Pro dnešní svět je typické, že vedle klasických velmocí (USA, Rusko, Čína a další) v něm existuje i celá řada dalších geopolitických hráčů – států, které sice nejsou velmocemi, ani regionálními mocnostmi, ale přesto mají na světové dění výrazný vliv. Leckdy tyto státy přitom pro takovou politiku nemají dostatečné dispozice, ať již v podobě velkého počtu obyvatel či patřičně silné ekonomiky. Přesto tyto státy takovou globální politiku vedou, protože se naučily dělat politiku nad své poměry, a své nedostatky zakrývají vyšší asertivitou. Jedním z takových států je dnešní Venezuela.

Foto: Madurovská Venezuela – geopolitický hráč s četnými slabinami  | Wikimedia Commons / Public domain

Historie Venezuely

Dějiny moderní Venezuely jsou spjaté především se jménem velkého revolucionáře Simóna Bolívara (1783-1830). Jeho ambice ovšem překračovaly rámec Venezuely, protože Bolívarovým cílem bylo vytvoření tzv. Velké Kolumbie, která by zahrnovala Venezuelu, Kolumbii, Ekvádor a Panamu. Tyto ambice se ale S. Bolívarovi z celé řady důvodů nepodařilo naplnit, a místo toho vznikly samostatné státy. Přesto je myšlenkový odkaz Bolívara stále živý, a to nejen ve Venezuele, ale i v dalších jihoamerických zemích.

Psali jsme:Opomíjená chyba Západu v ukrajinském konfliktu

Další desetiletí Venezuely byly víceméně stabilní. V zemi se sice střídaly civilní vlády s vojenskými režimy, jenže to byl jev, který byl symptomatický prakticky pro všechny jihoamerické státy. Obyvatelé na to byli do jisté míry zvyklí, a mnozí to vnímali spíše jako divadlo.

Prakticky po celou tuto dobu Venezuela realizovala umírněnou zahraniční politiku. Političtí představitelé Venezuely si dobře uvědomovali, že jejich země nemá dostatečné dispozice, a že se nemůže rovnat třem hlavním tradičním jihoamerickým mocnostem, Brazílii, Argentině a Chile. Venezuela si proto do jisté míry žila svým vlastním životem.

I přes tento zdánlivě idylický stav se Venezuela potýkala s celou řadou problémů. Ačkoliv byla Venezuela jedním z největších producentů ropy, na ziscích z její těžby profitovala jen úzká část politických špiček. V zemi byla i nadále rozšířená chudoba, přes oficiální hospodářský růst chudla i střední třída. Vše navíc zhoršovala čím dál rozšířenější korupce.

Nástup Hugo Cháveze

Situaci v zemi změnil až příchod Huga Cháveze (1954-2013). Ten se nejdříve coby důstojník pozemního vojska v roce 1992 pokusil o státní převrat, puč ale skončil neúspěšně. Přesto si i tímto krokem Chávez udělal ve venezuelské společnosti jméno. Tento potenciál Chávez plně využil při své prezidentské kandidatuře v roce 1998. V předvolební kampani se zaměřil především na chudší vrstvy obyvatelstva, kterým slíbil sociální reformy, investice do výstavby bytů a nemocnic. Těmito sliby si Chávez získal jak chudé, tak i poněkud překvapivě střední třídu. Vše navíc umocňovalo jeho nesporné charisma a řečnický talent. A díky tomu i navzdory posměškům některých protivníků v těchto volbách vyhrál.

Psali jsme:Bělorusko na rozcestí

Chávez přitom své ekonomické reformy nejen slíbil, ale také je začal naplňovat. A to především poté, co v roce 1999 prosadil změnu ústavy, která posílila jeho pravomoci. Nejdříve Chávez dal znárodnit firmy produkující ropu. A právě z jejich výnosů chtěl realizovat své velkolepé plány. Chávezovi přitom výrazně nahrávaly i vnější okolnosti. V tomto období totiž začaly strmě růst světové ceny ropy. To pro Venezuelu coby jednoho z největších světových producentů ropy znamenalo další miliardy do státního rozpočtu. Tyto obrovské částky pomohly nastartovat sociální reformy, byly vytvořeny i různé podpůrné programy, které byly zaměřeny především na nejchudší vrstvy obyvatelstva. Zdaleka ne všechny se ale podařilo naplnit, a mnohé z těchto prostředků byly zbytečně promrhány.

 Důležitá, a do značné míry klíčová byla změna zahraniční politiky. Zatímco dřívější vlády orientovaly zahraniční politiku Venezuely na USA, Chávez, i třeba proto, aby se odlišil od předchozích vlád, zvolil kurs přesně opačný. Začal všemožně kritizovat USA a jejich zahraniční politiku, přičemž jeho rétorika nápadně připomínala argumentaci někdejšího Sovětského svazu. Chávez se ostře vymezil i proti liberalismu a globalizaci. Své vize pak popsal jako „moderní socialismus pro 21 století“.

