Waffen-SS - legendami opředená Himmlerova černá garda, hasiči východní fronty nebo také všepřebíjející trumf Adolfa Hitlera. I přes, eufemisticky řečeno, netradiční vedení boje, to byli podle některých ti nejlepší a nejelitnější vojáci. Pro jiné jsou to obyčejní hrdlořezové, kriminálníci a především váleční zločinci. Jak už to bývá, pravda není úplně černobílá.

Pověst armády, která původně vznikla jako osobní stráž Vůdce o dvou stovkách mužů a přerostla ve válečný nástroj s téměř milionem je podobně kontroverzní, jako způsob, kterým ji získala. 

Psali jsme:V boji nebyl prostor pro rasismus aneb černošští piloti z 332. stíhací skupiny USAF

Foto: Muslimští členové Waffen-SS z 13. divize při modlitbě během jejich výcviku v Německu roku 1943 | Wikimedia Commons

Na budování reputace politické armády, oddílů neohrožených, vždy věrných a čestných bojovníků, totiž pracovalo od roku 1940 neúnavně na tisíc příslušníků z oddělení propagandy SS. Reportáže z fronty, vlastní rádiová stanice, filmové týdeníky, magazín vycházející v mnoha evropských jazycích - to vše mělo utvářet veřejné mínění o elitních divizích Třetí říše. A často se zdá, že ho tvoří dodnes.

Nicméně Heinrich Himmler se po vypuknutí 2. světové války velmi brzy zpronevěřil myšlence elitních oddílů těch nejlepších německých vojáků, kteří by dobrovolně a s nadšením sloužili nacistickému režimu. Navzdory výtkám SS-FHA, hlavního úřadu vedení SS, podporoval nebo alespoň toleroval masové nábory mladých mužů neodpovídajících vysokým nárokům SS. A jak si hned ukážeme, čísla pro něj zřejmě hrála větší roli než doložení rasového původu do roku 1800. 

Polského tažení se zúčastnilo asi 18 000 mužů z řad ozbrojených SS. Na konci roku 1939 čítaly "dispoziční" pluky SS-VT, Totenkopfverbände a LSSAH dohromady asi 35 000 vojáků. S ústrky ze strany Wehrmachtu v podobě zadržování výzbroje nebo nepřidělování dostatečných počtů náhrad se velitelé SS nicméně potýkali nadále. A až západní tažení mělo tento trend zásadně změnit. O rok později měly už Waffen-SS v šesti divizích 150 000 vojáků. Složka armády, kterou se OKW pokoušelo nechat rozpustit, se tak rozrostla více než čtyřnásobně.

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Floyd Talbert

Foto: Holandští dobrovolníci vstupují do SS, srpen 1941 | Wikimedia Commons

“Waffen SS bojovali podobně jako ostatní elitní jednotky. Největším rozdílem mezi nimi a obyčejnými vojáky byla obdivuhodná ochota dodržet rozkaz do písmene a bojovat do posledního dechu” říká německý historik Sönke Neitzel.

19. června 1940, krátce po pádu Francie, ve svém projevu v říšském sněmu Adolf Hitler neopomněl zmínit zásluhu "svých" pluků ozbrojených SS na celkovém vítězství. Zajímavostí je, že právě v tomto projevu byl zřejmě poprvé veřejně použit termín Waffen-SS. Ve stejné době také vznikala první "germánská" uskupení, tvořená dobrovolníky z dobytého Norska, Nizozemí, belgických Flander a Dánska. Ty, s výjimkou 5. divize SS 'Wiking' , nepodléhaly přísným rasovým kritériím při náboru. Za to ovšem tito dobrovolníci nesměli nosit runy SS, neobdrželi německé občanství a nebyli tudíž ani členy Řádu SS. 

Koncem roku 1941 dosáhl početní stav už 171 000 mužů, z toho přes 10 % byli zahraniční dobrovolníci. Německo také přistoupilo k zavedení branné povinnosti pro Volksdeutsche, čili etnické Němce z dobytých nebo spřátelených zemí. Do Waffen SS tak museli často pod hrozbou trestu nastoupit například srbští, chorvatští, maďarští nebo rumunští Němci.

