Japonské zločiny během druhé světové války byly rozsáhlé a každé Japonci okupované území žilo v atmosféře neustálého strachu. Nejdříve to začalo v Číně, která japonské zločiny ochutnala jako první. Všude, kam přišli japonští vojáci, se jim lidé museli klanět, postupovat jim zásoby a dívky. Za neuposlechnutí pak hrozil trest bití nebo smrti. Sexuálních zločinů, tolerovaných japonskými důstojníky, pak bylo nespočet, o čemž pojednává i následující článek.

Foto: Japonské sexuální otrokyně | U.S. Army / Public domain

Hon na ženy se v podstatě konal všude, kam se japonské jednotky přesunuly. Například jen v Nankingu bylo opakovaně hromadně znásilněno 40 % žen ve věku 15 až 40 let. Toto chování mělo za následek rozšíření pohlavních chorob mezi vojáky, což začalo silně ohrožovat bojeschopnost japonské armády. Armádní velení proto v roce 1938 pro své vojáky vytvořilo systém "občerstvovacích stanic", kde unesené a zotročené ženy působily jako jakýsi druh pomocné jednotky, která měla za úkol sexuálně utěšovat japonské vojáky. Zneužívané dívky pak byly pod kontrolou japonských a korejských prostitutek a musely pravidelně podstupovat lékařské prohlídky, které měly odhalit, jestli nechytly nějakou pohlavní chorobu. Když se pak nakažená dívka nacházela v bojové zóně, byla okamžitě zastřelena a nahrazena jinou. Dívky, které trpěly pohlavními chorobami a nacházely se v Číně, v Japonsku nebo na Filipínách, čekala primitívní léčba, která měla mnohdy trvalé následky. Stejné to bylo s těhotenstvím a potraty.

Psali jsme:Muslimské prapory sovětské armády v Afghánistánu. Od vraždy prezidenta až do hořkého konce

Japonci zavedli důmyslný systém s přísnými předpisy, které například řídily časový rozvrh návštěv, přičemž důstojníci směli dívky navštěvovat dopoledne a mužstvo odpoledne. Také bylo jasně určeno, ve který den v týdnu může konkrétní jednotka nevěstinec navštívit. V pátek pak měly dívky volno a musely se podrobit lékařské prohlídce. V předpisech byl vyměřen i ceník, kde bylo určeno, kolik a za co se bude platit. Šlo však spíše o symbolické poplatky a vojáci si stejně s dívkami dělali, co chtěli. Číňanky a ostatní Asiatky stály 1 jen, Korejka 1,5 jenu a Japonka 2 jeny. Dívky nedostávaly žádnou mzdu, jen ty, které byly nuceny sexuálně otročit nedaleko fronty, měly nárok na větší porci jídla. Tato pravidla se však s ohledem na špatné zásobování japonské armády nedodržovala a naopak měly dívky často ty nejmenší porce jídla a umíraly tak hlady.

Odhady zotročených dívek se liší, od japonských, které udávají 20 000, až po čínské, které říkají údaj 360 000 až 410 000. Většina žen byla ve věku 14–21 let a většinou se jednalo o Číňanky, Filipínky, Barmánky, Thajky, Korejky, Vietnamky a Malajky. Do nevěstinců se však dostalo i několik stovek Holanďanek. Ženy byly do nevěstinců buď japonskými vojáky uneseny, nebo je tam dostali Japonci lstí, když jim původně nabídli dobře placenou práci v továrně nebo na farmě. Odmítnout sexuálně otročit nešlo, kdyby dívky neuposlechly, Japonci by je nejdříve zbili a potom zabili. Cesta ven neexistovala. K jídlu měly utěšitelky, jak jim Japonci říkali, většinou jen shnilé zelí a rýži. Mnoho přeživších pak vzpomínalo, že jim byly injekčně aplikovány drogy. Většina dívek musela uspokojit každý den 15 až 20 japonských vojáků, ale některé vypověděly, že byly i dny, kdy se na nich vystřídalo 60 vojáků. Otrokyně žily zavřené v malých pokojích, které jim sloužily jako příbytky a zde také uspokojovaly voják. Ven se pak otrokyně dostávaly jen v tom případě, když je přišel vyšetřit lékař. I když měli japonští vojáci nařízeno používat kondomy, mnozí na to nedbali a zneužívali dívky bez ochrany. V nevěstincích poblíž fronty kondomy ani nebyly a v bojových podmínkách, kdy vojákům každou chvíli hrozila smrt, se o to nikdo nestaral. Díky tomu se tak mezi dívkami rychle šířily pohlavní choroby. Nakažené Utěšitelky musely na syfilis užívat Salvarsar, který však byl extrémně toxický a jeho vedlejší účinek způsoboval trvalou neplodnost.

