Maria Krystyna Janina Skarbek, známá v Británii spíše pod krycím jménem Christine Granville, držitelka řádů OBE (Most Excellent Order of the British Empire - česky Řád britského impéria) a GM (George medal), se narodila 1. května 1908 ve Varšavě, v tehdejším carském Rusku. Její otec byl hrabě užívající si života plnými hrstmi a tím pádem byl i v dluzích, matka pocházela z bohaté židovské rodiny bankéřů a svým majetkem mu dluhy pokryla. Jejich první dítě Andrzej byl po matce, zatímco druhorozená Krystyna byla po otci.

Od malička ráda jezdila na koních (obkročmo jako muž) a jako dospívající slečna se chovala spíše jako mladík, nosila kalhoty a oblečení v mužském stylu. Byla také známá tím, že se ničeho nebojí a do všeho se vrhá po hlavě. S otcem často jezdili do Zakopaneho v Tatrách, kde se Krystyna naučila perfektně lyžovat. Koncem dvacátých let ale přišla ekonomická krize. Navíc v roce 1930 otec Jerzy umírá na tuberkulózu a matčina rodina výrazně chudne. Krystyna proto začala pracovat jako dealerka společnosti Fiat, byla totiž krásná (zúčastnila se např. Miss Polsko) a měla kontakty do šlechtických a bankéřských rodin, které si vlastní auta mohli dovolit. Krystyna tak díky své práci trávila mnoho času ve vozidlech v rámci předváděcích jízd.

Krystyna se během tohoto času vdala za mladého obchodníka, avšak brzy došlo k rozvodu pro neslučitelné názory na mnoho věcí. Časem díky častému vdechování výfukových plynů Krystyna onemocněla a následný rentgen jí identifikoval na plicích jisté šmouhy, které by mohly znamenat tuberkulózu. Firma Fiat jí proto zaplatila vysoké kompenzace a Krystyna odjela na léčebný pobyt v Tatrách, kde se mimo jiné věnovala oblíbenému lyžování. Při jednom pádu na sjezdovce ji zachránil mohutný muž, do kterého se okamžitě zamilovala a později v roce 1938 došlo i na svatbu. Manželem byl Jerzy Giżycki, světoběžník, který procestoval spoustu zemí, v Americe se živil jako kovboj a zlatokopec, několik let strávil i v Africe, na kterou měl pevné vazby a hodlal se do ní vrátit. Krátce po svatbě se pár přestěhoval do Etiopie, kde Jerzy získal místo na tamní ambasádě. Tam je také zastihl začátek války v Evropě.

Psali jsme:Děsivá námořní síla těžkopádné španělské Armady – Angličané ji odrazili nečekaně snadno

Foto: Krystyna Skarbek (1908-1952) | Wikimedia Commons / Public domain

S manželem pak 6. října 1939 společně odpluli do Londýna, kde Krystyna okamžitě nabídla své služby britským tajným službám. Uměla perfektně několik jazyků a v mládí procestovala Evropu. Novinář Frederick Voigh ji tehdy doporučil britské tajné službě SIS, do které Krystyna následně vstoupila v prosinci 1939. Již jednadvacátého prosince Krystyna vyrazila na svou první misi v Evropě, kdy ji pod krytím jakožto novinářku poslali do Budapešti.

1941

V Budapešti se pak spojila s Andrzejem Kowerskim, agentem SOE, používajícím britské krycí jméno Andrew Kennedy (znala se s ním již z předválečného období ze Zakopaneho) a společně vypracovali plány na vznik špionážní sítě, pašující informace z Polska do Maďarska (které bylo přisluhovačem Německa, ale zatím ještě nebylo ve válce). Poté zkontaktovala polského olympijského lyžaře Jana Marusarza a ten ji na Slovensku převedl přes zasněžené Tatry do okupovaného Polska. Tam nejprve úpěnlivě přemlouvala svou matku, aby opustila zemi, že to zařídí. Matka Stefania to však odmítla s tím, že je jejím posláním ve Varšavě učit děti francouzštině. Později, v lednu 1942, byla jakožto židovka zatčena a uvězněna a její další osud je neznámý.

Krystyna brzy zbudovala požadovanou síť a jedním z prvních úspěchů bylo propašování protitankové pušky Wz.35 do Maďarska. Mezi oběma zeměmi pak Krystyna často pendlovala. Na přání britské tajné služby MI6 též s Kowerskim zjišťovali informace o spolupráci Německa s Rumunskem, včetně množství strategického materiálu, který se do Říše převážel, zejména ropy z rafinérie v Ploješti. Po čase se z agentů stali milenci - Krystyna nikdy nebyla typem věrné ženy a za svůj život vystřídala spoustu milenců. V lednu 1941 je však oba zatkla maďarská policie a předala Gestapu k výslechu. Během vazby si Krystyna rozkousala jazyk do krve a předstírala tuberkulózu, doktor dokonce konstatoval její poslední stadium. Němci tak oba propustili, avšak nechali je sledovat.