I na organizační úrovni muselo dojít ke změnám. Aby zůstal zachován elitářský princip Waffen-SS, byly jednotlivé divize rozděleny do třech kategorií:

• SS-Divisionen říšských Němců, které odpovídaly fyzickým i rasovým kritériím "Řádu SS"
• SS-Freiwilligen Divisionen složené z Volksdeutsche a cizinců "nevhodných pro SS"
• Waffen Divisionen sestávající z mužů nepatřícím k nordicko-germánské rase

Divize náležející k první kategorii měly podle Himmlera vytvořit rasovou elitu a stát se “říšskými jednotkami”. Ostatní germánské jednotky měly být jádrem pozdější panevropské Velkoněmecké armády. O osudu negermánských, zejména slovanských nebo neevropských divizí lze jen spekulovat, neboť přístup i politika představitelů Třetí říše včetně samotného Hitlera se v průběhu času v mnohém měnila.

Dodejme, že v průběhu války pak jen z propagandistických důvodu vznikaly i divize bez valné bojové hodnoty. Například 'British free corps' s několika desítkami příslušníků jehož fungování bylo spíše kuriozitou. Jiné, zejména východní, zase svou nekázní a bezohledným chováním k nepříteli i civilistům pečlivě budovanému renomé SS naopak škodily. 

Dá se říct, že Himmler zřejmě považoval Waffen SS hlavně za svůj osobní projekt, jehož masivním rozšiřováním mohl dělat dojem na Hitlera a zároveň odrazovat své politické protivníky v nepřehledných mocenských bojích uvnitř NSDAP. Ve svých vizích dokonce plánoval úplné nahrazení branné moci svými oddanými politickými vojáky. Jako příklad uveďme, že počátkem dubna 1944 vedoucí SS-FHA na poradě velitelů SS v Praze oznámil záměry svého šéfa: Waffen SS mají narůst na 53 divizí! Při kapitulaci Německa jich evidovaly celkem 38, jen nemnoho z nich ovšem bylo kvalitních a skutečně elitních.

Foto: Švédští dobrovolníci v řadách SS | Wikimedia Commons

Pro zvýšení toku německých "dobrovolníků" si počátkem roku 1941 doplňovací úřad SS-FA vymínil právo povolávat i příslušníky a rezervisty Allgemeine SS. Zároveň díky faktu, že Himmler byl šéfem německých bezpečnostních sborů, začaly Waffen-SS využívat také možnosti hledat brance mezi policisty. Později se branná povinnost začala vztahovat i na příslušníky pohraniční stráže, celníky a zemskou i pořádkovou policii.

"Pozdější sbory Waffen-SS již nebyly tak dobré jako ty, co vznikaly na začátku. Odvedenci a náhradníci z Luftwaffe neměli tu vysokou úroveň, která byla potřeba"  - SS-Untersturmführer Josef Certner.

Na konci roku 1942 dosáhl početní stav Waffen-SS téměř 250 000 mužů. Avšak až teď, pravděpodobně s ohledem na nepříznivý frontový vývoj, přišlo oficiální rozhodnutí přeměnit Zbraně SS na skutečně masovou armádu. Ještě v prosinci byla uvolněna fyzická kritéria pro přijetí a bylo odvedeno přes 45 000 mladých mužů, kteří vytvořili dvě nové divize. Většina z nich se nepřihlásila dobrovolně. 

Zmiňme ještě zásadní odklon od nordicko-germánské armády, který poznamenal vznik první negermánské divize složené převážně z bosenských muslimů a Chorvatů. V romantických představách šéfa SS islám tvořil z mužů neohrožené bojovníky, neboť smrt v boji pro ně znamená přímou cestu do ráje. Problematika etnického zázemí divize byla v souladu se soudobou teorií, že obyvatelé Chorvatska, včetně muslimů, vlastně nejsou Slované nýbrž potomci germánských Gótů nebo dokonce čistých árijců - Peršanů. 

