Ke konci roku 1943 se spojenecká vojska snažila probojovat do Itálie tváří v tvář tvrdému odporu německého polního maršála Alberta Kesselringa a jeho vojsk. Středoitalská krajina poskytovala obráncům výhodu, kterou Kesselring dovedně využíval. A tak se Spojenci ocitli na mrtvém bodě, jehož symbolem se stane Monte Casino. K prolomení patové situace byl vypracován plán nazvaný Operace Shingle. Obojživelný útok amerických a britských jednotek u Anzia a Nettuna na západním pobřeží. S využitím momentu překvapení by Spojenci získali strategickou výhodu, která by jim umožnila prorazit kolem Monte Casina a dosáhnout Říma. Operace začala 22. ledna 1944 vyloděním, které se téměř nesetkalo s odporem a vznikla tak šance na průlomové vítězství. Namísto toho však přišla katastrofa.

Foto: Tanky Sherman vyjíždění z LST u Anzia | Wikimedia Commons / Public domain

Geografie

Ústředním problémem operace a důvodem, proč Němci původně nebránili oblast důrazněji, byl terén. Oblast tvořily z velké části rekultivované bažiny, tedy terén, kterému se armády v minulosti vyhýbaly kvůli obtížnému pohybu a nebezpečí nemocí.

Psali jsme:Útok na věznici Sơn Tây – 56 amerických speciálů proti 12 000 Severovietnamcům

Tato oblast, kterou téměř ze všech stran překrývaly hory, byla potenciální smrtící pastí. Pokud by armáda neprorazila, byla by v bažinách obklíčena a vydána na milost nepřátelům držícím vyvýšená místa. Pouze rychlé vítězství proti malému odporu mohlo takovéto situaci zabránit.

Komunikace a důvěra

Aby takováto odvážná operace uspěla, potřebovala jasné cíle a rozhodné velitele, kteří danému plánu plně důvěřovali. Bohužel pro vojáky u Anzia Spojenci neměli ani jedno, ani druhé. Vysocí vojenští a političtí představitelé měli rozdílné názory na to, co měla operace vůbec přinést. Američané ji považovali za riskantní způsob, jak odvést pozornost Němců od Monte Casina. Britové, jejichž premiér Winston Churchill udržoval plán při životě, v něm viděli zas šanci, jak šikovně obejít nepřítele a dobýt Řím. Tyto rozpory nebyly ve fázi plánování vyřešeny, takže cíl vylodění zůstal nejednoznačný a tato nejasnost se promítla také do rozkazů, které generálporučík Clark, velitel americké 5. armády, vydal generálmajorovi Lucasovi, který výpravu vedl. Lucas dostal rozkaz zformovat předmostí, postupovat a "být připraven k postupu na Řím", ale v rozkazech nebyla žádná naléhavost, žádný důraz na rychlý postup, žádné vyjasnění, kdy a jak by měl postup na Řím přijít.

Nedostatek mužů

Jednou z příčin nedostatku nadšení pro operaci a důvodem, proč Lucasovy rozkazy poskytovaly tolik prostoru k volnému pohybu, byl nízký počet vojáků vyčleněných pro danou operaci. Většina zúčastněného vojenského štábu se domnívala, že k zajištění požadovaného průlomu není poskytnut dostatečný počet vojáků a z nebezpečné mise se tak stával spíše hazard.

Ztráta momentu překvapení

Lucas byl opatrný velitel a v rámci svých rozkazů maximálně využíval prostor. Poté, co se vojáci úspěšně vylodili a zajistili předmostí, postoupili několik kilometrů do vnitrozemí. Avšak poté se zastavili, aby toto předmostí lépe zajistili. Nadále tak neprobíhal žádný postup, který by spojenecké jednotky vymanil z pobřežní pasti a nabídka místních průvodců přes hory ze strany italského odboje byla odmítnuta.

Psali jsme:Peklo zvané Alcatraz - jedna z nejhorších a nejpřísněji střežených federálních věznic 20. století

Historik John Keegan tvrdí, že Lucas tehdy zvolil nejhorší ze všech možností. Tehdejší okamžitý postup na Řím bez reorganizace po vylodění by byl pravděpodobně pro Spojence velmi obtížný, avšak Lucasovo otálení znamenalo ztrátu prvotního momentu překvapení. V tomto důsledku pak neprorazil vůbec.

Kesselringova odpověď

Kesselring nemohl vědět, že se vylodění blíží, ani kde přesně se bude konat. Na eventualitu podobného manévru se však připravil. Pokud by k takovému vylodění došlo, měly rychle se pohybující německé jednotky opustit své pozice a okamžitě zamířit k místu vylodění. Tam by zadržely útočníky a daly by zbytku německé armády čas na reakci.

Tato operace na rozdíl od Lucasovy fungovala podle plánu. Kesselring věděl, že pokud Spojenci postoupí 23. nebo 24. ledna, nebude schopen je zadržet. Jelikož se však Lucas se svými vojáky zakopal, Kesselring měl dostatek času zareagovat a během tří dnů po vylodění tak byly spojenecké jednotky obklíčeny třemi tankovými divizemi, které je začaly ostřelovat z vyvýšených míst.

Patová situace

Následoval měsíc urputných, ale nerozhodných bojů, kdy každá strana podnikala útoky a protiútoky s malým efektem. Na spojenecké předmostí v pobřežních oblastech doslova pršely granáty. Aby toho nebylo málo, Němci zastavili čerpadla, která udržovala bažinaté pláně odvodněné. Slaná voda tak začala znovu zalévat půdu a vojáci se ocitli ve vlhku, zimě a byli tak více náchylní k nemocem.

Lucas tehdy ztratil pro operaci veškeré nadšení a po inspekci svých nadřízených si do svého deníku zapsal: "Pro Shingle (operace Shingle byl krycí název pro vylodění u Anzia, pozn. redakce) není žádný vojenský důvod." Jeho neúspěch v dalším postupu a nedostatek odhodlání, který projevoval on i jeho štáb, vedly nakonec Spojence ke změně velení a dne 22. února Lucase nahradil generálmajor Truscott, který byl týden předtím přidělen jako jeden z jeho zástupců.

Směr Řím

Následovaly další tři měsíce patové situace. 23. května zahájil konečně Truscott útok, který prolomil německé linie, kdy se během dvou dnů intenzivních bojů Britové a Američané probili z obklíčení. Truscott očekával, že bude pokračovat v postupu na severovýchod, aby odřízl německé jednotky ustupující před širší spojeneckou ofenzívou, odpoledne 25. května však obdržel od amerického vrchního velení nové rozkazy. Měl se obrátit na severozápad a obsadit Řím. Otupělý z promarněné příležitosti Truscott dané rozkazy uposlechl a jeho jednotky obrátily linii útoku.
Řím byl brzy dobyt a Němci opustili svou dosavadní obrannou linii. Zpoždění průlomu u Anzia a rozhodnutí soustředit se na Řím namísto odříznutí ústupu nepřítele však znamenalo, že příležitost k rozhodujícímu úspěchu byla promarněna.

Zdroj: warhistoryonline