Skot Robert Kirkwood prožil několik měsíců s indiány a účastnil se nezvykle velké části bojů v Sedmileté válce na severoamerickém bojišti. Později se dostal i na Kubu a po svém návratu do Anglie sepsal o svých dobrodružstvích knihu.

Foto: Skot Robert Kirkwood prožil několik měsíců s indiány a účastnil se nezvykle velké části bojů v Sedmileté válce na severoamerickém bojišti. (ilustrační foto) | Shutterstock

Britové a Francouzi spolu v Sedmileté válce (1756–1763) urputně zápasili i v Novém Světě za pomoci svých indiánských spojenců. Francouzům pomáhaly zejména kmeny Huronů, Abenaků a Šónijů, Britům zase stranili především Irokézové. Když v roce 1758 skotský major James Grant se svými osmi sty muži z 77. pluku vyrazil dobýt francouzskou pevnost Fort Duquesne, tvrdě zde narazil na odpor: Francouzi a jejich spojenci z kmene Šónijů útok odrazili a zahnali Skoty na útěk. Na bojišti před pevností zůstal raněný voják Robert Kirk a vypadalo to, že Šóníjové jej připraví nejen o skalp, ale i o život. Jenže horalova statečnost učinila na Indiány takový dojem, že jej ponechali naživu, ošetřili a dokonce i adoptovali do svého kmene jako bratra. Překvapený Robert strávil se Šóniji téměř devět měsíců a teprve po té uprchl a dostal se zpět k Britům. Své zážitky u svých indiánských "bratrů" později sepsal v knize "Paměti a dobrodružství Roberta Kirka", a prý se v ní podivuje, jak moc se starý skotský klanový systém z Vysočiny podobá tomu, v jakých pravidlech a pokrevních vztazích žijí indiánské kmeny na francouzském území v Americe.

Psali jsme:Výcvik vojína v obraně (1953)

Robert Kirk, rodák z Ayru ve Skotsku, narukoval na konci roku 1756 k 77. pěšímu pluku Jeho Veličenstva, kterému velel plukovník Archibald Montgomery. Po průzkumu plukovních knih jej historik Stephen Brumwell identifikoval jako jistého Kirkwooda, jak je v textu označován. Od té doby byl zaměstnán při náboru a udržování disciplíny v pluku, který byl většinou složen z mužů z Vysočiny. Kirkwoodův pluk (původně nazývaný First Highland Battalion, později označen jako 62., poté přečíslován na 77.) nebyl typickým pochodovým plukem, ale byl jedním ze dvou Horalských praporů speciálně vytvořených pro službu v Severní Americe. Po příjezdu do Jižní Karolíny Kirkwoodův prapor doprovázel výpravu generála Johna Forbese proti Fort Duquesne, kde Šónijští spojenci Francouzů zajali Kirkwooda a nakonec jej adoptovali do vlastního kmene. Zůstal s nimi dalších osm měsíců, než utekl a vrátil se k Britům. Poté se zúčastnil tažení generála Jefferyho Amhersta proti Forts Carillon a Saint Frederic. Poté se připojil k nájezdu Roberta Rogerse na vesnici Abenaki Saint Francis. V roce 1760, Kirkwood znovu následoval Amhersta na jeho úspěšném pochodu proti Montrealu, a s pádem Nové Francie, se opět připojil k Rogersovi na jeho výpravě nárokovat si francouzskou pevnost Detroit. Kirkwood dále tvrdil, že se zúčastnil karibských kampaní proti Martiniku a Kubě, ale Brumwell tvrdí, že ve skutečnosti dezertoval, a když byl zajat, byl poslán aby odrazil francouzskou invazi na Newfoundland. Vykoupený tímto vítězstvím se Kirkwood dále připojil k tažení Henryho Bouqueta proti domorodým Američanům, kteří povstali na Západě v Pontiacově válce. Zúčastnil se bitvy u Bushy Run, poté se připojil k jednotce vyslané do země Illinois, aby si nárokovala francouzské pevnosti podél Mississippi. Když se tam dostali a splnili svůj cíl, sestoupili přes Mississippi a přes New Orleans postupovali do New Yorku.

Robert Kirkwood mohl ve svých Memoárech správně tvrdit, že "málo mužů cestovalo více než [já] v zadních částech Severní Ameriky". Od Niagarských vodopádů po Newfoundland, od Karolín až po velké západní pláně lemující Mississippi, tento voják 42. a 77. pěšího pluku urazil během svého desetiletého tažení asi 5 000 mil (8 000 km) a to pěšky, na kánoi, velrybích lodích a transportních lodích. Po svém návratu do Británie v roce 1767, po deseti letech služby v Severní Americe, byl tento darebný hrdina dokonalý střelec, lovec a stopař, zběhlý v používání kánoí, sněžnic a přenášecích popruhů (tumplines). Vzhledem k jeho přítomnosti u řady klíčových událostí ve válce a vzhledem k tomu, že jeho zkušenosti nabízejí vhled do údělu obyčejného vojáka, jsou Kirkwoodovy paměti docela užitečným studijním materiálem. Nutno však poznamenat, že ve svém díle často kopíroval pasáže z cestopisu New Voyages to America, který sepsal baron de Lahontan téměř před stoletím. Kirkwood z tohoto textu vytahuje převážně popisy prostředí, flóry a fauny a původních obyvatel. Jeho líčení historicky specifických válečných událostí je navíc doplněno užitečnými vysvětlivkami editorů. 

Zdroj: Kabinet kuriozit, britannica