Pochod na Řím v roce 1922 byl počátkem velkých poválečných politických a společenských změn v Itálii. Cílem pochodu, který vedl Benito Mussolini, bylo svrhnout stávající vládu a nahradit ji vládou fašistickou, kterou by vedl sám Il Duce. On a jeho stoupenci byli úspěšní, což vedlo ke dvěma desetiletím diktatury, která pokračovala až do druhé světové války, do pádu Mussoliniho vlády v roce 1943.

Benito Mussolini, který se narodil 29. července 1883 v italském Verano di Costa, začal svou politickou dráhu jako socialista. Po většinu své rané dospělosti cestoval v rámci tohoto hnutí po Švýcarsku a dokonce přesídlil do Rakouska-Uherska, kde pracoval jako redaktor socialistických novin. I když byl nakonec deportován zpět do Itálie, podařilo se mu doma najít práci v podobném časopise, ovšem jen aby byl o šest měsíců později uvězněn za podněcování k násilí.

Foto: Emilio De Bono, Benito Mussolini, Italo Balbo a Cesare Maria De Vecchi v Neapoli, 24. října 1922. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Unikátní nález německé druhoválečné pušky StG 44

Mussoliniho názory se dramaticky změnily během jeho služby v italské armádě během první světové války. Zpočátku byl proti zapojení Itálie do konfliktu, později však intervenci obhajoval, protože věřil, že povede k revoluci uvnitř země. Tento směr myšlení a činy, kterými vše prosazoval, vyústily v jeho vyloučení ze Socialistické strany.

Mussolini poté v Itálii založil fašistické hnutí, které kladlo důraz na nacionalismus, militarismus a antisocialismus. Jeho přechod od socialismu k fašismu byl veden přesvědčením, že obnovit velikost Itálie může pouze silná autoritářská vláda, což, jak se ukázalo, tehdejší italskou společnost oslovovalo. Italská národní fašistická strana (PNF) byla založena v listopadu 1921, její kořeny však sahaly až k Fasci di Combattimento (Bojové bandy) Benita Mussoliniho, jež vznikly v roce 1919.

Strana využila rozsáhlých sociálních nepokojů a hospodářské nestability, které Itálie zažívala, a postavila se do role obránce tradičních hodnot a hráze proti socialismu. Mezi klíčové osobnosti patřili Italo Balbo, Emilio De Bono a Cesare Maria De Vecchi, kteří se podíleli také na pochodu na Řím. Vzestup PNF podpořilo její polovojenské křídlo, Černé košile (oficiálně Dobrovolné milice pro národní bezpečnost), které používalo násilí a zastrašování k potlačení jakékoli opozice. Jejich uniformy byly vytvořeny podle vzoru úderných jednotek Arditi, které sloužily v první světové válce.

Ideologie strany pod vedením Mussoliniho kombinovala nacionalismus, korporativismus a antikomunismus a oslovovala široké spektrum italské společnosti. Do roku 1922 se z ní stala impozantní politická síla, která byla připravena vyzvat liberální vládu k boji o vládu nad Itálií. Pochod na Řím provázelo stupňující se násilí a politické manévrování. V srpnu 1922 poskytla generální stávka organizovaná socialisty Benitu Mussolinimu příležitost postavit fašisty do role ochránců práva a pořádku. Neúspěch stávky, který byl z velké části způsoben zásahem fašistů, posílil image budoucího premiéra a dodal mu odvahu k převzetí moci.

Psali jsme:Operace Hvězdička aneb záchrana osiřelých dětí partyzánů a umučených členů odboje

Mussolini a jeho spolupracovníci pochod na Řím pečlivě naplánovali. Jejich cílem bylo využít slabosti vlády a nerozhodnosti krále Viktora Emanuela III. a tvrdili, že nemohou čekat na parlamentní řešení italských potíží. Dne 24. října 1922 Mussolini před davem 60 000 bojovníků v Neapoli prohlásil, že fašisté jsou připraveni převzít moc. Vedením pochodu byli pověřeni Michele Bianchi, Emilio De Bono, Italo Balbo a Cesare Maria De Vecchi, zatímco Il Duce, jak se mu později začalo říkat, odcestoval do Milána, aby tam koordinoval a vedl jednání.

Vedoucí představitelé země si byli vědomi, že Benito Mussolini a jeho fašističtí příznivci se chystají k tvrdé akci proti vládě, a pokusili se vyhlásit stav obležení hlavního města Itálie, ale král Viktor Emanuel III. odmítl příkaz podepsat. V té době ještě netušil, že toto rozhodnutí Mussolinimu více než usnadní získání moci. Dne 28. října 1922 začal pochod na Řím, při němž se do italského hlavního města sjely tisíce černých košil. Navzdory propagandisticky přeháněné demonstraci síly činil skutečný počet účastníků pochodu v následujících dnech méně než 30 000 osob.

Samotný pochod byl spíše psychologickým než vojenským vítězstvím. Přítomnost Černých košil ve městě a královo rozhodnutí ustoupit Mussoliniho hrozbám bez boje ukázaly schopnost fašistů manipulovat politickou scénou. Bezprostředně po pochodu na Řím se Benito Mussolini, který byl jmenován italským premiérem, rychle ujal upevňování své moci. Vytvořil koaliční vládu, ale bylo jasné, že fašisté mají vše pod kontrolou. Během několika následujících let Mussolini systematicky likvidoval demokratické instituce a nastolil diktaturu. Do roku 1925 přijal výše zmíněný titul Il Duce a vládl Itálii jako diktátor.

Mussoliniho nástup k moci měl pro Itálii hluboké důsledky. Jeho režim vedl politiku zaměřenou na vytvoření totalitního státu s přísnou kontrolou médií, vzdělávání a hospodářství. Fašistická vláda také zahájila agresivní zahraniční politiku (spazio vitale neboli „životní prostor“), v jejímž rámci se snažila rozšířit vliv a území země. To vše připravilo půdu pro zapojení Itálie do druhé světové války.

Pochod na Řím měl dalekosáhlé důsledky nejen pro Itálii, ale i celý svět. Fašistický režim Benita Mussoliniho se snažil, i když to zní velmi naivně, obnovit Římskou říši, což vedlo k vojenským tažením v Africe a na Balkáně. Spojenectví Itálie s Německem a účast ve druhé světové válce byly přímým důsledkem těchto ambicí autoritářského státu. Během konfliktu byly vojenské výkony Itálie často špatné a země se stávala na Německu stále závislejší. Mussoliniho rozhodnutí vstoupit do války na straně mocností Osy nakonec vedlo k jeho politické i osobní katastrofě. V roce 1943 byla Itálie poražena, Mussolini sesazen a vznikla nová vláda, která se přidala na stranu spojenců. Pád Mussoliniho režimu, přes efemérní pokus o udržení v severní Itálii, znamenal konec fašistické vlády v Itálii a přispěl k širší porážce mocností Osy.

Zdroj: warhistoryonline.com