V noci z 24. na 25. března 1944 došlo k legendárnímu útěku spojeneckých letců z německého zajateckého tábora Stalag Luft III, který se nacházel poblíž města Zaháně (tehdy Sagan, dnes Żagań v Polsku).

Letci tehdy unikly skrz 110 metrů dlouhý tunel nacházející se 9 metrů pod zemí, který vykopali pomocí nářadí, jenž si sami vyrobili. Zajatci tunel pojmenovali Harry. Letci původně stavěli tři tunely (Tom, Dick a Harry), ale protože práce pokračovaly příliš pomalu a němečtí strážci začali mít podezření, pokračovali po chvilkové nečinnosti v kopání tunelu Tom. Naneštěstí byl tunel Tom objeven a tak museli letci otevřít znovu tunel Harry. Při kopání jiné skupiny letců padělaly stovky dokladů, roznášely tuny zeminy z tunelu po táboře apod. Někteří vězni vyráběli mapy a kompasy, jiní přešívali uniformy a přebarvovali je krémem na boty a jiní se učili mluvit alespoň trochu německy. Pilotům pomohla i skutečnost, že tábor spadal pod Luftwaffe a díky Hermannu Göringovi, který byl také pilot, byl Stalag Luft III lépe zásobován potravinami než jiné tábory. Také strážci tábora se k vězňům chovali slušně, většinou se jednalo o starší nebo invalidní vojáky. Piloti si sestavili pořadí ve dvoučlenných a trojčlenných skupinách, v jakém uprchnou, podle toho jak moc se zasloužili o přípravu útěku. Rozhodlo se, že se útěk uskuteční 24. března. Organizátorem celé akce se stal Brit Roger Bushell, který měl za sebou již dva nevydařené útěky ze zajetí.

Jak již bylo zmíněno, datem útěku se stala noc z 24. března na 25. března 1944. Té noci napadl sníh, takže se riziko odhalení velmi zvýšilo. První uprchlík přeběhl do lesa a natáhl lano, za které následně zatáhl, čímž dal signál dalším čekajícím v tunelu, že se stráž na věži nedívá. Když uprchl další zajatec, vystřídal předchozího u lana. Z původních 200 účastníků nakonec uteklo jen 76, protože se nepočítalo s mnoha okolnostmi, jako byl hluboký sníh, který ztěžoval krytí, zřícení části tunelu a jiné události, které se té noci odehrály. Nakonec byl celý útěk odhalen, ale i tak byl největším útěkem zajatců v celé historii 2. světové války. Uprchlíci plánovali uprchnout do Francie, Polska, Švýcarska a Švédska. Asi polovina vězňů tak zamířila na necelé 2 kilometry vzdálené nádraží v Żagańi, zbytek musel jít pěšky. Nicméně ti, kteří zamířili na nádraží, jej nakonec nemohli najít, a tak museli čekat až do svítání, což bylo velmi nebezpečné. Někteří se také skrývali v lesích, jenže tehdy v roce 1944 byl březen jedním z nejstudenějších, proto museli tito svůj úkryt brzy opustit. Ti, co šli pěšky, si mezi sebou říkali „Bačkoráři“.

Psali jsme:Kterak Čechoslováci a Baťovci bránili Filipíny před Japonci v roce 1941

Foto: Obrázek tunelu Harry s popisy jednotlivých částí | Wikimedia Commons / Public domain

Útěk spojeneckých vězňů tehdy Adolfa Hitlera velmi rozhněval, a tak bylo 50 mužů z celkového počtu uprchlíků, kteří byli postupně chyceni, na přímý rozkaz Hitlera gestapem na různých místech v Německu bez soudu popraveno. Rád bych v rámci objektivity upozornil, že Hitler chtěl původně popravit všechny uprchlíky, ale po protestech Göringa, který cítil s piloty jistou solidaritu a Keitela, který měl zase obavy o životy německých pilotů ve spojeneckém zajetí, Hitlerův původní rozsudek trochu zmírnil. Podle jakého klíče Němci piloty popravovali, se neví, nicméně piloti Bob Nelson a Dick Churchill byli pravděpodobně ušetřeni kvůli svým jménům. Na svobodu se nakonec dostali pouze tři letci (dva Norové a jeden Holanďan). Zastřelení letci byli tajně spáleni v krematoriích. Mezi uprchlými piloty byl také jeden Čech, Arnošt Valenta, kterého Němci na útěku bohužel chytili a krátce po dopadení popravili.

Foto: Areál bývalého zajateckého tábora Stalag Luft III Sagan, vchod do tunelu Harry v někdejším zajateckém baráku 104. V trase tunelu jsou umístěny desky se jmény všech zajatců, kteří tímto tunelem uprchli. | Wikimedia Commons / Public domain

Velitel tábora, von Lindeiner, byl původně jeden z Göringových osobních zaměstnanců, a poté, co odmítl odchod do důchodu, se stal velitelem zajateckého tábora. Tam dodržoval Ženevské dohody týkající se zacházení se válečnými zajatci a získal si respekt spojeneckých vězňů. Gestapo tehdy útěk důkladně vyšetřovalo, a když neodhalilo žádné významné informace, byl von Lindeiner odvolán a dokonce mu hrozil i vojenský soud. Protože však předstíral duševní chorobu, k soudu nakonec nedošlo, místo toho byl starý muž poslán na frontu k pěchotě, kde ho později sovětští vojáci postupující k Berlínu zranili. Po skončení války se vzdal britským silám a dva roky byl válečným zajatcem v zajateckém táboře známém jako „Londýnská klec“, Během britského vyšetřování SIB ohledně vražd uprchlých pilotů pak ochotně svědčil. Repatriován byl v roce 1947 a zemřel v roce 1963 ve věku 82 let.

Psali jsme:Universal Carrier jako sovětský dělový tahač

Zpráva o popravách velmi rozhořčila Velkou Británii, proto po válce RAF sestavila speciální vyšetřovací tým, který měl vypátrat a zatknout vrahy pilotů. Do čela týmu byl vybrán major Frank McKenna, který začal rekonstrukcí útěku a poté sestavil časový sled událostí. Výbornými důkazy se staly urny s popelem letců a s datem i místem spálení. Vyšetřování trvalo tři roky, bylo obviněno a popraveno několik desítek gestapáků, ale někteří vrazi zůstali nedopadeni, protože McKenna nemohl vyšetřovat v sovětské okupační zóně.

Zdroj: historie válek