Asi o málokteré jiné postavě dějin toho bylo v průběhu již dlouhých uplynulých desetiletí napsáno či řečeno tolik jako o německém nacistickém vůdci Adolfu Hitlerovi. Jak známo, narodil se 20. dubna 1889 v rodině rakouského celního úředníka v Braunau na Innu, tedy na území tehdejší rakousko-uherské monarchie (a nikoliv Německé říše). Při svém pobytu v Mnichově od roku 1913, provázaném s jeho tehdejšími uměleckými ambicemi, ale mj. i s tendencí vyhnout se službě v rakousko-uherské armádě, se po vypuknutí první světové války v létě 1914 přihlásil jako dobrovolník do německé armády. V jejích řadách sloužil v podstatě až do konce války na západní frontě. Již jako předák německého nacionálně socialistického hnutí se v listopadu 1923 pokusil v Mnichově, a v přímé spolupráci s dříve mocným německým generálem Ludendorffem, o puč proti berlínské vládě, v důsledku čehož byl uvězněn v pevnosti v hornobavorském Landsbergu. Během tohoto vězeňského pobytu, z něhož byl předčasně propuštěn, vznikla v roce 1924 první část jeho knihy „Mein Kampf“ (čili dosl. „Můj boj“), nahlížené pak mj. až za jistý teoretický podklad pro budoucí praxi jeho nacistické diktatury.

Foto: Adolf Hitler | Wikimedia Commons / Public domain

Už v prvním odstavci knihy, pojaté do určité míry též jako vlastní autobiografie, Hitler vyzdvihl jako osudové „šťastné předurčení“, že jeho rodištěm bylo právě pohraniční Braunau na Innu. To ihned prokládá s ideou spojení německy mluvícího Rakouska s Německem (ostatně, šlo o otázku obecněji aktuální od procesu německého národního sjednocení v 19. století, a víme, že k tomu za Hitlerovy vlády mělo dojít s tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938, byť to zase nepřečkalo porážku jeho Třetí říše ve druhé světové válce). Symboličnost může odrážet i jeho charakteristika Braunau jako „bavorského po krvi a rakouského podle státní příslušnosti“. Dodejme, že toto městečko, součást širší oblasti zvané Innská čtvrť (Innviertel), připadlo Rakousku jen něco přes jedno století před Hitlerovým narozením. Jednalo se o důsledek tzv. války o bavorské dědictví, především rakousko-pruského konfliktu, podmíněného smrtí bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Josefa z roku 1777 a zájmy Vídně o Bavorsko. Konflikt, probíhající od července 1778 bez výraznějších vojenských střetnutí, a provázený spíše problémy s hladem a nemocemi v řadách zúčastněných armád a vojenským rekvírováním potravin (a kterému se možná proto dostalo lidového označení „bramborová  válka“), byl v květnu 1779 ukončen mírem v Těšíně. Innská čtvrť tehdy představovala jedinou část Bavorska, přiřčenou rakouské monarchii.

Psali jsme:Heinz Guderian a vznik německého tankového vojska

Foto: Poprava Johanna Philippa Palma francouzskými vojáky v Braunau na Innu 26. srpna 1806. Může být pochopitelné, že tato událost měla svůj vliv na myšlení Adolfa Hitlera, který se v tomtéž městě narodil o necelých 83 let později. | Wikimedia Commons / Public domain

Později poznamenaly tento region napoleonské války. Opětné připojení Innské čtvrti k Bavorskému království jako francouzskému spojenci po francouzsko-rakouské válce z roku 1809 zůstalo jen dočasné; ale v období o něco předchozím (a následujícím předcházející porážce Rakouska ve válce s Francií z roku 1805) došlo v Braunau k události, kterou Hitler už v počátečních pasážích svého „Mein Kampf“, jako symbol celoněmeckého odporu proti Francouzům, rovněž zdůraznil.

V létě 1806, v době, kdy paralelně se zánikem Svaté říše římské prosazovala napoleonská Francie faktickou hegemonii nad německými státy, byla v nakladatelství Steinova knihkupectví v Norimberku vydána anonymní brožura pod názvem „Německo ve svém hlubokém ponížení“ („Deutschland in seiner tiefen Erniedrigung“). Majitelem knihkupectví byl Johann Philipp Palm (1766-1806), rodák z Württemberska. Jsou připomínány konflikty s cenzurními úřady, jaké měl tento kvůli šíření publikací, považovaných za politicky závadné (např. jeho krátkodobé zadržení v arcibiskupském Salzburgu) už asi z let 1798-1800, čili vlastně ještě před úspěšnými francouzskými vojenskými postupy v jihoněmeckém prostoru. Každopádně, zmíněný pamflet z roku 1806 reagoval na tehdejší situaci, odsuzoval počínání francouzské armády při jejích taženích územím jihoněmeckých států, byť vlastně spojenců Francie, jakož i kritizoval samotná německá knížata jako také zodpovědná za nastalý stav...

Zjevně sám Palm poslal exemplář spisu jednomu knihkupectví v Augsburgu, což se mu stalo osudným, když se dílo ocitlo v rukou tamní policie. Podle různých líčení příběhu, vzájemně si nikoliv odporujících, se s ním měli seznámit již francouzští důstojníci, znalí němčiny a ubytovaní u augsburského duchovního, jenž si spis koupil, a 28. července 1806 došlo u Palma v Norimberku (sám se ale zdržoval zrovna v Mnichově) k domovní prohlídce. Prostřednictvím bavorské vlády a francouzského vyslance v Mnichově se o pamfletu dozvěděl sám císař Napoleon I. Ten, hodnotící šíření podobných názorů v oblastech pobytu francouzských vojsk za „velezradu“, nařídil 5. srpna 1806 zadržet norimberské a augsburské knihkupce, s vyjádřením vlastní vůle, aby byli postaveni před válečný soud a zastřeleni.