Díky této politice si Chávez získal celou řadu sympatizantů v rámci levice prakticky po celém světě. Co je důležité, jeho příklad začali napodobovat i další jihoameričtí politici, jako např. bolivijský prezident E. Morales či ekvádorský prezident R. Correa. V Jižní Americe tak začal vznikat celý pás levicově a protiamericky orientovaných států, nápadně podobný někdejší Bolívarově Velké Kolumbii. Chávez si tak splnil svůj někdejší sen – napodobit Bolívara a naplnit jeho odkaz.

V této zahraniční politice ale šel Chávez mnohem dál, a v důsledku svého antiamerikanismu udělal cokoliv, co by mohlo dál naštvat USA. Typickým výrazem této politiky bylo to, že Chávez navázal přátelské vztahy s komunistickou Kubou, kde tehdy stále ještě vládl F. Castro. Díky vysokým ropným příjmům dokonce Venezuela začala dotovat krachující kubánskou ekonomiku. S Kubou, Ekvádorem a Nikaraguou pak Venezuela vytvořila sdružení ALBA; pakt, jehož jedinou ideou byl antiamerikanismus. Není divu, že na to USA reagovaly velmi ostře.

Důležité je, že i v této oblasti Chávezovi hrály do karet vnější okolnosti. Přibližně ve stejné době se totiž stal v Rusku prezidentem V. Putin. A jelikož i Rusku stejně jako Venezuele prospěly vysoké ceny ropy, mohl V. Putin stabilizovat stát, a posílit ekonomiku. V. Putin se také snažil posílit mezinárodně politické postavení Ruska, a navázal na politiku někdejšího Sovětského svazu tím, že začal realizovat politiku nepřátelskou vůči USA. Oba státy tak měly společné zájmy. Chávez navázal úzké vztahy s V. Putinem, Venezuela a Rusko začaly úzce spolupracovat. Obdobně ale Venezuela spolupracovala i s dalším protiamericky orientovaným státem – islámským Íránem. Právě díky této politice přátelství s Ruskem a Íránem a celou plejádou levicových následovníků v Jižní Americe hrála Venezuela roli takřka světové mocnosti.

Zajímavým výrazem této nové politiky Cháveze byla i vojenská politika. Do jeho příchodu k moci byla venezuelská armáda poměrně slabá. Nešlo ani tak o její velikost, ale o její výzbroj, která byla z velké části zastaralá. Tvořily ji zbraně převážně evropské a americké výroby. Zhoršené vztahy s USA navíc omezily bojeschopnost některých amerických zbraňových systémů, např. letounů F-16, které představovaly páteř venezuelského letectva. Chávez si přitom coby bývalý voják byl dobře vědom, že jeho režim potřebuje mít silnou armádu coby mocenskou oporu. Chávez se navíc bál možného amerického zásahu proti jeho režimu. I proto začal Chávez ozbrojené síly posilovat. Je přitom zajímavé, že Chávez šel cestou ani ne tak nějakého masivního navyšování počtů armády, ale cestou akvizicí moderní techniky, a to příznačně v Rusku.

Typickým výrazem této politiky byla akvizice letounů Su-30, které tehdy představovaly jeden z nejvýkonnějších letounů. Venezuela zakoupila celkem 24 těchto letounů, částečně coby náhradu za F-16. Venezuela ale měla zájem i o další dodávky, a to jak letounů Su-30, tak i ještě výkonnějších Su-35. Ruský letecký průmysl napomohl i při transformaci venezuelského vrtulníkového letectva, kdy na místo starších amerických a evropských typů přišly ruské bitevní vrtulníky Mi-35, z dopravních typů pak Mi-8/17 a dokonce i těžké Mi-26. Venezuela měla zájem i o moderní Mi-28. Šlo o akvizice v hodnotě miliard dolarů.

Vzhledem k obavám z možného amerického útoku Venezuela také výrazně posílila protivzdušnou obranu. Opět z Ruska bylo nakoupeno hned několik výkonných systémů, především modernizovaný systém BUK-M2 a starší, ale modernizovaný Pečora-M . Pozemní jednotky dostaly přenosné rakety Igla. Vrcholem těchto akvizicí se stal nákup ruského systému S-300 V. Venezuela tak měla nejsilnější PVO v celé Jižní Americe.

Obdobným procesem přezbrojení prošlo i pozemní vojsko. Venezuela nakoupila osvědčené ruské tanky T-72 v počtu cca 100 ks, přičemž původně mělo být nakoupeno ještě více. Pozemní vojsko získalo rovněž ruská bojová vozidla pěchoty BMP-3 a obrněné transportéry BTR-82. Dělostřelectvo posílila samohybná děla MSTA, ale i raketomety BM-21 a obří BM-30. Právě u pozemního vojska se předpokládalo, že v brzké době kompletně přezbrojí na ruskou vojenskou techniku. Začal být rozvíjen také domácí zbrojní průmysl, jehož významným počinem se stala licenční výroba ruských útočných pušek AK-103.

