Základ nynější maďarské tzv. Svaté koruny (Szent Korona), jednoho z uznávaných symbolů maďarské státnosti, spadá do doby několik desetiletí od smrti toho, k němuž je vztahována – tedy Štěpána I., jenž byl roku 1000 korunován prvním uherským králem a jenž, v důsledku církevní kanonizace v období po své smrti roku 1038, vstoupil do povědomí jako svatý Štěpán (Szent István). Její dnes spodní část byla v roce 1074 poslána králi Gejzovi I. byzantským císařem, a do své současné podoby byla zformována nejspíš někdy o zhruba další století později. Jen pro srovnání, jedná se nicméně o artefakt starší než třeba dnes uchovaná česká svatováclavská koruna; a také její symbolický význam v současném Maďarsku, navzdory jeho republikánskému zřízení, je zdůrazněn více, než je tomu v případě České republiky a koruny, odkazující na knížete Václava. Potvrzuje to i její zobrazení na maďarském státním znaku, zavedeném, resp. obnoveném krátce po zhroucení komunistického systému z roku 1989, nebo její roku 2000 uzákoněné přemístění do budovy parlamentu.

Může být pochopitelné, že dlouhá historie tohoto artefaktu, zhotoveného ze zlata a zdobeného perlami a drahokamy, je prolnuta s mnohými zvraty dějin celého státu. Ve středověku pouze korunovace touto korunou platila za skutečně právoplatnou pro uherské panovníky - a nakonec, kupř. i známý uherský král Matyáš Korvín (Hunyadi) ji v roce 1463 musel vykoupit na bázi míru s habsburským císařem Svaté říše římské Friedrichem III., který se jí předtím zmocnil v korunovačním městě Székesfehérvár (Stoličný Bělehrad). Ve druhé polovině 16. a v 17. století, tj. za turecké okupace centrálních částí Uher, ale pak ještě i po celé století následující byl městem, kde jí byli pravidelně korunováni habsburští vládci jako uherští králové, Prešpurk (čili dnes slovenská Bratislava). Od roku 1790 se koruna s dalšími korunovačními insigniemi trvale nacházela pod střežením Korunní gardy na Budínském hradě. S porážkou uherské revoluce v srpnu 1849 byla z iniciativy padlé revoluční vlády ukryta v jednom lese na jihu uherského Banátu, a rakouské policii se ji poté podařilo nalézt až v roce 1853. Císař František Josef I., jehož vztah s Uhrami zůstal déle poznamenán právě dopady neúspěšné revoluční války za nezávislost let 1848-49, se jí nechal korunovat v Budíně teprve v kontextu rakousko-uherského vyrovnání roku 1867. Naposledy jí byl korunován koncem roku 1916 poslední rakousko-uherský panovník Karel I. (jako uherský král Karel IV.). V kasárnách Budínského hradu zůstávaly koruna a další korunovační klenoty (jako zemské jablko a žezlo) uschovány pod stálým dozorem i po rozpadu habsburské monarchie a samotného uherského státu v závěru první světové války, příp. po oficiální restauraci království v Maďarsku v roce 1920.

Foto: Svatoštěpánská či Svatá koruna. Své definitivní podoby nabrala zřejmě někdy ve druhé polovině 12. století. Vzhledem k důležitosti, přikládané tomuto artefaktu ve vztahu k uherskému státu, jeho osud byl spjat s dějinným vývojem země jako takové. Ukázalo se to i ve 20. století, v dobách, kdy Maďarsko bylo monarchií už spíše jen formálně, anebo již vůbec ne. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Příběh nejslavnějšího indiána 2. světové války

Jakkoliv nedošlo k prosazení nějaké korunované hlavy státu do čela země pod vládou regenta a zemského správce Miklóse Horthyho, Svatá koruna plnila svůj ideologický aspekt; a ostatně, ještě před víceméně již formálním zrušením maďarské monarchie 1. února 1946, se měl začít psát její nový zvláštní příběh, jenž opět jen odrážel dramatický vývoj země jako takové.

