Išji Širó byl nadějný student medicíny, který roku 1920 promoval na Kjótské císařské univerzitě na doktora. Išjiho podle jeho vlastních slov práce v civilní sektoru nikdy nelákala, a proto se téměř okamžitě po získání lékařského diplomu rozhodl pro kariéru v armádě. Už v roce 1924 na sebe Išji poprvé upozornil, když byl vyslán na ostrov Šikoku, kde umíralo tisíce lidí na nový druh encefalitidy, kdy Išji tehdy vir lokalizoval a zjistil, že problém je v tamní kontaminované vodě. Následně se mu povedlo vytvořit soustavu vodních filtrů a díky ní tak epidemii zastavit. Tento úspěch měl velký dopad na jeho další kariéru. Po vypuknutí války v Mandžusku hledalo velení kuantungské armády laciný způsob, jak zvětšit bojové schopnosti své armády. Předpokládala se válka se Sovětským svazem, a protože japonští generálové věřili, že Sověti disponují biologickými zbraněmi, chtěli je také. Zrovna v té době se Ijši proslavil svým vynálezem vodního filtru, který začala masově používat i armáda, proto byl Išji vybrán, aby výzkum biologických zbraní vedl. Nový vojenský oddíl, který měl testovat a vyrábět biologické zbraně, dostal neutrální označení útvar 731.

Foto: Išji Širó, velitel útvaru 731 | Wikimedia Commons / Public domain

Išji měl velkou důvěru nadřízených a také měl k dispozici obrovský rozpočet, který podtrhoval skutečnost, že si Japonci od biologických zbraní hodně slibovali. Na podzim roku 1936 byli obyvatelé osmi čínských vesnic poblíž města Charbin donuceni k evakuaci, přičemž bylo bez náhrady vyvlastněno celkem 840 akrů půdy a 600 rodin muselo opustit své domy. Práce na výstavbě komplexu továrny na smrt trvaly až do roku 1939 a Išji ji pojal opravdu velkoryse. Projekt obsahoval celkem 76 staveb. Administrativní budovy, laboratoře, pitevny, noclehárny pro civilní dělníky, kasárna, zbrojnice, chlévy pro pokusná zvířata, farmu, speciální vězení pro lidské výzkumné objekty, tři pece a také rekreační zařízení pro personál, kde nechyběl třeba bazén. S Charbinem komplex spojovala železniční vlečka a nedaleko bylo vystavěno letiště k testování biologických bomb. Oblast byla střežena tajnou policií kempeitai a ve vzduchu neustále patrolovaly stíhačky, které měly za úkol sestřelit každé civilní letadlo, jenž by narušilo vzdušný prostor na komplexem. Vojáci, kteří sloužili v Išjiho jednotce, téměř výhradně pocházeli z jeho rodné oblasti v Čijoda Muri, protože k jiným Japoncům neměl Išji tolik důvěry.

Psali jsme:Z ledové vody ho zpět na palubu vynesla vlna – zázračná záchrana budoucího kontradmirála

Foto: Komplex budov útvaru 731 | Wikimedia Commons / Public domain

Lidem, kteří měli sloužit k pokusům, říkali Japonci maruty (fošny), aby si japonští vědci a lékaři udrželi od mučených lidí odstup. Tito lidé byli získáváni povětšinou z Charbinu a jednalo se většinou o Číňany, ale byli to také Rusové, sovětští váleční zajatci, Mongolové, Korejci či Evropané. Všichni z nich byli předtím obviněni z nějakého důvodu ze špionáže nebo zadrženi jako partyzáni. Když bylo potřeba, kempeitai prostě vyprázdnila čínská vězení, nebo jen namátkově chytala na ulicích lidi, kdy bylo zcela jedno, že se jedná o naprosto nevinné občany. Kempeitai to dobře věděla, protože však Číňané na územích obsazených Japonci neměli žádná práva, nebylo proti tomu žádné dovolání. Všichni kandidáti na "pokusný materiál" byli po zadržení vyslechnuti tajnou policií, mučeni a donuceni se přiznat ke zločinu proti Japonsku a poté byli převezeni do útvaru 731, odkud již nebylo cesty zpět. V útvaru 731 nešťastníky okamžitě zavřeli do cel a oblékli do šedých šatů. Rány způsobené mučiteli z Kempei byly vždy pečlivě ošetřeny, protože vědci chtěli, aby se vězni těšili dobrému zdraví. Nechtěli, aby špatný zdravotní stav vězňů znehodnotil výsledky pokusů. I proto dostávali vězni stejnou stravu jako stráže, což se dělo i na samotném konci války, kdy ostatní japonské osazenstvo tábora jedlo už jen směs tuků a otrub. Protože byli vězni na celách spoutáni řetězy na nohou, díky čemuž měli jen malý pohyb, Išji nařídil, aby každý den cvičili, protože nechtěl, aby mu zajatci ztloustli.

