Chybovat je lidské, jenže mnohdy je pak nutné za dané chyby platit, a to i lidskými životy. Vojenská historie obsahuje skvělé generály, od Alexandra Velikého, přes Subotaje, či Jana Žižku až po například Nathana Bedforda Foresta nebo Moše Dajana. Historie si však pamatuje i ty málo úspěšné, ba přímo ukázkově špatné generály a vojevůdce, kteří se díky svým fatálním chybám nechvalně proslavili. O jaké vůdce se jedná a proč je proslavily právě tyto chyby?

Quintus Servilius Caepio (150 př. n. l. - 2. století př. n. l.)

Tento článek by mohl být plný jmen špatných římských generálů, avšak jeden z nich svou neschopností všechny ostatní dalece předčil. Quintus Servillius Caepio byl oportunista toužící po moci. Caepio měl již od mládí problémy udržet na uzdě svou dychtivost a chamtivost po moci a bohatství. Velmi brzy se stal velice obratným řečníkem se smyslem ke korupci. Svými řečnickými dovednostmi dokázal na svou stranu nejednou ohnout „pravdu“, ale i vlivné Římany. Brzy se stal prétorem a pár let na to římským konzulem. V roce 105 před naším letopočtem, po uplynutí konzulátu byl ustanoven jako přidělen jako správce Předalpské Galie (dnes severní Itálie s Alpami). Zde například povraždil vzpurné Galy v Tolosu (dnešní Toulouse), kde ukořistil 50 000 zlatých slitků a 10 000 stříbrných prutů. Lup nechal odeslat do Říma jako triumf, ovšem po cestě konvoj podezřele přepadla banda loupežníků, která ukořistila jen zlaté slitky a stříbro nechali být. Že za přepadením stojí bandité najatí samotným Caepiem se stalo veřejným tajemstvím, samotná hodnota uloupeného zlata by byla v přepočtu na dnešní měnu zhruba 20 miliard českých korun! V roce 105 před naším letopočtem také na Římskou říši zaútočily armády germánského kmene Kimbrů. Jejich nájezdy měl utnout právě Caepio, jemu na pomoc také vyrazila armáda, které velel generál Gnaeus Mallius Maximus. Gnaeus Maximus byl ovšem ze společenské třídy Homo Novus. Jako Homo Novus, česky tedy Noví Lidé byli označováni lidé, kteří jako první ze svého rodu dosáhli na post senátora, nebo konzula. Gnaeus Maximus měl převzít velení, což však Caepio rezolutně odmítl, Maximus byl totiž nižší společenské třídy a Caepia bylo nereálné, aby mu velel. Caepio s ním dokonce nechtěl strávit ani společný tábor, a tak své legie odvedl pryč a postavil si vlastní tábor a začal budovat vlastní strategii. Bitva nevešla do historie pouze jako bitva u Arasia, ale také jako jedna z nejhorších vojenských porážek historie. Zatímco Maximus chtěl s Kimbry uzavřít mír, Caepio si byl jistý, že kmen je slabý a uspořádal tedy překvapivý útok. Nicméně vojsko Kimbrů bylo navzdory očekávání obrovské a čítalo zhruba 200 000 mužů! Ceapiovy legie byly v krátkém boji zcela rozdrceny a rozčílení Kimbrové vyrazili na druhou armádu vedenou Maximem. Ta se nacházela zcela nepřipravená v táboře, jelikož si byl Maximus jistý, že Kimbrové přijmou mír a nevěděl, že Caepio mezitím zaútočil. Maximovy jednotky byly přistiženy v táboře zcela nepřipraveny a nebylo vybudováno ani opevnění. Nastal masakr, který vyústil ve více než 80 000 mrtvých římských legionářů. V Římě taková porážka vyvolala obrovské zděšení, že bylo mužům mladším 25 let nakázáno opustit Itálii, aby mohli být po vyhlazení římského vojska případě povoláni do zbraně, mezi Kimbry a Římem totiž již nestálo žádné vojsko, Kimbrové se však rozhodli hlouběji do Itálie nepokračovat. Po svém návratu do Říma byl Caepio zatčen a souzen za zahanbující porážku, ale i krádež zlata, z čehož se mu díky jeho mrštnému jazyku podařilo vykroutit. Nicméně byl zbaven senátorského křesla a byl mu udělen nejvyšší přípustný trest – byl zbaven římského občanství a uvržen do vyhnanství. Nesměl se pohybovat v okruhu 800 mil od Říma a kdo by byl přistižen, že mu poskytuje přístřeší, nebo jídlo, čekala smrt. Byla mu také vystavena pokuta čítající 15 000 zlatých talentů a bylo mu zakázáno kontaktovat svou rodinu do doby, než dluh zaplatí, což bylo ale nemožné, částka byla určena taková, aby ji Caepio nemohl nikdy v životě splatit.