Ústup nacistického Německa na frontách druhé světové války se od srpna 1944 projevil i v rozpadu bloku jeho spojenců v jihovýchodní Evropě. Postup sovětské Rudé armády v Moldavsku se stal impulsem k sesazení diktatury maršála Antoneska v Rumunsku a následnému faktickému přechodu země od válečného spojenectví s Německem ke spojenectví se Sovětským svazem. Podobný scénář, tj. vnitřní převrat a vstup do války proti Německu, se posléze opakoval v Bulharsku (stojícím předtím prakticky mimo válku mezi SSSR a Německem). Maďarsko, obsazené od března 1944 německými silami právě kvůli snahám vyvázat se ze spojenectví s Německem, se zhruba od sklonku srpna do října 1944 ocitlo pod tlakem tří sovětských frontů – 2. ukrajinského z rumunského, resp. sedmihradského prostoru, 3. ukrajinského z oblasti Bačky ve Vojvodině, zabrané jím na úkor Jugoslávie v roce 1941, a 4. ukrajinského v prostoru Karpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi), anektované na úkor Československa v letech 1938/39. Když v dané situaci admirál Horthy dosáhl předběžného příměří se Sovětským svazem, byl v polovině října 1944 sesazen za klíčové německé účasti a odvezen do Německa, kde pak pobýval na zámku Hirschberg u hornobavorského Weilheimu  pod dozorem příslušníků SS a Gestapa až do příchodu jednotek americké armády 1. května 1945. Moc v Budapešti převzal fašistický režim Šípových křížů, vedený Ferencem Szálasim jako „vůdcem národa“ (nemzetvezetö). Režim tohoto rodáka z Košic a bývalého rakousko-uherského důstojníka z dob první světové války (v maďarské Královské armádě sloužil i později), který rychle ztrácel reálnou kontrolu nad maďarským územím, rozpoutal akty genocidy vůči asi 200 tisícům budapešťských Židů, zůstávajícím dosud ve městě poté, co Horthy v červenci 1944 zastavil jejich deportace do nacistických vyhlazovacích táborů, a vyostřil postup proti představitelům domácí opozice – a samozřejmě, neochvějně lpěl na spojenectví s německým patronem. V rámci toho vyhlásil totální mobilizaci, jež se měla vztahovat prakticky na veškeré mužské obyvatelstvo mezi 14 a 70 lety věku.

Třeba už jen záležitost přístupu k Vídni a vůbec do Rakouska jako přímé součásti německé Třetí říše skýtala předpoklad, aby se na maďarské bojiště soustředila mimořádná pozornost i vůdců obou hlavních válčících stran, tj. Adolfa Hitlera a Josifa Stalina. Poté, co 20. října 1944 Rudá armáda ovládla Debrecín ve Velké uherské nížině, dosáhly počátkem listopadu 1944 jednotky jejího 2. ukrajinského frontu až k východním předměstím Budapešti při poněkud uspěchané ofenzívě, nařízené Stalinem veliteli frontu, maršálu Rodionu Malinovskému. Další sovětský tlak narážel na tuhý odpor na březích Dunaje severně i jižně od města, kde byly maďarské oddíly posilovány dalšími německými jednotkami. Zatímco počátkem prosince prohlásil Hitler Budapešť, vystavenou již zčásti dostřelu sovětského těžkého dělostřelectva, za pevnost, 19. prosince zahájily dohromady více než milionové síly Rudé armády dvojí úder proti opevněním narychlo vytvořené německo-maďarské tzv. Margaritiny linie. Ta se táhla podél Balatonu dále na severovýchod k východním dunajským předmostím  u Pešti, a pak podél Dunaje na sever až k oblasti jižního Slovenska. Na severním úseku zaútočily armády 2. ukrajinského frontu, včetně rumunských oddílů. Jižněji, přibližně mezi Dunajem a Balatonem, udeřil 3. ukrajinský front maršála Fjodora Ivanoviče Tolbuchina, pod jehož kontrolou se nacházela již i velká část jižního Maďarska napravo od Dunaje. Když po dvou dnech dosáhla Tolbuchinova vojska Székesfehérváru, obrátila se část jejich pancéřových jednotek na sever, aby přeťala hlavní silniční spojení mezi Budapeští a Vídní. Setkáním předvoje jednoho z jejich tankových sborů s jednotkami Malinovského 2. ukrajinského frontu v Ostřihomi 26. prosince 1944 bylo dovršeno sovětské obklíčení Budapešti.

