Svým způsobem dodnes jsou vztahy mezi USA a Mexikem poznamenány faktem, že rozlehlé oblasti Jihozápadu USA bývaly kdysi součástí Mexika, resp., ještě před dosažením nezávislosti tohoto státu, španělského koloniálního impéria. Vzhledem k současnému stavu byla klíčovým mezníkem už separace Texasu od Mexika v roce 1836, výsledek boje za nezávislost, vedeného především angloamerickými kolonisty, kteří se v tehdy jen velmi řídce osídleném Texasu začali usazovat o více než desetiletí dříve. Vstup Texasu do americké Unie (USA) se pak stal předpokladem k válce mezi USA a Mexikem od roku 1846. Tu ukončil, v situaci, kdy vítězství USA signalizovala i okupace Ciudad de México jejich armádou, podpis míru v Guadalupe Hidalgo počátkem února 1848. Mexiko svému sousedovi postupovalo, spolu s Texasem, i západněji položená území až k pobřeží Pacifiku, tj. Horní Kalifornii a oblast pozdějších federálních států USA Nové Mexiko a Arizona, severněji Nevady, Utahu, části Colorada a Wyomingu.

Zatímco v USA byla válka let 1846-48 spjata s administrativou presidenta Jamese Polka (a tehdejší domácí kritici ji také nazývali „Polkovou válkou“), v čele mexického státu se v jejím průběhu vystřídalo více osob. Nicméně, i přímo v jejích bojových operacích vyniklo jméno muže, jenž už předtím hrál v politickém a vojenském životě Mexika velmi důležitou úlohu a byl též protagonistou neúspěšného tažení proti texaským povstalcům – generála Antonia Lópeze de Santa Anna.

Narozen 21. února 1794 v rodině španělského koloniálního úředníka ve městě Jalapa severozápadně od mexického přístavního Veracruzu, Antonio López de Santa Anna sloužil již ve svém mládí v místokrálovském vojsku za války proti povstalcům, bojujícím za nezávislost Nového Španělska (Mexika) na španělské metropoli. Když se však v roce 1821 koloniální plukovník Agustín de Iturbide spojil s povstalci ve prospěch nezávislosti, rovněž on patřil k důstojníkům, kteří tuto myšlenku otevřeně podpořili. Mexiko se stalo fakticky nezávislým státem. Po svržení císařství generála Iturbideho jako Agustína I. (v podstatě pak ještě potvrzeném zastřelením sesazeného Iturbideho po jeho návratu do vlasti v roce 1824) se změnilo ve federativní republiku víceméně po vzoru USA. Santa Anna dosáhl vlivných pozic v rodném federálním státě Veracruz, jehož byl zvolen guvernérem – a i on je označován za příklad vojensky a politicky vlivné osobnosti, pro něž se v širším latinskoamerickém prostředí 19. století vžil termín „caudillos“ (dosl. vlastně „vůdcové“).

Psali jsme:Rakousko v roce 1934 – mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem

Foto: Generál Antonio López de Santa Anna ve vojenské uniformě. Především se jménem tohoto ambiciózního vojáka a mezi lety 1834 a 1855 sedminásobného oficiálního presidenta Mexika, jenž si sám říkal „Napoleon západu“, bývá spojována ztráta rozsáhlých, tehdy jen velmi málo zalidněných mexických území ve prospěch USA před polovinou 19. století. | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1829 stanul generál Santa Anna v čele vojenských sil, které zasáhly proti více než 3-tisícovému španělskému výsadku generála Barradase, jenž připlul z dosud španělské Kuby do Tampika (při pobřeží Mexického zálivu severně od Veracruzu), s představou, že dokáže s podporou mexického obyvatelstva i armády zvrátit výsledky války za nezávislost, tj. že Mexičané se vlastně dobrovolně vrátí pod vládu španělského krále. Barradasovi vojáci, stiženi žlutou zimnicí, v září 1829 kapitulovali a vrátili se na Kubu. Ovšem pokud se jejich předpoklad opíral o vnitřní politickou labilitu Mexika, kde se vzájemně přely konzervativně a liberálně či federalisticky a centralisticky orientované kruhy, tatáž situace byla příhodná i pro další vzestup Santa Anny, nyní s gloriolou zachránce země před pokusem o španělské znovudobytí. Podíl na povstání proti presidentu Bustamantemu v roce 1832 ho v důsledcích vynesl poprvé do úřadu presidenta Mexika. Střídavě jako oficiální president, ale spíše jako jistá „šedá eminence“ poté působil v dalších letech. Zároveň se vytvářel jeho kult, charakterizovaný tituly jako „Spasitel vlasti“ („Salvador de la Patria“) nebo „Napoleon západu“ („Napoleón del Occidente“). Ve druhém případě šlo o výraz obdivu ke svému asi o generaci staršímu (a tehdy již zesnulému) francouzskému současníkovi Napoléonu Bonapartovi (císaři Napoleonu I.), jehož analogií na západní, americké polokouli se Santa Anna proklamoval být.