Výrazně mělo být posíleno také námořnictvo. To bylo na jihoamerické poměry relativně silné, jeho výzbroj ale tvořila starší technika, 6 fregat italské třídy Lupo a dvě německé ponorky U-209 ze sedmdesátých let. I proto Venezuela začala jednat s Ruskem o akvizici jeho tehdy nejmodernějších korvet Stěregušij, které by byly přirozenou náhradou za fregaty Lupo. Výrazně však mělo být posíleno ponorkové loďstvo, protože Venezuela projevila vážný zájem o ruské ponorky typu 636 Kilo (5 ks) a modernější 677 Lada (4 ks). Je zřejmé, že tyto akvizice převyšovaly prostou obměnu starší techniky, a navýšení počtů techniky souviselo i s geopolitickými ambicemi Venezuely. Žádný z těchto velkolepých akvizičních plánů se ale nerealizoval, ve výsledku nebyla zakoupena žádná ruská válečná loď – a místo toho byly zakoupeny velké hlídkové lodě z historicky spřízněného Španělska.

Tyto rozsáhlé akvizice moderní vojenské techniky pochopitelně vyvolaly v sousedních státech znepokojení. A to především v Kolumbii, která je tradičním venezuelským konkurentem v regionu a kde navíc vládly pravicové vlády. Někteří komentátoři dokonce vyjadřovali obavy, že by venezuelské zbrojení mohlo v regionu Jižní Ameriky vyvolat zbrojní závody, podobné námořním zbrojním závodům z počátku 20 století, kdy si zdejší státy pořizovaly velké bitevní lodě jen proto, aby jedna trumfla druhou. Znalci realit Jižní Ameriky ale upozorňovali na to, že takovéto intenzivní zbrojení venezuelská ekonomika i přes injekce ze zisků ropného průmyslu neustojí, a že z toho nakonec nic nebude. A pozdější vývoj ukázal, že měli pravdu. Již za života H. Cháveze se venezuelské ekonomice začaly objevovat vážné problémy. Komplikace se objevily v zestátněném ropném průmyslu, který trpěl nedostatkem investic, ale také odborníků. Ani zisky z prodeje ropy nedokázaly pokrýt všechny potřeby a ambice Venezuely, a to včetně oněch velkolepých akvizic vojenské techniky. Stát nedokázal realizovat všechny své sociální programy, a přitom díky nim se Chávez dostal k moci. Vzhledem k ekonomickým obtížím začala růst také inflace, která problém dál umocňovala, 
a která postihovala právě ty nejchudší, kteří tvořili oporu režimu.

Ještě závažnější problémy se začaly projevovat ve venezuelském veřejném životě. Na protesty obyvatelstva proti rostoucí chudobě režim odpověděl rozsáhlými represemi, mnohem tvrdšími, než k jakým kdy sáhly předchozí pravicové vlády. Právě to bylo pro mnohé původní příznivce Cháveze, především ty ze střední třídy, velkým zklamáním. A to tehdy Venezuelané ještě netušili, že bude ještě hůř.

Pro samotného Cháveze možná bylo jen dobře, že zemřel v roce 2013 v relativně nízkém věku pouhých 59 let. Ještě krátce před svou smrtí věřil, že se situace zlepší, že se mu ji podaří vyřešit lepší organizovaností státní správy. Nedočkal se tedy toho nejhoršího zklamání v podobě poznání, že jím prezentovaný ekonomický model, Chávezův „socialismus pro 21 století“, nefunguje.

Smrt charismatického vůdce byla samozřejmě pro venezuelský režim těžkou ranou. Stejně tak to bylo ranou i pro mnohé následovníky Cháveze v dalších jihoamerických zemích. Skončila éra, kdy v jihoamerických státech vítězili levicoví politici, a místo nich se k moci začali opět dostávat spíše středoví, demokratičtí politici. Ale přesto je odkaz H. Cháveze nejen ve Venezuele, ale i v dalších jihoamerických zemích především mezi chudšími vrstvami obyvatelstva stále živý.

Chávezovská Venezuela bez Cháveze

Co je ovšem pozoruhodné, je to, že přežil i sám venezuelský politický režim. Po smrti Cháveze totiž převzal moc v zemi současný prezident N. Maduro, kandidát Chávezovy socialistické strany PSUV. A svou moc drží stále, a to i přes to, že volby, ve kterých zvítězil, jsou mezinárodními institucemi označovány za zmanipulované. Lze přitom pochybovat, že by N. Maduro někdy v zemi povolil skutečně demokratické volby.

