Letadlové lodě sice "vládnou mořím", ale ani ony nejsou imunní vůči nehodám až katastrofám. Citujme výcvikový film amerického námořnictva z roku 1973 Trial By Fire: A Carrier Fights for Life (Zkouška ohněm: Letadlová loď bojuje o život): "Přes všechnu svou obrovskou sílu je letadlová loď na moři nesmírně zranitelná, protože její úderná síla vyžaduje použití speciálních paliv a výkonných zbraní a munice. Je nucena nést s sebou riziko vlastního sebezničení, které je přítomno všude kolem - na palubě i v podpalubí."

Členové posádky letadlových lodí nemají jinou možnost než naprosto důvěřovat svým kolegům. Musí také důvěřovat pravidlům a postupům, které jsou navrženy tak, aby co nejvíce zmírnily rizika spojená s pobytem na letadlové lodi. V šedesátých letech minulého století, kdy válka ve Vietnamu poprvé od korejské války přivedla americké námořníky do ostrých bojových podmínek, se bohužel katastrofa nevyhla hned třem letadlovým lodím.

Foto: Hořící USS Oriskany | U.S. Navy / USN 1121718 / Public domain

Psali jsme:Příběh vystřízlivění severovietnamského vojáka jménem Pham Dong

USS Oriskany (CV 34), 27. října 1966

Letadlová loď Oriskany zažila vypjatou situaci již během korejské války, kdy se bomba zavěšená na stíhačce F4U Corsair při přistání uvolnila a následně explodovala. Tehdy zabila 2 námořníky a dalších 14 jich zranila. To však nebylo nic proti tomu, co postihlo loď o 13 let později.

Oriskany byla od začátku července 1966 na základně Yankee Station v Tonkinském zálivu, kde prováděla nálety na Severní Vietnam. Dne 27. října se nechtěně vznítila metr dlouhá hořčíková padáková světlice, když s ní jeden z námořníků manipuloval v hangáru lodi. Námořník tehdy údajně zpanikařil a světlici, která hořela při teplotě 5 400 °C, hodil zpět do "skříňky na světlice", tedy do prostoru, v němž se nacházelo dalších nejméně 700 světlic. Ty se samozřejmě také vznítily, což vedlo k explozi, která rozmetala ocelové přepážky skříňky.

Samotný výbuch, chemický požár a dusivý kouř z hořícího hořčíku, který nelze uhasit vodou tehdy způsobily zranění 38 námořníkům, došlo ke zničení tří letadel a poškození dalších tří strojů. 43 námořníků (většinou pilotů) tehdy zemřelo, jelikož v době výbuchu spali v nedalekých kajutách a díky intenzivnímu žáru a mohutnému kouři nestačili včas utéct. Oriskany pak byla nucena odplout do námořní loděnice v San Franciscu, kde byly rozsáhlé škody na lodi opraveny. Do bojové zóny se vrátila až v červenci roku 1967.

USS Forrestal (CV 59), 29. července 1967

Rozsáhlý požár letadlové lodi Forrestal v roce 1967 představuje druhou nejhorší ztrátu na životech na lodi Námořnictva Spojených států po druhé světové válce.

Psali jsme:Malta se za 2. světové války postavila přesile a odolala. Vyznamenání má dodnes hrdě na své vlajce

Forrestal tehdy dorazila do své cílové oblasti, kdy začínal pátý den náletů na Severní Vietnam. K tehdejší katastrofě pak došlo hned z několika důvodů. Například někteří pracovníci obsluhující munici se tehdy ve svých postupech příliš neřídili bezpečnostní předpisy námořnictva. Některé vybavení pak bylo zastaralé a mělo materiální nedostatky. Kvůli nedostatku pum Mk-83 např. námořnictvo dodalo Forrestalu tehdy již značně zastaralé tisíciliberní pumy AN-M65, které zbyly z korejské války. K celkové katastrofě také přispěl fakt, že kromě námořníků, kteří byli speciálně vycvičeni jako hasiči, většina posádky (zejména příslušníci letecké skupiny) obecně neznali správné postupy hašení požárů na lodi a likvidaci škod obecně.

