvoje. V prosinci 1941 se britští piloti vrátili domů. V rámci operace Benedict, jak se celá tato britská operace nazývala, Britové dosáhli následujících úspěchů. Proti německé Luftwaffe a finským vzdušným silám (Suomen Ilmavoimat) zaznamenali celkem 16 potvrzených vzdušných vítězství, čtyři pravděpodobné a sedm letadel poškodili při vlastních ztrátách v počtu 3 padlých pilotů. Britská i sovětská vláda věnovala v daném čase výše uvedené operaci značnou publicitu a Sověti navíc ocenili čtyři britské piloty Řádem Lenina. Po odchodu britských pilotů, kteří na místě zanechali svá letadla, nadále chránili své konvoje sovětští piloti ze Severní flotily.

Foto: Hawker Hurricane Mk.IIb (sér.č. Z3768, trup.č. 49) ze 78. IAP VVS Severní flotily, letiště Vaenga 2, zima 1941-42. Na znázorněném letadle létal v uvedeném čase por. D. F. Amosov a dosáhl s ním dvě vzdušná vítězství.

Polské letecké jednotky v SSSR

Polské letcké jednotky se v SSSR začaly vytvářet již v roce 1940, a to z řad polských válečných zajatců. Po napadení SSSR Německem se vytváření všech vojenských jednotek z řad zajatých Poláků provádělo ve spolupráci s polskou exilovou vládou. V roce 1942 však byly vztahy s polskou exilovou vládou v Londýně přerušeny a doposud vytvořené jednotky byly odeslány přes území Íránu do západní Evropy.

Počátkem roku 1943 začal Sovětský svaz vytvářet vlastní Polskou armádu včetně letectva. Jako první se objevila stíhací letka, následně stíhací a noční bombardovací pluk a v říjnu 1944 už v SSSR operovaly tři letecké divize - bombardovací, bitevní a stíhací.

Foto: Jak-9M, 1. letka, 1. stíhací letecký pluk Polské armády, Německo, duben-květen 1945. Na letadle létaly velitel letky kpt. Stanisław Lisiecki a poté i velitel roje ppor. Julij (Jerzy) Kozak.

Na území SSSR zůstalo ve skutečnosti jen velmi málo polských pilotů, protože většina odešla na západ. Nově vytvořené polské pluky byly z toho důvodu obsazené především sovětskými piloty, avšak polské národnosti. Ve velkých zemích se najdou vždy zástupci jakýchkoliv národnosti.

Češi a Slováci v řadách Rudé armády

Je známo, že 1. československý samostatný polní prapor byl první zahraniční jednotkou, která se zapojila do bojů (v lednu 1942) jako součást Rudé armády. Jejich řady tvořily (podobně jako je uvedeno výše) polské jednotky, především váleční zajatci, ale i v SSSR žijící Volyňští Češi nebo přeběhlíci ze Slovenské armády.

V roce 1939 se v řadách polské armády nacházela i Legie Čechů a Slováků, která se vzdala Rudé armádě. Její řady také rozšířil budoucí 1. československý armádní sbor (jménem sice československý, rusínská část však byla procentuálně větší než slovenská - Češi cca 53%, Slováci cca 19% a Rusíni cca 22%). Velká část legionářů se však posléze přesunula na západ a tam bojovala v řadách britské armády. Ti co zůstali v SSSR, bojovali dále jako součást RKKA (Rudé armády).

V roce 1943 vznikl návrh vytvořit samostatnou leteckou jednotku jako součást československých sil v SSSR. Československá exilová vláda v Londýně však nesouhlasila, aby součást jednotky tvořili sovětští piloti české národnosti. Proto počátkem roku 1944 dorazilo z Velké Británie 20 československý letců (všichni české národnosti), kteří dosud bojovali v RAF V SSSR se následně proškolili na letadla Lavočkin La-5FN. Z nich byla vytvořena 128. československá samostatná stíhací letka pod vedením štábního kapitána Františka Fajtla, která v rámci 1. česko-slovenského samostatného stíhacího pluku působila od 17. září až do 25. října 1944 na Slovensku.

Foto: La-5FN, 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, Slovensko, září-říjen 1944, trup. č. bílá 12, letadlo pilotované pravděpodobně rtk. Ludvíkem Dobrovodským.

