Richard Winters se narodil Edith a Richardovi Wintersovým 21. ledna 1918 ve městečku Ephrata ve státě Pensylvánie. Když je „Dickovi“ 8 let stěhuje se s rodinou do nedalekého Lancasteru. Zde vystuduje Lancaster Boys High School, kde roce 1937 maturuje a poté začíná studovat na Franklin and Marshall College. Zde je členem bratrstva Delta Sigma Pí. Sportovně nadaný Winters patří mezi nejlepší hráče fotbalu a basketbalu. I během studia pracuje hned na několika místech, je dokonce natěračem vysokých stožárů elektrického napětí. Práci přitom vykonává bez jakéhokoli jištění. V roce 1941 ukončuje promocí studia na obchodní škole.

25. srpna 1941 Richard Winters rukuje do řad armády Spojených států. Základní výcvik absolvuje v Camp Croft v Jižní Karolíně. Pro své mimořádné schopnosti a vzdělání, zde po dokončení výcviku zůstává, aby cvičil další nováčky, zatímco zbytek jeho praporu je vyslán do Panamy. V dubnu 1942, čtyři měsíce poté, co Spojené státy vstoupily do 2. světové války, je Richard vybrán do školy důstojnických kandidátů (OCS) ve Fort Benningu ve státě Georgia. Právě tam se seznámí s Lewisem Nixonem, se kterým se bude přátelit až do konce Lewisova života. Po ukončení kurzu je Winters 2. července 1942 povýšen na poručíka pěchoty.

Foto: Richard  Winters ve výcvikovém táboře Toccoa, 1942 |  U.S. Army / Public domain

Psali jsme:Obdivuhodné zásluhy HMS Ark Royal: první potopený U-Boot, první sestřelené letadlo a lví podíl na potopení Bismarcku

Během svého působení ve Fort Benningu zhlédne cvičení jednotek 506. výsadkového pluku, jenž jako první americká jednotka prochází speciálním výsadkovým výcvikem, který Winterse zaujme. Hlásí se proto, spolu s Nixonem, k výsadkové pěchotě. Přeložení mu je dovoleno, a tak se v polovině srpna 1942 ocitne v pověstném táboře Toccoa. Je přidělen do roty E, 2. praporu výše zmíněného pluku a stává se zástupcem velitele roty nadporučíka Herberta Sobela a současně velitelem 2. čety. Náročným výcvikem projde jen malá část uchazečů, např. z 500 důstojníků, kteří se dobrovolně přihlásili ke službě u výsadkové pěchoty, absolvuje kurz pouze 148. Z 5 000 dobrovolníků z řad poddůstojníků je nakonec vybráno a kurzem parašutistů projde pouze 1 800 vojáků. Nicméně Richard Winters nemá s výcvikem sebemenší problém a v říjnu 1942 je povýšen na nadporučíka a jmenován výkonným důstojníkem roty (Herbert Sobel se stává kapitánem).

Již během výcviku v Toccoa se Winters mnohokrát dostává do konfliktu se Sobelem. Později Winters uznal, že navzdory rozdílnosti mezi ním a Sobelovou povahou, musí být alespoň část úspěchů roty E připsána Herbertu Sobelovi, který namáhavým tréninkem a vysokými očekáváními přetvořil rotu E v elitní seskupení. V létě 1943 se Richard Winters přesunuje nyní již s celou 101. výsadkovou divizí do New Yorku, odkud orli (přezdívka pro příslušníky 101. výsadkové divize) zamíří do britského Liverpoolu.

Během působení v anglickém Aldbourne na konci roku 1943 vyvrcholí napětí mezi Wintersem a Sobelem. Winters uznává organizační talent svého velitele, ale co se týče jeho schopností vést muže v boji, zastává zcela opačný názor. Kapitán Sobel si je vědom oblíbenosti svého zástupce u drtivé většiny poddůstojníků i mužstva. Na základě domnělých obvinění za neprovedení rozkazu se pokusí Winterse potrestat. Richard má ale pocit, že jeho trest je nespravedlivý, a proto Sobela zcela šokuje žádostí o přezkoumání obvinění vojenským soudem (do té doby se proti Sobelovi nikdy nikdo takto nepostavil). Poté, co je Wintersův trest zrušen velitelem praporu majorem Robertem L. Strayerem, uražený Sobel následujícího dne Winterse obviní z dalšího neuposlechnutí rozkazu a Winters je tak během šetření události převelen do týlu a jmenován zásobovacím důstojníkem praporu.