Madurovský režim je ovšem v mnohém jiný než ten systém, který budoval Chávez. Zcela se vytratil někdejší chávezovský entuziasmus, touha přetvořit Venezuelu v moderní prosperující levicový stát, a být příkladem i dalším zemím. Místo toho se současný režim zaměřuje na pouhé udržení moci, a žije tak jen ze své podstaty, přičemž svou legitimitu staví právě na odkazu Cháveze.

Za Madurovy vlády se ekonomický úpadek Venezuely dál prohloubil. Z části za to mohou i dál klesající ceny ropy, které znamenaly obrovské ztráty pro venezuelský státní rozpočet. Jako chybné se ukázalo právě to, že se Venezuela až příliš orientovala jen na ropný průmysl, a ostatní odvětví zanedbávala. Ještě víc ale za to může diletantské řízení státu. Zatímco Chávez dokázal ještě přivést do státní správy odborníky, za N. Madura se na vrcholná místa dostávají již jen nominanti vládní strany, a to i bez jakékoliv odbornosti.

Výsledkem této politiky byl hospodářský pokles a raketově rostoucí inflace, která ožebračila široké vrstvy obyvatelstva. To spolu s čím dál tvrdšími represemi způsobilo, že Venezuelu opustilo obrovské množství lidí, podle některých odhad až 3 miliony, téměř desetina celkového počtu obyvatel! A vše naznačuje tomu, že tento exodus bude i nadále pokračovat. Přesto chávezovský režim pod řízením N. Madura stále žije. A dokonce i nadále je Venezuela významným globálním hráčem.

Je faktem, že venezuelský režim má vzhledem k nižším cenám ropy, ale i poklesu její produkce mnohem méně peněz. Ale přesto je to dost na to, aby to stačilo na pohodlný život politickým elitám, spojeným s osobou N. Madura a socialistickou stranou. Stejně to postačuje i na platy ozbrojeným složkám, které jsou hlavní oporou režimu. Režimu do jisté míry vyhovuje i odchod velké části obyvatelstva. Nemusí těmto lidem platit dávky a důchody, a o to více zůstává představitelům režimu; jak politickým špičkám, tak i níže postaveným řadovým politikům.

Samozřejmě, snížení příjmů se projevilo i na ozbrojených silách. Za své vzaly původní velkolepé plány na přezbrojení armády ruskou, resp. čínskou technikou. Zrušen byl nákup dalších letounů Su-30, Venezuela neměla dost peněz ani na připravenou akvizici lehkých bitevních letounů Jak-130. Zcela byly zrušeny velikášské plány na posílení válečného námořnictva. V posledních 10 letech Venezuela neuskutečnila žádnou výraznější vojenskou akvizici! Přesto má Venezuela díky akvizicím realizovaným ještě za Cháveze dost síly a zbraní na to, aby udržela moc, a aby ubránila režim proti nějakému zásahu zvenčí. A má i dost sil na to, aby mohla vyhrožovat malé sousední Guayaně.

Venezuelský režim navíc dál realizuje aktivní zahraniční politiku. Ta sice nyní tak dynamická jako za Cháveze, přesto má svůj význam. Do jisté míry přitom zahraniční politika Venezuely těží jak ze stylu, tak i kontaktů vytvořených ještě za Cháveze. Venezuela je tak jedním z největších partnerů Ruska. Sice od něj už nemůže kupovat technologie a zbraně, protože na ně nemá peníze, v oblasti politické ale tyto země stále úzce spolupracují, a realizují politiku zaměřenou proti USA. Ruské válečné lodě pravidelně připlouvají na návštěvu Venezuely, jsou pořádána společná vojenská cvičení atd. Někdy tyto provokace působí až úsměvně, ruská agrese na Ukrajině ale naznačuje, že bychom toto nebezpečí měli brát vážně.

Ze stejného důvodu Venezuela spolupracuje i s islamistickým Íránem, ale také se Sýrií, se kterými ji spojuje antiamerikanismus. To, že Venezuela spolupracuje s tak geograficky a kulturně vzdálenými zeměmi působí poněkud absurdně, přesto i to nám ukazuje na globální ambice dnešní Venezuely. Režim navíc i nadále podporuje různé levicové skupiny v jihoamerických zemích. Nemůže jim už poskytnout výraznější finanční pomoc, přesto by bylo chybné tento faktor podceňovat. Venezuelský režim Nicoláse Madura tak i přes ekonomický úpadek země nadále představuje významného globálního hráče. A vzhledem k současné válce na Ukrajině a rostoucí asertivitě Ruska, vzhledem k čím dál ostřejšímu rozporu mezi Západem lze očekávat, že jeho význam bude dál stoupat.

Zdroj: Transparency International Defence & Security