Před 2. světovou válkou pařilo Československo k zemím s nejrozvinutějším zbrojním průmyslem. Patřilo také k největším exportérům zbraní, kdy se v roce 1936 dokonce stalo největším exportérem zbraní na světě. Československo bylo schopné vyrábět ale hlavně vyvíjet od pistolových nábojů až po tanky a letadla. Po zabrání Československa nacistickým německém tak Němcům do rukou padly výrobky světové třídy. V tomto díle naší minisérie Lev v područí orlice, ve které představujeme jednotlivé československé zbraně, které během 2. světové války využívalo nacistické Německo, se podíváme na československé tančíky, tanky a jiné pásové platformy, které sloužily v nacistické armádě.  

Po zabrání Československa padlo Němcům do rukou 351 tančíků a tanků, které sloužily primárně ve dvou československých tankových plucích na území Čech a Moravy. Výzbroj třetího pluku dislokovaného na Slovensku zůstaly ve výzbroji fašistického Slovenského štátu.

Tančíky 

Koncem 20. a začátkem 30. let začala móda tančíků, v angličtině Tankette. Jednalo se v podstatě o mobilní, obrněná kulometná hnízda, jejichž bojovou činností neměl být boj s nepřátelskými tanky, ale poskytovat mobilní kulometnou podporu bojujícím pěším družstvům. Tyto tančíky byly malé, lehce pancéřované ale hlavně levné. Nejznámější tančík je jistě britský Carden-Loyd Mk VI, který se v licenci vyráběl v řadě zemí, včetně Československa, kam v roce1930 dorazila tři zkušební vozidla. Československé komisi se velice líbil podvozek, ovšem se samotným konceptem nebyla příliš spokojena. Hlavním problémem bylo velice slabé pancéřování, nedostatečná výzbroj a stísněný prostor posádky. Československo nakonec nakoupilo licenci a úpravou tančíku byla pověřena společnost Českomoravská Kolben-Danek (ČKD).

Psali jsme:Sovětští partyzáni za 2. světové války: Hrdinové se kterými neměli Němci žádné slitování

Československý tančík měl plně uzavřený bojový prostor, což zvyšovalo šanci na přežití posádky a zesíleno bylo také pancéřování. Přední pancíř byl zesílen z původních 9 mm na 12 mm a boční a zadní pancíř z původních 5 mm na 8 mm. Pancíř byl spojen pomocí nýtů na ocelové nosníky. Uprostřed vozidla se nacházel motor Praga o objemu 1,95 litru a 30 litrová palivová nádrž. Posádku tvořili dva lidé, velitel/střelec a řidič/střelec, kteří seděli vedle sebe. Vlevo seděl velitel/střelec, který měl k dispozici lehký kulomet vz. 26 v otočném střelišti, vedle něj seděl řidič, který měl ovšem také k dispozici kulomet, ten ale byl pevně ukotven v korbě a řidič ho naměřoval pomocí pohybu celým tančíkem. Ve vozidle se vezlo celkem 2500 kusů kulometné munice, která byla umístěna v prostoru posádky, u britského  Carden-Loyd Mk VI byla munice vezena venku na zadní straně vozidla.

Hmotnost vozidla v bojové připravenosti byla 2,3 t. maximální rychlost dosahovala 35 km/h a dojezd na zpevněné cestě činil 100 km. Čelní pancíř odolal palbě průbojných střel ráže 7,92 mm ze vzdálenosti 125 m, boční pancíř ze 185 m a proti standardní puškové munici chránil na 50 metrů.

V roce 1933 byl tančík zařazen do služby pod označením Tančík vz. 33. Po postavení čtyř prototypů v dubnu 1933 byla zadána objednávka na 70 dalších kusů, kdy objednávka byla dokončena do října 1934. Tančík byl armádou vcelku pozitivně přijat, ovšem ukázaly se i výrazné nedostatky. Řidičův kulomet se ukázal jako v podstatě k ničemu, střelec nemohl vést účinnou palbu při rychlosti vyšší než 10 km/h, špatná viditelnost přes průzory učinila vůz nevhodný k průzkumu, chybějící vysílačka neumožňovala spolehlivou koordinaci akcí mezi vozidly v četě nebo ve větší skupině. 