V návaznosti na tento incident se následně několik poddůstojníků roty E rozhoduje sepsat prohlášení, podle kterého nadále nechtějí sloužit pod Sobelovým velením. S tímto de facto ultimátem se vydají k veliteli pluku plukovníkovi Sinkovi a to i přesto, že jim za vzpouru hrozí i trest smrti. Plukovník Sink poté část „vzbouřenců“ degraduje, další převelí od jednotky. Přesto si po konzultacích s dalšími vyššími důstojníky uvědomuje, že je třeba něco udělat. Herbert Sobel je tak od roty E odvolán a je mu svěřena funkce výcvikové školy v Chilton Foliat, kde podstupují výsadkářský výcvik nebojové složky divize ( kaplani, kuchaři atd. ). Richard Winters se poté vrací k rotě E a stává se velitelem 1. čety. V únoru 1944 je novým velitelem roty jmenován poručík Thomas Meehan.

Psali jsme:Zvěrstva císařského námořnictva: zajaté trosečníky z potopených lodí Japonci mučili a vraždili

5. června 1944 nastupuje Richard Winters do dopravního letounu a se svými spolubojovníky míří do francouzské Normandie. Přibližně v 1:15 v noci 6. června, krátce poté, co ohromná spojenecká letecká flotila přeletí pobřežní pás, je letoun poručíka Meehana s velitelstvím roty sestřelen těžkou německou protiletadlovou palbou. Nikdo z osádky ani výsadkářů pád letadla nepřežije. Aniž by to prozatím věděl, stává se „Dick“ velitelem roty E. Během seskoku přichází o vak se zbraní a do Normandie „zamořené“ nepřítelem tak seskakuje ozbrojen pouze nožem. Dopadá poblíž Sainte-Mère-Église. Brzy narazí na vojína Halla z roty A a poté i na několik dalších mužů z roty E a dvou příslušníků 82. výsadkové divize. Zorientuje se a vydá rozkaz k postupu k cíli u Sainte-Marie-du-Mont.

Ráno tam od velení praporu dostává úkol, aby jako nejvyšší důstojník roty E vedl útok na baterii 88 mm protiletadlových děl, jež vedou palbu na hráze, které slouží jako hlavní východy z asi 5,5 kilometru vzdálené invazní pláže Utah, kde se právě vyloďují příslušníci americké 4. pěší divize. Jak ale tento úkol splnit, když rota E má místo 120 mužů, jen 13 vojáků? I přesto se Winters se svými muži nehlučně přemístí na dohled k německým postavením. Až tam zjistí, že proti nim stojí asi 50 Němců a čtyři lehké polní houfnice leFH 18 ráže 105 mm. Přepad této baterie u Brécourt Manor se stane učebnicovým příkladem, jak s početně slabšími silami zaútočit a zničit pozice opevněného nepřítele a dodnes se vyučuje na vojenské akademii ve West Pointu jako jedna z modelových situací. Během brilantně provedeného útoku se výsadkářům podaří zničit všechny čtyři nepřátelské houfnice a za cenu padlého vojína Halla, pobít asi 20 Němců. Richard Winters, který rovněž ukořistí mapy se zakreslenými nepřátelskými dělostřeleckými postaveními v oblasti, je po ní po zásluze dekorován Křížem za vynikající službu, i když ve vzduchu „visela“ i Medaile cti, tedy nejvyšší americké vojenské vyznamenání. I další členové „přepadové“ jednotky jsou dekorováni Stříbrnými, nebo Bronzovými hvězdami.

Richard Winters se poté, co je potvrzena smrt poručíka Meehana, stává oficiálním velitelem roty E, kterou vede do boje i během dobývání silniční křižovatky Carentan, kde je lehce raněn střelou do nohy, i během odražení německého protiútoku 17. divize tankových granátníků SS Götz von Berlichingen a německých výsadkářů východně od města. V červenci 1944 se s rotou E a celou 101. výsadkovou divizí stahuje k odpočinku do Velké Británie.

17. září 1944 si Richard Winters a většina jeho mužů připisují druhý bojový seskok. V rámci operace Market – Garden je orlům svěřen úkol osvobodit Eindhoven a obsadit několik mostů severně od města. Úkol se jim podaří splnit, ale Spojenci jsou nakonec rozhodným německým odporem zastaveni a vrženi zpět. Zvlášť těžké ztráty utrpí britská 1. výsadková divize v Arnhemu. Během statických bojů v Nizozemí Richard opět prokáže své kvality, když během noční hlídky narazí na německé pozice. Následujícího dne jen s 20 svými muži nenadálým přepadem zničí dvě roty příslušníků Waffen – SS. 9. října 1944, po smrti majora Olivera Hortona, se novopečený kapitán Winters stává velitelem 2. praporu. 101. výsadková divize je krátce nato konečně stažena k odpočinku do severovýchodní Francie.

