Problém s přepravou nepojízdných tanků a dalších těžkých vozidel poznala většina armád. Potíže se přitom během 30. let zvětšovaly s tím, jak narůstala hmotnost středních tanků. Američané řešili otázku, jak přepravit střední tanky M3 Lee a M4 Sherman, případně připravovaný těžký tank M26 Pershing. Prvním impulzem pro zahájení vývoje vlastního těžkého tahače se staly neblahé zkušenosti Britů z bojů v severní Africe, kde nejeden cenný obrněnec zůstal bezmocně opuštěn a ponechán svému osudu.

Foto: Tankový transportér M25 s tankem M4 Sherman | Wikimedia Commons / Public domain

Američtí pozorovatelé, přidělení k britským jednotkám v Egyptě a Libyi, vysílali do Spojených států poplašné zprávy o průběhu operací obrněných sil. Na jejich základě velení americké armády v červenci 1941 schválilo zahájení vývoje speciálního vozidla. Konstruktéři vycházeli ze zkušeností s provozem nákladních automobilů a silničních tahačů, a proto vůz pojali jako kolový se třemi hnacími nápravami. Na základě odborných diskuzí bylo v říjnu sepsáno memorandum pro generála Barnese, zástupce náčelníka pro průmyslovou výrobu a vývoj, v němž byly formulovány základní požadavky na nové vozidlo. Těžký stroj měl nést lehké pancéřování, které by chránilo osádku proti palbě ručních zbraní. Výkonný tahač měl být zároveň i vyprošťovacím vozidlem.

Psali jsme:Legendární americké bombardéry B-52 by měly díky modernizacím sloužit až sto let

Hlavní požadavky hovořily o schopnosti přepravovat lehké a střední tanky, rychlosti 56 km/h, hmotnosti 21 tun a kolové koncepci s možností připojení návěsu. Výzbroj měl tvořit kulomet M2 ráže 12,7 mm. Velký komplet byl označován jako Heavy Wrecker T3, tahač sám Traktor Truck T13 a návěs Trailer T28. Vývojem byla pověřena firma Fruehauf Copany z Detroitu. Její konstrukci později upravili u firmy Pacifik Car and Foundry Company. Úpravy byly zaměřeny zejména na technologická zjednodušení a usnadnění masové produkce vozidel. Obě firmy pak při výrobě spolupracovaly, tahač byl vyráběn v Rentonu (stát Washington) a návěsy v Detroitu. První prototyp T13 spolu s přívěsem T28 byly přepraveny lodí na polygon Camp Young v Californii, kde následně probíhaly provozní zkoušky.

Ty vyzněly pro mohutné vozidlo příznivě. Stroj se vyznačoval slušnou průchodností terénem i dobrou stabilitou. Předsériový tahač byl připraven ke zkouškám koncem srpna 1942. Počáteční fáze náročného testovacího programu ukázala ale i některé nedostatky. Došlo např. k poškození ramen přední nápravy, která bylo nutno zesílit. Uchycení předních kol bylo poškozeno už po měsíci provozu. Po odstranění závad byl typ přijat do výzbroje a schválena jeho sériová výroba. 4. ledna 1943 byla podepsána výroba tahačů pod označením M26. V květnu bylo smontováno prvních sedm exemplářů. Podvozek vozidla sestával z přední řiditelné nápravy a dvou zadních, osazených zdvojenými koly s pneumatickými brzdami. Všechny nápravy byly poháněné a byly odpérovány listovými pružinami. Motor uložený v přední části, vyráběla firma Hall Scott pod typovým označením Model 440. Jednalo se o benzinový 6válec chlazený vodou o výkonu 240 koní. Na silnici dosahoval M26 celkem slušné rychlosti 45 km/h.

Nad motorovým prostorem se v přední části stroje tyčila rozměrná svařovaná kabina. Na rozdíl od řady jiných tahačů byla pancéřovaná (měla odolat ostřelování zbraněmi do ráže 9 mm a střepinám). Vpředu a po stranách měla rozměrná okna, v boji se přiklápěla ocelovými kryty. Řidič ovládal vozidlo z levé přední části. Napravo od řidiče měl sedačku velitel, disponující i malou deskou mapového stolku. Na stěnách před a vedle něj byl umístěn dalekohled, lékárnička a brašnička s potravinami a vodou. Za těmito dvěma muži se nacházely další dvě řady sedadel, na nichž měl místo zbytek šestičlenné osádky. Výzbroj vozidla představoval velkorážový kulomet M2 ráže 12,7 mm + osobní zbraně osádky. Kulomet se umisťoval na oběžný kruh na pravé straně stropního dílu.

M26 v sobě vhodným způsobem kombinoval kapacitu těžkého tahače s vyprošťovacím a opravárenským vozidlem. Proto byl vybaven řadou doplňkových zařízení. Pod přídí byl instalován bubnový naviják, ovládaný z kabiny, o tahu 15 855 kg. Další dva navijáky umístili konstruktéři za kabinu, ty dosahovaly tahu až 27 180 kg. Všechny navijáky pracovaly na hydraulickém principu. Platforma za kabinou nesla i sklopnou konstrukci, přes kterou se táhlo ocelové lano z navijáku. Na konstrukci se mohl zavěsit i hák nebo kladka s řetězy, ta pak sloužila jako manipulační jeřáb. Na boku neslo vozidlo také dvě velké tlakové lahve, jednu s kyslíkem, duhou s acetylénem pro svářecí soupravu. Součástí kompletu byl vedle tahače M26 i těžký návěs M15, existující ve třech verzích s různou nosností.

Psali jsme:Rusové vyvíjejí novou taženou houfnici

Sériová výroba vozidel M26 trvající v průběhu let 1943 až 1945 dala celkem 1 372 strojů (včetně verzí M26A1 a M26A2). Podle tabulkových stavů mělo být každé obrněné divizi přiděleno 9 tahačů. Mimo základní varianty, byla dále vyráběna vozidla ve verzi M26A1, která se lišila především tvarem kabiny. Ta byla u této modifikace nepancéřovaná, její horní část dokonce tvořil pouze rám, přes který se v případě nepřízně počasí přetahovala nepromokavá plachta. Důvodem jejího vzniku byla snaha snížit hmotnost i výrobní náklady. M26A1 se používal především v týlu a v oblastech zcela mimo dosahu fronty. V menším množství vznikla ještě verze označovaná M26A2, lišící se detaily, především přechodem z dosud používaného napětí 12V na 24V.

M26, jenž dostal bojové jméno Dragon Wagon, patřil mezi méně populární, svou spolehlivou službou však velmi důležité stroje a bezesporu se významnou měrou podílel na americkém válečném úsilí. Díky posádkám těchto kolosů se podařilo zachránit množství poškozené techniky. Tahače však také sloužily i při polních opravách a při dalších pracích. Spolehlivé, leč provozně nákladné stroje nevydržely ve výzbroji příliš dlouhou dobu. Koncem 40. let začalo jejich postupné vyřazování, z výzbroje zmizely do poloviny 50. let. Několik strojů se zúčastnilo války na korejském poloostrově. V USA poté několik vozidel převzala NASA, která je používala k přepravě komponentů kosmických raket a dalšího materiálu. Množství vozidel M26 převzala po skončení války armáda Francie, které je nasadila v Indočíně a v Alžírsku. Dále bychom těžké tahače našli v Rakousku, kde byly používány hlavně k přepravě tanků M47. Několik kusů se dostalo i do Izraele, jehož armáda je využívala až do 70. let.

Zdroj: britannica