Portugalsko, pod autoritativním režimem premiéra Antónia de Oliveira Salazar, si po celou druhou světovou válku zachovalo neutralitu. Působila zde i součinnost se sousedním frankistickým Španělskem, byť na neutralitu toho (jak se ukázalo hned po skončení konfliktu v roce 1945) mohlo být vítěznými mocnostmi nahlíženo v poněkud problematičtějším světle. Přes jisté sympatie lisabonského vedení k Německu a Itálii, či kontakty, udržované s nacistickým Německem v době jeho nadvlády nad většinou Evropy, Portugalsko na druhou stranu už v srpnu 1943 přenechalo své letecké základny na Azorských ostrovech k dispozici silám Velké Británie a později, v listopadu 1944, i USA.

Jakkoliv se nám může podsunout obraz Portugalska jako nepříliš velké a zaostávající země na periferii Evropy, to ale samozřejmě dosud vládlo nad svou starou koloniální říší, jejíž jednotlivé části se rozkládaly od západní Afriky až po asijsko-pacifický prostor – a právě v tomto jmenovaném prostoru bylo neutrální Portugalsko bezprostředně konfrontováno se souvislostmi s expanzí císařského Japonska, tj. další z mocností Osy. Konkrétně se jednalo jednak o malou, hustě zalidněnou enklávu Macao na jižním pobřeží Číny a jednak o východní část ostrova Timor na jihovýchodě sundského (indonéského) souostroví. Počátky portugalské přítomnosti na obou územích sahaly do 16. století.

Foto: Mapky, zobrazující jednak polohu Macaa v rámci Číny a jednak Východního Timoru v rámci asijsko-pacifického prostoru (narýsované státní hranice odpovídají současnému stavu). Za druhé světové války se rovněž obě nevelké kolonie neutrálního portugalského „Nového státu“ ocitly v prostoru, jenž byl Japonci označován jako „východoasijská sféra společné prosperity“, tj. v prostoru jejich expanze. Druhá z map zároveň umožňuje pochopit, jaká důležitost pro vlastní bezpečnost byla v takovém kontextu přikládána ostrovu Timor od samého počátku v Austrálii (a ostatně, japonský útok na Timor se časově v podstatě shodoval s prvním japonským náletem na australský přístavní Darwin). | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:První britské nálety na Německo byly katastrofálně neúčinné. RAF se však poučila

Ovlivněna situace Macaa již dopady čínsko-japonské války od roku 1937, mezi říjnem 1938 a dubnem 1940 kontrolovali Portugalci trojici čínských příbřežních ostrovů, přiléhajících k jejich kolonii. Tam však byli následně nuceni ustoupit Japoncům a silám s nimi spolupracující čínské Wang Ťing-wejovy vlády. Situace se pak nutně zkomplikovala v době po japonském útoku na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941, a tak počátku války Japonska s USA i Velkou Británií. Po japonském dobytí Brity drženého a blízkého (a ve srovnání s Macaem mnohem většího) Hongkongu v prosinci 1941 prudce narostl počet válečných utečenců v drobné portugalské kolonii, kde za zhruba 2 až 3 roky počet pobývajících osob vystoupl z 200 tisíc na okolo 700 tisíc. Zatímco ke starostem správy v čele s Gabrielem Mauríciem Teixeirou (portugalský guvernér v letech 1940–46) patřilo mj. zajištění nejzákladnějších životních potřeb pro tak vysoký počet lidí, ta se také, tváří v tvář expanzivní japonské moci v okolí, snažila vycházet Japoncům vstříc, s přesvědčením, že tak zažehná hrozbu jejich invaze. Pod japonskou kontrolou se ocitl přísun zboží a osob do kolonie; a třebaže Japonsko na jednu stranu v podstatě respektovalo Macao jako kolonii neutrálního státu, na stranu druhou už pozice jeho zdejšího konzula, jenž se změnil fakticky v poradce portugalského guvernéra, naznačovala jistou formu protektorátu. Ostatně, v období mezi prosincem 1941 a srpnem 1945, tj. do oznámení o kapitulaci Japonska, na území Macaa několikrát vstoupili i japonští vojáci. Macao plně zapadalo do sféry japonské hegemonie. Naproti tomu, jeho potenciál zásobiště pro japonskou stranu vytvořil předpoklad, aby se i ono stalo terčem spojeneckých útoků. Takovým bylo bombardování hangáru Námořně-leteckého střediska, skladiště leteckého benzínu, jež realizovaly letouny z americké letadlové lodi USS Enterprise 16. ledna 1945, či další vzdušné útoky v únoru a červnu 1945.