Foto: Richarda Winterse (vpravo) ztvárnil v dnes již legendárním seriálu Band of Brothers (Bratrstvo neohrožených) herec Damien Lewis (vlevo) | U.S. Army / Public domain

O měsíc později ale orli opět vyrážejí do boje. Tentokráte jejich úkol tkví v zastavení postupu jednotek 5. německé tankové armády generála tankových vojsk Hasso von Manteufella přes Ardeny a klíčovou silniční křižovatku Bastogne. Výsadkáři do města a jeho okolí dorazí 18. prosince 1944 a okamžitě se zakopávají. Rychle posilují obranné pozice 10. obrněné divize a dalších menších amerických jednotek. Wintersovu 2. praporu s rotou E je svěřen úsek severovýchodně od Bastogne, v lesích proti městečku Foy. Déle než týden zde paragáni budou odolávat německým dělostřeleckým přepadům a výpadům pěchoty i tanků. 26. prosince, po prolomení obklíčení jednotkami 3. armády generála Pattona, vyráží do protiútoku a nakonec se jim podaří v lednu 1945 dobýt i samotné Foy. Winters během útoku na toto městečko bude muset odvolat velitele roty E poručíka Dyka, za jeho nástupce zvolí Ronalda Speirse, který u roty nakonec zůstane až do konce války.

Po krátkém působení v Alsasku, se na jaře 1945 s divizí přesouvá do Německa. „Dick“ je zde povýšen na majora. Se svými muži obsazuje Berchtesgaden v Bavorsku, „své“ rotě E vydá rozkaz obsadit Hitlerovo Orlí hnízdo na Obersalzbergu. Po skončení války v Evropě následuje okupační služba v Rakousku. Připravuje se na nasazení v Pacifiku, ke kterému ale nakonec nedojde. Na sklonku léta 1945 je převelen do Francie, aby odtud dohlížel na návrat příslušníků 506. výsadkového pluku domů.

Po odchodu z armády přijímá nabídku svého dlouholetého přítele kapitána Lewise Nixona a začíná pracovat v rodinné firmě Nixonovy nitrační závody v Raritanu v New Jersey. 16. května 1948 se žení se slečnou Ethel Estoppeyovou se kterou zplodí dvě děti. Roku 1950 se stává generálním ředitelem nitračních závodů i nadále ale pokračuje ve vzdělávání, zúčastní se řady kurzů obchodního a personálního managementu na Rutgersově univerzitě.

V červnu 1951 je kvůli právě probíhající válce v Koreji znovu povolán. Krátce působí jako velitel výcviku jednotek Rangers ve Fort Dix v New Yersey. Následně mu přichází rozkaz, aby se s 11. výsadkovou divizí ve Fort Campbell v Kentucky připravil k přesunu na korejský poloostrov. Richard se vydá do Washingtonu kde přesvědčí svého bývalého velitele z Bastogne, generála Anthonyho McAuliffa, že války viděl již dost a nepřeje si být poslán do dalšího boje. Využije tak faktu, že důstojníci, jež se zúčastnili bojů 2. světové války, do dalších již nemusí býti nasazeni. Následně pokračuje ve velení výcviku ve Fort Dix, postupně je ale rozčarován z přístupu mnohých důstojníků, a proto absolvuje výcvik jednotek Rangers. Již jako Ranger je opět vyslán do Koreje, během přesunu mu je ale v Seattlu nabídnuto odstoupení z funkce a odchod do civilu. Richard nabídku přijímá.

Stává se vedoucím výroby v obchodě s lepidly na plasty v New Brunswicku v New Jersey. V roce 1951 kupuje s manželkou malou farmu. Roku 1972 si Wintersovi zakládají vlastní firmu a prodávají krmiva pro hospodářská zvířata farmářům po celé Pensylvánii. Richard se poté stěhuje se svou rodinu do Hershey v Pensylvánii. I nadále ale pravidelně přednáší na vojenské akademii ve West Pointu a to až do odchodu do penze v roce 1997.

Foto: Richard Winters v roce 2004 | Army Heritage and Education Center / Public domain

Během natáčení seriálu Bratrstvo neohrožených vystupoval se svými bohatými zážitky z války. Když tato minisérie HBO získala cenu Primetime Emmy, Winters se zúčastnil obřadu, v rámci kterého ji přijal jménem příslušníků roty E. Ostatní přeživší muži roty celou událost sledovali z hotelu St. Regis v Los Angeles. I přes své mimořádné zásluhy zůstane až do konce života skromným mužem, který vždy pečuje o své podřízené a rodinu. V roce 2007 podá Tim Holden návrh na vyznamenání Richarda Winterse Medailí cti, není mu však vyhověno. 6. května 2009 představitelé jeho střední školy udělují „Dickovi“ čestný doktorát.

Ke konci života trpí Richard Parkinsonovou nemocí. Držitel mnoha amerických i zahraničních vyznamenání, statečný velitel, kterého jeho muži ctili a obdivovali, umírá 2. ledna 2011, 19 dní před svými 93. narozeninami v Campbelltownu. Tělo Richarda Winterse je se všemi vojenskými poctami pohřbeno na hřbitově Bergstrasse v Ephratě v Pensylvánii do hrobky rodiny Wintersovi, kde nyní spočívá po boku svých rodičů a své ženy Ethel.

Zdroj: wikiofbrothers.fandom.com