Psali jsme:Německý druhoválečný supertank Maus trochu jinak

Foto: Krystyna Skarbek (1908-1952) | Wikimedia Commons / Public domain

Protože oběma agentům hořela půda pod nohama, bylo potřeba Maďarsko opustit, k čemuž jim dopomohl britský velvyslanec v zemi Owen O'Malley. Vydal jim britské pasy na falešná jména a z Krystyny se tak stala Christine Granville, což bylo jméno, které pak používala až do konce svého života. V rámci pasových údajů také Krystynu omladili o sedm let. Řidič ambasády pak převezl Krystynu do Jugoslávie v kufru velvyslancova Chrysleru, Kowerski přejel hranice ve vlastním Opelu.

Oba agenti pak nějaký čas pobyli v Bělehradě, odkud se vydali do Bulharska, kde se v Sofii ubytovali v nejlepším hotelu, ovšem plném nacistů. Britskému velvyslanci v zemi předali mikrofilm se spoustou špionážních informací z Polska, zejména o německých přípravách k útoku na Sovětský svaz. Ty se nakonec dostaly až do rukou Churchilla. Ze Sofie pak agenti pokračovali v Opelu až do Istanbulu, kde se s nimi 17. března setkal i Krystynin zákonný manžel Jerzy Giżycki, který z jejich vztahu rozhodně neměl radost. Protože trasa Polsko-Budapešť-Istanbul se pro pašování informací jevila jako použitelná, byl Jerzy poslán do Maďarska, aby tam převzal roli po Krystyně (po čase seznal, že se k němu Krystyna už nevrátí, přestal mít zájem o špionážní službu a přes Anglii emigroval do Kanady. Formálně pak pár rozvedli až po válce. Krystyna se svým milencem pokračovala v cestě autem, přes Sýrii, Libanon až do Káhiry v Egyptě. Protože návrat do Evropy pro ně momentálně nepřipadal v úvahu, pracovali oba v Egyptě zhruba dva roky jako úředníci pro britskou rozvědku.

1944

SOE však s Krystynou, nyní Christinou, i nadále počítala a ta nejprve vstoupila do charitativní (ale uniformy vojenského typu používající) organizace First Aid Nursing Yeomanry (FANY). Tato organizace sloužila jako krytí mnoha agentkám a Christině se zde dostalo výcviku s vysílačkami, výbušninami a se zbraněmi. Velitel, který ji zrekrutoval, o ní později prohlásil, že to byl nejúspěšnější úlovek v jeho životě. Nejvíce šly Christině seskoky s padákem, které si vyloženě užívala.

Po výcviku byla poslána do Alžírska, aby si osvěžila svoji dobrou znalost francouzštiny a v červenci 1944 pak byla vysazena padákem do jižní Francie jako agentka, která měla pomáhat místním Maquistům. Stala se součástí sítě 'Jockey', kde nejprve sloužila jako kurýr jejímu veliteli (její předchůdkyně na tomto postu, Cecily Lefort, byla chycena a v únoru 1945 popravena střelou do týlu v Ravensbrücku). Měla také za úkol zkusit získat informace od Poláků v německé armádě, umístěné na hranicích Francie a Itálie. Ještě v červenci pomáhala organizovat sběr shozených zbraní a zásob na planině Vercors, které tehdy Maquistům ve velkém množství posílali Spojenci.

Následně vypuklo velké partyzánské povstání, které však bylo brutálně potlačeno. Christine s velitelem Cammaertsem a dalšími proto oblast opustili a pěšky se vydali do Alp. To trvalo tři týdny. Na místě se zapojila do 'Operace Toplink' a to tak, že zjistila že v jedné horské pevnosti je mezi německými vojáky hodně Poláků (konkrétně 63 ze 150 obránců). Podařilo se jí pak všechny přesvědčit, že se proti pevnosti chystá velká akce a když později na pevnost zaútočila malá skupina Maquistů, Poláci se přidali k útočníkům a německý velitel se následně vzdal bez boje.

Foto: Hrob Krystyny Skarbek, římskokatolický hřbitov Panny Marie, Londýn | Wikimedia Commons / Public domain

13. srpna pak byli Cammaerts, Xan Fielding (velmi známý agent SOE a později autor knih) a francouzský velitel Sorensen zajati při silniční kontrole Gestapem. Byli uvězněni ve věznici v Digne a Christine okamžitě začala organizovat akci na jejich osvobození. Zkontaktovala všechny velitele partyzánských buněk v okolí a zvažovala, zda vzít věznici útokem.