S jeho diktátorskými tendencemi (rozpuštění Kongresu, zrušení platnosti ústavy) byl provázán centralistický kurz, jenž zase podnítil, vedle neklidu a separatismu v jiných částech Mexika, zrovna i povstání angloamerických přistěhovalců v Texasu. Ti se nejprvotněji domáhali vyšší samosprávy, resp. se obávali o její ztrátu. Třeba říci, že jakkoliv mexický stát zprvu jejich imigraci podporoval (neboť mohla slibovat vytvoření jisté kolonizační bariéry mezi severem Mexika a indiánskými Komanči v severnějších oblastech Texasu), jako problém se stala pociťována např. i v kontextu toho, že USA naznačovaly zájem Texas odkoupit. Za situace, kdy imigrace pokračovala, a v reakci na vzpouru nových usedlíků z roku 1835, příznačně zněla Santa Annova deklarace, že „všichni cizinci, přistiženi na mexické půdě ve zbrani, budou považováni za piráty a zastřeleni“. Na druhou stranu, do texaského povstání se zapojili i zástupci tamního hispánského obyvatelstva, i když jeho celkový podíl do roku 1835 poklesl vůči asi již 30 tisícům Angloameričanů na skoro desetinu.

Santa Anna (když zrovna rezignoval z presidentské funkce) zahájil tažení do vzbouřené provincie, spějící k vyhlášení vlastní nezávislosti. 23. února 1836 se asi 4-tisícová mexická armáda pod jeho osobním velením objevila u osady Alamo na jihovýchodě Texasu, původně španělské františkánské misionářské stanice z 18. století, odkud předtím texaské milice tzv. rangers, hraničářů, vyhnaly oddíly mexického generála Cóse, a kde se nyní zdržovalo necelých 190 texaských milicionářů a dobrovolníků z USA. Když na Santa Annovu výzvu ke kapitulaci odpověděli obležení Texasané střelbou z děl, pokoušeli se Mexičané opevněnou osadu opakovaně dobýt. Teprve 6. března nad ránem, kdy už obráncům v Alamu docházela munice, prolomili část jeho obranné zdi a pronikli dovnitř. Jestliže se uváděný počet padlých mexických vojáků během mnohadenních bojů pohybuje od téměř 400 k až více než 1500, v rozhodujícím střetu onoho 6. března zahynuli všichni zbývající Texasané, resp. Američané. Posledních několik přeživších, raněných, nechal Santa Anna dobít – a následně nařídil těla všech padlých a zabitých spálit.

Psali jsme:Co vše měl Usáma bin Ládin uložené ve svém notebooku

Foto: Dobývání texaského Alama mexickými vojáky ráno 6. března 1836. Událost stála život všechny zbývající texaské, resp. americké obránce, kteří ve chvílích, kdy jim docházelo střelivo, zčásti bojovali už jen noži nebo puškami, používanými jako kyje. I když Mexičané dobili raněné, není pravda, že by povraždili i zde nalezené (nebojující) ženy a děti, jak se později vytrvale tvrdilo. | Wikimedia Commons / Public domain

