Korejská válka let 1950-53 byla jedním z největších konfliktů globální atmosféry celé, více než 40-leté epochy studené války. Prvotní předpoklad k ní nastal už v závěru druhé světové války, kdy se pod vojenským postupem jednak Sovětského svazu a jednak USA zhroutila několik desetiletí trvající japonská nadvláda nad Koreou, ale zároveň došlo k rozdělení země na dvě zóny, v nichž se následně, v roce 1948, vytvořily dva státy. Válka začala v červnu 1950 invazí komunistické, Kim Ir-senovy Severní Koreje (tzv. Korejské lidově demokratické republiky) do Jižní Koreje. S jejím dalším průběhem podpořila Severní Koreu přímo na bojišti rovněž komunistická Čínská lidová republika a, ne tak otevřeně, Sovětský svaz. Naproti tomu, na straně Jižní Koreje vystoupila pod egidou OSN mezinárodní koalice, v níž samozřejmě rozhodující iniciativa a role spočinuly na USA presidenta Harryho S. Trumana, ale v jejímž rámci se do bojových akcí zapojily i jednotky z 15 dalších států všech kontinentů. Jedním z nich byla jihoamerická Kolumbie.

Při zájmu o aktivnější podporu v korejském konfliktu, projeveném USA vůči státům Latinské Ameriky jako celku, Kolumbie byla jediným z nich, jenž přímou vojenskou pomoc nabídl. Příznačné přitom mohlo být, že vnitřní situace v této zemi samotné byla zrovna poznamenána dramatickým vývojem, skýtajícím potenciál jednoho z „horkých“ kolbišť studené války. Kořeny problému tkvěly v tradičním domácím antagonismu dvou hlavních politických stran, konzervativní a liberální, který už od 19. století vícekrát přerostl do stavu občanské války. Od roku 1930 vládli v zemi, po skoro půlstoleté přestávce, liberálové. Ovšem i rozkol uvnitř jejich strany usnadnil v roce 1946, se zvolením nového presidenta Mariana Ospiny Péreze, návrat konzervativců k moci. Z jejich strany pak sílily tendence k násilné eliminaci vlivu opozičních liberálů, a to přes střídavé náznaky kompromisu např. v podobě dočasných koaličních vlád. Když byl 9. dubna 1948 na jedné z bogotských ulic zastřelen předák levicové frakce liberálů Jorge Eliécer Gaitán, zachvátilo kolumbijské hlavní město živelné povstání, které si vyžádalo tisíce obětí na životech. Ve městě se právě v těch dnech konala panamerická konference, jež dala vzniknout Organizaci amerických států. Ta měla zase vlastně signalizovat spojenecký svazek USA s latinskoamerickými státy.

Třebaže byl poté opět načas sestaven koaliční vládní kabinet, následně se zase vyostřil tlak proti liberálům, úspěšným v parlamentních volbách. Počty obětí situace, pro níž se ujal termín „la Violencia“ (tedy prostě „násilí“), v podstatě nedeklarované občanské války, stoupaly do mnoha desítek tisíc. V listopadu 1949, krátce po rozpuštění kongresu (parlamentu), a za vojenské a policejní asistence odpovídající tzv. stavu obležení, se uskutečnily presidentské volby. Ty do čela státu přivedly (a za okolností, kdy tomu už nemohlo být jinak) předáka pravého křídla konzervativců Laureana Gómeze. V zemi byla fakticky nastolena diktatura. Na teror konzervativců reagovali liberálové ve venkovských oblastech guerillovým odbojem. Gómez razil tezi o boji proti „šíření komunismu“ v zemi – a budiž řečeno, že po boku liberálních povstalců se skutečně formovaly i komunisty vedené odbojové skupiny.

Psali jsme:Muslimské prapory v Sovětské armádě – speciální jednotky GRU pro operace v Afghánistánu

Foto: Laureano Gómez Castro (1889-1965), snímek z konce 50. let. Jako president Kolumbie v letech 1950-51/53 měl tento krajně konzervativní politik rozhodující vliv na tom, že země vojensky podpořila OSN, resp. USA ve válce v Koreji. Na domácí scéně se přitom stal jedním z předních protagonistů tzv. „Violencie“, jež si ve druhé polovině 40. a v 50. letech 20. století vyžádala v Kolumbii až několik set tisíc obětí. Mezníkem k její další celkové eskalaci byly násilnosti v Bogotě v dubnu 1948, propuknuvší v reakci na vraždu levicově-liberálního politika J. Eliécera Gaitána – a kdy zrovna Gómez, t. č. ministr zahraničí Kolumbie, předsedal panamerické konferenci, na níž byla založena Organizace amerických států. | Wikimedia Commons / Public domain

