Jedním z nejnovějších přírůstků známého vojenského muzea v Lešanech je sovětské samohybné dělo SU-100. Na tomto samohybném děle je velice zajímavé to, že i přes svůj sovětský původ je silně spjaté s Českou republikou, resp. bývalým Československem. Bylo totiž vyrobeno v bývalém Československu, a stejně tak jeho renovaci a zprovozuschopnění (což byl přitom úkol mimořádně složitý vzhledem k stáří tohoto děla a především k jeho technickému pojetí, zcela odlišnému od moderních technologií) realizoval český podnik, státem vlastněná společnost VOP CZ. Stojí proto za to si této pozoruhodné konstrukce blíže povšimnout.

Foto: Sovětské samohybné dělo SU-100 | CC BY-SA 4.0

Sovětské samohybné dělo SU-100

Zrod samohybného děla SU-100 lze vystopovat až do první poloviny druhé světové války. Válečné zkušenosti totiž jasně ukázaly na potřebu samohybných děl, schopných působit jak proti nepřátelské tankové technice, tak i v úloze prostředku palebné podpory. V případě válčícího Sovětského svazu pak tato potřeba byla naléhavější nejen kvůli obtížné situaci na frontě, ale i vzhledem k tomu, že do té doby sovětský zbrojní průmysl výrobu samohybných děl spíše zanedbával. Reakce sovětského vedení ovšem byla velice rychlá. V krátké době tak vznikla hned celá řada samohybných děl, většinou odvozených od tankových podvozků. Jedním z těch nejpovedenějších typů bylo samohybné dělo – stíhač tanků SU-85.

Psali jsme:Armáda Spojených států amerických koupila prostřednictvím CSG USA radary ReTwis 5 od pardubické společnosti Retia

Samohybné dělo SU-85 představovalo jednoduchou, ale zároveň účelnou a pragmatickou konstrukci. Na podvozek odvozený od známého středního tanku T-34 byla postavena pevná pancéřová nástavba, a do té byl osazen kanon 85 mm, vyznačující se velice dobrými balistickými výkony. Vzniklé samohybné dělo SU-85 se ukázalo jako mimořádně zdařilá konstrukce, kdy vzhledem k svým výkonům bylo schopno plnit veškeré požadavky na soudobé samohybné dělo. 

Foto: Stíhač tanků SU-85 | Wikimedia Commons

Výhodou samohybného děla SU-85 byla i jeho jednoduchost a nenáročnost. I díky tomu toto dělo mohlo být vyráběno v tisícových sériích. Samohybné dělo SU-85 tak bylo jakýmsi protikladem obdobných německých samohybných děl, která se sice často vyznačovala některými lepšími technickými parametry, své kvality ale nedokázala plně využít – a v důsledku aplikace těchto pokročilých prvků byla technicky náročná, drahá a mohla být tedy vyrobena jen v nižších počtech.

Bojové zkušenosti a objevení nových typů německých tanků ale ukázaly, že pro některé úkoly samohybných děl je kanon 85 mm již nepostačující.  Stejně tak i přezbrojení tanku T-34 na kanon 85 mm naznačovalo potřebu nového, obdobného samohybného děla, ovšem disponujícího kanonem vyšší ráže. Sovětští konstruktéři proto sáhli po tom nejjednodušším řešením, kdy převzali prakticky celý podvozek a nástavbu děla SU-85 a pouze nahradili kanon 85 mm novým kanonem D-10 ráže 100 mm. A je nutno říci, že výsledné dělo SU-100 bylo velice vydařené. Výroba samohybných děl SU-100 se realizovala v závodě UZTM v Jekatěrinburgu, na výrobě komponentů se ale podílely i další závody.

Psali jsme:První tanky Leopard 2A7V pro Bundeswehr

Samohybné dělo SU-100 ovšem vzhledem k svému poměrně pozdnímu zrodu (zařazení do služby v červenci 1944) do druhé světové války zasáhlo jen omezeně. Přesto se samohybná děla SU-100 zůčastnila celé řady bitev, např. bitvy o Budapešť či závěrečné bitvy o Berlín. A ve všech těchto bitvách se samohybná děla SU-100 velice osvědčila.