Druhá světová válka sice prokázala, že je velice užitečné vycvičit všechny námořníky k hašení požárů na lodi, avšak v průběhu následujících let se tato praxe vytratila. Navíc vybavení pro likvidaci škod nebylo v průběhu času dostatečně modernizováno, aby drželo krok s měnícími se bojovými podmínkami.

Toho osudného dne bylo na letové palubě Forrestalu rozmístěno celkem 27 letadel, plně natankovaných a vybavených různými bombami, raketami, raketovými střelami a 20mm municí. Všichni se pečlivě připravovali na start, který měl být v 11:00 hodin. V 10:51 však došlo k u letounu F-4 Phantom k nechtěnému odpalu jedné z raket Zuni. Záblesk rakety tehdy zaznamenala kamera lodní televize PLAT (Pilot Landing Aid Television). Raketa přeletěla letovou palubu a ve vzdálenosti cca 30 metrů zasáhla letoun A-4 Skyhawk, přičemž protrhla jeho palivovou nádrž o objemu 400 galonů a vznítila vyteklé palivo.

Plameny v okamžiku zachvátily několik letadel. Budoucímu senátorovi Johnu McCainovi, tehdy ještě námořnímu letci, se tenkrát podařilo uniknout z vlastního letounu A-4, zatímco hlavní lodník Gerald Farrier začal hasit požár kanystrem Purple-K a snažil se pomoci ostatním pilotům, kteří uvízli v plamenech. McCain se dostal pryč na poslední chvíli, protože bomby AN-M65 velmi rychle reagovaly na vysokou teplotu a jedna po druhé explodovaly.

Foto: Požár na palubě lodi USS Forrestal | U.S. Navy / Public domain

Následovala doslova řetězová reakce výbuchů. První bomba se "uvařila" pouhých 90 sekund po začátku požáru. Nejméně osm výbuchů pak zlikvidovalo dva hasičské týmy a požár se zcela vymkl kontrole. Hořící letecké palivo se z paluby vlilo do různých otvorů a stékalo i po bocích lodi, což rozšířilo požár i v podpalubí.

Když výbuchy utichly, námořníci Forrestalu se ihned pustili do záchrany své lodi a nakonec ve čtyři hodiny ráno následujícího dne uhasili poslední plameny. Bohužel jejich nedostatečný výcvik v některých případech způsobil další problémy. Např. týmy s pěnovými hadicemi roztíraly ochrannou pěnu zbytečně, neboť ji týmy s vodními hadicemi zase spláchly pryč. Týmy s vodními hadicemi také způsobily další škody tím, že zbytečně zaplavily prostory nedotčené požárem.

Celá výše uvedená katastrofa si vyžádala 134 mrtvých, 161 zraněných, 20 zničených letadel a škoda na lodi dosáhla výše 72 milionů dolarů. Forrestal byl fakticky vyřazen z vietnamské války a jeho oprava trvala dva roky. Videozáznam pekla z kamery PLAT na Forrestalu byl pak zařazen do již zmíněného filmu Trial By Fire. Ještě několik let poté jej nespočet námořníků sledovalo v rámci výcviku. Námořnictvo následně pojmenovalo svou novou hasičskou školu v Norfolku na počest náčelníka Farriera, zvěčněného ve filmu jako "náčelník s purpurovým K".

Na základě zničujícího požáru na lodi  Forrestal pak americké námořnictvo provedlo mnoho změn ve svých zásadách a vybavení pro likvidaci škod. Především se pro členy posádek všech lodí námořnictva stal povinným výcvik v hašení požárů a likvidaci škod.