Aktivní účast země ve válce, jež vypukla v Koreji, se zatím, v reakci na výzvy USA a Rady bezpečnosti OSN, stala tématem diskutovaným ještě předtím, než se Laureano Gómez v srpnu 1950 ujal presidentského úřadu. Ovšem právě i osobní vliv dr. Gómeze je shledáván jako klíčový v tom, že Kolumbie vlastní kontingent na vzdálená korejská bojiště opravdu vyslala. Je připomínána i jeho snaha jaksi „očistit“ v pohledu USA vlastní image, když předtím, za druhé světové války, byl tento politik, diplomat a novinář konzervativně-katolické orientace spojován s náklonností k německému nacismu a italskému fašismu (mimochodem, v Německu působil jako vyslanec Kolumbie v letech 1930-32, nedlouho před nástupem nacismu) - a ostatně, i nadále mu zůstával ideově blízkým třeba Frankův režim ve Španělsku. Nabízí se, že svou tezi, vztahovanou k domácí scéně, chtěl podložit ukázkou odhodlání k témuž na nejširším mezinárodním poli.

V září 1950 byla tehdy jediná fregata kolumbijského válečného námořnictva, „Almirante Padilla“ (hlídková fregata třídy „Tacoma“, postavená v USA roku 1944 a odkoupená Kolumbií roku 1947), svěřena pod námořní velení OSN; a dále bylo rozhodnuto, že síly OSN v Koreji posílí prapor kolumbijské armády o 1 080 mužích. Před speciální dobrovolnickou jednotkou, více než dvakrát větší oproti standardnímu praporu kolumbijské pěchoty, stál ještě v Kolumbii výcvik za asistence amerických vojenských poradců. Teprve 22. května 1951 se v Buenaventuře na pacifickém pobřeží země nalodila na palubu americké transportní lodi „Aiken Victory“, která ji přes Tichý oceán dopravila do jihokorejského Pusanu (resp. někteří vojáci, jež cestou zůstali na Havaji, dorazili do Koreje letecky). Fregata „Almirante Padilla“ se 190-člennou posádkou (10 důstojníků a 180 řadových námořníků) už v listopadu 1950 opustila Cartagenu na karibském pobřeží Kolumbie, aby přes Panamský průplav zamířila na základnu U.S. Navy v kalifornském San Diegu.

Foto: Kolumbijská fregata ARC „Almirante Padilla“ (druhá zleva) v přítomnosti dalších, spojeneckých fregat, pod vlajkami Kanady, USA a Jižní Koreje, u jihokorejského pobřeží. Snímek pochází z ledna 1952. Tehdy bojová činnost této lodi (původně USS „Groton“, přejmenované na „Almirante Padilla“ k poctě kolumbijského námořního velitele z dob války za nezávislost v první čtvrtině 19. století) v korejských vodách stála po více než půlroce u konce, aby ji nahradila činnost postupně dalších dvou fregat, nově koupených Kolumbií od USA. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Lexington, South Dakota a Montana – zrušené projekty bitevních kolosů amerického námořnictva

Tam prošla generální opravou, uznanou za nezbytnou pro její další bojové využití (týkalo se to kupř. i instalace nových děl), a během plavby napříč Pacifikem vykonala ještě v havajském Pearl Harboru cvičení s několika fregatami a torpédoborci Tichomořské flotily USA. Počátkem května 1951 připlula na americkou námořní základnu v japonském Sasebu, a následně se, spolu se dvěma britskými křižníky, kanadským torpédoborcem a americkou fregatou, podílela na blokádě severokorejských břehů ve Žlutém moři, západně od Korejského poloostrova. Zde byla také využívána, společně s americkou fregatou USS „Glendale“ a jihokorejskými minolovkami, k úkolům pobřežní hlídky. Již v polovině června 1951 byla převelena k východnímu pobřeží Koreje při Japonském moři, kde se účastnila námořního obléhání severokorejského Wonsanu, zahájeného v únoru toho roku americkým kontradmirálem Allanem E. Smithem.

