Když krátce po vypuknutí první světové války, nejprvotněji konfliktu mezi rakousko-uherskou monarchií a Srbskem, vyhlásila válku Rakousku-Uhersku rovněž Černá Hora, reagovala rakouská strana 10. srpna 1914 vyhlášením blokády jejího pobřeží. Určujícím se zde ale stalo, že brzy Rakousku-Uhersku vyhlásily válku také Francie a Velká Británie, tj. velmoci, které se už od předchozích dní nacházely ve válce s Německou říší. K jižní části Jadranu zamířila francouzská flotila, posílená eskadrou britských pancéřových křižníků. Střet těchto lodí s rakousko-uherskými 16.srpna (v němž byl potopen rakouský křižník SMS Zenta) blokádu Černé Hory ukončil. Naopak, Francouzi a Britové zahájili blokádu Otrantské úžiny mezi břehy Itálie a Balkánu, jíž znemožnili relativně slabému rakousko-uherskému námořnictvu přístup do Středozemního moře. Takový stav přetrval po další více než čtyři roky, až do příměří, resp. rozpadu habsburského mocnářství na podzim 1918.

Asi nelze říci, že by za této situace představoval prostor Jaderského moře dějiště ve svých důsledcích přespříliš zásadních válečných operací. To platilo i poté, co v květnu 1915 vstoupila do války proti Rakousku-Uhersku v bloku Dohody dosud neutrální Itálie (s níž se předtím ve Vídni a z nejobecnějšího hlediska možná ještě spíše v Berlíně kalkulovalo jako s potenciálním spojencem) – a což se jinak v oblasti bezprostředně projevilo rakousko-uherským námořním bombardováním italského jadranského pobřeží, a odvetou ze strany Itálie, k čemuž patřila i jí vyhlášená blokáda rakousko-uherských přístavů nebo nálety na istrijskou Pulu, hlavní základnu rakousko-uherského válečného loďstva, a dalmatský Šibenik. Kromě toho, či přesto, v rakousko-uherských řadách se počátkem roku 1916 také námořnictvo podílelo na rozhodující ofenzívě proti Černé Hoře (dělostřeleckým bombardováním k pobřeží blízkých černohorských pozic v pohoří Lovćen, odkud se ostatně od počátku války nacházela na dostřel i rakouská námořní základna v zálivu Boka Kotorska), jež vrcholila její kapitulací a rakousko-uherskou okupací.

Jestliže na jedné straně c. a k. námořnictvo postrádalo sílu k případnému prolomení blokády Otrantského průlivu, a na straně druhé síly Dohody nepřikročily k vážnému pokusu nepřátelskou flotilu zničit, jimi realizovaná námořní blokáda nebyla tak neprodyšná vůči průjezdům rakousko-uherských a německých ponorek. Už na jaře 1915 se na Jadranu objevily nevelké německé ponorky, operující pak z Boky Kotorské a Puly. Z téže doby je připomínán i případ německých ponorek, dopravených po součástech po železnici do Puly, kde byly sestaveny, aby vyrazily na pomoc tureckým silám, čelícím náporu dohodových sil v Dardanelách.

Psali jsme:Ve školním roce 1945/46 měli nastoupit první čeští chlapci ke studiu na nacistických elitních školách NAPOLA

Foto: Britské driftery v Otrantské úžině. Časného rána 15. května 1917 střet rakousko-uherských křižníků s těmito plavidly, na nichž spočívalo vytváření protiponorkové bariéry ve vodách, oddělujících Jaderské moře od Jónského, resp. Středozemního, přinesl jeden z hlavních úspěchů rakousko-uherského výpadu, podniknutého ze základny v Boce Kotorské. | Wikimedia Commons / Public domain

Později, v květnu 1917, to byla z rakousko-uherské strany právě snaha o narušení blokády alespoň pro průnik ponorek, co vedlo k bitvě, označované za největší hladinový střet na Jadranu za celou první světovou válku. V podstatě se jednalo o iniciativu kapitána řadové lodi (Linienschiffskapitän) Miklóse Horthyho z Nagybánya. Večer 14. května 1917 vyrazil ten ze zálivu při Kotoru směrem na jih na své vlajkové lodi, lehkém křižníku SMS Novara, doprovázeném lehkými křižníky Saida a Helgoland (které si vyžádal, podle svých mnohem později sepsaných Pamětí, od tehdejšího velitele c. a k. námořnictva, admirála Maximiliana Njegovana). Ještě s hodinovým předstihem opustily tentýž přístav torpédoborce Balaton a Csepel, pod velením kapitána knížete Johanna Liechtensteina.

