V poslední době se čím dál častěji objevují úvahy o budoucnosti českého tankového vojska. Což o to, je to jenom dobře, na tuto diskusi je přímo ideální chvíle. Stav českého tankového vojska je totiž velice špatný, ba přímo tristní. Nejde přitom jen o jeho velikost, resp. početnost, kdy současné české tankové vojsko, tvořené pouhým jedním praporem čítajícím 30 modernizovaných tanků T-72 M4 CZ a dále několika desítkami nemodernizovanými T-72, je jen jakýmsi slabým odleskem někdejšího československého tankového vojska, které disponovalo více než 4500 tanky (!). Jde spíš o jeho bojeschopnost, kdy z oněch modernizovaných T-72 M4 CZ je k dispozici jen malá část, de facto jedna rota. Dnešní české tankové vojsko tak musí do jisté míry improvizovat, musí znovu používat nemodernizované T-72 M1 s problematickou bojovou hodnotou. Otázka koncepce českého tankového vojska, případně nahrazení stávajících tanků novým typem, je proto ožehavější, než se může na první pohled zdát.

Foto: T-72 M4 CZ, hlavní bojový tank AČR | army.cz

Naposledy se problematice českého tankového vojska věnoval např. časopis ATM 2/2019. Jeho článek patří k nejlepším pracím, které se na toto téma objevily. Přesto tyto práce mají jeden základní, byť pochopitelný a možná trochu paradoxní nedostatek.  Zaměřují se jen na samotnou problematiku tankového vojska, bez přihlédnutí k celkovému kontextu situace ozbrojených sil, potažmo resortu obrany jako takového.

Dnešní situace resortu obrany bohužel není zcela dobrá. Je faktem, že v posledních letech se mnohé zlepšilo; každopádně nedochází k takovým excesům, které byly pro tento resort takřka symptomatické. Dochází konečně i k celkovému navyšování výdajů na obranu, byť stále ještě nedostatečnému. Přesto je situace resortu obrany špatná. Je to dáno především tím, že resort obrany byl dlouhá léta spíše na okraji zájmu politických stran – a v důsledku toho byl nedostatečně financován, kdy české výdaje na obranu patřily k nejnižším v rámci NATO. Výsledkem je stav, kdy se AČR potýká s tzv. skrytým dluhem ve velikosti desítek miliard. Projevuje se to i neúměrným zastaráváním bojové techniky, která se do značné míry stále ještě spoléhá na techniku zděděnou z dob ČSLA a která již dávno měla být nahrazena. Jde přitom o hlavní bojové kategorie – tanky, BVP, samohybná děla atd. Za takové situace je jen velice těžké rozhodnout, co řešit dříve.

Foto: Bojové vozidlo pěchoty 2 (BVP-2) | Jan Kouba, army.cz

V otázce akviziční je resort obrany v současné době zcela vytížen plánovanou akvizicí bojových vozidel pěchoty, která je neustále oddalována. Je tak zřejmé, že faktická realizace akvizice nových BVP se odsouvá až za horizont roku 2020. Což o to, to je možná jen dobře. Ukazuje se totiž, že tato akvizice vzhledem k svému rozsahu bude mnohem složitější, náročnější, a patrně i dražší, než se předpokládalo. Měla by jí tedy být věnována patřičná pozornost. 

Na druhou stranu toto odsouvání akvizice nových BVP zákonitě ovlivňuje i další akvizice. Jako čím dál naivnější se ukazuje představa, že akvizici BVP bude možno zcela zvládnout do r. 2025 – a potom již bude možno věnovat se dalším velkým akvizičním plánům. To se pochopitelně obráží i v otázce budoucnosti českého tankového vojska. Je totiž nereálné, aby resort obrany zvládal dvě velké akvizice, BVP a tanky zároveň. Není to možné ekonomicky, ale ani technicky, organizačně. Nějaká úporná snaha řešit akvizice urychleně, silově by mohla věci samotné spíše uškodit. 

