Uzavření falaiské kapsy bylo jedním z nejdramatičtějších momentů druhé světové války. Spojenecká vojska odřízla velkou část německé armády a vyřadila ji z konfliktu. Byl to pozoruhodný úspěch, zpečetěný úsilím polských a kanadských jednotek. Od té doby však nad touto operací visí vůči úsilí účastníkům trochu nevděčný, ale ze strategického hlediska zajímavý otazník – nebylo možné dosáhnout více?

Po vylodění v Den D v červnu 1944 se německé síly snažily zadržet spojence v předmostí na pobřeží Normandie. Následovaly týdny urputných bojů, v nichž spojenecká vojska pomalu své protivníky zatlačovala do vnitrozemí. Koncem července se ale situace změnila. Na západním křídle zahájili Američané operaci Cobra. Prorazili německé linie a průrvou se valila obrněná kolona. Americké síly se vrhly na jih a východ a dostaly se Němcům do týlu.

Foto: Generál Eisenhower si prohlíží zničený tank Tiger II u Chambois | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:1945: Kanadští výsadkáři zabránili ve Wismaru postupu Rudé armády dál na západ

Když se tento americký postup obrátil zpět na sever, velké síly Němců se ocitly v kapse západně od města Falaise. Desetitisíce vojáků, z nichž mnozí ustupovali před spojeneckou ofenzívou, se tísnily na zmenšujícím se prostoru. Spojenečtí velitelé si uvědomili, že se jim naskytla obrovská příležitost. Němci byli obklíčeni ze tří stran. Pokud by se Spojencům podařilo toto obklíčení dokončit, byli by všichni Němci ve Falaiské kapse nuceni se vzdát.

Prvním pokusem o odříznutí Němců byla operace Totalize, kterou zahájil II. kanadský sbor v noci na 7. srpna. Po rychlém a účinném leteckém bombardování postupovaly kanadské, britské a polské jednotky ze severu směrem k Falaise. Zpočátku se zdálo, že operace probíhá dobře. Noční útok mobilních jednotek vedl k výraznému postupu proti zranitelným německým silám.

Ale Němci, z nichž mnozí byli fanatičtí vojáci SS, se rychle semkli. Jejich 88mm děla, jedna z nejúčinnějších zbraní v Normandii, si vybírala daň na spojeneckých obrněncích. Morálka Kanaďanů kolísala, podkopávala ji nedůslednost jejich velitelů, kteří se pohybovali na pestré škále schopností od vysoce efektivních až po ty, které oficiální kanadský historik označil jako "ne zcela kompetentní". Do 11. srpna se postup zastavil, stále ještě asi 20 km od Falaise. Totalize se blížila ke konci.

Čím více času ubíhalo, tím více Němců mohlo vyklouznout, a pokračovat ve válce jinde. Američané se nemohli dočkat, až bude práce hotová, ale čelili vlastním vnitřním rozporům. Generál Patton chtěl do kapsy agresívně vjet a sevřít nepřítele do kleští. Bradley chtěl především šetřit vlastní prostředky.

Psali jsme:Otoka 1996: Jen pár týdnů po příjezdu do Bosny a Hercegoviny čekal české vojáky nejtvrdší křest

Dne 14. srpna zahájila 1. kanadská armáda, jejíž součástí byly i polské jednotky, další ofenzivu. Tentokrát Kanaďané místo noci použili k zakrytí svého postupu kouř. Opět použili taktické bombardování, aby narušili německé formace při postupu pozemních jednotek. Operace Tractable se ale od počátku potýkala s problémy.

Řeka Laison se ukázala být hůře překonatelná, než se očekávalo, což zpomalilo postup. Selhání komunikace mezi armádou a letectvem vedlo k tomu, že pozemní jednotky používaly žlutý kouř k identifikaci, zatímco piloti jej používali k označení cílů, což vedlo spojenecká letadla k útokům na vlastní straně. Němci nadále využívali terén a své lepší vybavení ve svůj prospěch a nutili Spojence platit krví za každý krok vpřed.

Navzdory těmto neúspěchům operace Tractable zvyšovala na Němce tlak. Koncem 15. března se Kanaďané nacházeli kilometr od okraje Falaise, a kanadské a polské divize se tlačily také na jih kolem Trunu. Jen úzká mezera dělila kanadskou armádu na severu od Američanů na jihu.

Pro Němce začala být situace kritická. Začali vážně usilovat o únik mezerou a ústup pro zachování co největšího množství sil pro další boje. Polní maršál von Kluge nařídil ústup, za což byl rozzuřeným Hitlerem, který nebyl ochoten přijmout realitu svých potíží, zbaven velení. Zatímco Němci proudili mezerou, spojenecká letadla na ně sypala munici a snažila se zničit co nejvíce snadných a prakticky bezbranných cílů.

Mezitím dostali Poláci a Kanaďané rozkaz mezeru uzavřít. Jejich zkušenosti s přátelskou palbou je přiměly k ještě větší opatrnosti při postupu s tolika letadly ve vzduchu. Čelili protiútokům jednotek SS a pokračujícímu odporu těch Němců, kteří bojovali za udržení průrvy. Trvalo až do 19. září, než se Poláci spojili s Američany u Chambois. Ani poté nebyla mezera ještě zcela uzavřena, protože Němci se stále přes kopce držené kanadskými a polskými jednotkami probojovávali.

Nakonec večer 21. září Poláci a Kanaďané spojili své formace do ucelené linie a Němce definitivně odřízli. Ti, kteří se stále nacházeli v kapse, byli zcela obklíčeni. Ti, kteří přežili, se brzy vzdali.

Velký úspěch, nebo promarněná příležitost?

Němci ztratili ve Falaiské kapse odhadem 60 tisíc mužů – 10 tisíc mrtvých a 50 tisíc zajatých. Byly ukořistěny stovky tanků a útočných děl. Pro spojence to bylo obrovské vítězství.

Na druhou stranu 20-50 tisíc Němců z kapsy uniklo, zatímco spojenci se snažili mezeru uzavřít. Mnozí historici kritizovali generály za to, že obklíčení nedokončili dříve. Kdyby Montgomery vrhl více britských sil za slábnoucí Kanaďany nebo Bradley riskoval americké jednotky při postupu na sever, mohli dosáhnout ještě více?

Rychlejší uzavření falaiské kapsy by znamenalo větší ztráty pro Spojence, zejména pro Poláky a Kanaďany, kteří nesli hlavní tíhu bojů. Pokud by to způsobilo více ztrát, než kolik by to stálo, možná by se to vyplatilo. Nad čísly však visí tolik nejistoty, že to nelze spočítat. Pro muže, kteří v průlomu bojovali, byl velký úspěch a úleva, když boje skončily.

Zdroj: warhistoryonline