Nicméně o konci Caepiova života jsou dvě verze. Podle jedné zemřel Caepio ve vězení a jeho tělo potlučené katem bylo vystaveno na Gemónských schodech, podle druhé, reálnější nakonec zemřel stářím ve Smyrně, která se nachází v dnešním Turecku.

Psali jsme:Americký pilot na padáku sestřelil pistolí japonskou stíhačku

Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. - 53 př. n. l.)

V Římě ještě chvíli zůstaneme, dalším hrozným generálem byl totiž Marcus Licinius Crassus. Crassus nicméně byl z počátku špatným generálem, pracoval po boku Julia Caesara a měl na kontě několik vítězství, nicméně Crassus byl spíše politikem, než generálem, což se mu také stalo osudným.

Foto: Marcus Crassus zapříčinil jednu z nejhorších porážek Římské říše | Wikimedia Commons / Public Domain

Jako mladý patricij Crassus chytře využil vlivu a bohatství své rodiny, aby se dostal do armády a získal potřebné zkušenosti k dalšímu rozšíření svého postavení. Později se spojil s Juliem Caesarem a Gnaem Pompejem a vytvořili první triumvirát. Stejně jako v politice se mu dařilo i během vojenských tažení, kde ovšem vždy podléhal vlivu Julia Caesara, díky jehož taktikám se mu dařilo vítězit a mezi jeho důležitá vítězství patří například poražení Spartakova povstání. Opilý svými vlastními úspěchy si namluvil, že je nejlepším římským generálem, jehož Caesar již nemůže nic naučit. Po dohodě triumvirů si Crassus nechal do správy přidělit provincii Sýrii, jelikož chtěl dosáhnout dalších slavných vítězství, tentokrát v boji s Parthy.  V boji se mu zpočátku velice dařilo a podařilo se mu obsadit západní části Mezopotámie a rychlými vítězstvími se nechal uchlácholit nad neschopností Parthů a ty silně podcenil. Velkou část armády odeslal zpět do Sýrie a na dobytých územích si ponechal jen méně početné jednotky jako okupační správu. Ve své bláhovosti dokonce odmítl nabídku vojenské pomoci čítající 16 000 jezdců a 30 000 pěšáků od arménského krále Artavasdesa II. Parthové využili nelogického chování a brzy se jim podařilo oslabené římské vojsko vylákat do okolí města Karrh (dnes Harran v Turecku). Zde se jim podařilo římské vojsko obklíčit a díky promyšlené taktice jízdních lučištníků římské vojsko na hlavu porazit se směšně malými ztrátami. V jednom okamžiku nařídil Crassus svému synovi Publiovi, aby se s 1 300 jezdci, osmi kohortami a 500 lučištníky pokusil vymanit z obklíčení. Publiovi se podařilo přinutit Parthy k ústupu, ale místo aby čekal na zbytek armády, vydal se pronásledovat ustupující Parthy. Ti ústup pouze předstírali, náhle se obrátili zpět a spolu s čerstvými silami obklíčili a pobili Publia i s jeho armádou. Poté jeho hlavu nabodli na oštěp, projížděli s ní kolem skleslých Římanů a začali opět podnikat výpady.

Když nastala noc, rozhodl se Crassus v silných depresích ze smrti svého syna stáhnout. Nad ránem v mlze se však římské vojsko rozdělilo na několik skupin a jednu ze skupin vedenou Crasses se Parthům podařilo obklíčit. Místo boje však nabídli Římanům mír, což ovšem Crassus nechtěl kvůli smrti svého syna povolit, nicméně byl nakonec římskými legionáři donucen. Bitva skončila zahanbující porážkou. Římané přišli o polovinu své armády, tedy zhruba 40 000 mužů, kdy Parthové měli ztráty jen pár stovek mrtvých. Crassus byl zajat a v parthském táboře popraven tak, že mu do krku nalili roztavené zlato, čímž se chtěli vysmát jeho proslulé chamtivosti. Crassova useknutá hlava byla poté použita jako rekvizita pro část hry Bakchantky od Eurípida uvedené na banketu před parthským králem Oródem II. 