Tyto torpédoborce ještě před rozbřeskem 15. května narazily v Otrantském průlivu na italský konvoj, sestávající se ze 3 nákladních parníků a doprovázejícího je torpédoborce, jenž směřoval do Brindisi na italském břehu průlivu. Ve střetu s Csepelem byl potopen italský torpédoborec, Borea, kdežto dělostřelba z Balatonu potopila jednu z nákladních lodí a na dvou zbývajících způsobila požár.

Na blokádní linii mezi pobřežím jižní Itálie a Albánie (jež mimochodem jako stát zůstala po celou válku, při působení armád obou znepřátelených bloků na svém území, neutrální) se zatím rozhořel jiný boj. Křižník Saida a pak i východněji se pohybující Novara se střetly s desítkami britských a italských člunů, drifterů, jejichž úkol spočíval ve vlečení protiponorkových sítí v moři, a jejichž posádky v některých případech zahájily na mnohem větší rakousko-uherská plavidla střelbu. Počet drifterů, potopených v této konfrontaci, je uváděn na 14, a několik dalších jich bylo poškozeno (sám Horthy později tvrdil, že jich bylo zničeno 21). 72 mužů z jejich posádek bylo vzato do zajetí na paluby rakousko-uherských křižníků. Novara se přitom měla stát terčem útoku italského hydroplánu, aniž by jí ten způsobil vážnější újmu; a ostatně, už radiotelegrafické a raketové signály z napadených drifterů upozornily na přítomnost nepřátelské eskadry v úžině základny Dohody na přilehlých březích.

Psali jsme:Americké stíhací eso rozstřílela vlastní protivzdušná obrana. Jeho bratr padl v Českých Budějovicích

Foto: Rakousko-uherský lehký křižník SMS Novara, poškozený v boji s britsko-italskými křižníky v Otrantské úžině 15. května 1917. Nejvážnějším pro něj byl zásah do strojovny na zádi, kdy došlo k omezení jeho rychlosti, a loď byla zpět do Boky Kotorské vlečena jiným z rakousko-uherských křižníků, SMS Saida. | Wikimedia Commons / Public domain

Před 7. hodinou ranní se v dohledu dosud samostatně operujících a nyní vzájemně se přibližujících rakouských křižníků objevily čtyři protivníkovy torpédoborce, italský Carlo Mirabello a francouzské Commandant Riviére, Bisson a Cinettere, které vyrazily z Valony na jižním pobřeží Albánie. Ty se trojici již spojených rakousko-uherských křižníků podařilo přimět palbou z děl k ústupu - a posléze se Horthyho křižníky obrátily ke zpáteční plavbě na sever, přičemž opět poměrně velký náskok před nimi měly oba Liechtensteinovy torpédoborce.

Cestu se jim však pokusily zablokovat další námořní síly Dohody. I v předvoji plující Balaton a Csepel se utkaly s několika nepřátelskými torpédoborci, z nichž jeden, italský, se jim podařilo potopit - a také od nich, jakož i od rakousko-uherského letectva byl kapitán Horthy předem informován o dohodových plavidlech, shromážděných ve vodách před albánskou Dračí. Odtud byly také jeho lodě napadeny sestavou 2 britských lehkých křižníků a 1 lehkého křižníku italského, a navíc 2 torpédoborců. Dotyčné křižníky zahájily na Rakušany palbu krátce před 9.30 onoho 15. května. Horthy, vědom si nižšího dostřelu svých děl (dohromady se na jeho křižnících jednalo o 27 děl ráže zhruba 107 mm), nařídil přiblížit se k nepříteli za využití dýmové clony, v čemž spatřoval větší naději na úspěch.