Foto: Tančík vz. 33 byl slepou vývojovou uličkou | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Hans-Ulrich Rudel - legendární druhoválečný pilot a jediný nositel nejvyššího stupně Rytířského kříže

Tančíky byly zpočátku dodávány 1. tankovému pluku. Ten se skládal ze dvou praporů – tankového a jezdeckého. Tankový prapor byl tvořen dvěma rotami vyzbrojených Tančíky vz. 33 a jednou tankovou rotou francouzských tanků Renault FT 17. Po zahájení dodávek lehkých tanků vyzbrojených kanóny ve druhé polovině 30. let se tančíky začaly používat převážně k výcvikovým účelům a v roce 1938 byly převedeny k pěším jednotkám. Tančík vz. 33 na Němce dojem neudělal. Jednalo se totiž o zastaralou konstrukci nehodící se na moderní bojiště. 10 tančíků nicméně sloužilo k výcviku řidičů a mechaniků a 30 vozidel bylo odeslaných na Slovensko, kde sloužily u týlových jednotek až do září 1944. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo několik přeživších tančíků použito Wehrmachtem k tažení protitankových děl 7,5 cm Pak 40 ale brzy byly všechny ztraceny na východní frontě. 

Foto: Tančík vz. 33 byl postaven na podvozku Carden-Loyd Mk VI | Wikimedia Commons / Public domain

Dalším kouskem je jistě tančík Škoda Std vyvinutý pro export. Podle pozdější terminologie bychom toto vozidlo mohli označit jako stíhač tanků, nebo samohybné dělo. Hlavní výzbroj totiž tvořil protitankový kanón Škoda ÚV vz. 34 ráže 37 mm. V roce 1938 zakoupila Jugoslávie 8 tančíků Škoda Std, v jugoslávské armádě dostaly označení T-32. Konstrukce byla opět nýtovaná, kdy přední pancíř dosahoval tloušťky 22 mm a boční 12 mm. Uprostřed korby byl v otočném střelišti umístěn kanón  Škoda ÚV vz. 34 ráže 37 mm, jehož horizontální náměr činil 20° na každou stranu a náměr a deprese byla -10° a +25°.  Na střeše se nacházela velitelská kopule s protiletadlovým kulometem vz. 26. Další kulomet měl k dispozici řidič. Po pohon se staral 6 válec Škoda o výkonu 60 koní, který 4.8 tunovému vozidlu propůjčoval rychlost 41 km/h, maximální dojezd byl 260 kilometrů.

Ve skutečnosti byly tančíky T-32 v jugoslávské armádě jediným typem obrněné techniky schopné bojovat s německými tanky. Výsledek bojů ovšem moc neovlivnily, bylo jich totiž moc málo. Většina strojů byla v boji ztracených, ovšem několik strojů padlo Němcům do rukou a pod označením Pz. Kpfw. 732 (j) sloužily na Balkáně.

Foto: Tančík T-32 bychom mohli nazvat i jako lehký stíhač tanků | Wikimedia Commons / Public domain

Posledním tančíkem je velice úspěšný typ ČKD AH-IV. Celkem bylo vyrobených 157 kusů, které byly dodány do Íránu, Rumunska, Švédska a Etiopie. Stejně jako u předchozích typů se jednalo o konstrukci nýtovanou, ovšem nyní byla hlavní výzbroj uložena v plně otočné věži. Čelní pancíř měl tloušťku 10 mm, věž měla tloušťku 12 mm a ostatní pancíř se pohyboval od 6 do 8 mm. Jako hlavní výzbroj sloužil těžký kulomet vz.37, druhý kulomet byl umístěn v korbě vedle řidiče, který ho také obsluhoval. Tančík vážil 3.9 tuny a motor o výkonu 55 koní dovoloval stroji jet maximální rychlostí 45 km/h. Pro potřeby článku se zaměříme na Rumunsko, které zakoupilo celkem 35 strojů a v Rumunsku sloužily pod názvem Carui de Recunoastere R-1.