90 % utěšitelek válku nepřežilo, přičemž většinu zabili Japonci, některé zemřely na podvýživu či nemoci, nebo spáchaly sebevraždu. Další ženy zemřely během spojeneckého bombardování, jiné uhořely či se utopily, když se jejich nákladní loď během transportu stala cílem spojeneckých bombardérů. Ty, co válku nakonec přežily a dočkaly se svobody, nečekalo nic hezkého. Většina přeživších byla kvůli mnohým potratům neplodná a mnozí měly trvalá zranění a chronické nemoci. Na svobodě musely žít s cejchem japonských prostitutek a byly společností odmítány. Žily v bídě na pokraji společnosti a živořily na samotném pokraji smrti, mnohé navíc deptány nemocemi a zraněními, které si z otroctví přinesly. Japonci je dlouhé roky odmítali odškodnit a jejich problém jakoby nikoho nezajímal. Pro lepší ilustraci, čím vším si musely dívky projít, jsou níže uvedena konkrétní svědectví několika přeživších dívek:

„Byla jsem odvezena v náklaďáku na policejní stanici, kde mě okamžitě znásilnilo několik policistů. Když jsem křičela, dali mi do úst ponožky a pokračovali ve znásilňování. Protože jsem brečela, velitel policejní stanice mě udeřil do levého oka, na které jsem přestala vidět. Když mě Japonci chytly na ulici, bylo mi patnáct let a byla jsem panna. Poté, co mě hromadně znásilnilo šest policistů a přišla jsem o zrak v levém oku, jsem si myslela, že jsem prožila svůj nejhorší den. Když mě pak převezli do nevěstince, rychle jsem pochopila, že jsem se hluboce mýlila.“ - Chong Ok-sun.

Psali jsme:Potopení a zapomenutí - osud 4000 válečných zajatců z lodi SS Oria

„Musely jsme pravidelně podstupovat lékařské prohlídky. Ty, které byly nakažené nějakou nemocí, byly Japonci zabity a pohřbeny na neznámých místech. Jednoho dne byla do kupé vedle mě umístěna nová dívka. Pokusila se mužům vzdorovat a jednoho z nich kousla do ruky. Poté byla odvedena na nádvoří a před námi všemi jí byla useknuta hlava mečem a její tělo bylo rozřezáno na malé kousky. Tyto kousky pak Japonci uvařili a dali nám je k jídlu v polévce. My to nevěděly, a protože měly pořád velký hlad, polévku jsme s chutí snědli. Pak nám Japonci se smíchem řekli, že jsme snědly naší kamarádku a všem se chtělo zvracet. Když Japonci viděli, že se nám dělá zle, varovali nás, že pokud se některá z nás jídlo zvrátí, nedostane týden najíst.“ - Hwang So-gun.

„Myslela jsem, že jsem byla povolána jako dělník, když manželka vůdce japonské vesnice nařídila všem neprovdaným korejským dívkám, aby šly pracovat do japonské vojenské továrny. Nastoupila jsem tam v 17 letech, pracoval tam tři roky až do dne, kdy jsem byla požádán, abych následoval jednoho japonského vojáka do jeho stanu. Tam mi řekl, abych se svlékla. Bránila jsem se a odmítala se mu podvolit. Byla jsem ještě panna a strašně jsem se bála. On byl ale silnější, roztrhl mi sukni a odřízl mi spodní prádlo z těla pistolí, na které byl připevněn nůž. V tu chvíli jsem omdlela. A když jsem se znovu probudil, byl jsem přikrytý dekou, ale všude byla krev. To továrny jsem se nevrátila, protože mě odvezli do vojenského nevěstince v Pusanu, kde jsem Japoncům sloužila až do konce války.“ - Ju-hwang.

„První voják co jsi pamatuji nebyl opilý, a když se ze mě pokusil strhnout oblečení, zakřičela jsem ,, Ne! " a odešel. Druhý voják ale opilý byl a zamával na mě nožem a vyhrožoval mi, že pokud neudělám, co řekl, zabije mě. Ale bylo mi jedno, jestli umřu, a nakonec mě pobodal. Tady ( ukázala na hruď ). Odvezla ho vojenská policie a mě odvezli na ošetřovnu. Moje oblečení bylo nasáklé krví a špatně se mi dýchalo. Dvacet dní jsem se léčila na ošetřovně a pak mě poslali zpět do mého pokoje. Ještě ten den přišel voják, který se právě vrátil z boje. Díky léčbě se mi rána hodně zlepšila, ale na hrudi jsem pořád měla náplast. Když jsem neudělala, co řekl, popadl mě, chytil mě za zápěstí a vyhodil mě z místnosti. Pak po mě ve vojenských botách dupal, dupal a dupal. Moje zápěstí byla zlomená a jsou stále velmi slabá. Tady mě nakopl voják. Z rány slezla kůže a byla vidět kost.“ - Kimiko Kaneda

„Pak nás v noci zavolali a uvěznili v místnosti. Byla strašná práce a celou tu dobu jsem jen plakala. Ve dne jsem šila oblečení a prala pro vojáky. To bylo lehké, ale v noci jsem umírala. Každou noc, noc co noc. Cítila jsem se, jako bych byla mrtvá, jen mé tělo to nevědělo. Ano, chtěla jsem utéct, ale neznala jsem cestu a u brány navíc stáli vojáci. Každý, kdo byl chycen na útěku, byl zastřelen. Byla jsem příliš mladá, nebylo mi ani 15 let a nevěděla jsem vůbec nic. Nemohla jsem si proto ani vědět, že jsem těhotná. Najedou jsem vše, co jsem snědla, začala zvracet. Pak žena, která tam byla zavřena se mnou, řekla, že jsem těhotná. Za dva měsíce jsem potratila. Ještě teď, když na to pomyslím, se mi derou slzy do očí.“ - žena si přeje zůstat v anonymitě, ale řekla, že je z Tchaj-wanu.

Zdroj: historie válek