V neprospěch akvizice nových tanků hovoří i snížení hospodářského růstu, což se jistě projeví i na výdajích na obranu, které možná neporostou tak rychle, jak se předpokládalo. Vyloučena není ani nějaká hospodářská krize, na jejíž nebezpečí upozorňuje celá řada ekonomů. To vše bude mít vliv na resort obrany a tedy i na akvizice bojové techniky. Je tedy možná ideální čas na zamyšlení o dalším osudu českého tankového vojska; o tom, zda má být vůbec dál provozováno, případně jak má být modernizováno. 

Má mít Česká republika tanky?

Zodpovědět tuto otázku skutečně odpovědně by asi bylo tématem na celou samostatnou rozsáhlou studii. Přesto můžeme konstatovat, že ano – Česká republika, resp. AČR tanky a tankové vojsko potřebuje. Zkušenosti z konfliktů na Ukrajině, v Sýrii či Iráku, kde došlo k rozsáhlému použití tankové techniky a i k tankovým bitvám, nám jasně ukazují, že tanky na moderním bojišti a tedy i ve výzbroji armád mají svůj smysl. Zatímco ještě před několika lety byly tanky často posmívány a vnímány jako jakýsi přežitek studené války a hovořilo se o jejich náhradě kolovými vozidly, dnes je situace zcela opačná. Dalo by se říci, že tanky zažívají jakousi svou renesanci. Armády navyšují početní stavy svých tankových jednotek, objevují se nové typy tanků, případně nové modernizace starších tanků. A platí to i pro země střední Evropy, které své tankové jednotky posilují (Polsko, Maďarsko). Ukázalo se, že tank je díky svým unikátním schopnostem nenahraditelný – a že jej nemohou nahradit např. bojová vozidla pěchoty či vrtulníky. Nemohou je ale nahradit ani vozidla palebné podpory, postavená na bázi bojových vozidel pěchoty. Ta mohou být maximálně jejich vhodným doplňkem, nikoliv ale plnohodnotnou náhradou.

Foto: Na konci roku 2018 Budapešť podepsala s německou firmou KMW (Krauss-Maffei Wegmann) smlouvu na dodávku 44 nových tanků Leopard 2A7+ (na snímku) a 24 nových samohybných houfnic PzH 2000 | KMW

Dosavadní zkušenosti také poněkud překvapivě ukázaly, že tanky, tankové vojsko má smysl provozovat i v malém počtu, zhruba na úrovni pouhého jednoho praporu. Ukazuje to zkušenost nejen české armády, ale i armády maďarské či slovenské, které udržují také pouze jednotku o velikosti jednoho praporu. Ostatně, i další armády mají tankové vojsko jen na úrovni praporu, byť tento prapor většinou bývá větší, početnější. Samozřejmě, něco takového je možné jen díky našemu členství v NATO, kdy se jednotlivé státy a armády svými schopnostmi navzájem doplňují.

Otázkou tedy není ani tak to, jestli tanky potřebujeme, ale jaké tanky by měly současné T-72 M4CZ nahradit, resp. jakým způsobem by tato akvizice měla být provedena.

Jaký nový tank pro AČR?

Předem je nutno říci, že hypotetických řešení je relativně málo. Je to dáno i tím, že moderních tanků, které jsou k dispozici, je také jen málo. Problémem je i to, že moderní tanky jsou velice drahé, jsou tak něčím zcela jiným než poměrně levné tanky T-55 a T-72, na které se kdysi spoléhala ČSLA. To samozřejmě výběr zásadně komplikuje. Velkou roli tak hraje nejen cena samotného tanku, ale i jeho provozní náklady, cena a charakter jeho logistického zabezpečení atd.

Především je třeba vyloučit taková řešení, která nepřipadají v potaz z politických důvodů. Jedná se především o ruské a čínské konstrukce. Možná bohužel, protože jak ruské, tak čínské typy patří mezi světovou špičku. Z obdobných důvodů je mimo hru i turecký tank Altay - za situace, kdy Turecko je sice stále členem NATO, na druhou stranu je zřejmé, že Turecko si jde svou vlastní cestou a jeho členství v NATO je čím dál více spíše formální záležitostí. 

