V roce 1979 byly součástí sovětských vojsk v Afghánistánu speciální jednotky, jejichž výjimečnost spočívala v tom, že tyto jednotky tvořili výhradně zástupci středoasijských národností. Z tohoto důvodu se těmto jednotkám říkalo "muslimské prapory". Měly úzce vymezený cíl a krátkou existenci, ale dokázaly v dějinách zanechat stopu. 

Na jaře 1979 se vedení Sovětského svazu rozhodlo, že situace v Afghánistánu vyžaduje intervenci. Původně se uvažovalo o využití malých a nenápadných vojenských oddílů do země, nikoli o masové invazi. Dne 18. března 1979 telefonoval generální tajemník marxistické strany Afghánistánu Nur Mohammad Taraki předsedovi Rady ministrů SSSR Alexeji Kosyginovi. Požádal o vyslání vojáků z asijských republik SSSR, aby osvobodili město Herát od čtyř tisíc íránských vojáků oblečených v civilních šatech. Hlavním kritériem výběru vojáků byla vnější podobnost s původními obyvateli Afghánistánu.

Foto: Sovětští vojáci se zajatými mudžahedíny v Afghánistánu | Кувакин Е. (1985) / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Vykopávka padlých německých vojáků na východní frontě

"Chceme, abyste k nám poslali Tádžiky, Uzbeky a Turkmeny, aby mohli řídit tanky, protože všechny tyto národy jsou v Afghánistánu. Ať nosí afghánské oblečení, afghánské odznaky a nikdo je nepozná. To je podle našeho názoru velmi snadná práce. Podle zkušeností Íránu a Pákistánu je jasné, že tato práce je snadná. Dávají nám příklad."
Kosygin zpočátku vyjádřil o tomto návrhu pochybnosti. Nicméně 26. dubna 1979 vytvořil Generální štáb Ministerstva obrany SSSR směrnici č. 314/2/0061 o vytvoření speciální pracovní skupiny GRU. Tento oddíl se později stal známým jako "muslimský prapor". Jeho oficiální název však zněl  "samostatný oddíl zvláštního určení".

Poté dostal plukovník GRU Vasilij Kolesnik rozkaz vytvořit prapor zvláštního určení, a včlenit do něj měl vojáky z jižních sovětských republik. Při plnění rozkazu shromáždil Kolesnik nejlepší vojáky z různých částí Sovětského svazu. Do "muslimského praporu" byli zařazeni tankisté, pohraničníci, motostřeleci a výsadkáři.

První muslimský prapor byl označen oficiálně jako 154. samostatný oddíl zvláštního určení. V jeho čele stál major Habib Tadžibajevič Chalbajev. Na výcvik dohlížel náčelník štábu Turkestánského vojenského okruhu generálporučík Krivošejev.

Za jeho přítomnosti prováděli vojáci 154. oddílu cvičení obsazování budov a boje v městských oblastech. Zejména vojáci s granátometem trénovali zasažení cíle zaměřením na hluk přes kouřovou clonu. Každý voják se musel zdokonalit v technikách sambo a umět střílet za běhu.

Psali jsme:Nikola Tesla a rádiově řízené zbraně za Velké války

Zpočátku měl muslimský prapor za hlavní cíl chránit Nurmuchameda Tarakiho, afghánského prezidenta, který se snažil v krátké době položit ve své zemi socialistické základy. V zemi bylo mnoho odpůrců socialismu, z tohoto důvodu byl úkol naléhavý. Ale poté, co jeho spolubojovník Taraki Hafizulláh Amín spáchal převrat a chopil se moci, se cíle radikálně změnily.

Původní nasazení praporu bylo odloženo. Po svržení afghánského prezidenta Nurmuhameda Tarakiho však politbyro Ústředního výboru KSSS vydalo tajnou rezoluci, v níž se říkalo:  "...považujeme za účelné vyslat do Afghánistánu speciální oddíl GRU generálního štábu připravený pro tyto účely o celkovém počtu asi 500 mužů v uniformě, který neprozradí svou příslušnost k ozbrojeným silám SSSR." K provedení rozkazu byli v noci z 9. na 10. prosince 1979 do Afghánistánu odveleni vojáci muslimského praporu, kteří přistáli na letišti Bagrám.

27. prosince 1979 se 154. oddíl aktivně zúčastnil útoku na palác Taj-Bek, v němž se skrýval Amin. Útok zahájili příslušníci KGB. Jejich počet však nestačil na zlomení odporu Afghánců. Prezidentova osobní ochrana čítala asi 150 osob. Celkem bránilo Aminův palác asi dva tisíce vojáků.

Poté, co sovětský plukovník Bojarinov povolal posily z muslimského praporu, se situace radikálně změnila. Ve vzpomínkách Šuchrata Mirzajeva, jednoho z účastníků útoku na palác, čteme: "Šli jsme vpřed a ničili vše živé, co jsme cestou potkali. Každý, kdo kladl odpor, byl na místě zabit. Těch, kteří se vzdali, jsme se ani nedotkli. Vyčistili jsme první patro. Druhé jsme obsadili. Jako píst jsme vytlačili Amínovy muže do třetího patra a do podkrovních místností. Všude, všude byla spousta mrtvol afghánských vojáků i civilistů..."

Později se ukázalo, že Afghánci měli samopaly MP-5. Jejich střely neprorážely sovětské balistické vesty. Z velké části díky tomu se asi 700 vojákům sovětské armády, většinou z muslimského praporu, podařilo úspěšně dobýt Aminův palác s minimálními ztrátami asi 14 lidí. Asi 700 Afghánců bylo zajato a asi 350 jich bylo zabito. Podle některých zdrojů bylo zabito pouze asi 40 a zbývající Afghánci byli zajati.

Po zavraždění Amína odletělo do Bagrámu letadlo z Moskvy. V něm se pod dohledem KGB nacházel nový afghánský prezident Barak Karmal. Mnoho západních zemí označilo tuto vojenskou operaci za důkaz okupace Afghánistánu Sovětským svazem. Následující afghánští vůdci (Karmal a Nadžíbulláh) byli považováni za loutkové vůdce.
Po splnění tohoto úkolu se muslimský prapor vyrovnal běžnému sovětskému oddílu zvláštního určení. Posléze byl vytvořen druhý muslimský prapor GRU – 177. oddíl zvláštního určení pod velením majora Stoděrevského. Tento velitel se následně stal osobním nepřítelem vůdce afghánské opozice Ahmada Šáha Masúda. Během války v Afghánistánu byly vytvořeny tři samostatné speciální jednotky neboli "muslimské prapory". Každý z těchto oddílů se významně podílel na vedení války, která ovšem pro SSSR neskončila úspěchem.

Zdroj: warhistoryonline