Píše se rok 1244 a rytíři “Řádu bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě” právě utrpěli drtivou porážku od pohanských Prusů. Řád německých rytířů nebyl po porážce schopen bránit křesťanské osadníky, kteří se v oblasti za poslední desetiletí usídlili a pohané neznali slitování. Prusové upalovali kněží, pobíjeli muže a jejich ženy a děti poté prodávali do otroctví. Martin z Golinu se mohl považovat za šťastného, pohané ho nezabili při nějakém starobylém rituálu, ani ho neprodali do otroctví, ale začali ho vychovávat jako jednoho z vlastních. Martin však šťastný nebyl a ke svým věznitelům cítil čirou nenávist.

V době, kdy na jeho vesnici zaútočili Prusové bylo Martinovi něco kolem deseti let, a to mu nejspíše zachránilo život. Prusové pobili jeho rodiče společně se zbytkem dospělých v jeho vesnici a stejně tak zmasakrovali malé děti, které by je zdržovaly při cestě zpět na území, které pohané považovali za své. Několik nešťastníků bylo zabito při rituálech. Prusové měli například ve zvyku zastřelit prvního zajatce lukem a z jeho krve pak věštit, jak dopadne další výprava. Pohané odvedli jen ty, kteří měli cenu pro východní obchodníky s otroky, nebo se mohli využít pro práci na polích. Z Martinovi rodiny přežila nájezd ještě jeho těhotná sestra, ta však nebyla kvůli pokročilému stádiu těhotenství schopna držet se skupinou zajatců krok a tak ji pruský válečník před Martinem podřízl hrdlo. Tehdy si Martin vybral své životní poslání, kterým bylo prolít co možná největší množství pohanské krve.

Foto: Rytíři Řádu mečových bratří a Řádu německých rytířů při útoku na pohany. V roce 1236 byl téměř zničen Řád mečových bratří v bitvě proti kmeni Žemaitijů. Přeživší mečoví bratři se poté sloučili s Řádem německých rytířů vznikl tak nový Livonský řád, který se stal autonomní větví Řádu německých rytířů. | realmofhistory.com

Psali jsme:20. Waffen-Grenadier-Division der SS: Strážní rota během Norimberského tribunálu

Prusové a Litevci byli poslední pohané v Evropě, jejich územím byly hluboké severní lesy chráněné bažinami a drsným klimatem. Pohané samotní žili vcelku jednoduché životy rozdělené mezi primitivní zemědělství a nájezdy na území křesťanů. O zemědělství se starali otroci, ženy a děti, o loupeživé nájezdy se starali muži. Křesťané se nejdříve snažili pohany obrátit mírumilovně, ale jediné čeho dosáhli, byl zvětšující se seznam jmen mučedníků v církevním kalendáři. Nájezdy pohanů na křesťanská území byly silné a odvážné a v polovině 13. století byla nadvláda křesťanů nad Pomořanskem v úpadku i přes přítomnost rytířů mnoha řádů. Včetně Chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu známých jako Templáři, řádu rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě a nebo válečníků španělského řádu calatravských rytířů. V roce 1226 se k ostatním rytířským řádům přidal na žádost mazovského knížete Konráda řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě i ti však byli z počátku neúspěšní.

Německým rytířům trvalo pět let, než nazbírali dostatečnou sílu na to, aby byli schopni vyslat trestnou výpravu, která by zpupné pruské kmeny rozdrtila. Tato trestná výprava nakonec uspěla a rytířům se podařilo osvobodit mnoho křesťanských zajatců, včetně Martina. Martinovi mohlo být patnáct, možná šestnáct let a už tehdy se silou, zuřivostí a uměním se zbraní vyrovnal většině dospělých mužů. Kromě nesporných fyzických předností vynikal i inteligencí. Hovořil plynule jazykem Prusů, polsky a německy. Ihned po osvobození se rytířům nabídl jako zvěd. Řádoví bratři navíc velice rychle zjistili, že je Martin "studnice vědomostí" o jejich protivníkovi a to jako ohledně běžného života pohanů, tak ohledně jejich vojenských postupů. Díky těmto přednostem se z Martina rychle stal "poloviční bratr", bojovník placený řádem bez náboženských povinností rytíře. O další dekádě Martinova života se kronikáři nezmiňují, dá se však předpokládat, že se dále učil řemeslu válečníka ve společnosti německých bratří, podílel se na podrobení pruského kmene Samlanderů a nejspíše se účastnil i pruské křižácké výpravy českého krále Otakara II. Z kronik víme, že Martin žil po roce 1260 v Chełmnu a sloužil tam jako zvěd rytířské posádky města Radzyńě, která chránila hranici proti pohanským nájezdníkům. Tento rok proběhlo druhé povstání Prusů, na které byli sice rytíři lépe připraveni, přesto však ztráceli půdu pod nohama. Za těchto okolností se Martinovy další činy zapsaly do kronik.