Stejně tak lze škrtnout i ta řešení, která patří spíše do kategorie nereálných snů. Takovou možností je např. vývoj vlastního tanku, případně vývoj tanku ve spolupráci s dalšími zeměmi regionu. Pravda, z určitého pohledu to vypadá jako ideální řešení. Vzhledem k počtu poptávaných tanků, finančním limitům ČR a jejím technologickým omezením lze toto řešení hodnotit jako nereálné.

Situaci dále komplikuje i to, že schopnost výroby tanků do jisté míry ztratila i Evropa jako taková. Schopnost výroby vlastního tanku ztratila Velká Británie či Švédsko, de facto ale i Francie, tedy tradiční výrobci tankové techniky. Lze očekávat, že tato situace se změní, probíhá tak např. již vývoj nového francouzsko-německého tanku. Tento tank bude ale k dispozici až v delším časovém horizontu.

Nejčastěji zmiňovanou možností je nákup nějakého tanku z přebytků západních armád. Zde je ale opět problémem, že přebytečných tanků je dnes již relativně málo – a ne každý typ je skutečně vhodný i pro AČR. Do jisté míry můžeme škrtnout např. americký tank M-1 Abrams. Což o to, tank M1Abrams díky průběžným modernizacím stále patří mezi světovou špičku. Jeho velkou nevýhodou je ale vysoká hmotnost, která velmi limituje jeho využití na území České republiky. Ještě větší nevýhodou tanku M1 Abrams je jeho pohon plynovou turbínou a z něj vyplývající enormní provozní náklady, až příliš vysoké pro Českou republiku.

Foto: M1A2 "Abrams" | Flickr, se souhlasem majitele

Z podobných důvodů nepřipadá v úvahu i britský tank Challenger. Jeho základní nevýhodou kromě opět vysoké hmotnosti je použití drážkovaného kanonu, díky čemuž je tento tank v rámci NATO do jisté míry raritou. Pro malou Českou republiku je tedy tento tank zcela nevhodný.

Foto: Britský tank Challenger | Flickr, se souhlasem majitele

Určitou možností je nákup tanků Leclerc z přebytků francouzské armády. Tank Leclerc je výrazně lehčí než americké či britské tanky, k dispozici jsou i relativně nové a málo opotřebované tanky. Velkou nevýhodou tanku Leclerc je ale jeho technická komplikovanost, která ostatně zabránila většímu rozšíření tohoto jinak velice moderního tanku.

Foto: Francouzský tank Leclerc | Wikimedia Commons

V poslední době často diskutovanou možností je akvizice německého tanku Leopard 2. Tank Leopard 2 představuje mimořádně zdařilý tank. Přestože jde o konstrukci již starší, stále splňuje všechny požadavky na moderní tank – díky výkonnému 120 mm kanonu, kvalitnímu pancéřování a modernímu systému řízení palby. Výhodou tanku Leopard 2 je i jeho vyzrálost, technická spolehlivost, odolnost. Je ostatně možná příznačné, že na rozdíl od mnohých svých konkurentů je tank Leopard 2 stále vyráběn, jak ukazuje např. rozsáhlý export do Kataru.

Nevýhodou německého tanku Leopard 2 posledních verzí je ovšem jeho cena – dostupné údaje se u poslední verze Leopard 2A7 pohybují mezi 8 a 10 mil. dolarů. Tank Leopard 2 tak patří mezi nejdražší současné tanky. To je zásadní komplikace pro AČR, která je limitována velice omezeným rozpočtem a kterou navíc zaměstnávají i další, finančně neméně náročné akvizice.

Určitou alternativou by bylo zakoupit tank Leopard 2 v některé starší verzi z přebytků některé ze západních armád. Tímto způsobem si v minulosti pořídilo za velmi výhodných podmínek tanky Leopard 2 nap. Polsko, Dánsko či Norsko. Problémem je, že těmito nákupy byly tyto přebytky již spotřebovány a na současném trhu tak nejsou žádné přebytečné tanky Leopard 2 – aspoň tak je to prezentováno.

