Německý těžký tank Tiger je bezesporu nejslavnější německý tank 2. světové války. Často ho vidíme ve filmech, hrách, či knihách, kde je popisován jako velmi obávaný protivník. Tanková esa, která operavala s tanky Tiger, jsou všeobecně známá, stejně tak i bitvy, ve kterých se Tigery objevily. V červenci 1943 se však na bojišti ukázal mnohem nebezpečnější protivník, a to německý střední tank Panther. Ten měl lepší čelní pancéřování a výkonnější dělo, ale hlavně, šance, že na bojišti narazíte na Panthera byla výrazně větší, nežli střet s Tigerem. Spojenci tak věnovali mnoho času a úsilí, aby zjistili slabiny tohoto obávaného stroje. Tento článek se bude zabývat výsledky britského výzkumu. 

Foto: Nově vyrobené Panthery během transportu na východní frontu v roce 1943 | Bundesarchiv, Bild 183-H26258 / CC-BY-SA 3.0 DE

Tanky Panther se poprvé objevily na Východní frontě. Západní spojenci se o tom velmi rychle dozvěděli z vydání novin Rudá Hvězda z 24. července 1943, i když informace obsažené v článku byly velice nepřesné. Britové v prosinci 1943 narazili prakticky na poklad. V Itálii se jim podařilo na jednom německém velitelství nalézt zápisník velitele 26. průzkumného praporu, ve kterém se nacházely informace o tanku Panther, resp. o jeho palebných schopnostech. Ze zápisníku vyšlo najevo, že tank Panther může střílet tři druhy munice, a to tříštivotrhavé, protipancéřové průbojné a protipancéřové podkaliberní. Protipancéřová průbojná munice byla určena pro střelbu proti tankům na maximální vzdálenost 2000 metrů, ale v některých případech bylo povoleno střílet na vzdálenost 2500 metrů. Střela dokázat probít 138 mm pancíře, ovšem v zápisníku se nepsalo, na jakou vzdálenost a pod jakým úhlem. Podkaliberní munice byla určena pro palbu na silně pancéřované tanky na vzdálenost nižší než 2000 metrů, a byla schopna prostřelit pancíř o tloušťce 194 mm. Tříštivotrhavá munice byla určena k ničení pěchoty a nebyla vhodná k ničení tanků. V zápisníku se uvádělo, že střela neprobije pancíř, ale při vhodné trefě je schopna zaseknout otoč věže u tanku T-34 a Matilda. 

Psali jsme:Během masakru v Mỹ Lai zachránil mnoho civilistů, doma však byl považován za zrádce

S informacemi si Britové ovšem nevěděli moc rady, jelikož se do té doby s tankem Panther vůbec nesetkaly. Zde přispěchal na pomoc Sovětský svaz, který do Británie odeslal kořistní tank Panther Ausf.D taktického čísla 433, který původně patřil do sestavy 4. Kompanie, I. Abteilung, Panzer-Regiment 31. V Británii prošel důkladnými testy mobility a byl dostatečně prozkoumán. Popis Pantheru byl dokončen v květnu 1944, ovšem na implementaci poznatků nebylo moc času. Do vylodění v Normandii zbýval necelý měsíc a tam se spojenecké jednotky setkaly s Pantherem téměř okamžitě.

Foto: Francouzští chlapci zkoumají opuštěný tank Panther (Falaise, 25. srpna 1944) | Wikimedia Commons / Public domain

Britové se brzy dostali k informacím o dalších verzích tanku Panther, konkrétně Američané předali 24. července 1944 britské rozvědce důkladný popis tanku Panther Ausf.A, který byl vyřazen pomocí granátu a zůstal v dobrém stavu. Oproti verzi Ausf.D měl v předním pancíři kulometnou lafetu, odlišná byla i velitelská věžička s periskopy místo průzorů. Podle zaměřovače specialisté zjistili, že tank střílel podkaliberní municí Pzgr.40/42, ovšem ta se v tanku nenacházela. V tanku bylo nalezeno 40 protipancéřových a 32 tříštivotrhavých nábojů. Na rozdíl od binokulárního zaměřovače tanku Panther Ausf.D měl „model A“, jak jej Američané nazývali, monokulární zaměřovač TZF12a a odlišný motor o výkonu 690 koní. 