Jak už bylo uvedeno, v útvaru 731 se především vyráběly a testovaly biologické zbraně. Nejčastěji se zkoumalo použití dělostřeleckých granátů s bakteriologickou suspensí místo nálože a pracovalo se na výrobě výškových bomb plněných póry sněti slezinné. Všechno, co se v útvaru vyrobilo, se pak testovalo na vězních, které přivazovali ke kůlům a následně je z různých výšek bombardovali z letadel. U přeživších pak zkoumaly účinky nemocí a rozsah zranění. Díky tomu Išji zjistil, že ocelové bomby jsou jako nosiče virů nevhodné, protože žár výbuchu přežilo jen málo patogenů. Díky tomuto zjištění Išji vyvinul bombu s porcelánovým obalem, která vykazovala daleko lepší účinky.

Výzkum se nezastavil jen u bombardování vězňů. Japonci ze speciálně vybavených letadel rozstřikovali do vzduchu infikovanou disperzi a infikovali tak nic netušící lidi a dobytek v celé oblasti. V oblasti Charbinu proto každým rokem vypukaly morové epidemie, což se pak dělo i dlouho po válce. To však nebylo vše. Vojáci, kteří dostávali vycházky z komplexu, fasovali rýžové koláčky infikované morem, které měli rozdávat dětem. Na vězních v táboře se testovaly všechny známé nemoci. Tisíce vězňům byly píchány patogeny v různých dávkách a Japonci pak sledovali, jak rychle tyto nemoci postupují. Jiným vězňům byla podávána infikovaná strava nebo tekutiny a Japonci tak testovali, které jídlo nebo tekutina nemoc šíří rychleji. V táboře útvaru 731 se prý za války nacházelo tolik smrtelných baktérií, že by to stačilo, aby zahubily celou lidskou populaci.

Psali jsme:Peklo ohnivé bouře v Hamburku: Operace Gomora aneb "Hirošima" v Evropě

Foto: Místnost, kde se na vězních prováděly různé experimenty | Wikimedia Commons / Public domain

Po úmrtí byli vězni pečlivě pitváni a všechny údaje byly zapisovány. Velmi často se však stávalo, že si nějaký vědec poručil, aby byl "objekt" během pitvy ještě naživu, kdy pitva probíhala bez umrtvení.

„Když ho vedli do pokoje a přivázali, nebojoval. Když jsem ale zvedl skalpel, začal v tu chvíli strašlivě křičet. Rozřízl jsem ho od hrudníku až po břicho a on pořád křičel a obličej měl celý zkřivený v agónii. Vydával nepředstavitelný zvuk, tak strašně křičel. Pak se konečně uklidnil a utichl. Tohle všechno byla pro chirurgy celodenní práce a psychicky jsem to nezvládal. Kolegové mi proto doporučili, abych dával fošnám do úst hadr, aby tak nekřičeli. Fungovalo to.“

Některé z testů vyžadovaly zavěšení lidí hlavou dolů a Japonci pak měřili, za jak dlouho se nešťastník udusí. Při jiných experimentech píchali objektům do žil vzduch, aby se vyzkoušela doba náběhu embolie. Jindy zase píchali do ledvin koňskou moč, přičemž se prý jednalo o mimořádně bolestnou proceduru, které se všichni vězni strašně báli. Jednotka 731 také testovala používání heroinu a vypočítávala jak silné dávky může člověk přežít.