Portugalsko a boj o Timor

Ještě mnohem výrazněji však události tzv. pacifické války poznamenaly mnohem jižněji položenou portugalskou kolonii, východní polovinu Timoru. Rozhodující zde přitom byl už výchozí geopolitický a geostrategický kontext. Východní Timor vlastně spadal do prostoru Nizozemské Východní Indie (posléze Indonésie), jejíž součástí byla i západní část ostrova Timor, tj. rozlehlého koloniálního území podřízeného Nizozemí, které se samo od května 1940 nacházelo pod německou okupací. Dalším faktorem byla blízkost Austrálie, jednoho ze států britského Commonwealthu. Již v dlouhých měsících před prosincem 1941 pociťovaná hrozba ze strany Japonska, jehož zájmy se právě k Nizozemské Východní Indii upínaly, vedla Austrálii k tendenci, prostřednictvím Velké Británie, vytvořit obranný blok s Nizozemím a Portugalskem. To zase mařil mj. i diplomatický vliv Japonska směrem k Portugalsku.

Přesto, jen několik dní po útoku na Pearl Harbor (kdy se ve válce s Japonskem ocitla též Austrálie, jakož i Němci obsazené Nizozemí) byli Australané schopni vyslat dva prapory s několika podpůrnými oddíly jednak na ostrov Ambon v jižní části souostroví Moluk a jednak do Kupangu, centra západní části Timoru. Ve druhém případě se jednalo o nevelkou tzv. Sparrow Force („Vrabčí sílu“), posílivší zde asi tisícovku nizozemských vojáků. Patřila k ní i eskadra původem amerických lehkých bombardérů Lockheed Hudson z řad australského letectva (Royal Australian Air Force, RAAF) a baterie pobřežního dělostřelectva.

Foto: Jeden z australských vojáků (patrně seržant William Ernest Tomasetti) v horách Portugalského Timoru, prosinec 1942 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak malí hrdinové umírali za vlast - smrt jedenáctiletého Wojciecha Zalewskiho

Část této síly se také následně, 17. prosince 1941, stala nástrojem invaze do portugalské části ostrova, vysvětlované jako její zajištění vůči bezprostřední hrozbě dalšího postupu japonské agrese a učiněné bez souhlasu portugalské strany. Ve východní části Timoru, kde se nacházelo jen nevelké množství portugalské správě podřízených příslušníků ozbrojených sil, se tehdy vylodila 250členná australská 2/2. Nezávislá rota (Independent Company) a asi 260 Nizozemců (resp. zpravidla indonéských vojáků, vedených nizozemskými důstojníky). Zatímco Nizozemci vzali pod kontrolu Dili, centrum kolonie na severním pobřeží ostrova, Australané obsadili blízké letiště Comoro. Portugalský guvernér Abreu Ferreira de Carvalho se v dané situaci sám vydal invazním silám jako válečný zajatec a uzavřel se ve své rezidenci – a salazaristické vedení v Lisabonu reagovalo na australsko-nizozemskou akci ve vlastní odlehlé kolonii protestem. Portugalsko se rozhodlo vyslat na ostrov vlastní dostatečnou vojenskou sílu, jež by neutralitu své kolonie dokázala sama garantovat. V lednu 1942 vyplulo z mozambického Lourença Marques (dnešního Maputa) směrem k Timoru asi tisíc portugalských vojáků.

Ovšem ještě krátce předtím, než by ti stihli na ostrov dorazit, se skutečně rovněž portugalská kolonie, a zjevně právě kvůli australské vojenské přítomnosti, stala cílem japonského útoku na Timor v noci z 19. února 1942. K tomu, soustředěnému především na Kupang, došlo v rámci japonského postupu v Nizozemské Východní Indii, a jeho intenzita překvapila, navzdory vlastním předchozím opatřením, i Australany. Na ostrově se vylodily oddíly japonské 38. pěší skupiny pod velením generálmajora Takea Ita, mající za sebou právě boje s Australany na Ambonu. I v portugalské části ostrova (kde se zatím, mimochodem, australská 2/2. rota potýkala s vážným problémem malárie) přitom Japonci bombardovali Dili, zabrané poté možná 4 tisíci japonskými pěšáky. Jen za limitovaného odporu se odtud stáhli Nizozemci, jakož do hornatého vnitrozemí ustoupila i australská rota, poté, co zničila letiště Comoro. Portugalští vojáci, připlouvající z Mozambiku, se obrátili k britskému Cejlonu (a odtud pak k portugalským koloniím v Indii, s centrem v Goi); a portugalská strana zahájila diplomatická jednání v Tokiu, s cílem dosáhnout slibu, že se Japonci z její části Timoru stáhnou, až tak učiní i australsko-nizozemské jednotky.