Nečekaným doplněním letky se stal příchod dvou Slovenských pilotů, rtk. Antona Matúška (který jen krátce předtím dostal Železný kříž II. Třídy) a rtk. Ludvíka Dobrovodského. Oba bývalí členové 13. stíhací letky Slovenských vzdušných sil proletěli 9. září 1943 ve svých Messerschmittech Bf 109G-4 na sovětskou stranu, následně absolvovali proškolení na Lavočkin La-5FN a 17. září 1944 už v řadách 1. československého stíhacího pluku pomáhali v bojích SNP (Slovenského národního povstání). Zajímavostí je fakt, že rtk. Anton Matúšek již měl na svém kontě údajně 12 sestřelů sovětských letadel před vstupem k letectvu Rudé armády.

Jugoslávští partyzáni

Titova partyzánská armáda v Jugoslávii rozhodně nebyla jen zástupem běžných, jen vyzbrojených civilistů (jak se často zobrazují partyzáni ve válečných filmech). Byla to opravdová armáda, která disponovala dělostřelectvem a také tanky. Počátek vytvoření jugoslávského letectví se datuje do roku 1944. Tehdy, na základě mezivládní dohody, proletěli k partyzánům dvě sovětské letecké divize, stíhací a bitevní. Jejich úkolem bylo poskytovat partyzánům leteckou podporu a současně vytvořit dvě divize jugoslávských pilotů, kterým měly být následně předány sovětská letadla.

Foto: Jak-1B, zobrazené letadlo bylo využíváno mezi lednem a květnem 1945 sovětskou 117. GvIAP jakož i 111. jugoslávským stíhacím plukem.

Přestože byla jugoslávská stíhací divize v lednu 1944 připravena do boje a následně se začala společně se sovětským letectvem podílet na bojových letech, jugoslávským pilotům se nepodařilo získat ani jedno vzdušné vítězství. Jednoduše proto, že v té době již nebylo na obloze téměř s kým bojovat.

Španělé na sovětské obloze

Španělské samostatné jednotky na sovětsko-německé frontě (a nejen letecké) v řadách Rudé armády fyzicky nebyly, avšak existuje jediný známý pokus, který se uskutečnil v létě 1941. V té době probíhal výcvik skupiny španělských pilotů v létání na německých letadlech (Junkers Ju 88, Dornier Do 17 aj.). Úkolem této skupiny měla být zpravodajská a sabotážní činnost. Skupina však nakonec nebyla vytvořena a další zprávy o ní neexistují.

V jednotkách Rudé armády se však nacházelo několik španělských pilotů. Po španělské občanské válce uprchlo do SSSR mnoho Španělů, kteří pak v Sovětském svazu zůstaly a usadili se. Ti, kteří se dostali do SSSR ještě jako mladiství a ještě před začátkem 2. světové války ukončili sovětské školy, později sloužili v Rudé armádě. Někteří se stali piloty, kteří dokonce dosáhli několika úspěchů v boji.

Z těchto "španělských" pilotů byl nejúspěšnější José Pascual Santamaría, sovětský pilot španělského původu, rodák z Madridu, který pilotoval stíhací letouny MiG-3 a Jak-1. Letecký historik Michail Bykov píše, že během bitvy u Stalingradu José Pascual samostatně sestřelil 3 německá letadla (podle jiných pramenů dokonce 6 nepřátelských letadel) a následně ve skupině ještě dalších 5 strojů. Město Stalingrad se nejlepšímu španělskému pilotovi stalo místem jeho posledního odpočinku, kdy 27. srpna, resp. až 8. září 1942 zahynul ve vzdušném souboji. Prameny se v datu úmrtí různí.

Foto: Ilustrační nákres letounu MiG-3 ve verzi, která se zúčastnila bojů nad Moskvou

I ostatní španělští piloti zaznamenali sestřely nepřátelských letounů. Ironií osudu se však všichni španělští piloti, kteří zaznamenali úspěšný sestřel nepřátelského letadla, nikdy nevrátili z bojového letu zpátky. Do bojů však šli s vědomím, že se nemusí vrátit a vyjádřili tak spolu dalšími zahraničními piloty ochotu obětovat vlastní životy za svobodu a svou druhou vlast.