Foto: Rumunský tančík R-1 | Wikimedia Commons / Public domain

Tančíky byly určeny k posílení jezdeckých brigád, kde sloužil hlavně k průzkumu, ale také ke střežení objektů, či díky vysoké rychlosti a skvělé prodůchodovosti terénem k doručování zpráv. Tanky se zúčastnily všech velkých bitev na Východní frontě, včetně bitvy o Oděsu, Stalingrad, zabojoval si také na Kubáni i na Krymu. Poslední R-1 byly zničeny nebo zajaty Rudou armádou v roce 1944. 

Foto:  AH-IV byl vrcholem československých tančíků | Wikimedia Commons / Public domain

Lehké tanky

První úspěšnou československou konstrukcí se stal LT vz. 34, vyvinutý společností ČKD v letech 1931–1933 a oficiálně vstoupil do služby v červenci 1935. Přestože měl být  LT vz. 34 jen přechodným typem, na kterém se nasbírají zkušenosti s konstrukcí budoucích tanků, na polovinu 30. let se nejednalo o vůbec špatný tank a tak bylo nakonec vyrobeno 50 tanků.  Hlavní výzbroj byl protitankový kanón  37 mm ÚV vz. 34 (Škoda A3), který patřil ke světové špičce a byl schopný hladce penetrovat jakýkoliv jiný tank na světě.  Výzbroj byla uložena v plně otočné věži společně s kulometem vz. 3. Tank nesl celkem 60 kusů munice pro kanón a 2000 kusů munice pro kulomety. Čelní pancíř dosahoval tloušťky 15 mm a boční 8 mm. Tank vážil 7.5 tuny a poháněl ho motor o výkonu 62 koní, díky tomu tank dosahoval rychlosti 30 km/h a maximální dojezd činil 160 kilometrů. 

Foto: LT vz. 34 | Wikimedia Commons / Public domain

Do ledna 1936 byla většina tanků rozdělena mezi tři československé tankové pluky. I když se jednalo o tank, který se řadil ke světové špičce, armáda nebyla s tankem příliš spokojená. Mobilita byla nedostatečná, pancéřování bylo nedostatečné a poruchovost byla vysoká. Existoval i návrh na převedení tanků k průzkumným jednotkám, ovšem bez úspěchu. V březnu 1938se nacházelo 20 tanků ve stavu 3. tankového pluku, dislokovaného v okolí města Turčianský Svatý Martin na severním Slovensku. Vozidla ukořistil Wehrmacht a plánoval je pro zastaralost sešrotovat, proti tomu se ovšem postavilo velení Waffen-SS, které chtělo tanky využít jako podporu pěších jednotek. Asi desítka tanků se zúčastnila SNP, ovšem většina byla zničena, protože proti moderním německým tankům neměly žádnou šanci. V závěrečné fázi války Němci použili několik ukořistěných tanků jako pevné palebné body. 

V době okupace Československa se pro Němce stalo nejdůležitějších 244 lehkých tanků LT vz. 35. Oproti LT vz. 34 by tank LT vz. 35  více v souladu s požadavky armády, která chtěla lehký tank schopný průzkumu, poskytující blízkou podporu pěchotě a kavalérii ale také schopného operovat samostatně. LT vz. 35 vycházel typově z LT vz. 34. Nýtovaný pancíř dosahoval 25 mm vpředu a 16 mm na bocích. Výzbroj zůstala stejná – 37mm kanón a dva kulomety. Tank vezl celkem 78 kusů munice pro kanón a 2 700 nábojů pro kulomety. Tank vážil 11 tun a karburátorový motor Škoda T-11 o výkonu 120 koní poskytoval tanku rychlost 34 km/h a dojezd 190 kilometrů. Oproti LT vz. 34 se stejnou výzbroji byl  nový typ mobilnější, lépe pancéřovaný a spolehlivější. Po německé okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl LT vz. 35 zařaezen do výzbroje nmeckých sil a dostal označení Panzerkampfwagen „LT.Sk.35“, od 16. ledna 1940 dostal známější označení Panzerkampfwagen 35(t), zkráceně Pz.Kpfw.35(t). 