Psali jsme:Sovětský pilot uletěl v MiGu-25 do Japonska a hrůza opadla – nebyla to zázračná a neporazitelná stíhačka

Pierre-Charles-Jean-Baptiste-Silvestre de Villeneuve (1763-1806)

V seznamu máme dokonce i jednoho admirála, Francouze Pierre-Charles-Jean-Baptiste-Silvestre de Villeneuve. Pierre Villeneuve se poprvé do historie zapsal svým zbabělým útěkem během bitvy na Nilu roku 1798. Jeho loď byla jednou ze dvou francouzských lodí, které stačily britským lodím utéct. Villeneuve si to poté zamířil na Maltu, kde se snažil ukrýt, ovšem byl zde zajat britskými vojáky. Brzy byl však propuštěn, a jelikož byli tehdy všichni lepší francouzští admirálové buď mrtví, nebo upadli u Napoleona v nemilost, otevřela se Villeneuveovi zářivá budoucnost a cesta k nejvyšším vrstvám velení. Na podzim roku 1804 byl pověřen vedením francouzské flotily v Toulonu a měl za úkol odlákat Nelsonovu flotilu do Karibiku, poté se měl vrátit a ustavit francouzskou dominanci nad Lamanšským průlivem v rámci přípravy na pozemní invazi do Británie.

Foto: Bitva u Trafalgaru znamenala konec Napoleonových plánů na invazi do Británie, Pierre Villeneuve raději spáchal sebevraždu, než čelit Napoleonovu hněvu. | Wikimedia Commons / Public Domain

Nicméně rozkaz neuposlechl a místo Lamanšského průlivu odplul do Cádizu, což darovalo Nelsonově flotile čas vrátit se a účinně potlačil Napoleonovy plány na invazi přes Lamanšský průliv. Britové zablokovali přístav v Cádizu početně nižší silou a Villeneuve, když se dozvěděl, že má být zbaven velení, ukvapeně zaútočil na Nelsonovu flotilu u Mysu Trafalgar. Nelsonovo vítězství v bitvě u Trafalgaru bylo tak úplné, že zajistilo britskou nadvládu na volném moři na více než století. Villeneuve v boji ztratil 22 lodí, zatímco Britové o žádnou loď nepřišli. Ačkoli byl britský admirál Nelson v boji u Trafalgaru zabit, jeho sok Villeneuve ho přežil jen o šest měsíců. Poté, co byl (znovu) zajat Brity, byl Villeneuve opět propuštěn, ale raději spáchal sebevraždu, než aby čelil Napoleonovu hněvu. 

William Hull (1753-1825)

Pokud bychom měli udělit vyznamenání za největšího zbabělce amerických ozbrojených sil, Toto pochybné vyznamenání padá na hlavu Williama Hulla, jediného generála v americké historii, který byl téměř popraven popravčí četou za zbabělost a zanedbání povinnosti.

Foto: William Hull se vzdal menšině, kterou mohl hravě porazit, před smrtí ho zachránil až prezident Spojených států. | Wikimedia Commons / Public Domain

Hull úspěšně sloužil během Americké války za nezávislost a v roce 1805 byl jmenován guvernérem Michiganského území. Když vypukla Britsko-americká válka roku 1812, byl Hull povýšen do hodnosti brigádního generála a pověřen obranou Michiganu a invazí do Horní Kanady (dnes Ontário v Kanadě). Hullovi v té době již bylo 60 let, což byl úctyhodný věk a začal vykazovat stařeckou plachost a nerozhodnost. Proti němu stál britský generál Isaac Brock a indiánský velitel Tecumseh, náčelník kmene Šavanů. Zatímco Hull váhal, Brockovým silám se podařilo dobýt Fort Michilimackinac, čímž získal britskou kontrolu nad Mackinacským průlivem. Hull odpověděl rozkazem k evakuaci Fort Dearborn, ovšem posádka byla ihned po opuštění pevnosti zmasakrována  válečnou skupinou indiánského kmene Potawatomiů. Hullova invaze do Kanady v podstatě skončila dříve, než začala, když se mu nepodařilo dobýt Fort Malden, britskou pozici, která byla kousek od Fort Detroitu, kde Hull sídlil. V Brownstownu, jižně od Detroitu dva tucty indiánských válečníků pod velením Tecumseha porazily více než 200 amerických vojáků, kteří doprovázeli zásobovací kolonu určenou pro Detroit. Hull v tuto chvíli již nevěděl co dělat a to vycítil i britský generál Brock, ten okamžitě vydal rozkaz k útoku na Detroit ze dvou stran. Ze severu útočily britské jednotky, z jihu  Tecumsehovi indiáni. 16. srpna 1812 se vystrašený Hull vzdal, i když Britové neměli šanci Detroit dobýt. Hull měl k dispozici 2500 plně vycvičených vojáků v opevněném městě a válečnou loď USS Adams, proti němu stálo jen 330 britských vojáků a 600 indiánů. I tak se ale bez jediného výstřelu vystrašeně vzdal. Britové získali kontrolu nad pevností, desítkami děl, brigou USS Adams (nově zařazenou jako HMS Detroit ) a prakticky celým územím Michiganu. Hull padl do zajetí a po svém propuštění a návratu do Spojených států byl souzen vojenským soudem, kde byl odsouzen k trestu smrti zastřelením popravčí četou za zbabělost a zanedbání povinností. Před smrtí ho zachránil americký prezident James Madison.