Z Alama postupoval mexický generál směrem na východ pronásledovat další povstalce, kteří nemohli čekat slitování, padli-li do jeho zajetí (byli postříleni, jako v případě posádky pevnosti Goliad). Obrat ale přinesl střet texaských rangers pod velením Sama Houstona (později zvoleného presidenta samostatného Texasu) a Santa Annovou armádou u řeky San Jacinto, v nížinaté oblasti západně od hranic Louisiany (a tj. již USA). Už 20. dubna 1836 zde došlo k potyčce jednoho texaského oddílu s mexickými vojáky, ovšem až odpoledne 21. dubna se na jiném místě rozhodli Texasané pro překvapivý úder na mexický vojenský tábor, v němž mnozí v tu dobu spali (někteří unaveni předchozím nočním přesunem). Za zahajující palby ze dvou šestiliberních děl a posléze střelby z ručnic, a s pomstychtivými pokřiky „Remember the Alamo!“ „Remember Goliad!“ („Pamatujte na Alamo!“, „Pamatujte na Goliad!“), zaútočily stovky rangers na mexické ležení. V řeži, trvající necelých 20 minut, padlo pod výstřely a ranami jezdeckými šavlemi a noži Texasanů asi 630 mexických vojáků. Tentokrát byli dobíjeni ranění Mexičané, většinou bajonety: Další stovky jich byly vzaty do zajetí, zbytek se rozutekl do blízkých lesů. Počet mrtvých na texaské straně dosáhl 9, i když sám Houston patřil mezi zraněné, když byl postřelen do nohy v počáteční fázi boje, kdy také přišel o koně.

Santa Anna, během útoku hledaný cíl hraničářů, byl až následujícího dne dopaden jednou z texaských pátracích skupin, aniž by však ta v zajatci, ztraceném i ostatním uprchlým vojákům a navlečeném do prostého oděvu, šéfa mexického státu poznala. Jak připomínáno, teprve po přivedení do tábora prozradil jeho identitu jiný z mexických zajatců údivnou poznámkou: „El Presidente!“ Zajatý diktátor stanul před zraněným Houstonem, a fakticky pod hrozbou zastřelením byl nucen podepsat dokument, ukončující válku a uznávající nezávislost Texasu.

K žádnému oficiálnímu uznání reálné samostatnosti Texasu nicméně poté mexická strana nepřistoupila, a jak bylo zmíněno, až jeho začlenění do USA, dovršené v prosinci 1845, posloužilo jako impuls k otevřené mexicko-americké válce (mimochodem, USA s připojením Texasu otálely kvůli tam existujícímu, resp. zavedenému otroctví, jež tehdy představovalo problematickou otázku v jejich celkovém vnitřním společensko-politickém rámci). Zatímco měl této válce předcházet mj. příliv amerických kolonistů rovněž do Kalifornie, oportunisticky jednající generál Santa Anna si i v době po svém texaském selhání dokázal udržet či posílit své pozice na mexické scéně. Pomohly tomu i události tzv. koláčové války, konfliktu mezi Mexikem a Francií z konce roku 1838, kdy Francie vymáhala náhrady za škody, jaké v Mexiku utržili její občané, mj. jistý pekař ve městě Tacubaya. Francouzské válečné lodě zablokovaly přístav Veracruz, kde se posléze vylodil i francouzský vojenský oddíl, kdežto Santa Anna velel mexickým oddílům, které měly Francouze z města vytlačit. Bombardování francouzských lodních děl mu přitom způsobilo těžké zranění nohy, jež mu musela být amputována – a za oficiální pompy a arcibiskupského blahořečení byla pak pohřbena v katedrále v Ciudad de México.

V letech 1841-44 vykonával poněkud extravagantní generál opět dvakrát presidentský úřad, ale o následném neúspěchu v domácích mocenských zápasech svědčí jeho pobyt v exilu na španělské Kubě při vypuknutí americko-mexické války v květnu 1846. Bez ohledu na zpočátku zřetelně početnější pravidelnou armádu, jíž disponovalo Mexiko, konflikt po vojenské stránce jistě skýtal více perspektiv americké straně. Avšak za podmínek, kdy USA byly ochotné od Mexika i prostě koupit další rozsáhlá území, příznačná, byť možná nikoliv pravdivá, mohou být tvrzení (samotných amerických autorů), že se president USA Polk tajně se Santa Annou dohodl, že ten za jistý finanční obnos jejich zájmům vyhoví, a že USA financovaly jeho návrat do vlasti v roce 1846. Každopádně, i kdyby Američané od něj něco takového skutečně čekali, Santa Anna toto tehdy nenaplnil. Jmenován doma znovu vrchním velitelem armády, vyrazil proti vojsku amerického generála Zacharyho Taylora, operujícímu v severovýchodním Mexiku.