Foto: LT vz. 35 | Wikimedia Commons / Public domain

Aby tanky LT vz-35 odpovídaly standardům Panzerwaffe, byly konstrukčně upraveny. Tanky byly vybaveny německými vysílačkami Fu 2 nebo Fu 5 a vnitřní světelný dorozumívací systém byl nahrazen interkomem. Munice byla zredukována a díky tomu byl do posádky zařazen čtvrtý člen posádky-nabíječ.

Některá vozidla byla přestavěna na velitelská vozidla a dostala označení Pz.Bef Wg,35(t). Tato vozidla byla vybavena gyrokompasem a další vysílačkou Fu 7. Tanky velitelů praporů a vozidla velitelství pluku obdržely další radiostanici Fu 8. Jedinou výzbrojí těchto tanků se stal kulomet, dělo bylo odmontováno a nahrazeno dřevěnou maketou. Upravenými ukořistěnými tanky byly vybaveny jednotky 1. lehké divize: 11. tankový pluk, 65. samostatný tankový prapor a 82. signální prapor. Po obsazení Polska byla 1. lehká divize reorganizována na 6. obrněnou divizi. Kromě ní dostal šest tanků průzkumný prapor divize SS Totenkopf. K 22. červnu 1941 se v 6. tankové divizi nacházelo 160 tanků Pz.Kpfw.35(t). Ohledně průzkumného praporu divize SS Totenkopf se zdroje liší, ale mohlo jich být čtyři nebo pět. V létě 1942 byla většina tanků Pz.Kpfw.35(t) ztracena nebo potřebovala opravu. Pro svou nízkou bojovou hodnotu byly v červenci 1942 vyřazeny z provozu a odeslány do Škodových závodů k přestavbě na dělostřelecké tahače Mörserzugmittel 35(t). Věž a všechny zbraně byly demontovány, na zadní část byl navařen hák, který umožňoval tažení přívěsů a děl o hmotnosti až 12 tun. Věže odstraněné z tanků Pz.Kpfw.35(t) byly umístěny na opevnění Atlantického valu a sloužily k vyzbrojování obrněných vlaků. 

Nejlepším Československým tankem se ovšem stal bez pochyby LT vz. 38. Ten také vycházel z úspěšného exportního modelu Praga TNH určeného pro Írán, který si v roce 1935 objednal padesát tanků TNH a 50 tančíků AH-IV. O pohon tanku se staral motor Praga TN o výkonu 106 koní, který tanku propůjčoval rychlost až 37 km/h. Pancéřování dosahovalo tloušťky 8-15 mm.

Foto: LT vz. 38 patřil ve 30. letech za nejlepší tank na světě | Wikimedia Commons / Public domain

Tank vezl 60 kusů munice pro kanón a 300 nábojů pro kulomety. O tank projevilo zájem také Peru a pro ně upravený tank LTP se lišil uspořádáním převodovky a švédským 6válcovým motorem Scania-Vabis 1664, který propůjčoval tanku rychlost až 40 km/h. V letech 1937–1938 Peruánská armáda obdržela 24 tanků, které se používaly do druhé poloviny 80. let. 