Gideon Pillow (1806-1877)

Během Americké občanské války se armáda Konfederace mohla pyšnit celou řadou skvělých generálů a bezesporu byl velitelský sbor mnohem kompetentnější, než sbor Unie. I zde se ovšem nacházeli horší, i špatní generálové, kteří svoji neschopností udělili Unii cenná vítězství.

Gideon Pillow se účastnil již Mexicko-americké války v letech 1846-1848, kde sloužil jako generálmajor. Nicméně se moc neosvědčil, během bojů prováděl nesmyslná rozhodnutí, nicméně Američané pokaždé vyhráli, ovšem díky schopnostem jeho nadřízeného, generála Winfielda Scotta. Navzdory své nekompetentnosti dokázal průběh bitvy pokaždé vylíčit tak, že se hlavním strůjcem vítězství stal on sám. Velice rád si vymýšlel hrdinské činy, které během bojů ovšem nikdy neudělal, což zanedlouho vyústilo v posměch a stal se spíše než válečným hrdinou, kterým se líčil být, potulným komediantem. Pillowowo nafoukané ego dále více rostlo s každou vymyšlenou historkou, jednou dokonce ve svém domě vystavil ukořistěné mexické dělo a jako historku si vymyslel, že ho ukořistil sám a celou obsluhu vyřadil svou šavlí – jen on sám. Proč mu tak dlouhou dobu procházelo bylo díky tomu, že byl blízký přítel s americkým prezidentem Jamesem K. Polkem. Nicméně důvod, proč je na tomto seznamu se odehrál během americké občanské války, konkrétně během bitvy o strategicky důležitou pevnost Fort Donelson na řece Mississippi  v únoru 1862. Proti němu stála vojska pod vedením Ulyssese S. Granta. Kdyby pevnost padla, otevřela by se vojskám Unie nehlídaná cesta do nitra Konfederace.

Během bitvy se podařilo sílám Unie pevnost dobýt a konfederační síly byly donuceny k ústupu. Ovšem místo stažení svých jednotek do vytvořených záchytných pozic se Pillow rozhodl pevnost znovu obsadit, což se mu ovšem nepodařilo a vlny konfederačních vojáků tak zbytečně umíraly pod puškami vojáků Unie, kteří v pevnosti obsadili výhodnější pozice. Nicméně Pillow stále věřil ve svého génia a tisíce mrtvých vojáků Konfederace nebral v potaz až do doby, než byli téměř všichni mrtví. Z armády, která měla před bitvou 13 000 mužů nezůstalo vůbec nic. Zatímco konfederační vojsko bylo zcela rozprášeno, Ulysses S. Grant měl ztráty podobě 507 mrtvých mužů. Pillowova neschopnost a nadutost v podstatě předala řeku Mississippi Unii a zaručila jí přístup do samotného srdce Konfederace – což fakticky ukončilo konfederační odpor na západě. 

George McClellan (1826-1885)

V americké občanské válce ještě chvíli zůstaneme. Stejně jako měla Konfederace své špatné generály, tak samozřejmě i Unie a Pillowowův příšerný protějšek se jmenoval George McClellan. McClellan si uvědomoval sílu logistiky. Věděl, že dobře zvládnutá logistika dokáže vyhrát i předem prohranou bitvu a tak své muže skvěle zásoboval. Uvědomoval si sílu železniční dopravy a v podstatě vymyslel zcela nový systém zásobování armády, jeho vojáci vždy byli dobře najedeni, a skvěle zásobováni, díky tomu si jeho jednotky udržel vždy vysokou morálku a tím i potenciální bojovou hodnotu. McClellan byl skvělým organizátorem, ALE neuvěřitelně špatným vojenským velitelem!