Foto: Ferenc Szálasi, předák Strany Šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt) a maďarský „vůdce národa“, vstupuje do budovy budapešťského ministerstva obrany, říjen 1944. Szálasiho diktatura vládla v Maďarsku, resp. jeho části, stále se zmenšující pod sovětským vojenským náporem, pouze od října 1944 nanejvýš do počátku dubna 1945, a fakticky se jednalo o loutkový režim podřízený nacistickému Německu. Právě tento režim stál za vyvezením Svaté koruny (na níž ostatně ještě 4. listopadu 1944 členové Szálasiho vlády přísahali) ze země v roce 1945. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Štěstí z Kokury: Japonské město, které bylo dvakrát ušetřeno osudu Hirošimy a Nagasaki

Soustředěna německo-maďarská obrana na pešťskou, východní část města, už o Vánocích 1944 zároveň pronikly první tankové oddíly Rudé armády do budínských kopců. Nastalé boje o jednotlivé kopce, domy a ulice, kdy byla do Budína z předměstí Pešti urychleně přesunuta německá 8. jezdecká divize Waffen SS „Florian Geyer“, stály na počátku krvavých a destruktivních zimních bojů přímo o maďarské hlavní město, jež jsou svým charakterem někdy srovnávány s bitvou o Stalingrad let 1942-43. Vrchním velitelem asi 33 tisíc německých vojáků ve městě byl SS-Obergruppenführer/generálporučík Karl Pfeffer von Wildenbruch (velitel 9. horského sboru SS, jenž sám do Maďarska přibyl v září 1944), a maďarským oddílům o síle asi 37 tisíc mužů velel generál Iván Hindy. V maďarských řadách se vedle armádních jednotek zúčastnily bitvy milice Šípových křížů, a dále 2 prapory univerzitních studentů a policejní a další podpůrné síly; a dodejme, že velkou část příslušníků jezdeckých jednotek Waffen SS tvořili etničtí Němci původem z Maďarska. Naproti tomu, k asi 156 tisícům sovětských a rumunských vojáků maršálů Malinovského a Tolbuchina lze připočítat maďarské „rudé“ dobrovolnické oddíly. To i odpovídalo realitě zformování maďarské prosovětské vlády v Debrecíně v prosinci 1944, v jejímž čele stanul Béla Dálnoki Miklós, původně generál maďarské Královské armády, jenž s Horthyho nenaplněným příměřím přešel na sovětskou stranu, a která ještě koncem roku 1944 vyhlásila válku Německu (čili postup jako v případě Rumunska či Bulharska, příp. už předtím Itálie). 20. ledna 1945 bylo v Moskvě uzavřeno příměří mezi zástupci této provizorní vlády a sovětským maršálem Vorošilovem, který jej podepsal i za USA a Velkou Británii.

V lednu 1945 selhaly německé pokusy o prolomení sovětského sevření Budapešti, a to např. i navzdory počátečnímu úspěchu dvou divizí 4. pancéřového sboru SS-Obergruppenführera Herberta Gilleho, převeleného Hitlerem z Polska, jimž se podařilo prolomit sovětské linie ve střetu se sovětskou 4. gardovou armádou u městečka Táta, v prostoru západně od Ostřihomi a Budapešti. Za stavu tenčícího se množství munice a vůbec zásob na straně německých a maďarských obránců (připomeňme stále komplikovanější německé zásobování leteckou cestou, jakož i to, že v lednu 1945 Sověti přerušili Němcům se rovněž načas nabídnuvší zásobovací trasu po Dunaji), pokusily se 11. února německé a maďarské jednotky o vcelku nepříliš úspěšný průlom zevnitř. Zuřivé pouliční boje ve městě pak byly ukončeny kapitulací posledních německých oddílů 13. února 1945. Sám německý velitel Wildenbruch se v Budíně ocitl se svou velitelskou skupinou v sovětském zajetí. Celková bilance bitvy hovoří o asi 30 tisících padlých německých a 17 tisících padlých maďarských vojácích, a o téměř 80 tisících padlých vojácích sovětských a rumunských. Dopady bojů a příp. nedostatek potravin i po jejich skončení ve městě (vystaveném mj. sovětskému plenění) si vyžádaly životy zhruba 38 tisíc budapešťských civilistů.