Foto: Tanky TNH na přehlíce v Íránu | Wikimedia Commons / Public domain

Varianta vytvořená pro Švýcarsko je známá jako LTH nebo Panzerwagen 39. V prosinci 1937 byla podána objednávka na 24 vozidel. U této varianty byl zesílen pancíř na 32 mm. Dieselový motor švýcarské výroby Saurer-Arbon ST1 o výkonu 125 koní propůjčoval vozidlu rychlost až 45km/h. Rozdílá byla také výzbroj, tu tvořil 24mm poloautomatický kanón 24 mm Pzw-Kan 38 s rychlostí střelby až 40 ran za minutu, ten byl na vzdálenost 200 metrů schopný prorazit pancíř o tloušťce 40 mm. Kromě kanónu byl tank vyzbrojen dvěma 8mm kulomety Maxim M.38. Tank vydržel ve výzbroji dlouho a vyřazen byl až v 60. letech.

Existovala i varianta pro Litvu pod označením LLT, ten měl být vyzbrojen 20mm kanónem Oerlikon a dvěma kulomety Maxim. Jednalo se v podstatě o variantu LTH jen s odlišným kanónem. Objednávka 21 jednotek byla připravena v červenci 1940, ale kvůli okupaci Litvy Sovětským svazem se objednávka zrušila. O tanky projevilo zájem Slovensko a tak je v srpnu 1940 odkoupilo, ale již se standardní výzbrojí, tedy kanónem ráže 37 mm.

Foto: Tank LTP určený pro Peru | Wikimedia Commons / Public domain

Na základě exportovaných tanků TNH, LTP a LTH vytvořila ČKD lehký tank LT vz. 38, který byl sice formálně v roce 1938 zařazen do výzbroje, ovšem k jednotkám se již nestačil dostat. V ozbrojených silách nacistického Německa dostal LT vz. 38 označení Pz.Kpfw 38(t). V letech 1939–1942 Továrny firmy ČKD, která byla přejmenována na BMM (Böhmisch Mahrische Maschinenfabrik), vyrobily 1414 tanků v celkem sedmi verzích, přičemž čtyři byly lehké Pz.Kpfw 38(t) Ausf. A až D a tři těžké, to byly série Pz.Kpfw 38(t) Ausf. E až F. 

Foto: Švýcarský LTH byl vyzbrojen automatickým kanónem ráže 24 mm | Wikimedia Commons / Public domain

Standardní verze tanku vážila 9.5 tuny a poháněl ho motor Praga EPA o výkonu 125 koní, s ním tank dosahoval rychlosti 45 km/h. Hlavní výzbroj tvořil kanón Škoda 37 mm A7 a doplňkovou výzbroj dva kulomety vz. 37. Čelní pancíř měl tloušťku 25 mm a boční 15 mm. Po okupaci Němci provedli stejné úpravy jako u LT vz. 35, i zde byl snížen počet vezené munice ze 72 na 54 nábojů pro kanón a díky tomu byl k posádce přidán další člen-nabíječ. První těžkou verzí se stal  Pz.Kpfw 38(t) Ausf. E, ten měl čelní pancíř dvojnásobný, tedy 50 mm a boční 30 mm, bojová hmotnost tedy vzrostla na 10,14 t.

Existovala i varianta Pz.Kpfw 38(t) Ausf.S  určená pro Švédsko v počtu 90 kusů. Němci tuto sérii rekvírovali a jako kompenzaci předali Švédům výrobní dokumentaci k tankům, kdy se poté tanky vyráběly ve švédsku pod názvem Stridsvagn m/41. Podvozek tanku byl využíván i v celé řadě dalších obrněných vozidel, o těch ale tento článek není, těmto vozidlům jsme se věnovali již dříve.

Tanky LT vz. 38 zůstaly v aktivní službě až do roku 1942, kdy byly pro svůj slabý pancíř a nedostatečnou výzbroj staženy z frontových bojů a přestavěny na muniční tanky, dělostřelecké tahače, či jiné bojové stroje, jako byly samohybné houfnice, či protiletadlová vozidla. Odstraněné věže ještě našly užití v těžkém opevnění a to jak v západní, tak i východní Evropě, ale také v Dánsku, Itálii či Norsku.

Zdroj: Topwar