Japonci se nezastavili před ničím. Testovali na vězních různé dávky elektrického proudu, kdy lidé byli často proudem doslova upáleni. Protože armáda bojovala na území extrémně chladných mandžuských zim,  výzkum se věnoval také léčení omrzlin. Vězni tak byli opakovaně vystavováni hlubokému mrazu a následně byli bolestivě rozmrazováni ve speciálním sále omrzlin. Jejich těla byla vystavena umělým prouděním mrazivého vzduchu a na těle měli přístroje, které měly zaznamenávat reakci organismu. Jiným vězňům se zas namáčeli ruce do sudů se studenou vodou a pak museli stát na mrazu. Jindy byli lidé vyvedeni ven v teplém oblečení, ale v mrazu museli chodit po určeném prostoru bosí. Jakmile se na noze vytvořila omrzlina, byli odvedeni do místnosti, kde jim omrzlinu léčili teplou vodou. Teplota byla postupně zvyšována a Japonci tak zjistili, že nejlepší teplota na léčení omrzlin je 37 stupňů. Išji také testoval problémy s létáním ve vysokých výškách. Byla zkonstruována zvláštní tlaková komora, kde na vězních zkoumali, jak velký tlak může lidské tělo vydržet. Při těchto pokusech umíraly oběti v bolestivých křečích, během kterých byli lidé sledováni kamerami.

V komplexu smrti se testovaly i bojové plyny a chemické látky jako jsou fosgen, yperit, plyn kyselina sírová či bílý fosfor. Pro tyto účely byla zřízena plynová komora podobná telefonní budce, ve které Japonci na vězních testovali účinky těchto plynů a chemických látek. Někdy byl testovaný vězeň vybaven plynovou maskou, jindy měl jen uniformu a další vězni byli nazí. Japonci tak chtěli vyzkoušet účinky bojových plynů v různých stavech ochrany. Všichni vězni byli po skončení testu pitváni, a ti, co test přežili, byli pitváni zaživa. V těchto plynových komorách se také testovaly různé druhy plynových masek, které hodlala armáda posléze nakoupit. Svědectví jednoho Japonce, který se jednoho testu zúčastnil bylo následující: „V roce 1943 jsem se zúčastnil testu jedovatého plynu, který se konal ve zkušebních zařízeních útvaru 731. Byla použita komora se skleněnými stěnami o velikosti základny cca 3 metry čtvereční. Výška komory pak byla 2 metry. Uvnitř komory byl Číňan se zavázanýma očima a rukama spoutanýma kolem sloupu za ním. Plyn byl adamsit, a když plyn naplnil komoru, muž upadl do prudkých křečí, kašlal a začal trpět nesnesitelnou bolestí. Přítomno bylo více než deset lékařů a vědců. Poté, co jsem se asi deset minut díval, jsem to již nevydržel a tento test opustil. Rád bych dodal, že se tam testovaly i jiné druhy plynů.“

Většinu "pokusných králíků" tvořili muži, ale to neznamená, že by u útvaru 731 nebyly testovány také ženy. I na nich Japonci dělali pokusy všeho druhu, nejčastěji však ženy sloužily k výzkumu pohlavních chorob. Japonskou armádu pohlavní choroby trápily už dlouho dobu, a i když se onemocnění vojáka tímto druhem choroby považovalo jako těžký přestupek, který se mnohdy trestal smrtí, počet nakažených japonských vojáků neustále rostl. Uvězněné ženy pak měly tento problém pomoci vyřešit. Nejčastěji se testovala nemoc syfilis, její přenos a průběh. Japonci nutili nakažené muže, aby měli  pohlavní styk s nenakaženými ženami, přičemž odmítnutí znamenalo smrt rozpitváním zaživa. Jakmile byla oběť infikována syfilidou, byla jí provedena vivisekce a poté Japonci sledovali, jak nemoc postupuje. Někdy byly úmyslně nakaženy těhotné ženy, nebo byly nemocné ženy oplodněny, aby Japonci mohli sledovat, jak nemoc ovlivní plod. Jednalo se opravdu o něco neskutečně zvráceného, protože Japonci během tohoto procesu vyřezávali zaživa lidské plody z těhotných žen v různých stupních těhotenství, aby měli přesnou představu jak nemoc v tělech žen postupuje a ničí plod.