Foto: Z prosince 1942 pochází rovněž tento snímek, zachycující zajaté timorské příslušníky projaponských „Černých kolon“, vedené timorskými válečníky, bojujícími na straně Australanů. | Wikimedia Commons / Public domain

Spojenecké oddíly v Kupangu kapitulovaly 23. února. Přitom se asi 140 vojákům z 2/40. praporu (jádra australské Sparrow Force) a jistému počtu nizozemských vojáků podařilo uniknout z obklíčení. Část z nich byla domorodými obyvateli Západního Timoru, nakloněnými kolaboraci s Japonci, předána do japonského zajetí, ale zbytek se v březnu 1942 spojil s 2/2. rotou v portugalské kolonii. Ta se, při zachování neutrality samotné portugalské správy, měla změnit v dějiště střetů, když australští a nizozemští vojáci, zpočátku odříznutí od kontaktů s ostatním světem, přistoupili k formě partyzánské války proti mnohem početnějším Japoncům, jež kontrolovali (kromě západní poloviny ostrova) Dili. Zcela zásadní úlohu zde sehrála logistická podpora z řad místního obyvatelstva, poskytujícího spojeneckým vojákům potraviny a přístřeší, pečujícího o vojáky postižené malárií či jinými tropickými nemocemi, pomáhajícího jim s orientací a přepravou, nebo např. kladením léček. 19. dubna 1942 se Australanům (jejich počet na Timoru k následujícímu měsíci je uváděn na asi 300) podařilo navázat bezdrátové spojení s vlastí, odkud pak začali být zásobováni leteckými shozy. 27. května zahájilo australské námořnictvo jejich pravidelné námořní zásobování ze severoaustralského Darwinu.

Zhruba v téže době Japonci, argumentující obrannými potřebami, uzavřeli stanici, zajišťující radiové spojení Portugalského Timoru s Lisabonem. V srpnu 1942, disponující asi desetinásobnou přesilou vůči Australanům a Nizozemcům, zahájili rozsáhlejší ofenzívu, vedenou z Dili. Důležitá role přitom v jejich řadách připadla na nepravidelné oddíly, tzv. „Černé kolony“, složené z indonéských, předtím pod nizozemskou správou žijících etnik (Javánců, ale třeba i obyvatel západní části Timoru), a k nimž se přiřadili i někteří z místních domorodců, nespokojených s portugalskou vládou. Ostatně, vsázky na nespokojenost s portugalskou koloniální správou, tak jako i na nejednotu mezi původním obyvatelstvem ostrova austronéského či papuánského původu, nebo kupř. na antibělošskou propagandu ve vztahu k odporujícím Australanům, patřily též k charakteristikám japonské okupace. Japonský postup provázel teror vůči domorodcům za jejich podporu guerillovému boji, řízenému Australany, a bombardování některých lokalit.

Australané v září 1942 zase přikročili k přímému vyzbrojování sobě nakloněného obyvatelstva, v důsledku čehož se, vzhledem k přítomnosti Timořanů na japonské straně, vlastně oživovala i stará místní kmenová nepřátelství. Pokud se Japonci a příslušníci „Černých kolon“ střetávali i s odporem domorodého obyvatelstva, otevřeně loajálního portugalské metropoli (a to asi též přispívalo k japonskému pohledu na portugalského guvernéra jako toho, kdo porušuje neutralitu), na druhé straně Timořané v japonských řadách ventilovali své postoje třeba 1. října 1942 zavražděním 9 Portugalců v Alieu jižně od Dili. Na bázi dohody guvernéra s japonským velením byla později zřízena zvláštní zóna v severní části kolonie, kam mělo být evakuováno, pod ochranu přítomných nepatrných portugalských sil, obyvatelstvo, chtělo-li se vyhnout oblastem bojových operací. Tam se uchýlila i velká část etnických Portugalců na ostrově.