Foto: Tank Leopard 2 ve službách dánské armády | Wikimedia Commons

Řešením této situace by mohla být leasingová aktivita OMBT-Leo2, kterou nedávno představila firma KMW, výrobce tanku Leopard 2, ve spolupráci s Evropskou obrannou agenturou. V rámci této aktivity mají být evropským státům nabízeny na leasing tanky Leopard 2A7EU. Zde je ale nutno podotknout, že nepůjde o tanky z novovýroby, ale o modernizované starší tanky Leopard 2A4 a Leopard 2A6. Nabízí se otázka, kde se tyto starší tanky vzaly, když ještě nedávno nebyly žádné přebytečné tanky Leopard 2.

Poněkud zarážející je i cena tohoto leasingu, který by měl trvat nejméně deset let – a jeho cena by činila 1,5 mil. eur na jeden stroj ročně. Takto pronajatý tank by tedy v součtu stál víc než pořízení nového tanku! Nový tank přitom může sloužit celá desetiletí, jeho životnost může být prodloužena vhodnými modernizacemi atd. V případě leasingu by počáteční investice byla velice nízká, z dlouhodobého hlediska by se ale tento krok nevyplatil. K zásadám dobrého hospodaření by přitom mělo patřit upřednostňování dlouhodobé prospěšnosti před krátkodobým profitem.

 Leasing tanků Leopard 2A7EU je tak vhodný skutečně jen pro překlenutí nějakého kratšího období. Pravda, to je situace právě České republiky, resp. AČR. Po uplynutí této doby bychom ale stáli opět před stejným problémem, tj. jak dál formovat české tankové vojsko, jak pořídit nové tanky. Ovšem s tím rozdílem, že potřebné finanční prostředky by již byly spotřebovány právě oním leasingem.

Ukazuje se tak, že tank Leopard 2 by byl po stránce technické a bojové velice dobrým řešením, velice ale záleží na tom, jak, jakým způsobem by měl být pořízen.

Bylo by ale chybné nechat si vnutit názor, že akvizice tanku Leopard 2 (ať již koupí, či leasingem) je jediným reálným řešením. Takovýto názor je sice relativně častý, je ale otázkou, nakolik je objektivní a zda nejde jen o výsledek působení PR. Nabízí se totiž i další, obdobně efektivní možnosti. Zajímavou, byť jen poměrně málo zmiňovanou možností je akvizice jihokorejského tanku K2 Black Panter. 

Především je třeba podtrhnout, že přestože je Jižní Korea geograficky daleko na východ od ČR, svým charakterem, svým politickým zřízením představuje demokracii západního typu. Politicky tedy představuje naprosto bezproblémový stát; spíš by se dalo říci, že vzhledem k své ekonomické síle a technologické pokročilosti představuje Jižní Korea pro Českou republiku ideálního partnera.

Stejně tak i tank K2 Black Panter má všechny charakteristické rysy západního tanku, resp. MBT. Je postaven na západních technologiích, vychází ze zkušeností z použití západních tanků. Naplňuje všechny požadavky na soudobý tank, kdy disponuje výkonným kanonem 120 mm, silným pancéřováním a vyznačuje se vysokou pohyblivostí v terénu. 

Foto: Jihokorejský tank Tank K2 Black Panter | Wikimedia Commons

Výhodou korejského tanku je i to, že jde o konstrukci de facto novou. Tím se zásadně liší od tanků Leopard 2 či M1 Abrams, které jsou staré již desítky let a jejichž konstrukce mají téměř vyčerpaný modernizační potenciál. Na druhou stranu jihokorejský tank již není zcela nový, v provozu je již několik let. Byly odstraněny některé technické nedostatky, které tento tank (ostatně jako kterýkoliv jiný tank) na počátku jeho služby pronásledovaly, především problém s pohonnou jednotkou. Tank K2 je tak dnes dostatečně vyzrálou konstrukcí.

Jihokorejskému tanku bývá občas vytýkán menší vnitřní prostor, daný nižšími výškou jihokorejských vojáků oproti evropským vojákům. I toto tvrzení je ale poněkud sporné. Stačí si ostatně porovnat tank K 2 s americkým tankem M1A2 Abrams. Zatímco tanky M1A1 Abrams vybavené 105 mm kanonem byly příslovečné svým velkým vnitřním prostorem, v případě verze M1A2, vybavené rozměrnějším 120 mm kanonem je její vnitřní prostor relativně omezený. Jihokorejský tank je v tomto směru zhruba srovnatelný, a rozhodně ne nijak horší.  Je ostatně také otázkou, proč by právě faktor velikosti vnitřního prostoru měl být tak zásadní nevýhodou v případě armády, která dosud používá tanky T-72, jejichž vnitřní prostor je mnohem omezenější.