Foto: Nastoupení vojáci kolumbijského praporu (Batallón Colombia) v podmínkách zimní Koreje. | Wikimedia Commons / Public domain

Samozřejmě, na korejských bojištích mezitím proběhly rozsáhlé pohyby, charakterizující konflikt v jeho prvních fázích. Poté, co severokorejské jednotky ovládly naprostou většinu jihokorejského území, a poté, co naopak protiútoky pod velením amerického generála MacArthura od září 1950 přivedly síly OSN, resp. USA až k čínské hranici, tak zase ty zatlačil zpět hluboko na jih masivní úder čínských „dobrovolníků“ od listopadu 1950. Po dalším protiútoku sil OSN směrem na sever zhruba do března 1951 fronta víceméně ustrnula kolem 38. rovnoběžky s. š. – tj. přibližně v prostoru hranic mezi oběma korejskými státy už předtím a také poté, až do současnosti. Za již takového stavu se 15. června 1951 objevil v zátoce před Pusanem kolumbijský prapor pod velením podplukovníka Jaimeho Polaníi Puya. Kolumbijským vojákům se dostalo přivítání samotným jihokorejským presidentem Li Syn-manem; a utábořeni zprvu v blízkosti vojáků, vyslaných do konfliktu Etiopií, byli přiřazeni k americké 24. pěší divizi, součásti americké 8. armády. V rámci divize, jejímž velitelem byl generál Blackshear M. Bryan, byl prapor připojen k 21. pěšímu pluku – jehož tehdejší velitel plukovník Ginés Pérez měl i kvůli svému hispánskému původu zájem integrovat Kolumbijce do své jednotky. Jako zatím rezervní jednotka působil prapor v oblasti při městě Čchunčchon, jižně od fronty, kde nad údolím řeky Puk-han plnil strážní úkoly proti partyzánským akcím ze strany Severokorejců, resp. komunistů. Bojovou činnost zde zahájil 7. srpna 1951, kdy podplukovník Polanía vyslal čety ofenzivního průzkumu do akce, jež si v jejich řadách vyžádala 11 zraněných. Nebylo náhodou, že k tomu došlo v tzv. Národní den v Kolumbii (mimochodem, výročí bitvy u Boyacá z roku 1819, kdy se S. Bolívarovi, předákovi jihoamerického boje za nezávislost, otevřela s vítězstvím nad Španěly cesta do Bogoty).

Počátkem října 1951 byl prapor spolu s dalšími jednotkami 24. divize U.S. Army vyslán přímo na frontu. 7. října zaznamenal první 3 padlé či smrtelně zraněné mezi svými vojáky a poddůstojníky, kteří se při výpadové akci jeho hlídek, koordinované s Američany, stali terčem palby čínských děl a minometů. Následně se zúčastnil operace „Nomad-Polar“, jež byla z rozhodnutí amerického velení v Koreji (tehdy už na prvním místě presentovaného generálem Matthewem Ridgwayem) zahájena 24. divizí, z obou stran podporovanou dvěma jihokorejskými divizemi, 13. října 1951 v centrálním úseku fronty jižně od města Kumsong. Jako vnější impulz zde zapůsobilo též přerušení již započatých jednání o příměří mezi zástupci korejských států, USA a „rudé“ Číny. Cílem bylo prolomit čínské pozice na prudkých kopcích směrem k dotyčnému městu, v nichž Číňané hodlali přečkat nastávající zimu, a dobytí samotného Kumsongu, zásobovací základny čínských jednotek. Kolumbijské čety se probily do čínských zákopů už při prvotním útoku proti třem prudkým svahům, a jako nezadržitelný je hodnocen i rozvinutý postup praporu, podpořený spojeneckým letectvem a dělostřelectvem, ve druhé fázi asi 10-denní operace. Tehdy byl střelbou z nepřátelského kulometu raněn i Polanía, jehož pak ve velení kontingentu fakticky nahradil major Etilio Leyva, sekundovaný majorem Novoou Moralesem. Ofenzíva vrcholila prolomením dvou čínských opevněných linií. Číňané byli vrženi asi 10 mil (více než 16 km) dále na sever, a zničen byl i Kumsong se zásobovacím (železničním) spojením k němu. Vystoupení svých kolumbijských podřízených ocenil i velitel divize generál Bryan, vyzdvihnuvší jejich „hrdinství a lidskou nebojácnost“; a oficiálního uznání se prapor v souvislosti s operací „Nomad-Polar“ dočkal i ze strany presidentů Jižní Koreje a USA.