Ve dnech 22.-23. února 1847 se jeho zhruba 15-tisícová armáda střetla s početně slabšími Taylorovými oddíly u haciendy Buena Vista v severomexické Coahuile. Bitva, v níž Američané rozbili útok mexické kavalerie, skončila v podstatě nerozhodně. Santa Anna ale zase zasáhl do vnitřního života vlastní země dalším z pučů, a v březnu 1847 byl svými stoupenci v hlavním městě znovu uveden do úřadu presidenta. V tomtéž měsíci 14-tisícová americká armáda generála Winfielda Scotta obsadila z moře Veracruz, a zahájila odtud postup na Ciudad de México.

Foto: Zajatý Santa Anna, stojící v okruhu texaských rangers před jejich zraněným (ležícím) velitelem Samem Houstonem, 22. dubna 1836, po vítězství Texasanů u San Jacinto. Mexický generál a diktátor byl tehdy pod vidinou vlastní smrti nucen přimět mexickou armádu k odchodu z Texasu a uznat texaskou nezávislost. Propuštěn generálem Houstonem až později, do Mexika se vrátil cestou přes USA teprve v únoru 1837. | Wikimedia Commons / Public domain

Santa Anna reagoval mj. vlastenecky znějícími proklamacemi, a s nově sestaveným vojskem vytáhl proti Američanům, usmyslen zastavit jejich další pochod do hor Sierra Madre v průsmyku Cerro Gordo. Střelba z jím zde vytvořené linie zahnala 12. dubna průzkumný oddíl amerických dragounů, ale rozhodující bitva nadešla 18. dubna 1847. Za vzájemného dělostřeleckého ostřelování z příkrých svahů přilehlých kopců, jedna z amerických divizí nakonec obchvatem obsadila mexické ležení, a její postup obrátil Mexičany, včetně Santa Anny, na útěk. Asi 3 tisíce mexických vojáků se ocitlo v zajetí.

Generál Scott později, s příchodem nových posil a zásob, které přes Veracruz dorazily z USA, pokračoval do prostoru horského údolí před mexickým hlavním městem. Když fakticky skončilo příměří, jež Santa Anna nabídl Scottovi v srpnu 1847, po zhroucení mexické obranné linie podél říčky Churubusco, znamenalo dobytí pevnosti Chapultepec Američany 13. září už bezprostřední předehru pádu Ciudad de México do amerických rukou. Tehdy opustila své pozice uvnitř hradeb města též celkem stále asi 10-tisícová, ale demoralizovaná Santa Annova armáda, složená ze zčásti násilím neverbovaných a mnohdy hladovějících vojáků.

Ještě v září 1847 se Santa Anna připojil k obléhání nevelké americké posádky ve městě Puebla. To 12. října prolomil zásah nových, asi 3-tisícových amerických posil, jež do centrálního Mexika přišly z Veracruzu. Tyto boje již provázel další Santa Annův politický pád, navíc v atmosféře, kdy se v nově se etablujícím mexickém vedení mj. objevil požadavek na prošetření jeho podílu na stávající národní katastrofě. Generál se uchýlil do exilu tentokrát na britskou Jamajku.

Mexiko zůstalo poznamenáno dopady válečné porážky, bez ohledu na příslib postupné splátky 15 milionů USD za odstoupená severní území ze strany vítězů. A požadavky po stabilizaci či národní jednotě později ještě poskytly příležitost Santa Annovi, kterého jeho armádní přívrženci roku 1853 opět povolali do země a dosadili k moci. Santa Anna, podpořen konzervativními silami (tradičně např. hájícími privilegia důstojnictva a katolického kléru), nastolil skutečnou vojenskou diktaturu. Ta se už do roku 1855 zhroutila pod ozbrojeným tlakem liberální opozice, ovšem právě do této éry jeho posledního presidentského působení spadá také prodej dalšího území USA v letech 1853/54. Jednalo se o oblast údolí La Mesilla na jihu Arizony a zčásti Nového Mexika. Transakce, tzv. Gadsdenova koupě (podle tehdejšího vyslance USA v Mexiku Jamese Gadsdena), slibovala zahladit problém mexické státní pokladny přísunem 10 milionů USD.

