Nad ledem a Saharou - příběh německého druhoválečného pilota Petera Wilhelma Stahla
Peter Wilhelm Stahl se narodil 7. března 1913 do rodiny řemeslníka provozujícího svoji živnost v Lonsee v Bádensku-Württembersku. Ve svých 15 letech zahájil plachtařský výcvik. Po vyučení se elektrotechnikem pracoval v letech 1934–1937 u letecké meteorologické služby ve Stuttgartu-Böblingenu. V téže době absolvoval pilotní výcvik pro záložníky vojenského letectva. V následujících dvou letech působil jako civilní pilot.
Foto: Peter W. Stahl před Ju 88A-4 v muzeu v Daytonu v Ohiu v roce 1968
Po vypuknutí 2. světové války byl mobilizován. Následující čtyři měsíce jako instruktor létání bez vidu zasvěcoval mladé letce do tajů létání za špatného počasí a v noci. Koncem roku 1939 obdržel rozkaz, aby se 15. ledna 1940 hlásil u doplňovací III. bombardovací skupiny v Krakově, kde prošel výcvikem na Dorniery Do 17. Avšak začátkem března 1940 byl přeložen do Barthu v Pomořanech, kde sídlila doplňovací skupina Junkersů Ju 88. „Piloti, kteří se kvalifikovali pro Ju 88, museli absolvovat intenzívní letový program. Byli jsme více ve vzduchu než na zemi. Cvičení ve střemhlavém letu, lety nad krajinou a bombardování se střídaly bez přestávky. Vše vycházelo. A proč mělo toto školení takový úspěch? Jednoznačně proto, že jeho základem nebyly vojenské předpisy, vymyšlené ve štábu vzdáleném praxi. Přeškolení vedli střízliví technici, kteří znali svá letadla a kteří se nám systematicky věnovali. Zdálo se, že vojenské ,předpisyʻ vytvářeli lidé, kteří dokázali zaměnit cíl za vedlejší účel.“
Foto: Stahlova osádka před bojovým letem, zleva: palubní střelec Theo Goertz, radista Hein Hallert, Peter W. Stahl, bombometčík Hans Fecht. Podzim 1940
Po ukončení výcviku se v květnu 1940 Peter W. Stahl hlásil u II./KG 30 v Oldenburgu, která v předchozích dnech utržila těžké ztráty. Z tohoto důvodu se musela doplnit a noví letci se zaškolit. První bojové akce se zúčastnil 15. června 1940. Cílem náletu byl Cherbourg. Avšak Francie byla na konci sil a o tři dny později byla skupina přesunuta do týlu.
K bojové činnosti se skupina vrátila koncem srpna, kdy se přesunula na letiště Grove v Dánsku. Odtud se měla zapojit do probíhající bitvy o Británii. Prvním cílem se 26. srpna stalo letiště Driffield, avšak Peter W. Stahl se pro problémy s motorem svého Ju 88 nakonec této akce nezúčastnil. Již 2. září 1940 byla II./KG 30 přeložena do Belgie na letiště Chièvres poblíž Monsu. Prvního náletu na Londýn se Peter W. Stahl zúčastnil o týden později. Následovala řada bojových akcí, zpočátku denních, později nočních náletů na cíle v Británii nebo na moři. Do poloviny května 1941 jich bylo přes pět desítek. Na konci května se skupina přesunula do Stavangeru v Norsku, odkud napadala konvoje plující do Británie. Stahl společně se svojí 6. letkou přeletěl 12. června na letiště Banak několik kilometrů od Severního mysu a o deset dní později do Kirkenes. Odtud se dále podílel na útocích proti lodní dopravě. K tomu přibyly nálety na cíle v Sovětském svazu.
Foto: Ju 88A-5 s vyhořelým motorem po návratu z bojového letu nad Británií. Při přistání v Nizozemsku se motor vylomil. Září 1940
Počátkem prosince 1941 obdržela skupina rozkaz, že se má přesunout do Kemi na severu Finska. Původně zde měla zůstat přes zimu, avšak přišel nový rozkaz k přeletu na letiště Orša na středním úseku fronty. Bojově odsud začala skupina operovat 22. prosince. O týden později Peter W. Stahl uskutečnil svůj 100. bojový let, nálet proti nádraží Toržok severozápadně od Kalininu. Do března 1942, kdy následovala půlroční přestávka v bojovém nasazení, jejich počet zvýšil na 122.
V dubnu 1942 Peter W. Stahl nastoupil do důstojnického kurzu na Letecké válečné škole ve Werderu u Berlína. Kurz ukončil jako nejlepší, ale k jeho náplni byl velmi kritický: „Odborná témata jako vzdušná taktika, pozemní taktika, výcvik, přísun a podobně, pocházela ze světové války 1914–1918. Přitom se stále pyšně ukazovalo, že teze z roku 1866 platí ještě dnes.