Určitou nevýhodou jihokorejského tanku je fakt, že partnerem pro jihokorejského výrobce, firmu Hyundai Rotem, se stala česká společnost CSG, jak naznačuje prezentace tanku K2 pro polskou armádu. Skupina CSG se přitom v posledních letech dostala do určité nepřízně ministerstva obrany, což byla reakce na to, jak se postupnými akvizicemi různých firem stala CSG dominantním hráčem v českém zbrojním průmyslu – a kdy se mnohým nelíbilo, že by AČR mohla být až příliš závislá na jednom dodavateli. Je ale otázkou, zda by i tento problém nešlo řešit, zda by nebylo možné se nad to povznést, když zde jde o mnohem víc.

Pokud bychom přijali za svou myšlenkou nakoupit jihokorejský tank i přes určitou exotičnost Jižní Koreje, pak se nabízí ještě další možnost. Jižní Korea totiž už vyvíjí další tank, typ XK3, který představuje jakési další rozvinutí tanku K2. O tomto tanku je dosud jen velice málo informací. Lze ale předpokládat, že půjde o velice kvalitní typ, který naváže na svého předchůdce a který bude splňovat všechny požadavky na soudobý MBT. To, že tento tank je teprve na počátku svého vývoje, hovoří také ve prospěch tohoto tanku a jeho případné akvizice armádou České republiky. Česká republika by se mohla do vývoje tohoto tanku zapojit, čímž by se český zbrojní průmysl dostal k moderním technologiím atd. Česká republika by se mohla stát pro Jižní Koreu jakýmsi prostředníkem pro šíření tohoto tanku v Evropě, což by pozici České republiky dál umocnilo.

Zcela jiný je příklad Japonska a jeho tanku Type 10. I Japonsko představuje demokracii západního typu. A japonský tank Type 10 by byl z čistě technického hlediska pro AČR zřejmě ideálním řešením. Tank Type 10 je totiž unikátní svou velice nízkou hmotností cca 50 tun, čímž je de facto nejlehčí mezi současnými tanky – a není o moc těžší než stávající T-72. Tank Type 10 přitom disponuje výkonným 120 mm kanonem, má i poměrně kvalitní pancéřování, které je sice poněkud slabší, ale zato rovnoměrně rozprostřené po celém obvodu tanku. V neprospěch tanku Type 10 ovšem hovoří jeho cena, kdy tento tank má být nejdražším současným tankem. Obdobnou komplikací je i to, že tank Type 10 dosud nebyl uvolněn k vývozu – a Japonsko je dosud ve svých exportních aktivitách omezováno svou vlastní ústavou. Tuto možnost tedy můžeme spíše škrtnout.

Foto: Japonský tank Type 10 | Wikimedia Commons

Obdobně problematická se ale jeví i některá další hypotetická, evropská řešení. Zde lze uvést např. polský tank PT-17. Vývoj tanku PT-17 ale dosud není dokončen, o tento tank ostatně neprojevila zájem ani sama polská armáda a dává přednost nákupu tanků Leopard 2 a modernizaci tanků PT-91. Toto řešení se tedy jeví jako spíše nevhodné. Stejně tak lze vyloučit i nákup nějakého ukrajinského tanku. Pravda, Ukrajina vyvinula tank T-84-120, který splňuje všechny požadavky na moderní tank – a dnes se zjevně snaží program tohoto tanku oživit. Vývoj tohoto tanku ale stále není dokončen. V neprospěch ukrajinské konstrukce hovoří i špatné zkušenosti s kvalitou výroby ukrajinských zbraňových systémů.

Za této složité situace je ovšem velice těžké vybírat. Každé řešení má své pro, ale i proti. Je navíc třeba brát v potaz omezenou potřebu, ale i omezené možnosti české armády. Těch reálných možností proto zas tolik není.
Lze proto jen kvitovat, že ministerstvo obrany k otázce akvizice nového tanku přistupuje velice obezřetně – a že prozatím přistoupilo k prodloužení životaschopnosti tanků T-72 M4CZ.