Foto: Příslušníci kolumbijského praporu v Koreji u minometu | Wikimedia Commons / Public domain

S odjezdem 24. divize na základny v Japonsku v počátcích roku 1952 byl prapor převelen k jiné části americké 8. armády, 7. divizi, jíž velel generál Lyman L. Lemnitzer, resp. jejímu 31. pluku. Podílel se např. na operaci „Thunderbolt“, zahájené 11. května 1952 jako preventivní úder před případnou čínskou ofenzívou, a charakterizované opět postupem proti vyvýšeným nepřátelským postavením. V jejím průběhu mj. velitel 31. pluku plukovník Cox prosadil, aby byl jeden z kolumbijských důstojníků, kapitán Valencia Tovar, jmenován důstojníkem jeho štábu, poté, co Valenciův oddíl zachránil zraněnou posádku amerického tanku, zneškodněného minou. Zatímco ztráty v řadách praporu nahrazoval příchod nových vojáků z Kolumbie, v polovině roku 1952 vystřídal Jaimeho Polaníu na postu jeho velitele podplukovník Alberto Ruiz Novoa. Při stagnaci ve vývoji konfliktu, třeba od března do počátku dubna 1953 se kolumbijský kontingent vyznamenal také v bojích o kopec, v angličtině zvaný Old Baldy.

Až do příměří, uzavřeného v Pchanmundžomu 27. července 1953, přetrvávala námořní blokáda východních břehů Severní Koreje, při níž lodě OSN využívaly jako svou primární operační základnu ostrůvku Yo-do v zátoce u Wonsanu. Tu provázelo pravidelné  námořní a letecké bombardování Wonsanu, jakož i, s rozšířením blokády daleko na sever, až k Čchongdžinu na severovýchodě země, k pobřeží přilehlých silničních a železničních komunikací. „Almirante Padilla“ se na těchto akcích podílel naposledy (poté, co prošel procesem dočasné, standardní údržby v japonské Jokosuce) mezi listopadem 1951 a lednem 1952, kdy jeho posádka, vedle účasti na ostřelování Wonsanu, např. též zneškodnila řadu námořních min nebo zachránila několik sestřelených letců ze spojeneckých jednotek. V únoru 1952 vyrazil na zpáteční cestu do Kolumbie, a ve službě při korejském pobřeží jej vystřídala fregata nová, zakoupená z iniciativy kolumbijské vlády od USA. Jednalo se opět o loď třídy „Tacoma“, USS „Bisbee“, přejmenovanou nyní na „Capitán Tono“. Kolumbie v té době koupila od USA navíc ještě další fregatu, přítomnou ve východoasijských vodách - USS „Burlington“, přejmenovaný na „Almirante Brión“. Když koncem ledna 1953 rovněž „Capitán Tono“, s většinou vyšších námořních důstojníků, zamířil ke kolumbijským břehům, tato další loď se do bojových operací zapojila, kvůli opravám a výcviku z většiny zcela nové posádky, až v červenci 1953, jen krátce před faktickým ukončením války. Korejské vody pak definitivně opustila teprve v říjnu 1955. Vojáci kolumbijského praporu odešli z Koreje o rok dříve, v říjnu 1954 (nicméně, též již dlouho po příměří, kdy ještě existovala nenaplněná idea o uzavření definitivního míru, a kdy na nich ještě asi rok spočíval výkon strážních úkolů).

Údaje o celkových počtech příslušníků kolumbijských ozbrojených sil v Koreji a jejich ztrát se mohou poněkud různit. Uvádí se, že v letech 1951-54 se zde objevily asi 4 tisíce kolumbijských vojáků a 700 námořníků, příp. celkem 5 100 Kolumbijců, z nichž 196 přišlo o život a více než 400 jich bylo zraněno. Podle jednoho více konkretizovaného tvrzení, 131 jich padlo v boji, 10 zahynulo při nehodách souvisejících se službou a 2 zemřeli přirozeně, 69 jich v boji zmizelo, 476 bylo zraněno, 30 zajato (setkat se lze ale i s tvrzením např. o 28 zajatcích, navrátivších se pak prostřednictvím Mezinárodního Červeného kříže, a o 2 zmizelých).

Účast na korejských bojištích bývá hodnocena jako cenná zkušenost pro kolumbijskou armádu a válečné námořnictvo, pokud jde o další vliv na jejich profesionalitu, úroveň výcviku, formu operací... Navíc, vedle zmíněného zisku dvou fregat, tato účast usnadnila Kolumbii třeba i zisk několika válečných letadel a transportních vozidel od USA. Ty mohly být později použity proti levicovým povstalcům v oblastech nížinatých, tropických llanos na jihovýchodě země, proti nimž byli ostatně nasazeni i někteří navrátilci z Koreje.