Zaměřovač TZF12a byl z tanku vymontován a odeslán do Británie k testování. Bylo zjištěno, že zaměřovač měl dvě úrovně zvětšení: 2,5x a 5x. Zorné pole poté bylo 30 a 15 stupňů. Změna zvětšení šla provést snadno, ovšem při pětinásobném zvětšení již nebyl vidět zaměřovací kříž. Očnice byla pro pohodlí potažena tvrdou gumou, ovšem tvrdost byla natolik velká, že bylo obtížné hlavu nasměrovat tak, aby mohl střelec pohodlně střílet. Z tanku  byl také vymontován velitelský periskop  TSR1 se šestinásobným zvětšením a zorným polem 6 stupňů. Nebyl tedy určený ke korekci palby, ale jen k odhalování nepřítele. 

Psali jsme:V duchu „předurčení osudem“: dobrodružství Severoameričana Walkera ve Střední Americe

Brzy padl Spojencům do rukou další Panther, tentokrát Panther Ausf.G. Tato verze měla silnější pancíř. Spodní deska pancéřování byla silná 75 mm, oproti 60 mm u předchozích verzí. Síla pancíře na kanónové masce byla zvýšena na 120 mm (původně 100 mm). To ovšem nebylo u všech tanků, další Panthery série G tento silnější pancíř neměly. Co ovšem měly všechny, byl silnější boční pancíř, který byl zesílen ze 40 mm na 50 mm. Zesílen byl také z části strop korby. Prvních 30 cm nad řidičem a radistou byly zesílena z 15 mm na 40 mm. Podlaha byla pak zesílena z 18 mm na 26 mm. Panther Ausf.G  měl také odstraněné okénko pro řidiče, jehož otevřením se mohl dívat ven, nyní se tedy řidič musel spoléhat pouze na periskop. 

Britové se pokusili sestavit jakýsi rodokmen tanků Panther. Cílem nebylo jen zmapovat různé verze, ale hlavně porovnat odlišnosti jednotlivých verzí a odhadnout, jaké změny by mohly následovat v dalších verzích. Specialisté z Royal Armored Corps studovali Panther, který dorazil ze SSSR, a prováděli výpočty, aby vyhodnotili ochranu tanku. Nejslabší oblastí čelního pancíře se stala maska kanónu. 6 liberní protitanková děla mohly zde probít na vzdálenost 600 yardů, tedy zhruba 550 metrů. 76 mm kanón tanků Sherman byl schopný masku probít z 550 yardů a 17 liberní dělo tanku Firefly dokonce až na vzdálenost 2000 yardů (1,8 km). Nicméně žádný z těchto kanónů nebyl schopný probít čelní pancéřování tanku Panther. Z boku ovšem šel Panther probít všude na vzdálenost 1800-2000 yardů. 

Teorie se brzy proměnila v praxi a pokyny pro boj s Panthery byly vydány 19. července 1944. Doporučovalo se na tank útočit z boku, při frontálním útoku se pak doporučovalo střílet tříštivotrhavou municí na masku kanónu, kde následná tlaková vlna po dopadu měla velkou šanci probít slabě chráněný strop korby a usmrtit tak řidiče a radistu. Brzy ovšem tankisté dostali výraznou posilu pro boj s tanky Panther, a to střelu M67 HEAT, která byla schopná probít čelní pancíř. Stejnou vlastnost měl i ukořistěný německý Panzerfaust. 

Kromě výše zmíněných zkoušek mobility byl další ukořistěný Panther podroben zkouškám mobility ve Fighting Vehicle Proving Establishment (FVPE) na začátku září 1944. Navzdory tomu, že byl tank v dobrém stavu, ukázal se jako velice poruchový. V terénu se navíc ukázal jako velice pomalý, kdy nejvyšší rychlost v terénu nepřesáhla 21 km/h, na deklarovaných 50 km/h v manuálu se tedy dostat nepodařilo. Britové silně kritizovali odpružení a velice nespolehlivý, surový motor.  Bez velkého množství náhradních dílů se podařilo Britům v terénu najet pouhých 32 km, než se tank porouchal. 

V prosinci 1944 byly v údolí řeky Pád provedeny srovnávací zkoušky mezi kořistním tankem Panther a několika verzemi Shermanu s různými pásy a tankem Churchill v jízdě rozbahněným terénem. O tomto testu jsme psali v článku věnujícímu se problematice s pásy tanků Sherman. Zde si Panther nevedl vůbec dobře. V měkké půdě se brzy zahrabal a při pokusu vycouvat byla zničena převodovka. Tank Panther měl sice dostatečně široké pásy, ovšem měly velice malou trakci, průchodnost terénem tak byla na stejné úrovni, jako u gumových úzkých pásů tanku Sherman.