Nejprve se rozhodla vyzkoušet „nekrvavou cestu“. Na chvíli odhodila svoji averzi ke kolům a na jednom ujela 40 km do Digne. Tam zkontaktovala kapitána Schencka, Alsasana, jenž sloužil jako kontakt Gestapa s místní francouzskou správou. Nalhala mu, že je Cammaertsovou manželkou a zároveň neteří Bernadra Montgomeryho a jestli nezařídí propuštění vězňů, tak to do budoucna bude mít pro něj následky (tou dobou už navíc probíhala spojenecká invaze do jižní Francie). Kromě výhrůžek mu slíbila i 2 miliony franků, jakožto pozitivní motivaci. O peníze požádala Londýn a ten jí je obratem shodil z letadla. Shenck ji pak přivedl na schůzku s Maxem Waemem, důstojníkem Gestapa belgické národnosti, který měl pravomoc vězně propustit. Během tříhodinové schůzky použila všechnu svoji výřečnost. Tvrdila, že je v neustálém kontaktu s vojsky spojenců, které byly už jen 60 km od Digne a oběma slibovala, že jim zaručí bezpečí a beztrestnost (na oba měl spadeno i odboj). Waem se nakonec nechal přesvědčit a následující ráno vězně vyvezl z věznice, oblečené do uniforem SS. Ti si mysleli, že jedou na vlastní popravu, ale na břehu řeky byli předáni Krystyně a Waem se následně nechal zajmout. Po válce mu Krystyna s Cammaertsem opravdu domluvili beztrestnost a on se vrátil do Belgie. Shenck se pokusil opustit Digne, ale byl zabit neznámo kým. Jeho manželka byla po válce zatčena, když se pokusila proměnit ty 2 miliony franků. Nakonec se jí podařilo zkontaktovat Krystynu a Cammaertse, kteří dosvědčili, že jí peníze opravdu patří, byť jí je nakonec proměnili za mnohem méně, než měla dostat.

20. srpna 1944 se Krystyna s Cammaertsem setkali s americkým brigádním generálem Buttlerem, který je však označil za bandity a odmítl jejich pomoc. Krystyna ho za to tehdy tak trochu seřvala, což jim na oblíbenosti nepřidalo. Navíc o pár dní později pomocí megafonu přemluvila několik stovek zajatých vojáků polské národnosti, aby sundali německé uniformy a přidali se ke Spojencům. Buttler ji a jejího přítele nechal zavřít, naštěstí jeho nadřízený, generál Path, měl jiné mínění a udělal z nich spojovací důstojníky mezi Maquisty a americkou armádou.

V září se pak Krystyna vrátila do Londýna, kde ji polská exilová vláda začala připravovat na vysazení do mateřské země společně s Kowerskim. Mezitím však Rudá armáda zabrala velkou část Polska a k výsadku tak nakonec nedošlo. Do konce války tak Krystyna pracovala jako letecký důstojník u WAAF.

Po válce byla Krystyna emocionálně i fyzicky vyčerpaná a prakticky bez peněz. Měla už dlouho zažádáno o britské občanství (vlastnila alespoň britský pas), ale byrokratická mašinerie jí ho přes její nesporné zásluhy během války nebyla schopná udělit. Vzala tedy zbytek svých peněz a odplula se psychicky zregenerovat do Káhiry. Tam však nemohla dlouho sehnat práci.

Větší štěstí měla v Nairobi v Keni, kde jí její bývalý milenec dohodil práci telefonní operátorky. Následně pracovala i jako chůva a prodejce. Později nastoupila jako stevardka na lodní oceánskou linku. Na jedné pasažérské lodi vedení požadovalo, aby na své uniformě stevardi nosili svá vyznamenání z války, aby tak působili důvěryhodně na pasažéry. Krystyna jich měla plný hrudník a stala se tak okamžitě mezi pasažéry velmi populární, zároveň ji však začali závidět kolegové, kteří ji nazývali prolhanou cizinkou. Tehdy se jí zastal kolega Dennis Muldowney, který byl do ní zamilován a na čas se pak stali milenci. Protože byl však Muldowney Krystynou úplně posedlý, až otravný, pustila ho časem k vodě.

V roce 1952 pak Krystyna působila u jiné lodní společnosti a dne 14. června se po návratu z plavby do Jižní Afriky ubytovala v hotelu Shelbourne v Londýně. Druhý den ji našli v hotelovém pokoji ubodanou k smrti. Pachatele našli brzy, byl jím Dennis Muldowney, který pracoval jako portýr v blízkém klubu a všiml si jí. Patrně se k ní chtěl vrátit, ale když ho odmítla, brutálně ji zavraždil. Důkazy byly jasné, soud rychlý a spravedlivý -  již 30. září téhož roku se Muldowney zhoupnul na provaze.

V roce 1971 koupila hotel Shelbourne skupina polských (emigrantských) investorů a ve skladišti byla nalezena truhla s jejími osobními věcmi - vojenskými doklady, osobní dýkou SOE atd. To vše je společně s medailemi které obdržela nyní k vidění v Polish Institute and Sikorski Museum na adrese 20 Prince's Gate, Kensington, Londýn.

Zdroj: skarbek.com, military-history.org