Přestože Himmler posléze dovolil vznik dalších negermánských legionů z Litvy a západní Ukrajiny, ani tento nový příliv rekrutů nemohl pokrýt stále se zvyšující potřeby rostoucích Waffen-SS. A také v Říši už se nedostávalo nových dobrovolníků. Od roku 1943 se tak množily případy nátlaku, vydírání nebo různých klamavých praktik při náborech. To vedlo Hitlerova tajemníka a muže číslo 2 v NSDAP Martina Bormanna, aby si u Himmlera osobně stěžoval. Nakonec tyto neshody vyřešil sám Hitler, když na podzim souhlasil se zrovnoprávněním služby u Waffen-SS jako u běžné branné povinnosti tak, aby podléhala všeobecným odvodům. Následně nechal Himmler do Waffen-SS odvést celý ročník 1926 z anektovaného Alsaska. V říjnu byla v rámci říšského komisariátu Ostland zavedena branná povinnost pro Estonce a byl odveden ročník 1925. Těmito opatřeními se do konce roku 1943 povedlo navýšit stavy na 501 000. 

Od této chvíle už nelze Waffen-SS považovat za elitní armádu. Nábor totiž zohledňoval především kvantitu na úkor kvality přijímaných branců a většina nově formovaných "cizineckých" divizí se hodila jen na týlovou nebo strážní službu respektive "boj s partyzány". 

Další omezení padla na jaře následujícího roku. Waffen-SS začalo formovat dokonce ruské jednotky a poté, co bylo obsazeno Maďarsko byli násilím odvedeni maďarští krajané. Se souhlasem říšského maršála Göringa byly pro doplnění chybějícího personálu k Waffen-SS převedeny celé pozemní divize Luftwaffe. A dodejme, že pod křídla Zbraní SS byly od druhé poloviny roku 1944 převeleny také cizinecké jednotky Wehrmachtu tvořené Španěly, Francouzi, belgickými Valony, kavkazskými národy nebo Kozáky, Araby, Indy a dalšími. 

Foto: Norští dobrovolníci v řadách SS | Wikimedia Commons

Umělé zvyšování počtu "esesáků", kterým chybělo  nejen málo podstatné politické školení, ale i patřičný výcvik, nemohlo mít ovšem na vývoj války žádný vliv. Byla jednoduše prohraná. Poslední příliv náhrad zaznamenaly Waffen-SS po atentátu z 20. července 1944. Vůdce už úplně přestal důvěřovat Wehrmachtu a proto byla Himmlerovi svěřena Ersatz Armee, záložní armáda s personálem čítajícím 2 500 000 mužů. Ta měla na starost především okresní velitelství branné moci, nábor a výcvik jednotek a strážní službu v Říši. Tak mohl Himmler obejít dodržování kvót na přerozdělování říšských Němců mezi Wehrmacht a SS. V prosinci 1944 dostal doplňovací úřad SS-HA svolení povolat 20 procent ročníků 1927 a 1928. V posledních měsících Třetí říše tak bylo odvedeno dalších 150 000 sedmnácti a osmnáctiletých mladíků. Na konci války dosáhl počet příslušníků Waffen-SS přes 800 000. Pokud připočteme přes 300 000 padlých, tak se dostaneme na 1,1 milionu mužů, kteří v průběhu války nosili černé výložky obávaných a zatracovaných Waffen-SS. Asi polovinu z nich tvořili cizinci.    

“Hitler ztratil důvěru ve Wehrmacht už dávno… Toho večera, 22. dubna, řekl, že poprvé ztrácí důvěru ve Waffen-SS. Vždy se na ně spoléhal jako na elitní jednotky, které ho nikdy nezklamou. Ovšem jejich selhání při snaze zabránit Rusům v postupu severně od Berlína ho přesvědčilo, že jeho divize ztratily srdce. Vůdce vždycky říkal, že žádná, byť sebelépe vybavená a vycvičená síla nemůže bojovat pokud jí schází srdce. A najednou byla jeho poslední naděje pryč…” - SS-Richter Gerhard Herrgessel, soudce SS.

Článek byl přejat s laskavým svolením autora a redakce stránky "Válka. Válka se nikdy nemění."