Foto: Příslušníci maďarského protitankového dělostřelectva na předměstí Budapešti v listopadu 1944, ještě před rozhodující bitvou, jež v únoru 1945 vyvrcholila v sovětské dobytí maďarského hlavního města. S ohledem na osud svatoštěpánské koruny poznamenejme, že až výsledky druhé světové války vedly v Maďarsku v první řadě (ještě před nastolením komunistické diktatury) k odstranění monarchistického principu státu, který přetrval (byť s jistým mezidobím) i rozpad starého uherského státu po první světové válce. | Wikimedia Commons / Public domain

Pád Budapešti neznamenal ještě zdaleka konec válečných operací na maďarském území, což ukázala hlavně německá protiofenzíva, realizovaná na západě země v březnu 1945 pancéřovými divizemi Wehrmachtu a Waffen SS (a kterou motivovala mj. i snaha udržet ropná naleziště na jihozápadě Maďarska, tolik pro Německo důležitá zejména po ztrátě rumunských ropných polí). Se ztroskotáním německé tzv. balatonské ofenzívy a následným ústupem fronty z Maďarska (do první poloviny dubna 1945) směřoval další sovětský postup na slovenskou Bratislavu, a samozřejmě na Vídeň. Zatímco s všeobecným německo-maďarským ústupem v maďarském a rakouském prostoru padlo možná přes 250 tisíc vojáků Maďarské královské armády do sovětského zajetí (s perspektivou deportací na nucené práce do SSSR), dalších asi 300 tisíc jich bylo nakonec zajato západními Spojenci. Takový byl též osud Szálasiho vlády, jejíž hlavní stan se už od sklonku roku 1944 nacházel mimo obleženou Budapešť.

Na pozadí takových zásadních vojensko-politických okolností se tedy začal odvíjet naznačený příběh svatoštěpánské koruny jako symbolu maďarské státnosti a národa. Ta byla 14. října 1944, ještě před Horthyho veřejnou proklamací o odtržení od Německa a reakcí Němců a Šípových křížů, ukryta v uhelném skladu Korunní gardy. Koncem října ji čekal transport do Veszprému, městě severozápadně od Balatonu, a úkryt v jedné tamní skalní jeskyni. Přísaha členů Szálasiho vlády na ni 4. listopadu si vyžádala její dočasný návrat do Budapešti, než byla převezena znovu do Veszprému. Pod dojmem sovětského postupu byly poté v první polovině prosince 1944 korunovační insignie v železné truhle, spolu s nabalzamovanou pravou rukou krále Štěpána I. jako národní relikvií, příslušníky Korunní gardy ukryty v místě ležícím ještě západněji, ve městě Köszeg při hranicích s Rakouskem; a do Rakouska, kam se spolu s „vůdcem národa“ stáhli před dále postupující Rudou armádou i vojáci Korunní stráže, byly také 27. března 1945 převezeny.

S pokračujícím ústupem rakouským územím, 7. dubna 1945 doputovaly do vesnice Mattsee při hranici s německým Bavorskem, nedaleko Salcburku, kde se zdržovali rovněž členové vypuzené Szálasiho vlády. Tam Szálasi nařídil předat ruku krále Štěpána a korunovační plášť místnímu faráři, který je zase předal salcburskému arcibiskupovi (Štěpánova ruka se posléze vrátila do Maďarska). Samotnou korunu nechal velitel Korunní gardy plukovník Ernö Pajtás (jak sám později uvedl, též na přímý rozkaz Szálasiho, jenž snad stále doufal, že obnoví svou vládu v Maďarsku) zakopat před postupující frontou v prázdném benzínovém sudu. Po svém zajetí vojáky americké 7. armády vydal Američanům truhlu (přičemž veliteli sil západních Spojenců v Evropě generálu Eisenhowerovi byla uherská koruna hlášena jako válečná kořist); a teprve když Američané našli u zajatého Szálasiho jeden z potřebných klíčů a zjistili, že konkrétně koruna chybí, vyzradil Pajtás místo jejího úkrytu. Ta tak byla vyzvednuta 27. července 1945.