Na první pohled je tato modernizace tanků T-72M4 pouhým investováním do starého železa (i takové názory se objevují). Ve skutečnosti ale má svou racionalitu.Předem je nutno říci, že tato plánovaná modernizace tanků T-72 M4CZ nepředstavuje žádnou skutečnou modernizaci. Modernizace by byla mnohem náročnější, a samozřejmě také dražší. Je dobře, že takovou cestou se nejde. Zde jde spíše o jakési znovuzprovozuschopnění již zmodernizovaných tanků, de facto jen jakousi důkladnější generální opravu, během které budou aplikovány některé chybějící komponenty.

Velkou výhodou této modernizace je i fakt, že ji provádí armáda svými vlastními silami – resp. prostřednictvím jí podřízeného vojenského opravárenského závodu VOP v Novém Jičíně. To má samozřejmě velmi pozitivní vliv na cenu. Výhodou je i posílení schopností a know-how závodu v Novém Jičíně. Stejně tak je nutno podtrhnout, že takový krok není ničím výjimečným. Naopak, dalo by se říci, že jde o velmi oblíbené, osvědčené řešení. Zde lze podotknout, že do modernizace tanku T-72 se i dnes pouští další státy – z evropských států např. Polsko, Bělorusko či Ukrajina. A je možná příznačné, že tyto země si vždy zvolily méně ambiciózní, ale také méně náročné a levnější řešení.

Ukazuje se tak, že i tanky T-72 mají dosud svou perspektivu. Vzhledem k jejich příslovečné odolnosti a spolehlivosti je velmi pravděpodobné, že je ve výzbroji různých armád – včetně evropských - budeme vídat ještě hodně dlouho. Samozřejmě, takto zmodernizovaný, či spíše revitalizovaný tank T-72 M4 CZ se nebude moci rovnat nejmodernějším tankům. Je ale otázkou, zda malá Česká republika se svou početně omezenou armádou, používající např. zastaralá samohybná děla, potřebuje mít ten nejmodernější tank Zde lze připomenout, že i např. armáda Slovenska se dosud spoléhá na tanky, které nikdy nebyly modernizovány, a do nedávna byl obdobný i příklad Maďarska.

Bylo by ale chybou se spoléhat na to, že takto revitalizované tanky mohou sloužit donekonečna. Naopak, tento krok má smysl jen tehdy, když na něj plynule naváže akvizice nového tanku. Tato akvizice nového tanku ovšem nemusí proběhnout již v onom často zmiňovaném r. 2025. Ostatně, bylo by chybné nyní investovat do revitalizace tanků
T-72M4CZ, abychom je už za několik let vyřazovali. To by potom opravdu bylo mnohem smysluplnější jít cestou pronájmu tanků Leopard 2 A7EU. 

Dnes je navíc zřejmé, že rok 2025 coby časová hranice, do které budou tanky T-72 M4 provozovány, je naprosto nereálná. To by nový tank musel být vybrán již nyní. Lze totiž předpokládat, že akvizice, a samotný výběr nového tanku a způsobu jeho pořízení se nějaký čas potáhnou. Stačí se ostatně podívat, jak dlouho se vleče akvizice nových BVP. Nějakou dobu bude také pochopitelně trvat, než nové tanky budou vyrobeny atd. To znamená, že tanky T-72 M4 budou muset sloužit mnohem déle. 

Posunutí životaschopnosti a provozu tanků T-72 M4CZ až někam k hranici roku 2030 má ale celou řadu výhod. Tento krok by přinesl samozřejmě úsporu prostředků. Především by ale umožnil se na akvizici nových tanků důkladně připravit, analyzovat všechny možnosti a dopředu odstranit možná slabá místa. Vzhledem k náročnosti tohoto procesu, ale i ke zkušenostem z jiných akvizicí by to bylo jen na místě.