V boji byl přímo strašný. Z přímých konfrontací měl vždy obrovský strach a proto odmítal jakékoliv útočné operace, jelikož se bál prohry. Vždy si namluvil, že proti němu stojí výrazně silnější vojsko Konfederace, i když to nebyla pravda, v boji vždy zmatkoval a téměř ihned vždy volal po ústupu. McClellanovy zbabělosti  vždy rád využíval konfederační generál Robert E. Lee, který svá tažení plánoval vždy na ta místa, kde velel McClellan, díky čemuž dokázal Unii uštědřit nejednu těžkou porážku. Jmenovat můžeme například konfederační útok na Jižní Virginii z března 1862, odkud McClellan uprchl i když měl výrazně silnější vojsko ve výhodnějších pozicích, nebo během Sedmidenní války ve Virginii.

John M. Chivington (1821-1894)

Když se v roce 1863 rozvířilo napětí mezi indiánskými kmeny a osadníky v Coloradu, rozhodl se situaci vyřešit pastor John Chivington, který do vojenské historie vstoupil díky své krutosti.  Chivington totiž během americko-indiánské války prodělal pouze jednu bitvu a tu vyhrál díky tomu, že proti němu stály ženy a děti. 29. ledna 1864 se jeho armáda čítajících 700 můžu dostala do okolí Snad Creek, dnes Kiow County v Coloradu.

Foto: Masakr u Sand Creek byla Chivingtonova jediná vítězná bitva, protože bojoval proti ženám a dětem. | Wikimedia Commons / Public Domain

Byť mezi bílými osadníky a domorodými kmeny panovalo desítky let trvající příměří, Chivington si byl jistý, že jsou indiáni v oblasti hrozbou a rozhodl s je zničit. Zaútočil tedy na vesnici kmene Šajenů a Arapahů s cílem je všechny zabít. Indiání chtěli krveprolití zabránit tím, že se vzdají, nicméně Chivington se svými muži vesnici obklíčil a vzdávající se indiány do jednoho vyvraždil. Ve vesnici se nacházelo zhruba 600 indiánů, z toho většinu tvořily ženy a děti. Chivington bitvu nad očekávání vyhrál a podařilo se mu zabít stovky indiánských žen a dětí. Zanedlouho z armády odešel, aby se vyhnul vyšetřování.

Francisco Solano López (1827-1870)

Francisco López byl synem paraguayského diktátora Carlose Antonia Lópeze, který v polovině 19. století proměnil Paraguay ve velice moderní a prosperující zemi Jižní Ameriky. Carlos López zemi výrazně zmodernizoval a udělal z ní regionální velmoc. Moc po něm převzal jeho syn Francisco, tomu jeho otec nakázal, ať v žádném případě nevyužívá armádu k řešení diplomatických problémů.

Foto: Francisco López nedbal na rady svého otce, čímž přišel Paraguay o 90 % mužské populace | Wikimedia Commons / Public Domain

Mladý López si ale počínal jinak. Koncem roku 1864 se Paraguay ocitla ve válce s Brazílií, López požádal Argentinu, aby jeho vojsku umožnila přechod do Brazílie, což Argentina ovšem odmítla, horkokrevný López tedy vyhlásil Argentině válku, ta vytvořila spojenectví s Brazílií a Uruguayem a 1. května 1865 vyhlásily společně válku Paraguayi. Pětiletá válka zcela zdevastovala Paraguay a ve válce zemřela polovina Paraguayské populace, včetně 90 % mužů starších 15 let. Paraguay se tak z ráje na zemi proměnila ve zdevastovanou krajinu plnou masových hrobů. López později v záchvatech šílenství nechal popravit stovky lidí, včetně části své rodiny za to, že je vinil ze zkázy Paraguaye. Smrt ovšem nalezl i sám Francisco López, a to 1. března 1870 během zoufalé bitvy u Cerro Corá. Zde vedl López poslední bojeschopné muže do předem prohrané bitvy. Posledních 416 paraguayských vojáků se vrhlo k frontálnímu útoku na 4000 brazilských vojáků. Zatímco více než 200 Paraguayců, včetně Lópeze bylo zabito a více než 200 jich bylo zajato, Brazilci utrpěli ztráty v podobě pouze 7 zraněných.