V září 1942, za japonského postupu z Dili, byla rovněž 2/2. rota posílena 2/4. rotou, čímž počet Australanů na ostrově dosáhl asi 700 – i když s tím byla spojena též zkáza lodi HMAS Voyager, jež při vylodění vojáků dotyčné roty spolu se zásobami na pláži Betano 23. září najela na mělčinu a byla zničena japonským leteckým útokem. V listopadu 1942 povzbudily protijaponský odpor na Timoru útoky australského, ale i amerického letectva (USAAF) na japonské pozemní pozice i loďstvo. 1. prosince 1942 byla zase pod japonskými leteckými údery potopena australská loď HMAS Armidale, pokoušející se posílit své krajany na Timoru oddílem nizozemských vojáků.

Následně se Australané rozhodli z Timoru stáhnout. 2/2. rota opustila ostrov v prosinci 1942, poté, co sama zařídila evakuaci asi 190 nizozemských vojáků a 150 Portugalců do Austrálie. 2/4. rota byla stažena v noci z 9. na 10. leden 1943, a zbývajících několik australských vojenských specialistů do konce února 1943. V dalším období se Austrálie omezila jen na vysílání průzkumných komand tzv. Speciální jednotky „Z“ a jí vycvičených Timořanů, ale když Japonci zadrželi první z těchto skupin a dešifrovali Australany užívané kódy, byly další obdobné akce na Timoru odsouzeny k nezdaru.

Ve stavu, kdy nadále přetrvával ozbrojený odpor domorodců, vyjadřujících loajalitu Portugalsku, plné kontroly nad Východním Timorem dosáhli Japonci až ke sklonku roku 1943. Mezi domorodými Timořany, oddanými koloniální metropoli a popravenými v japonském zajetí, jsou připomínány např. případy náčelníků (régulos), obecně známých jako Dom Aleixo a Dom Jerónimo. Jiným případem byl portugalský voják a předtím představitel koloniální administrativy, poručík Manuel de Jesus Pires. Ten v únoru 1943 opustil Timor s několika dalšími Portugalci a Timořany na americké ponorce, aby se z Austrálie mj. písemně obracel na spojenecké představitele a také na portugalského premiéra Salazara s žádostí o osvobození Timoru od japonské okupace, příp. se zasazoval o evakuaci Portugalců i Timořanů z ostrova (mimochodem, Salazar zavrhoval myšlenku evakuace Portugalců, v zájmu udržení kolonie v portugalském područí i po skončení války). Poté, co se v červenci 1943 Pires, spolupracující s Australany, vrátil s dalšími 3 Portugalci na Timor, v září téhož roku padl, zraněn, do rukou japonských vojáků; a v japonském zajetí později zemřel.

Mezitím nedosáhl naplnění požadavek Portugalska na obnovení radiového spojení Timoru s Lisabonem, i když Japonci povolili příjezd portugalského inspektora z Macaa, jenž by prozkoumal události v kolonii od jejich invaze a současně postoje guvernéra, Japonci nahlíženého za problematického. Delegát, dorazivší na ostrov v březnu 1944, mohl konstatovat, že účast místních domorodců i Portugalců na Spojenci zinscenovaném či podporovaném ozbrojeném odboji byla spontánní záležitostí jejich vlastního rozhodnutí, bez napojení na hlavního koloniálního administrátora.

Foto: Aleixo Corte-Real, zvaný často prostě jako Dom Aleixo, jeden z timorských domorodých náčelníků (tzv. régulos), snímek z roku 1940. Zúčastnil se protijaponského odboje na Portugalském Timoru, a v roce 1943 byl Japonci zastřelen i se svou rodinou. Stal se jakýmsi symbolem loajality domorodého obyvatelstva Portugalského Timoru vůči koloniální metropoli (jako hlavní příčina jeho zajetí a popravy je doslova uváděno, že „odmítl vydat portugalskou vlajku“), která sama vzhledem ke své neutralitě zaujala vůči tehdejšímu dění v kolonii, alespoň z vojenského hlediska, vlastně pasivní postoj. | Wikimedia Commons / Public domain