Složitosti Kolumbie v atmosféře studené války

V listopadu 1951, za pokračující krvavé „Violencie“, přiměly zdravotní důvody presidenta Gómeze dočasně přenechat moc Robertu Urdanetovi, jednomu ze svých ministrů. Už jen nabízející se Gómezův reálný návrat k moci se stal v červnu 1953 příčinou vojenského převratu, vedeného generálem Gustavem Rojasem Pinillou, vrchním velitelem ozbrojených sil. Převrat podpořili liberálové i konzervativci mimo tzv. laureanisty, tj. Gómezovy přívržence. Gómez nalezl azyl ve frankistickém Španělsku, zatímco režim, nastolený Rojasem Pinillou, se snažil o pacifikaci země formou amnestie pro liberální partyzány. Otevřená diktatura, jež mj. začala bazírovat na ideji jisté „třetí síly“ (možná inspirace argentinským presidentem Perónem), však narazila na obecný odpor – a až určitým paradoxem mohlo být, že ve Španělsku posléze Gómez v jednáních s liberálním předákem Albertem Llerasem Camargem (presidentem v letech 1945-46 a znovu pak 1958-62) dospěl k dohodám o společném boji konzervativců a liberálů proti tomuto režimu a o kompromisu, podle něj měl být v Kolumbii vytvořen systém na bázi těsnější spolupráce obou stran. V roce 1957 se pod širokým opozičním tlakem diktatura Rojase Pinilly zhroutila. Po přechodné vládě vojenské junty se v Kolumbii roku 1958 etablovala vláda liberálně-konzervativního bloku Národní fronty.

„Violencia“ prakticky odezněla. Mohlo být ale naznačeno, že už v jejím průběhu se vytvořil předpoklad pro masivnější rozmach levicových povstaleckých hnutí zhruba od počátku 60. let. V rámci toho se třeba jako vyloženě komunistická guerillová organizace zformovaly do roku 1966 Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia, FARC). Ještě o něco dříve vzniklo v jiné části země tzv. Vojsko národního osvobození (Ejército de Liberación Nacional, ELN), aktivní dodnes. Vzhledem k celkové atmosféře na amerických kontinentech těchto let přitom za vpravdě symptomatickou, pokud už nic jiného, můžeme označit skutečnost, že již krvavým násilnostem v Bogotě z dubna 1948 byl osobně přítomen zrovna i pozdější kubánský revoluční a komunistický vůdce Fidel Castro (jako účastník studentského shromáždění, pořádaného zde paralelně se vzpomenutou panamerickou konferencí). Samozřejmě, při přetrvávajícím neklidu v zemi, naprosto jiné povahy byl od 80. let konflikt s mocnými narkokartely – nicméně, jde o součást problému, který, pokud jde o jeho podstatu, intenzivně zasáhl a nadále se dotýká i řady dalších zemí Latinské Ameriky, a který mj. rovněž upoutal pozornost zahraniční politiky USA.

Aktivity levicových guerill v Kolumbii přetrvaly i konec celosvětové situace studené války, podmíněný zhroucením komunistických systémů v Evropě a rozpadem Sovětského svazu. Ostatně, nic zásadního se nezměnilo ani na statu quo v Koreji (a jak víme, hluboce rozdělený Korejský poloostrov bývá právě i v posledních letech vnímán jako jeden z možných zdrojů mezinárodního napětí).

Poukazovalo se na jisté nedocenění, s jakým se kolumbijští veteráni korejské války ve své vlasti po desítky let setkávali – a jako důkaz toho např., že teprve za vlády presidenta A. Pastrany (1998-2002) jim byl za tuto službu přiznán nárok na zvláštní finanční penzi, žili-li ovšem v „chudobě“. V červenci 2013, tj. 60 let od skončení války v Koreji, se počet dosud žijících těchto veteránů uváděl na přibližně 700. Byl mezi nimi nicméně i druhý z někdejších velitelů pozemního kontingentu, Alberto Ruiz Novoa (zesnulý v lednu 2017 v Bogotě ve věku 100 let). Ten, posléze generál, mj. působil jako ministr války v letech 1962-65 (a nehledě kupř. na jeho neúspěšnou kandidaturu na presidenta z roku 1966). Z dotyčné funkce také řídil realizaci tzv. „Plánu Lazo“, vojenského ovládnutí území, kontrolovaných levicovými povstalci. Úspěch této operace, spojené prvořadě s obsazením oblasti pod rolnickou samosprávou v andské Marquetalii, byl spíše jen částečný nebo krátkodobý – když vezmeme v potaz, že i zformování FARC patřilo k jejím důsledkům.

Zdroj: Meléndez Camargo, J. D. "Colombia y su participación en la Guerra de Corea".  Historia y Memoria 10  (2015)