Při jedné z průzkumných akcí se Martin společně s jedním zkušeným rytířem dostal hluboko do území Prusů. Postupovali hlouběji a hlouběji do divokého lesa, až se v něm nadobro ztratili. Nakonec narazili na úzkou cestu, kterou se vydali doufaje, že je dovede někam, odkud naleznou cestu zpět do Radzyńě. Po nějaké době se na cestě málem srazili se třemi Prusy. Boj byl krátký, Martin s rytířem v něm rychle zabili dva pohany a třetího vzali do zajetí. Martin, který uměl plynule pruský jazyk, pohanovi slíbil, že když je zavede na cestu vedoucí do Radzyně, ušetří jeho život. Prus souhlasil, ale místo toho je zavedl do tábora svých soukmenovců. Martin zajatého Prusa na místě zabil a ihned se svým společníkem obrátili koně a dali se na útěk. Koně našich dvou společníků byli po celodenní jízdě vyčerpaní a v patách jim bylo pět pruských válečníků na čerstvých koních. Po určité době se Martin a jeho společník rozhodli, že unavené koně pustí a raději se pokusí uniknout pěšky v naději, že budou mít pro jejich pronásledovatele koně větší cenu, než oni samotní.

Tento plán však nevyšel, Prusové koně ignorovali a po dalším pronásledování Martina a rytíře dostihli, přemohli a zraněné je svázali. Dva Prusové zůstali se zajatci a další tři se vydali hledat zaběhlé koně. Když se Prusové, kteří se vydali hledat zaběhlé koně, delší dobu nevraceli, rozhodli se zbylí dva, že své zajatce zabijí, aby se s nimi nemuseli vláčet zpět do tábora. Jeden z nich vytáhl meč, pak popadli Martina a položili ho na spadlý kmen stromu tak, aby mu mohli setnout hlavu. "tohle neni dobrej nápad" v tu chvíli pronesl Martin "Krev znehodnotí drahé oblečení a jakmile se dostane do látky, už jí nikdy nevymyjete". Dva Prusové se na sebe podívali a začali Martinovi svlékat halenu. Kvůli tomu mu museli rozvázat ruce a ve chvíli, kdy byl Martin rozvázaný, vytrhl se neozbrojenému Prusovi. Jednou rukou popadl meč druhého protivníka a tvrdou ranou na čelist ho poslal k zemi. Rozvázaný a s mečem v ruce probodl stojícího nepřítele, který ho předtím držel a hned poté rozsekl hlavu druhému Prusovi, který se snažil zvednout ze země. Martin uslyšel přibližující se hlasy, rychle rozvázal svého druha a společně ze zálohy napadli tři zbylé Prusy, kteří se vraceli i s koňmi. I přes svá zranění a ztrátu krve dokázali Martin a jeho společník všechny tři Prusy pobít. Po boji sebrali koně, zbraně, brnění, cennosti a vyrazili opět na cestu, která je nakonec dovedla zpět na území ovládané křesťany.

Psali jsme:Kapitán Frederick W. Benteen a bitva u Little Bighornu

Nějakou dobu po této události dorazila do Radzyně zpráva, že se na polském území nachází dvacetičlenná skupina Prusů rabující vesnice. Velitel posádky vyslal Martina a sedmnáct mužů, aby je našli a zneškodnili. Muži pod Martinovým vedením nebyli rytíři, ale místní lehce ozbrojení křesťané, původem Němci a Slované, kteří kvůli svému původu nemohli být plnohodnotnými členy rytířského řádu. Po několika dnech hledání narazil Martin a jeho muži na pruskou hlídku, která odpočívala ve stínu stromů. Martinovým mužům se je podařilo překvapit, jednoho z nich zabít a jednoho zajmout. Martin ze zajatce následně dostal informaci o tom, kde má tábor zbylých osmnáct Prusů a vyrazil se svými muži do boje. Zbytek Prusů se Martinovým mužům překvapit nepovedlo a v následném boji padli jak všichni pohané, tak všichni Martinovi spolubojovníci. Prus, kterého před tím Martin přivázal ke stromu, se mezi tím osvobodil a když doběhl na místo, kde stál tábor, uviděl Martina, jak klidně okrádá mrtvoly a zaútočil na něj. Martin posledního Prusa přemohl a poté ho donutil postavit primitivní saně, na které naložil cennosti, které pak jeho zajatec musel dotáhnout zpět do Radzyně.