USS Enterprise (CVAN 65), 14. ledna 1969

Raketa Zuni hrála hlavní roli i v rámci třetí katastrofy, která tentokrát postihla letadlovou loď Enterprise během vietnamské války. Na lodi tehdy došlo k osmi velkým explozím a následnému zničujícímu požáru. Případ Enterprise však zaznamenal, oproti předchozím katastrofám, několik významných rozdílů.

Na rozdíl od Oriskany nebo Forrestal se Enterprise nenacházela v bojové situaci. Nacházela se poblíž Havaje, uprostřed inspekce operační připravenosti (ORI).

V 8:30 ráno mělo dle plánu odstartovat 16 ozbrojených letounů. Kolem 8:15 byla podle následného vyšetřování JAG námořnictva "startovací jednotka proudového letounu MD-3A umístěna směrem k pravoboku vedlejšího letounu F-4J tak, že vývod výfuku byl v jedné linii se zavěšeným vypouštěcím zařízením LAU-10 ZUNI na pravém křídle letounu".

Přestože několik lidí, včetně jednoho z inspektorů ORI, tehdy zpozorovalo, že výfukové plyny z nesprávně zaparkovaného letounu zahřívají rakety, nikdo nepodnikl žádné rozhodné kroky. Přehřátá raketa po krátkém čase explodovala, čímž začala velmi podobná řetězová reakce, k jaké došlo na Forrestalu - z okolních proražených palivových nádrží uniklo palivo, které se následně vznítilo a odpálilo munici.

Stejně jako v případě Forrestalu se dírami v letové palubě dostalo hořící palivo do vnitřku lodi. Díky zkušenostem z Forrestalu však byla téměř celá lodní rota Enterprise a většina jejího palubního leteckého křídla vycvičena v hašení požárů, což se ukázalo jako neocenitelné.

Dalším významným rozdílem v případě Enterprise byl fakt, že moderní bomby, které byly na letounech použity, nevybuchly okamžitě, čímž námořníci získali drahocenný čas na odklizení další munice z blízkosti požáru. Kapitán tehdy také otočil loď tak, aby vítr směřoval plameny pryč od nepoškozených letadel, což tehdy pomohlo zabránit šíření požáru po letové palubě. V 11:38 pak byly všechny požáry uhašeny.

Ztráty Enterprise činily 27 mrtvých a 371 zraněných. Škody na lodi byly odhadnuty na více než 10 milionů dolarů. Bylo zničeno celkem 15 letadel a 17 jich bylo poškozeno, což stálo dalších cca 44 milionů dolarů.

Vyšetřovací zpráva dospěla k závěru, že "řádná organizace, výcvik a provedení kontroly škod minimalizovaly ztráty na životech a zabránily tomu, aby se počáteční požár ve větší míře rozšířil mimo oblast letové paluby Fly Three". Zpráva však také uvedla, že palubní personál měl stále velké nedostatky ve znalostech specifik zbraní, například o době, po kterou bomby odolávají vysoké teplotě požáru.

Zkušenosti šedesátých let

K neštěstím na letadlových lodích, z nichž některé měly fatální následky, docházelo i nadále. USS Nimitz (CVN 68) v roce 1981 např. zažila podobný požár paliva a munice jako letadlové lodě v 60. letech, i když v menším měřítku. Celkově však poučení z 60. let vedlo k výraznému zlepšení zásad, postupů a vybavení, které do značné míry účinně zabránily opakování dřívějších katastrof. Zejména požár na lodi Forrestal byl velkým milníkem ve změně přístupu námořnictva k hašení požárů.

Požár na palubě USS George Washington (CVN 73) v roce 2008, kterému šlo mimochodem snadno předejít, pak jen potvrdil to, že ani ty nejlepší předpisy a postupy nezmohou nic proti únavě, lenosti, neznalosti či spěchu, nemluvě o nešťastných náhodách. Požár na lodi George Washington, který vznikl v podpalubí a naštěstí se netýkal munice, si tehdy vyžádal škody za 70 milionů dolarů a zraněno bylo 37 námořníků. Nikdo však nepřišel o život.

Zdroj: warhistoryonline