Foto: Brity ukořistěný tank Panther kdesi v severozápadní Evropě ve stavu 4th Coldstream Guards, 6th Guards Tank Brigade. 29. listopadu 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Důležité ovšem bylo tyto informace reálně využít na frontové linii. Zpravodajská zpráva z března 1944 uvádí, že kromě východní fronty nebyl nikde spatřen žádný Panther. V květnu 1944 ovšem rozvědka odhalila, že se tanky Panther vyrábí ve velkém množství a stávají se standardním tankem obrněných pluků SS a motorizovaných divizí.  

První Panther padl do rukou Britů v Itálii v červenci 1944. Vyřadil jej tank Churchill z pluku North Irish Horse z 25. tankové brigády. Boj to ovšem nebyl vyrovnaný, Churchill narazil na osamocený tank Panther, jehož posádka se ho zrovna snažila opravit. Po jednom zásahu do boku věže tanku byl usmrcen jeden člen posádky a zbytek utekl. Britové stroj zprovoznili, ale nefungoval dobře. Nebylo totiž možné zařadit dva nejvyšší rychlostní stupně a po dvou kilometrech začal být z motorového prostoru cítit spálený olej. 

Britští tankisté si na tyto tanky vytvořili vlastní názor. Podle nich by to byl v severní Africe nebezpečný protivník, ale podmínky v Itálii nebyly pro Panthery ideální. Němci se také nacházeli v ústupové fázi války a poruchový tank nebyl zrovna ideální. Spojencům tedy padlo do rukou značné množství porouchaných a opuštěných tanků Panther.

Dva Panthery byly testovány na pobřeží 11 km severně od Anzia. Specialisté velice chválili kanón, který byl výborný, ovšem kritiku sklidil pancíř, který byl sice dostatečně silný, ale velice nekvalitní a při nárazu granátu měl tendenci praskat. Čelní pancíř testovaných Pantherů vydržel průměrně jen šest zásahů, než se rozpadl. 

Data z Normandie začala přicházet v červenci 1944. Němečtí váleční zajatci odhalili potíže s použitím Pantherů v bitvě z první ruky. Výslechy ukázaly, že Němci si byli dobře vědomi slabých stránek Pantherů a velitelé měli dostatečnou rezervu tanků Pz.Kpfw.IV, které zůstávaly kilometr za hlavní silou a mohly být nasazeny vpřed k ochraně boků Pantherů, pokud to byla potřeba. 

Nízká spolehlivost tanku také způsobila spoustu problémů. Životnost motoru umožňovala pouze cca 700 km jízdy. Bylo také zakázáno ujet více než 100 kilometrů bez prohlídky zavěšení kol. Dalším významným problémem se stala převodovka, která měla tendenci selhávat při zařazeném třetím rychlostním stupni. Řidiči tanků Panther tak byli instruováni, aby řadili co nejméně. Díky tomu bylo značné množství Pantherů vždy mimo službu. Lišilo se to ovšem pluk od pluku, někde dosahovaly neprovozuschopné Panthery 20 % stavu, častěji to ovšem bylo kolo 50 %. Polní dílny při dostatku náhradních dílů byly schopny tank zprovoznit za 1-2 dny, pokud byla oprava složitější, mohla se pohybovat od 5 do 10 dní. Zajatci odhalili také problémy s rozvody, či přehřívajícím se motorem.

Foto: Některé vyřazené Panthery využívali Němci jako statické opevnění. Tank Panther se zahrabal do země, kdy často koukala jen věž a fungoval jako statické opevnění pod názvem Pantherturm. | Wikimedia Commons / Public domain

Zajatci také odhalili taktiku nasazení tanků Panther. Podle nich bylo zakázáno, aby Panther bojoval sám, vždy s ním musel být minimálně jeden další Panther, ovšem ne vždy to bylo možné. Kromě výslechů válečných zajatců se britské zpravodajské službě dostal do rukou článek napsaný Heinzem Guderianem s názvem „Bitevní zpráva z praporu Panther“. V něm kromě úspěchů tanků Panther také poodhaluje taktiku jejich nasazení. Guderian doporučuje, aby tanky střílely jen na velkou vzdálenost 1200-2000 metrů a zůstaly vždy alespoň kilometr za frontovou linií. Boky jim měly krýt ostatní tanky Panther, nebo Panzer IV. Dalé Guderian popisuje i nízkou spolehlivost tanků a doporučuje jejich přepravu po železnici. 

Nenechme se ale zmást, tank Panther byl reálně velmi obávaným protivníkem, jehož zničení v boji bylo velice náročné. Na druhou stranu se ovšem Panther dokázal často ještě před bojem vyřadit sám. Kdyby byly tanky Panther stavěny pověstnou německou precizností, mohly být ztráty Spojenců i Sovětů mnohem větší.

Zdroj: Tank Archives, Panzer Place, Tank Encyclopedia