V souboji, v němž se do čela dohodových lodí vedral britský křižník HMS Dartmouth (na palubě s velitelem dotyčné eskadry, italským kontradmirálem Alfredem Actonem), a v němž se obě eskadry, plující v paralelním kurzu, nacházely ve vzdálenosti přibližně mezi 4 570 až 7 620 m od sebe, se ukázaly být nicméně úspěšnější lodě Dohody, disponující v souhrnu mnohem větším počtem děl, a to i větších ráží než Rakušané. V 9.50 byl poprvé zasažen Helgoland, a záhy utrpěla škody zejména Horthyho velitelská Novara. Zatímco na Helgolandu se ocitla v plamenech velitelská věž, a poškození neunikla ani Saida, na Novaře, vedle smrti některých členů posádky, byl vážně zraněn i kapitán Horthy, jenž po zásahu několika střepinami granátu, vystřeleného z britské strany, upadl načas do bezvědomí. Limitujícím pro další stav Novary, parními turbínami poháněné lodi (což platilo i o dalších dvou křižnících rakousko-uherské eskadry), se stal zásah do strojovny na její zádi. Tehdy v důsledku zničení přívodu od kondenzátoru unikala pára z podpalubí, bylo vyřazeno 8 z jejích 16 kotlů, a radikálně klesala její rychlost.

Třebaže po 11. hodině dopolední dohodová eskadra od útoku upustila, aby se spojila se svými posilami, přibližujícími se z jihu, podle vzpomínek samotného Horthyho dosud za probíhajícího boje (kdy měl být odražen útok italského křižníku Quatro, a Rakušané byli vystaveni i leteckým útokům, přičemž se jim podařilo jeden z nepřátelských letounů sestřelit) byla Novara připojena do vleku za Saidu. Na druhou stranu se uvádí, že na pomoc rakousko-uherským křižníkům přispěchalo 5 hydroplánů z Kotoru.

Zdá se pravděpodobné, že lodě pod velením admirála Actona hodlaly v úderech na rakousko-uherské křižníky pokračovat poté, co se před 12. hodinou na jihu objevil italský křižník Marsala a několik dalších torpédoborců. Zhruba v téže době se však naopak ze severního obzoru, vstříc Horthyho křižníkům, blížila rakousko-uherská podpůrná skupina, tvořená pancéřovým křižníkem SMS Sankt Georg a torpédoborci Tátra a Warasdiner. Ta připlouvala z Boky Kotorské na základě předchozího radiotelegrafického spojení Horthyho s admirálem Njegovanem. Acton se rozhodl vyhnout se dalšímu střetu s posílenými Rakušany, a obrátil svůj kurz směrem k Brindisi. Rakousko-uherská eskadra, včetně Saidy vlekoucí poškozenou Novaru se zraněným Horthym na palubě, se tak ke Kotoru vrátila již nerušeně.

Tato výpadová akce části c. a k. námořnictva k blokádní linii v Otrantské úžině je považována jednoznačně za úspěch rakousko-uherské strany. Jednak její ztráty byly výrazně nižší než ztráty protivníka, nacházejícího se v celkové převaze. Kromě poškození zejména Novary, na její straně se hovoří o 15 padlých (k nimž na Novaře patřil i první důstojník poručík Robert Szuborits, jehož chtěl zraněný Horthy jmenovat provizorním velitelem lodi, než jím po zprávě o jeho smrti určil jiného důstojníka, poručíka Witkowskeho) a 31 zraněných. Naproti tomu, bilance ztrát italsko-britsko-francouzských sil činila 2 potopené torpédoborce, nákladní parník a 14 drifterů, vytvářejících protiponorkovou bariéru. Je zmiňováno celkem 76 mrtvých a 100 zraněných v jejich řadách, nemluvě o 72 zajatcích vzatých na rakouské křižníky. Tuto bilanci pak s návratem k Brindisi ještě rozšířily vážné poškození vlajkové HMS Dartmouth po zásahu dvěma torpédy z přítomné německé ponorky a potopení francouzského torpédoborce, který, spěchající do její blízkosti, narazil na minu, rovněž nakladenou ponorkou. A jednak, došlo k naplnění cíle rakousko-uherského výpadu, totiž k tomu, že protiponorková bariéra, vytvářená v Otrantském průlivu, pozbyla na nějakou dobu své efektivity.