"Maruty" zůstávaly naživu obvykle jen dva měsíce, a pak většina z nich podlehla experimentům, pár vězňů vydrželo v tomto pekle přežívat i půl roku, déle však nikdo (kromě těhotných žen). Po úmrtí a pitvě bylo tělo spáleno a popel nasypán do řeky. Přísun nových "fošen" byl vždy připraven a z pohledu Japonců nebylo třeba vězni šetřit. Po celou dobu fungování komplexu 731 nebyl zaznamenán jediný úspěšný útěk z tohoto tábora smrti, nikdo z vězňů se nedostal živý ven. V tomto ohledu byli Japonci mimořádně důslední a na konci války byli všichni zbývající vězni povražděni. Každý, kdo se do útvaru dostal, byl do komplexu odveden tajným tunelem a v tom okamžiku přestal úředně existovat. Do objektu útvaru se mohlo vstoupit jen se zvláštním povolením, přičemž každý příchod a odchod byl pečlivě evidován. I díky tomu většina Japonců, včetně vysokých armádních důstojníků, neměla vůbec tušení, že útvar 731 existuje. To dávalo Išjimu nad útvarem (a nad hrůzami, které se tam děly) prakticky neomezenou moc.

Počet obětí pokusů je odhadován na 6000, ale je nutné připočíst další desetitisíce zemřelých na epidemie moru, sněti slezinné a tyfu. Jen roku 1947 zemřelo v oblasti, kde útvar 731 operoval, na mor celkem 30 000 lidí, přičemž nikdo z místních si nepamatoval, že by předtím v této oblasti byly morové rány. Když Japonci evakuovali tábor, vypustili do přírody tisíce nakažených zvířat, které doslova zamořily krajinu. Celkem se odhaduje, že díky všem biologickým pokusům, které Japonci během války prováděli, zahynulo 200 až 500 000 lidí a zvířat. Do tohoto čísla se patří i desetitisíce kusů dobytka a hospodářských zvířat, protože Japonci prováděli pokusy také na zvířatech, jejichž cílem bylo zlikvidovat potravinovou základnu nepřítele. Japonci způsobili z podobného důvodu také velké škody na místní úrodě, protože součástí jejich pokusů byl přenos plísní a různých škůdců na místní zemědělskou produkci.

Išji nebyl za své zločiny nikdy souzen a podle všeho mu Američané zajistili beztrestnost. On jim na oplátku odevzdal všechny výsledky své práce a následně pomáhal americkým vědcům s výzkumem biologických zbraní. O jeho dalším životě se toho moc neví. Jeden ze zdrojů říká, že Išji po zbytek života byl v USA, jiný zdroj zas tvrdí, že si v Japonsku otevřel kliniku. Išji zemřel v roce 1959 na rakovinu hrtanu, přičemž umíral bolestivě a dlouho. Na pohřeb mu pak přišlo několik vědců a lékařů z bývalého útvaru 731. Jeho dcera pak řekla, že se její otec před smrtí stal křesťanem. Osud byl milostivý i k jiným lidským zrůdám, kteří sloužili pod jeho velením. Američané většinu z nich omilostnili, aby je, stejně jako Išjiho, využili ke svým vlastním pokusům. 12 nejdůležitější vědců a lékařů z útvaru 731 bylo roku 1949 souzeno Sověty, soud však připomínal frašku. V Sovětském svazu byl v té době na krátkou dobu zrušen trest smrti, takže se očekávalo, že všichni dostanou horní hranici 25 let. Souzení Japonci však vyvázli navzdory očekávání jen se směšnými tresty a deset z nich bylo v roce 1954 již zpátky v Japonsku. Zbývající dva zemřeli ve vězení, jeden spáchal sebevraždu, druhý zemřel na rakovinu. Předpokládá se, že výměnou za svou svobodu japonští vědci poskytli Sovětům informace o svých pokusech na lidech. Důkazem toho může být zařízení na biologické zbraně ve Sverdlovsku, které bylo postaveno právě ve stylu nechvalně známého útvaru 731.

Zdroj: Warfare History Network, britannica, historie válek