Období po svržení Santa Anny z roku 1855 bylo v Mexiku charakterizováno občanskou válkou mezi liberály a konzervativci, v průběhu které na straně liberálů vzrostla do popředí osobnost politika indiánského, zapoteckého původu Benita Juáreze (nuceného za předchozí Santa Annovy diktatury opustit zemi), a později francouzskou intervencí a nastolením monarchie, na jejíž trůn byl jako císař dosazen rakouský arcivévoda Maxmilián Habsburský. Mexiko se ocitlo pod vojenskou okupací Francie Napoleona III. (synovce Napoleona I.) – a  Santa Anna se z exilu na ostrově Saint Thomas, v tehdy dánské části karibských Panenských ostrovů, zase vrátil do vlasti, kde roku 1864 nabídl své vojenské služby císaři Maxmiliánovi. Ambice stárnoucího někdejšího diktátora však zhatila nedůvěra francouzského velení. Santa Anna, po dočasném pobytu v USA, nebyl v Mexiku vítán ani po zhroucení Maxmiliánova císařství a opětném nástupu Juárezovy liberální vlády v roce 1867, kdy se dočkal uvěznění a následně opět vyhnanství na britských Bahamách.

Nakonec mu návrat do Mexika umožnila amnestie Juárezova nástupce presidenta Lerda de Tejada z roku 1874; a aniž by přitom byla uznána jeho vojenská hodnost a vráceny jeho zkonfiskované majetky. 21. června 1876 zemřel 82-letý Santa Anna, téměř už  zapomenutý, v mexickém hlavním městě.

Foto: Bitva u Buena Vista 22.-23. února 1847. I vzhledem k tvrzením o představách, jaké si v kontextu války s Mexikem mohli od Santa Annových postojů původně slibovat Američané (a snad narážejícím na jeho zkorumpovatelnost), je na druhou stranu možno říci, že Santa Anna byl tehdy považován za nejschopnějšího mexického generála. Výsledek tohoto střetnutí na severovýchodě Mexika, v němž se v amerických řadách vyznamenal oddíl plukovníka Jeffersona Davise (později presidenta Konfederace za občanské války v USA let 1861-65), je označován za nerozhodný. Ovšem o výsledku celého konfliktu mělo rozhodnout, namísto dalšího postupu Taylorovy armády na jih, tažení Scottovy armády na mexické hlavní město, zahájené od pobřeží Mexického zálivu. | Wikimedia Commons / Public domain

López de Santa Anna byl jednou z nejvýraznějších postav mexických dějin v desetiletích po vydobytí nezávislosti země na Španělsku. Po roce 1855 vliv tohoto generála a státníka, který se v obecnějším povědomí vlastních krajanů změnil ze „spasitele vlasti“ až v jejího „zrádce“, upadl. Mexický spisovatel Carlos Fuentes (1928-2012) jej nazval „groteskní postavou“, „prototypem latinskoamerického operetního diktátora“, „promiskuitním a směšným tyranem, kvůli jehož neschopnosti“ ale Mexiko přišlo o svá severní území...

Tentýž C. Fuentes rovněž kupř. hovořil o ztrátě „poloviny národního území v roce 1848“ jako o „otevřené ráně pro mnohé Mexičany“, nebo tehdy ustavenou americko-mexickou hranici přirovnal k „jizvě“, s otázkou, zda „se provždy zahojí, nebo začne znovu krvácet?“. Nelze říci, že by za téměř už dvě století od konfliktu mezi USA a Mexikem toto jeho přímé dědictví kulminovalo do otevřené krize v oficiálních vztazích mezi oběma státy jako takovými – a možná můžeme připomenout vsázku na tuto kartu, tj. případné ambice Mexika znovu svá dřívější území získat, k níž za první světové války přikročilo císařské Německo, prostřednictvím tzv. Zimmermannovy nóty z roku 1917.

Na druhou stranu, hranice mezi USA a Mexikem může být dodnes zdrojem problémů primárně socioekonomické povahy (připomeňme i citovaným Fuentesem zdůrazňovanou otázku migrace, nyní v opačném směru než ta, jež v první polovině 19. století předcházela texaské válce za nezávislost i americko-mexické válce, a také již mnohem dlouhodobější a mnohem intenzivnější). Ze zcela nedávných let lze vzpomenout důraz na tuto problematiku ze strany presidenta USA Donalda Trumpa, jenž kladl problém vlastně i do souvislostí s krvavou válkou s drogovými kartely v Mexiku od roku 2006.

V každém případě ale, při posuzování historie vztahů USA s jejich jižním sousedem, osoba generála Santa Anny zde bezesporu hraje dosti zásadní a specifickou roli.

Zdroj: Britannica