Kariéra děl SU-100 ovšem pokračovala i po skončení válečného konfliktu. Je to vcelku přirozené, jednalo se vlastně o poměrně nový typ. Přesto je ale poněkud překvapivé, že tato samohybná děla byla i nadále vyráběna – a to v duchu sovětské vojenské tradice v obrovských sériích. Výroba samohybných děl SU-100 v závodě trvala až do konce roku 1946! Postupně tak vzniklo v závodě UZTM celkem 3037 kusů (lze se setkat i s vyššími čísly), samohybné dělo SU-100 se stalo standardním typem samohybného děla – stíhače tanků sovětské armády. Došlo i k několika pokusům zkonstruovat obdobné samohybné dělo, které by disponovalo vyšším výkonem a především kanonem vyšší ráže (122 mm). Žádný z těchto typů se ale nedostal do sériové výroby, protože nepřinášel oproti typu SU-100 patřičnou přidanou hodnotu. I to ale vypovídá o kvalitách děla SU-100.

Foto: SU-100 vystavený nedaleko památníka v Dargovském průsmyku | Wikimedia Commons

Samohybná děla SU-100 byla také rozsáhle exportována. Děla SU-100 byla dodána např. do Sýrie či Egypta – a zde se také zůčastnila několika válečných konfliktů včetně válek s Izraelem. Další SU-100 byla dodána do Alžírska, Severní Koreje či na Kubu, ale i do dalších států. A pro nás může být zajímavé, že samohybná děla SU-100 se objevila i v arzenálu někdejšího komunistického Československa.

Československá kapitola v historii samohybného děla SU-100 je mimořádně zajímavá. Na rozdíl od jiných sovětských satelitů totiž někdejší Československo tato děla nekoupilo v Sovětském svazu, ale vyrábělo je na základě zakoupené licence. Je pozoruhodné, že výroba v Československu byla plně zahájena až v r. 1951, pět let po ukončení výroby SU-100 v Sovětském svazu. Výroba probíhala nejprve v pražském závodě ČKD Sokolovo, později ale byla přesunuta do slovenských Závodů J. V. Stalina v Martině (i vzhledem k celkovému přesunu československého zbrojního průmyslu na Slovensko). Zde výroba pokračovala až do roku 1956 – a dala tak celkem 771 kusů, což z dnešního pohledu působí téměř neuvěřitelně. Některé zdroje navíc uvádějí i čísla výrazně vyšší. A je nutno podotknout, že děla SU-100 z československé výroby se vyznačovala vyšší kvalitou zpracování oproti jednotkám vyrobeným v Sovětském svazu. Celkem 460 jednotek do své výzbroje zařadila tehdejší ČSLA, a zbytek byl předmětem rozsáhlého exportu.

V Československu vyrobená děla SU-100 byla dodána do zemí Varšavské smlouvy, Rumunska a Bulharska. Další rozsáhlé dodávky směrovaly do spřátelených rozvojových zemí, již zmíněné Sýrie a Egypta, ale např. také do Maroka, kam byly dodány děla SU-100 z přebytků ČSLA. Bohužel lze konstatovat, že ne vždy byly tyto dodávky splaceny a jejich přínos pro československé hospodářství byl tedy spíše negativní. Někdy jsou uváděny i další státy - Kuba, Etiopie, Jemen. V těchto případech ale Československo působilo jen jako prostředník sovětských dodávek.

Každopádně ale byla licenční výroba samohybných děl SU-100 výrazným počinem československého zbrojního průmyslu – a proto by neměla být zapomínána.

Foto: Dochovaný český SU-100 | Wikimedia Commons

Samohybné dělo SU-100 dnes

Možná ale nejvíce zarážející, je to, že samohybná děla SU-100 i přes svůj druhoválečný původ stále slouží. Což o to, na dnešních bojištích lze pozorovat i další techniku, pocházející z dob druhé světové války, např. německé kulomety MG-42 a podobně. Většinou jde ale jen o ruční zbraně, v oblasti dělostřelectva jde spíše o atypické případy, často dokonce o kusy vytažené z muzeí. Oproti tomu samohybné dělo SU-100 je ale pozoruhodné tím, že dosud slouží hned v několika armádách – a to v standardních jednotkách, navíc v poměrně významných počtech. 