Z pohledu Spojenců skončil boj o Timor v podstatě už australským stažením počátkem roku 1943. Nicméně, v Austrálii byl význam tohoto jinak možná spíše marginálního bojiště nedaleko vlastních břehů shledáván v důkazu možnosti reálného prosazení guerillové taktiky proti japonské okupaci, a v tom, při obavách z dalšího postupu nepřítele, že japonské síly, vázané na Timoru, nemohly být nasazeny na též ne tak vzdálené Nové Guineji. Nakonec, i nad Timorem přetrvala japonská nadvláda až do kapitulace Japonska v srpnu 1945. Je uváděno, že v řadách dvou australských rot na Portugalském Timoru v letech 1942/43 zemřelo asi 40 mužů, a z nich jen 10 přímo v boji. Počet Japonců, jež v těchto bojích přišli o život, se odhaduje na mnoho set. Válečné operace a vývoj s nimi provázaný měly ale značný dopad především na samotné východotimorské obyvatelstvo. Je odhadováno, že si vyžádaly životy 40 tisíc až 70 tisíc obyvatel, možná více než 10 % místní populace.

Východní Timor a Macao po roce 1945

Zatímco USA po protestu portugalské vlády z roku 1950 (tj. mimochodem už doby, kdy Portugalsko pojilo s USA členství v NATO) vyplatily odškodné za nálety, podniknuté v roce 1945 na Macao, může stát za povšimnutí, že Portugalsko nepožadovalo náhrady za válečnou devastaci Timoru po Japonsku (jistě, asi se i mohlo nabízet, co japonskému vpádu z února 1942 předcházelo). Přesto mohla být od roku 1945 nápadná nejobecnější loajalita obyvatelstva Portugalského Timoru ke koloniální metropoli, v předešlých letech k dění v kolonii vlastně poměrně pasivní – a to bez ohledu na existující nálady, jichž předtím využívali Japonci, anebo příp. naopak mohly být i motivem přilnutí k Australanům, s představou, že ti v budoucnu podpoří osamostatnění východní části ostrova. To kontrastovalo s celkovou situací v sousední Nizozemské Východní Indii, západní polovinu Timoru z toho nevyjímaje, kde se již s faktickou válečnou porážkou Japonska v srpnu 1945 dospělo k vyhlášení nezávislé Republiky Indonésie, v čemž přední iniciativu sehrál Ahmed Sukarno (dříve léta vězněný Nizozemci a poté spolupracují s Japonci) – a což se dále neobešlo bez konfliktu s Nizozemci.

Jak Macao, tak Východní Timor zůstávaly koloniemi, resp. zámořskými provinciemi salazaristického Portugalska ještě desítky let po druhé světové válce – jakkoliv se jednalo o poměrně drobná území (v Macau na asi 16 čtv. km žilo v roce 1954 asi 200 tisíc obyvatel, a na Portugalském Timoru, o rozloze necelých 15 tisíc čtv. km, se k roku 1955 odhadovalo 478 tisíc obyvatel). V průběhu druhé poloviny 20. století však ani staré portugalské koloniální impérium neuniklo svému zániku. V případě držav na západě Indie to potvrdila už indická invaze do těchto kolonií v prosinci 1961. A po pádu postsalazaristického režimu v Lisabonu v dubnu 1974, kdy byl zahájen proces dekolonizace portugalských kolonií v Africe, došlo ke sklonku roku 1975 také k vyhlášení nezávislosti na Východním Timoru. Záhy byl ale tento stát, v souladu s postoji části domácích politických sil, vojensky obsazen a anektován Indonésií. To vedlo k dlouholetému konfliktu, jenž si vyžádal opět obrovské oběti mezi místním obyvatelstvem, tentokrát v počtu možná až 200 tisíc, a jenž byl vyřešen až k závěru roku 1999 pod patronátem OSN. Přitom stále na Portugalsku, OSN uznaném jako „poslední správce území“, spočívala klíčová diplomatická role; a v čele mezinárodních vojenských sil, vyslaných na Východní Timor v září 1999, stála Austrálie. Proces přechodu Východního Timoru k definitivní nezávislosti byl dovršen v roce 2002.

Zároveň, do prosince 1999 byl dovršen přechod Macaa pod svrchovanost Čínské lidové republiky, víceméně analogicky k případu britského Hongkongu o asi dva roky dříve. Samozřejmě, celková mezinárodněpolitická konstelace byla již zcela odlišná od dob před a během druhé světové války, která ve svých důsledcích tak otřásla koloniálními impérii jiných západoevropských států v jihovýchodní Asii – a mnohem většími a významnějšími než zde bylo to zbývající portugalské.

Zdroj: britannica; Connely, S. (2023): Australia and Portuguese Timor. World War II; Fighting in Timor, 1942. Australian War Memorial