O zimní válce v Orše, o taktice a technice, které určovaly naše noční akce proti Británii, nebyla vůbec řeč. Tyto zkušenosti dosud nepronikly až na válečnou školu. Plukovník v generálním štábu, který nám přednášel ,pozemní taktikuʻ a koneckonců ji také určoval, využíval každou příležitost, aby dělal z letců něco jako zámečníky, které si ,vydržujeʻ vznešený pán nahoře.“
Foto: Banak: Ju 88 při přípravě k bojovému letu
V srpnu 1942 se Peter W. Stahl vrátil na frontu, na letiště Kemi ve Finsku. Již 28. srpna byl veden jako nezvěstný z průzkumného letu nad Archangelsk. Po vysazení levého motoru Ju 88 musela celá osádka vyskákat s padáky. Letci se během seskoku rozptýlili a několik dní bloudili tajgou. Štěstí při nich stálo a celá osádka se po několika dnech opět setkala na letišti v Kemi. Dále pokračovali v bojových letech. Mimo útoků na sovětské cíle přibylo zásobování finských jednotek operujících v týlu Rudé armády.
V listopadu 1942 se II./KG 30 přesunula na Sicílii. Jejím úkolem bylo společně s dalšími německými a italskými leteckými jednotkami podporovat ustupující Němce a Italy v severní Africe. V této činnosti setrvala až do kapitulace vojsk Osy v Africe v květnu 1943.
V červnu 1943 byl Peter W. Stahl pověřen funkcí technického důstojníka, podílel se na výcviku nových osádek a na zavedení a vyzkoušení nové taktiky bojového nasazení Ju 88. Zkoušelo se také nové zařízení BZA – automatický pumový zaměřovač.
K novému bojovému nasazení došlo v srpnu 1943, kdy byli přeloženi do Foggia san Nicola v jižní Itálii. A 22. září následovalo přeložení skupiny do Viterba, na letiště severně od Říma. Brzy následoval ústup dále na sever do Villafrancy u Verony. Zde skupina setrvala do 14. prosince, kdy se její zbytky přesunuly do Německa. Doplňování a reorganizace probíhaly do února 1944, kdy se přesunula do Bergama v severní Itálii. Odtud v následujících pěti týdnech Ju 88 útočily na americké předmostí u Anzia–Nettuna a na lodě v Tyrhénském moři. Šestého března 1944 byla skupina přeložena do Varelu na severu Německa. Peter W. Stahl byl 1. dubna 1944 přeložen k IV./KG 30 do Aalborgu v Jutsku a tam převzal velení 11. letky. Zde a následně v Gardelegenu bylo jeho úkolem vycvičit nové letce.
V té době celé německé bombardovací letectvo procházelo krizí. Proto počátkem října došel rozkaz: Velitel eskadry, podplukovník von Grafenreuth, všichni čtyři velitelé skupin a všichni velitelé letek byli povoláni do Rosenbornu ve Slezsku ke stíhacímu výcviku.
Foto: Junkersy Ju 290 tvořily jádro transportních prostředků KG 200. Stroji tohoto typu byli dopravováni lidé a materiál pro tajné úkoly
Avšak na konci října 1944 Peter W. Stahl dostal nabídku od Wernera Baumbacha, zda by nechtěl velet zvláštní jednotce v rámci KG 200. Ihned souhlasil a již počátkem listopadu se hlásil na letišti Gatow, kde byl umístěn štáb KG 200. Vybrali jej jako nástupce velitele jednotky, umístěné ve Frankfurtu nad Mohanem. Úkolem bylo v první řadě zajišťovat seskoky výsadkářů-agentů a obstarávat zásobovací lety nad územím v západní Evropě a severní Africe obsazené Spojenci.
Díky svým zkušenostem usedal za řízení mnoha typů letadel, nejen německých, ale také ukořistěných spojeneckých. Válku ukončil jako velitel letky v hodnosti nadporučíka. Za svoji bojovou činnost obdržel Železný kříž I. a II. třídy, Čestný pohár za zvláštní výkony v letecké válce a Německý kříž ve zlatě.
Po skončení války nejdříve podnikal, ale po obnovení Bundeswehru v roce 1955 nastoupil opět k letectvu. V roce 1970 v hodnosti podplukovníka odešel do penze. Následně se věnoval letecké publicistice a poradenské činnosti. Zároveň v 70. a 80. letech působil jako instruktor v plachtařské škole v Unterwössenu v Bavorsku.
V roce 1978, ve svých 65 letech, podnikl dálkový let s motorizovaným větroněm poháněným motorem o výkonu 48 kW. Trasa letu začínala v Unterwössenu a končila u Severního mysu (Nordkappu) v Norsku a zpět. Celková délka letu činila 7000 km. Z letiště Banak nacházejícího se několik kilometrů od Nordkappu Peter W. Stahl podnikal v létě a na podzim 1941 bojové lety na Ju 88.
Peter Wilhelm Stahl zemřel 27. prosince 2001 ve Wenzbachu v Bavorsku.
Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue
Komentáře