Samohybné dělo SU-100 slouží např. v ozbrojených silách Kuby. To je ještě vcelku přirozené, když v této zemi slouží i další sovětská druhoválečná technika (tanky T-34, kanony Zis-3) a arzenál této komunistické země připomíná někdy spíše muzeum. Samohybné dělo SU-100 ale slouží v značných počtech i ve Vietnamu, který přitom masivně navyšuje své vojenské výdaje a pro který by nebylo problém si pořídit nějakou modernější techniku. Svá SU-100 stále provozuje i Alžírsko, které přitom dnes představuje skutečnou regionální vojenskou mocnost. Pozoruhodné je, že samohybná děla SU-100 slouží stále i v armádě Rumunska, tedy poměrně vyspělé evropské země, členského státu NATO! Pravda, pouze v rezervních jednotkách, přesto jsou stále k dispozici. I to o něčem vypovídá.

Foto: Samohybné dělo SU-100 stále slouží v značných počtech ve Vietnamu | YouTube

Samohybná děla SU-100 ovšem nejenže dosud slouží, ale také aktivně bojují, jak ukazuje jejich ostré bojové nasazení v občanské válce v Jemenu (a patrně i v Sýrii). A jejich nasazení v tomto konfliktu přitom bylo velice úspěšné. Samohybné dělo SU-100 tak ukazuje, že i v moderním boji má co říci, byť jen pro některé státy a ve specifických podmínkách. Je to o to pozoruhodnější, vezmeme-li v potaz, že sama kategorie pásových kanónových stíhačů děl se dnes již zcela přežila a žádné nové typy se nevyrábějí. 

Samohybná děla SU-100 jsou tedy pozoruhodná nejen svými vlastnostmi a výkony, ale především délkou své služby. Délka služby, resp. schopnost efektivně působit po celou její dobu, přitom představuje faktor, který je někdy poněkud přehlížen, ve skutečnosti má ale naprosto zásadní význam. Právě dostatečně dlouhá délka služby daného zbraňového systému totiž dokáže ospravedlnit vysoké výdaje, které jsou na jeho nákup, ale i jeho provoz uvolněny ze státního rozpočtu, z peněz daňových poplatníků.

Samohybné dělo SU-100 přitom ukazuje, jak a díky čemu toho bylo dosaženo. Samohybnému dělu SU-100 byla totiž již při jeho zrodu dány do vínku některé zásadní vlastnosti a schopnosti. Při jeho konstrukci se kladl důraz na jednoduchost, technickou odolnost a celkovou robustnost konstrukce. V neposlední řadě také na výrobní jednoduchost, aby jej bylo možno snadno a rychle vyrábět, ale také opravovat. Jistě, tento přístup byl zvolen především na základě specifických válečných zkušeností. Dnešní vojenská technika, postavená na pokročilých technologiích a doslova nasycená moderním software je už někde jinde. Přesto bychom tuto zkušenost neměli nijak opomíjet; už třeba proto, že současné konflikty ji do značné míry potvrzují.

Video: Samohybné dělo SU-100 v akci / YouTube

Samohybné dělo SU-100 má tedy svůj nadčasový přesah. Poukazuje nám na určitou konstrukční filozofii, technický přístup. Přístup, který se osvědčil nejen u děl SU-100, ale i v dalších obdobných případech.

Armáda České republiky přitom v současnosti připravuje hned celou řadu přezbrojovacích programů. Mají být nakoupena nová bojová vozidla pěchoty, dále nové tanky, samohybná děla a další systémy. I onu zkušenost samohybných děl SU-100 by při tomto výběru AČR měla brát v ohled. Zdánlivě zcela zastaralé dělo SU-100 nám totiž zjevně i dnes má co říci.