Sir Douglas Haig (1861-1928)

Sir Douglas Haig se stal ukázkovým příkladem toho, co je velitel, když člověk odmítá uvažovat o technologii a jejím dopadu na moderní válčení. Haig, který sloužil jako náčelník štábu Britských expedičních sil na Západní frontě během první světové války chtěl samozřejmě vyhrát. Zároven to však byl staromilec, který nesnášel moderní vymoženosti a mezi nimi i kulomet. Haig totiž věřil, že tyto „oheň plivající bestie“ budou nakonec přemoženy větším počtem mužů. Navzdory varováním vyslal své muže proti připraveným německým pozicím na řece Sommě a jen první den Britové přišli o 6000 vojáků. Odmítal ovšem věřit, že za značnou část smrti těchto lidí stály  kulomety, kterými pohrdal. Haig odmítl navzdory mnohým doporučení změnit taktiku a stále považoval opotřebení Němců za klíč k úspěchu. Britové nakonec během bitvy na Sommě ztratili na 420 000 mužů, jejichž ztrátu Haig ohodnotil slovy jako „přijatelnou a očekávanou“.

Foto: Haig v kulomety nevěřil, což následně zapříčilo smrt desítek tisíc vojáků | Wikimedia Commons / Public Domain

Další jatka pokračovala v bitvě u Passchendaele, kde mezi 31. červencem a 6. listopadem 1917 Haig ztratil dalších 275 000 vojáků, než nekonečné útoky překazila zima. Tvrdohlavý a neuvěřitelně popírající Haig až do konce svého života odmítal tvrzení, že je kulomet velice důležitou válenou zbraní a důrazně popřel, že by masivní ztráty byly způsobeny nějakým strojem. 

Erich Ludendorff (1865-1937)

Zatímco Haig nevysvětlitelně hazardoval s tisíci svých vojáků, aby během války získal převahu, německý velitel Erich Ludendorff na druhé straně zákopů čelil následkům svého chybného úsudku. Ludendorff byl bezpochyby skvělým vojenským velitelem, který během 1. světové války vedl německé síly do mnoha rozhodujících tažení. Je zároveň ovšem jedním z největších příkladů historie generála, který dokáže vyhrát bitvy, ale přesto prohraje válku. 

V úvodním měsíci první světové války Ludendorff a Paul von Hindenburg zaznamenali drtivé vítězství nad Rusy u Tannenbergu . Ludendorff a náčelník německého generálního štábu Helmuth von Moltke však změnili Schlieffenův plán — celkový německý bitevní plán pro válku na dvou frontách způsobem, který oslabil útočící armádu na západní frontě. Tento plán ovšem vzal za své během první bitvy na Marně. S několika relativně malými změnami to je přesně to, kde zůstaly německé jednotky po další čtyři roky. Pro Němce to bylo ovšem i výhodné, opotřebovací válka se totiž obracela v jejich prospěch a vše nasvědčovalo tomu, že Francie padne dříve, než Německo. To bylo ovšem za předpokladu, že se do boje nezapojí jiná, silnější mocnost s podstatě bezednými vojenskými kapacitami. To vzalo za své, když Ludendorff vyhlásil neomezenou ponorkovou válku, která vedla k zatažení Spojených států do války. Ludendorf si době uvědomoval, že musí přijít zlomový bod, kdy bude Francie poražena dříve, než stihnou Američané do Evropy přepravit takové množství vojáků, které by dokázalo průběh války otočit. Druhá bitva na Sommě byla první ze série úspěšných německých ofenzív, ale Ludendorff nedokázal integrovat tato taktická vítězství do širšího strategického plánu. V Německu si nakonec uvědomili, že Američané mohou do Evropy posílat vojáky rychleji než Německo dokáže vyrábět kulky.

Když tvrdé podmínky Versailleské smlouvy ochromily Německo, Ludendorff účinně sabotoval Výmarskou republiku tím, že šířil přesvědčení, že on a jeho armády nebyli na bitevním poli poraženi. Mýtus „bodnutí do zad Židovským obyvatelstvem“ výrazně přispěl k vzestupu Adolfa Hitlera, který se Ludendorffovými myšlenkami nechal unést. Zpočátku Hitlera podporoval, ovšem později spíše nalezl zalíbení v mystice a založil Tannenberský spolek a Spolek pro poznání Boha. V tu dobu se od Hitlera distancoval, ovšem v té době měl již mizivý politický vliv a všichni ho vnímali spíše jako pomatence, propadlému náboženství, esoterice a mystice. 

Zdroj: SOFREP, Britannica