Foto: Zraněný kapitán Miklós Horthy z Nagybánya na nosítkách na palubě SMS Novara. Před budoucím vůdčím představitelem autoritativního režimu v Maďarsku (v letech 1920–1944) stála tehdy ještě další kariéra v c. a k. námořnictvu, kde se měl v admirálské hodnosti stát novým vrchním velitelem rakousko-uherské flotily na Jadranu. | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, před tehdy zraněným Miklósem Horthym stál ještě vzestup v řadách c. a k. námořnictva, když jej počátkem března 1918, povýšeného do admirálské hodnosti, jmenoval císař Karel I. vrchním velitelem jadranské flotily. To odráželo i širší personální změny ve velení námořnictva, kdy byl velitelem námořní sekce na ministerstvu války jmenován kontradmirál Franz Holub, rodák z Čech, kdežto kontradmirál Franz rytíř von Keil zaujal pozici na vrchním velitelství rakousko-uherských sil, sídlícím tehdy v dolnorakouském Badenu. V situaci opět posílené blokády Otrantské úžiny (při níž se mj. k Britům, Francouzům a Italům nyní připojily i námořní síly USA) a zvýšené aktivity italského námořnictva na Jadranu, v červnu 1918 se Horthy opět chystal k větší akci s pokusem blokádu narušit. Celkem přirozeně opět Boka Kotorska, vzhledem k poloze na jihu Dalmácie, měla posloužit jako operační základna, a k lodím, směřujícím tam v rámci této nakonec neuskutečněné akce z Puly, patřil i dreadnought SMS Szent István, potopený cestou zásahy italských torpéd. Za pozornost může nicméně stát pozdější vlastní Horthyho tvrzení, že takovou akcí hodlal probudit z jisté nečinnosti rakousko-uherské námořnictvo, resp. obnovit disciplínu v jeho řadách – a předejít tak událostem, jako bylo v únoru toho roku velké povstání námořníků v Boce Kotorské, jež v podstatě reflektovalo nejobecnější atmosféru v rakousko-uherské monarchii ke sklonku první světové války, před jejím brzkým rozpadem.

Jak známo, rozjitřená situace od konce první světové války vytvořila už v roce 1919 předpoklad, aby bývalý c. a k. admirál Miklós Horthy z Nagybánya stanul v čele maďarského státu, v němž pak zůstal po další zhruba čtvrtstoletí, až do dramatických událostí v zemi za druhé světové války v roce 1944. Ještě mnohem dříve však, ke konci října 1918, rozhodl příkaz císaře Karla I., aby c. a k. námořní flotila byla předána státu, formujícímu se v jihoslovanských oblastech rozpadajícího se Rakouska-Uherska, a jenž měl záhy společně s předválečným srbským a černohorským státem splynout v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, čili pozdější Jugoslávii (aniž by vítězné dohodové mocnosti tento akt později schválily). Znovu sám Horthy, klíčová osoba v tomto procesu předání, později naznačil, že roli tu sehrál vliv chorvatské generality na (vlastně dosud svého) panovníka a zájem předejít tomu, aby se těchto lodí zmocnila Itálie. Jakkoliv i v tom zjevně spočíval jeden z motivů i v samotné Vídni, a příp. to mohlo předznamenávat charakteristiku mezistátních vztahů v jadranském prostoru v nastávajícím období, nejasnostmi a spekulacemi je obestřen skutečný motiv italské strany k diverzní akci, jež už v noci z 31. října na 1. listopad 1918 vyústila ve vodách před Pulou potopením jedné z těchto lodí, dreadnoughtu Viribus Unitis, i se svým tehdy novým kapitánem Vukovićem a přítomnou částí posádky.

Zdroj: britannica