Zprávy o nálezu koruny dospěly do poválečného Maďarska, země fakticky pod sovětskou kontrolou, spějící k vyhlášení republiky. Zatímco však např. Szálasi a další zadržení činitelé jeho diktatury byli ze strany USA počátkem října 1945 vydáni novému maďarskému vedení, aby stanuli před tzv. lidovým soudem (odsouzeni k smrti, 12. března 1946 byli Szálasi a čtyři bývalí ministři a ideologové jeho režimu oběšeni v Budapešti), uherská koruna s dalšími insigniemi (včetně pláště) byla dopravena přes Heidelberg do centrály pro umělecké poklady US Army v hessenském Wiesbadenu, a odtud do Frankfurtu nad Mohanem, kde byla uložena v trezoru Německé říšské banky. Přes odpor, jaký v Maďarsku od roku 1945 vyjadřovali levicoví publicisté vůči Svaté koruně, asociované jimi s předchozí Horthyho i Szálasiho érou, a její „reakční a protidemokratické“ ideologii, a její spojování snad až s představou „restaurace fašismu“, návrat koruny představoval oficiální maďarský zájem – a to i poté, co na přelomu let 1947/48 komunisté v čele s Mátyásem Rákosim nastolili diktaturu stalinistického střihu v zemi, oficiálně pak nazvané Maďarskou lidovou republikou.

USA v roce 1951 veřejně deklarovaly, že korunu a další korunovační klenoty nepovažují za válečnou kořist, nýbrž za „vlastnictví maďarského národa se zvláštním statusem“. Byla to však realita studené války a prosovětského komunistického režimu v Maďarsku, co možnost jejího návratu komplikovalo. Po přepravě do finanční centrály evropského velení armády USA ve Friedbergu v roce 1951, roku 1953 byla z území západoněmecké Spolkové republiky převezena přímo do USA. Tam spočinula, vedle velké části zlatých rezerv USA a historických dokumentů, týkajících se jejich vlastních dějin, v pevnosti Fort Knox ve státě Kentucky. Vztahy mezi USA a Maďarskem jako jedním ze států sovětského bloku později navíc poznamenal dopad maďarských událostí z října až listopadu 1956, vrcholících potlačením protikomunistického povstání sovětskou armádou a následovaných represemi nového komunistického vedení Jánose Kádára. Nápadně je odrážel třeba i osud kardinála Mindszentyho, hlavy katolické církve v Maďarsku, uvězněného v roce 1949, během povstání roku 1956 osvobozeného z vězení a po jeho rozdrcení se až do roku 1971 zdržujícího na ambasádě USA v Budapešti (a který sám už v roce 1947 žádal USA, aby korunovační klenoty předaly Vatikánu).

Foto: Plukovník Ernö Pajtás, poslední velitel maďarské Korunní gardy, u truhly, určené pro uložení Svaté koruny, v německém Heidelbergu počátkem srpna 1945. V této době se již koruna nacházela v držení USA, na jejichž území byla nakonec převezena v roce 1953 – a teprve v roce 1978 mělo být dosaženo jejího návratu do komunistické Maďarské lidové republiky. | Wikimedia Commons / Public domain

Při relativní normalizaci vztahů USA s Maďarskou lidovou republikou do roku 1966, připomeňme, že zde byly hlasy z řad maďarské emigrace v zahraničí, kriticky se ozývající vůči náznakům USA vyhovět Kádárovu požadavku na návrat svatoštěpánské koruny do vlasti. Tlak tohoto druhu měl pak svůj výsledek, když se, po vzájemných komplikovanějších jednáních, USA za presidenta Jimmyho Cartera k vrácení koruny a dalších korunovačních insignií skutečně odhodlaly. Americká strana si tehdy vymínila dvě podmínky – na jednu stranu slavnostní ráz takové repatriace, s vystavením koruny na místě, dostupném nejširší veřejnosti, a na druhou stranu Kádárovu osobní absenci na takové akci. Nakonec, 6. ledna 1978, ministr zahraničí USA Cyrus Vance v Budapešti slavnostně předal korunu komunistickému předsedovi maďarského parlamentu Antalovi Apróovi. Po zhruba 33 letech se tak do domoviny vrátily starobylé předměty, těšící se obecněji připomínané, až posvátné úctě.

Zdroj: britannica