Psali jsme:Stíhače tanků na československém podvozku

Palm, jenž zamířil z Mnichova nejprve do Erlangenu, tehdy pod svrchovaností Pruska, se navzdory varováním vrátil do Norimberku, kde byl už 14. srpna zatčen. Následně byl převezen do Ansbachu, kde se zdržoval maršál Bernadotte (mj. vedle samotného Napoleona jeden z francouzských velitelů v bitvě u Slavkova z prosince předchozího roku), a odtud byl, jako vězeň na „přímý rozkaz z Paříže“, přepraven do vzdálenějšího rakouského Braunau, v jehož pevnosti dosud rovněž pobývali francouzští vojáci. Tam byl, po řízeních před francouzským vojenským tribunálem z 24. a 25. srpna, bez obhájce, a aniž udal jméno autora spisu (předpokládá se, že jej znal), odsouzen k smrti. 26. srpna 1806 byl francouzskými vojáky zastřelen. Poprava proběhla za opatření, jež měla zabránit případným projevům odporu ze strany místního obyvatelstva.

Palm původně nebyl jedinou obětí této perzekuční vlny. Ale zatímco třeba obchodník Schoderer, odsouzený spolu s ním v Braunau k smrti kvůli šíření jiného protinapoleonského pamfletu, nakonec popraven nebyl, pro přímluvu bavorského krále Maxmiliána a iniciativy svého švagra, starosty Donauwörthu, a zatímco také např. augsburský knihkupec Jenisch, zadržený ve spojitosti s týmž spisem jako Palm, se dočkal milosti za přičinění bavorských úřadů, Palmova poprava měla zůstat exemplárním, výhružným případem. Svědčilo o tom i vytištění textu rozsudku smrti nad ním do počtu 6 tisíc a jeho vyvěšování především na radnicích.

Bezpochyby, okolnosti a další události podmínily, aby se Johann Philipp Palm stal v německém prostředí uctíván jako hrdina a mučedník, aby se stal vnímán za cosi, co by se dalo vystihnout kupř.  frázemi jako „nevinná oběť napoleonské tyranie“, „oběť francouzské tyranie v Německu“, apod. V Braunau byla v roce 1866 (čili zhruba 60 let od události, a 100 let od jeho narození) vztyčena jeho socha.

Není tedy divu, že jeho osud fascinoval zrovna i Adolfa Hitlera, který jej ve svém „Mein Kampf“ označil za „nepřítele Francouzů“, a srovnal jeho osud s osudem svého víceméně vrstevníka Alberta Lea Schlagetera (1894-1923). V tomto případě šlo o německého veterána první světové války, jakož i účastníka bojů v Pobaltí z roku 1919 a následujících nepokojů v Německu, kdy působil v řadách Freikorpsu, a nakonec též i člena NSDAP. V době obsazení západoněmeckého Porúří francouzskou (a belgickou) armádou od ledna 1923, odrážejícího problém splátek německých válečných reparací, byl zadržen pro svou sabotážní protifrancouzskou činnost a taktéž (podobně jako kdysi Palm) postaven před francouzský vojenský soud a 26. května 1923 zastřelen. Též on se v povědomí širší veřejnosti německé tzv. výmarské republiky změnil v mučedníka a národního hrdinu, ještě než byl za nacistického režimu od roku 1933 stylizován kupř. jako „první voják Třetí říše“.

V určitém panteonu národních hrdinů a mučedníků zůstával za nacistické éry i Palm. Může být přitom asi celkem pochopitelné, už třeba jen s ohledem na propagandistické zdůrazňování osudovosti jeho smrti ve městě, kde se později narodil (a prožil první léta života) budoucí Führer, že pak s okolnostmi totální válečné porážky nacistického Německa v roce 1945 (samozřejmě, včetně mezinárodního odsouzení jeho vlastních masových zločinů, atd.), upadla Palmova památka poněkud do zapomnění. Přesto, zajímavé může být, že na Palma jako na vlastence pohlíželi např. i východoněmečtí komunisté. V roce 1953 vyšla v tzv. Německé demokratické republice o Palmovi kniha, v jejímž úvodu autor (G. Krüger) doslova napsal, ve vztahu k soudobé západoněmecké Spolkové republice: „Ještě mnohem hlubší než v letech 1806/07 je ponížení, kterým dnes naše vlast trpí ve své západní části...“ S účelově propagandistickým tvrzením, že tam „znovu vyvstává hrozný fašismus a války lačnící militarismus“, jako doprovodný jev toho uvedl, ještě před „kapitalistickým vykořisťováním“, (a jistě, bez ohledu na vlastní podřízenost Sovětskému svazu) „tuhou cizí okupaci“.

To je však už jiná kapitola. Ostatně, stejně jako za už jinou kapitolu můžeme označit další dramatické kolo v německo-francouzských vztazích, jaké za Hitlerova režimu v Německu nadešlo s druhou světovou válkou; anebo např. skutečnost, že právě také myšlenka překonání tradičně se opakujícího nepřátelství mezi Němci a Francouzi sehrála důležitou úlohu v počátcích procesu evropské, resp. v první řadě západoevropské integrace po druhé světové válce – tedy procesu, jehož výsledek, v podobě Evropské unie, charakterizuje mezinárodní realitu ve větší části Evropy v současnosti.

Zdroj: Neue Deutsche Biographie, Palm-Stiftung