Trvalo dalších sedmnáct let, než se v kronikách znovu objevilo jméno Martina z Golinu. V té době si už němečtí rytíři podrobili poslední z pruských kmenů a našli si nového protivníka v podobě pohanských Litevců. Martin se opět nacházel v první linii bojů, kde se svými muži prováděl průzkum na hranicích mezi Pruskem a Lotyšskem. Jeho základna byla na hradu Konowedit na Sambijském poloostrově západně od Královce a jeho muži byli proslulou sebrankou z různých částí Polska, Pruska a Baltu. Mezi jeho nejvěrnější spolubojovníky patřili například Konrád zvaný Ďábel, který byl z Královce, Kudar z Baltské Suvalkije, Nakaim z Pogesanie a Stovemel, jehož původ byl neznámý. Tito muži a několik dalších křesťanských Prusů společně se čtyřmi Němci zaútočili na malou vesnici poblíž Volině. Útok vyšel přesně podle plánu, Martin a jeho muži pobili obránce, pochytali dobytek, zajatce a vydali se zpět na své území. Skupina se zastavila až ve chvíli, kdy si mysleli, že jsou v relativním bezpečí. Křesťané tedy rozbili tábor, udělali si pohodlí, sundali brnění, odložili zbraně. V tu chvíli na ně zaútočila skupina pohanů, která se skrývala v nedalekém lese. Čtyři Němci se pohanům postavili na odpor, avšak byli rychle přemoženi. Dalších dvanáct Martinových mužů se rozuteklo do lesa, kde se svým pronásledovatelům ztratili. Pohané začali sbírat cennosti v táboře, pochutnali si na křižáckém jídle a nakonec se rozhodli, že v táboře i přespí, protože uznali, že pro ně dvanáct neozbrojených mužů kdesi v okolí nepředstavuje nebezpečí. Martin, pro kterého nepřipadalo v úvahu ztratit svou kořist jen tak, strávil dalších pár hodin do setmění tím, že po lese hledal své společníky, jednoho po druhém. To se mu nakonec podařilo a poté, co padla noc, se skupina proplížila přes stráže pohanů a odnesla z tábora část zbraní, které tam při útěku Martin a jeho společníci nechali. Vyzbrojeni několika meči a oštěpy pak Martinovi muži vyčkali do půlnoci a poté se vplížili do tábora, kde pobili všechny protivníky. Křesťané pak přidali ke kořisti z vesnice i cennosti mrtvých útočníků a vydali se zpět na své území.

Foto: Poloha a pohyb vojenských tažení rytířských řádů v Pobaltí mezi lety 1226–1260. Na dobytých územích vznikly dva státní útvary. Poté, co Řád mečových bratří dobyl většinu území dnešního Lotyšska, byla 2. února 1207 dobytá území postavena pod patronát Panny Marie jako země Mariina - "Terra Mariana". Druhým státním útvarem byla Řádová země Prusy, nebo také Německý řádový stát. Ten vznikl roku 1226, když císař Fridrich II. udělil v tzv. Zlaté bule z Rimini německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země. | Wikimedia Commons

Martin se do kronik zapsal i v roce 1286, když mu bylo přibližně padesát let. Tehdy přišel za vojenským velitelem Královce, Albertem z Meissenu, mladý litevský šlechtic s žádostí, jestli by mu křesťané byli ochotni pomoci získat místo kmenového vůdce. Výměnou za pomoc slíbil konverzi svého kmene ke křesťanství. Šlechtic křesťanům prozradil, že jeho soukmenovci budou za několik dní slavit svatbu a to by mohla být správná doba pro útok. Albert z Meissenu se rozhodl, že se tento úkol pro rytíře nehodí a nechal si zavolat naše staré známé - Martina z Golinu, Konráda Ďábla a Stovemela. Ti souhlasili, že se o problém postarají, když jim zůstane kořist, kterou na svatbě najdou. Martin a jeho společníci vzali dvacet zkušených mužů a mladý litevský šlechtic je zavedl k pevnosti, kde probíhala svatba. Svatby se zúčastnilo sedmdesát pohanských šlechticů, jejich ženy a osobní stráž. Všichni byli na mol opilí. Martin a jeho společníci si uvědomili, že tolik mužů nemohou nikdy dostat do Pruska jako zajatce a proto se rozhodli, že všechny muže na místě pobijí. Opilí a nic netušící obránci se nezmohli na vážnější odpor. Muži byli pobiti na místě, ženy a děti byly odvlečeny. Martinovi druzi si společně se zajatci odvezli také sto koní naložených svatebními dary, mezi kterými bylo zlato, stříbro i drahé látky.

Mnozí by čekali, že se starý válečník na sklonku života uklidní, ale pro Martina z Golinu nepřicházel klid v úvahu a jeho nájezdy na pohany vedly stále hlouběji a hlouběji do jejich území. Při jedné průzkumné akci se Martin dostal až k řece Západní Bug na území dnešní Ukrajiny. Tam se svými muži zpozoroval velký prám plný zboží, který pohané plavili po řece. Sledoval tedy prám až na místo, kde se pohané rozhodli přečkat noc. Následně Martin a jeho muži v noci zaútočili na tábor, pobili pohany a zmocnili se prámu, který pak splavili až do Toruně, kde zboží prodali místním kupcům. Každý z Martinových mužů si z této akce odnesl kořist v hodnotě dvaceti marek, což byl ekvivalent toho, co si rytíř vydělal za čtyři roky. Martin nakonec zemřel tak, jak žil. V roce 1295 propuklo na Sambijském poloostrově další povstání a Martin, kterému bylo v tu dobu již přes šedesát let, si ho nemohl nechat ujít. Podařilo se mu tehdy dobýt a vyrabovat pohanskou pevnost. Na cestě zpět však byl on a jeho skupina přepadeni. V následném boji padl jak Martin, tak tři z jeho nejbližších spolubojovníků. Na jeho počest nechal Velmistr řádu bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě na místě jeho smrti postavit čtyřstěnný sloup, který nesl název "Čtyři bratři".