Z toho ale vyplývá, jaká by současná revitalizace tanků T-72 M4 CZ měl být. Neměla by být příliš ambiciózní, neměla by být vedena snahou dát tanku T-72 nějaké zcela nové schopnosti. Neměla by zahrnovat aplikaci jiného kanonu, případně celé nové věže. Pravda, i takové modernizace existují, jsou ale technicky i finančně velmi náročné. De facto je tak vyroben nový tank. Je možná příznačné, že o takto radikálně pojaté modernizace není zájem. A pro Českou republiku, poptávající jen malý počet tanků, je tato cesta naprosto nevhodná. 

Současná revitalizace tanků T-72 M4 by ale měla překročit rámec běžných generálních oprav. Jít cestou pouhých generálních oprav ostatně ani není možné, když některé klíčové komponenty tohoto tanku se již nevyrábějí. Víc než na nějaké zásadní umocnění schopností tanku by měla být zaměřena spíše na jeho provozuschopnost - a  to v delším časovém období. Už třeba proto, aby se neopakovala dnešní situace, kdy AČR má sice formálně modernizované tanky, které ale většinou jen „stojí na špalkách.“

Foto: Tanky T-72 M4Cz | army.cz

Posunutí provozu tanků T-72 M4Cz až někam k horizontu roku 2030 má i další výhodu. Vše totiž nasvědčuje, že kolem r. 2030 bude v oblasti tankové techniky k dispozici více řešení.
Kolem r. 2030 by mohl být již k dispozici nový evropský tank, vyvíjený dnes francouzsko -německým konsorciem. Budoucí akvizice tohoto tanku by pro AČR byla možná tím nejlepším řešením. Není navíc vyloučené, byť méně pravděpodobné, že se objeví nějaký další evropský tank, do jehož programu by se mohla Česká republika zapojit. Např. tank, který je dnes v Itálii vyvíjen coby náhrada za stávající C1 Ariete, či modifikovaný tank E-MBT, jehož prototyp již byl představen.

Kolem r. 2030 by měl být k dispozici také již vyvíjený jihokorejský tank XK3. I ten by představoval velmi dobré řešení. Zároveň v té době jistě ještě bude nabízen i tank K2, který bude stále představovat moderní tank. Celkově vzato, kolem r. 2030 již bude v oblasti tankové techniky mnohem jasněji. Je proto otázkou, proč si na tuto dobu nepočkat – a to i za cenu, že do té doby se budeme spoléhat na starší, méně výkonný typ tanku.

Takový přístup by ostatně nebyl nijak ojedinělý. Zde lze připomenout příklad Velké Británie, která po r. 2010 rezignovala na provoz letadlových lodí i s rizikem snížení svých bojových schopností - ovšem s tím, že nové letadlové lodě si pořídí kolem r. 2020, což se také dnes děje. Samozřejmě, tanky jsou něco zcela jiného než letadlové lodě. Ale i u tankové techniky lze najít podobné příklady. Např. již zmíněné Maďarsko po léta provozovalo nijak nemodernizované tanky T-72, až se zdálo, že na tankové vojsko zcela rezignuje - a dnes je nahrazuje tanky Leopard 2 A7. Je tedy zřejmé, že tento přístup má svou racionalitu. Mohl by být aplikován i v případě českého tankového vojska.

Jak je vidět, možných řešení je sice jen málo, přesto zde jsou. Každé řešení má své pro a své proti, každé by tedy mělo být pečlivě zváženo. Česká republika, resp. AČR by navíc zjevně neměly jít cestou nějakého ideálního řešení. Ostatně, i zkušenosti jiných armád s podobnými akvizicemi ukazují, že ideální řešení většinou neexistují. Měli bychom ale jít cestou, která skutečně nejlépe odpovídá potřebám jak AČR, tak i České republiky a její obranyschopnosti.                                             
Především bychom se ale neměli nechat přesvědčit, že existuje jediné reálné řešení, byť občas se lze s takovými tvrzeními setkat. Ostatně, možná právě to se ukazuje jako nejdůležitější. Zachovat si chladnou hlavu, nenechat se zmást rozsáhlým PR aktivitami a mediální masáží. Ta se na nás již dnes valí v případě současné akvizice BVP. V případě tanků, které jsou ještě dražší než BVP (byť jich bude pořízeno výrazně méně), to jistě bude ještě výraznější. Měli bychom se na to připravit.