Nedávný úspěch extremistické strany AfD v německých zemských volbách vyvolal pozdvižení jak v samotném Německu, tak i celé Evropě. Mnozí lidé se ptají, jak je možné, že mohlo dojít k vzestupu ultrapravicové AfD právě v Německu, které má s extremismem tolik neblahých zkušeností.                       
 
Rekordní výsledek AfD přitom není až takovým překvapením. AfD totiž posiluje dlouhodobě. Zatímco ve svých začátcích šlo o stranu spíše okrajovou, zejména po vypuknutí uprchlické krize v roce 2015 její pozice začaly posilovat. A to právě především v zemských volbách, kdy se jasně ukazují rozdíly mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. I tyto volby ostatně potvrdily, že úspěch AfD má zřetelné regionální kořeny. AfD posílila i ve „starých“ zemích, tedy původních částech bývalé NSR. Mnohem více hlasů ale získala v „nových“ zemích, patřící kdysi do NDR.

Foto: Nedávný úspěch extremistické strany AfD v německých zemských volbách vyvolal pozdvižení jak v samotném Německu, tak i celé Evropě. | Shutterstock

I to nám ukazuje na důvody tak vysoké popularity, ale i postupného vzestupu AfD. Nejde totiž jen o reakci na problematiku přítomnosti velkého počtu uprchlíků, ale kořeny úspěchu AfD jsou mnohem hlubší. Je totiž zjevné, že se Německo dosud nevyrovnalo se sloučením obou někdejších zemí, NSR a NDR. A to i přesto, že ke sloučení obou států došlo již před více než třiceti lety.
  
Důvodem této nekompatibility je celá řada. Je třeba si uvědomit, že mezi jednotlivými německými státy vždy panovaly značné rozdíly – kulturní, ekonomické, a tedy i politické. Rozdělení Německa do dvou států v době studené války tento rozdíl jen posílilo. Snad největší roli přitom hrálo to, že ve východním Německu byla po dlouhá léta budována typická komunistická, direktivně řízená ekonomika s enormním důrazem na těžký průmysl. Postupný úpadek tohoto systému a jeho faktický krach vyvolaly ekonomické, a tedy i sociální problémy. Situaci nedokázaly plně vyřešit ani obrovské investice ze strany ústřední německé vlády, včetně transferu stovek miliard od starých států. Dodnes je patrné, že ekonomický výkon východních zemí je výrazně nižší než ekonomika starých zemí.

Psali jsme:Alea iacta est: Úvod do boje v poušti

Svou roli ale hraje i prvek „östalgie“, stesk po někdejší NDR. Tento prvek byl ještě nedávno posmívaný, právě dnes se ale ukazuje, že stále má svou platnost. Přestože někdejší NDR byla státem s mnoha chybami, existuje nemalé procento lidí, kteří se s svým státem identifikovali. Nejde přitom jen o to, že by tito lidé toužili se vrátit do komunistického systému – to by ve volbách posílili komunisté, a nikoliv ultrapravicová AfD. Mnohem větší roli zde hraje princip národní, státní. který se pak za určitých okolností, zejména když se objevil nějaký problém (např. příchod velkého množství uprchlíků), snadno proměnil v odpor vůči ústřední vládě.
 
Nepokrytě extremistický charakter AfD, na jejichž akcích se běžně hajluje, nám ale ukazuje, že zde nejde jen o pouhou „östalgii“, ale o něco hlubšího, co má přímou návaznost na nejtemnější kapitoly německých dějin, na éru nacistické Třetí říše. Je pozoruhodné a do jisté míry absurdní, že tato návaznost na nacismus nejvíce přežila právě v zemích komunistické NDR. I v západních zemích se etablovaly různé skupiny hlásící se k Třetí říši, ale dlouhodobá podpora extremismu ve východních zemích a koneckonců i současný výsledek AfD nám ukazuje, že v zemích bývalé NDR je tento fenomén přítomný mnohem silněji. Krom již zmíněných faktorů, jako je slabší ekonomika východních zemích apod., v tom hraje roli i jeden poněkud přehlížený prvek, spojený s politickým systémem bývalé NDR – někdejší východoněmecká politická strana – Národně demokratická strana Německa NDPD.

Politický systém bývalé NDR

Zde je třeba zmínit, že někdejší NDR měla poněkud zvláštní politický systém. V NDR na rozdíl od demokratických zemí neprobíhaly svobodné volby, nebyla zde ani v demokracii běžná volná tvorba politických stran. Stejně tak ale NDR nepředstavovala systém jedné, komunistické strany, který byl např. v Sovětském svazu. Obdobně jako v někdejším socialistickém Československu i v NDR vznikl systém několika politických stran, spolupracujících na platformě zvané původně „Jednotná fronta antifašisticko-demokratických sil“, tzv. Antifašistický blok či familiérně používaný název „strany Bloku“.
 
Důvodem, proč byl zvolen tento model, a nikoliv model jedné strany, bylo hned několik. Tím hlavním důvodem bylo to, že právě existence více stran dávala celému systému jakési zdání plurality a demokracie. To ale nemění nic na tom, že šlo o systém jednoznačně totalitní, na který navíc neustále dohlížela přítomná sovětská správa.
  
Hlavní, určující stranou tohoto systému, byla komunistická strana SED, vzniklá sloučením původní komunistické strany KPD a sociálně demokratické strany SPD. Vedle toho se ale v NDR obnovily i tradiční předválečné strany – křesťansko demokratická strana CDU 
a liberálně demokratická strana LDP. Tyto strany ale nebyly v rovnoprávném postavení. Jak CDU, tak i LDP se brzy změnily v pouhé nástroje systému, kdy tyto strany měly jen minimální vliv na rozhodování ve státě. 
 
Svého dominantního postavení ale komunistická strana SED dosáhla až postupně – a třeba v prvních, ještě relativně demokratických poválečných volbách CDU a LDP získaly až nečekaně velké množství hlasů. A proto SED, aby tyto strany oslabila, povolila a de facto iniciovala vznik další politické strany. Tou se stala Národně demokratická strana Německa.

Komunističtí národní demokraté

Národně demokratická strana Německa (National-Demokratische Partei Deutschlands), zkráceně NDPD, založená v roce 1948, byla poněkud atypickou stranou. 
 
Zde je třeba zmínit, že národně demokratické strany existují v celé řadě evropských států, a i někdejší předválečné Československo mělo svou Národně demokratickou stranu. Národně demokratické strany obvykle představují strany pravicové až radikálně pravicové. Typický je pro ně důraz na silný stát a jeho instituce, na řád a pořádek. Obvykle to jsou ale strany demokratické, ale i příklad někdejší československé národní demokracie nám ukazuje, že národně demokratické strany často sklouzávají k extremismu, a leckdy i fašismu. 
 
Příklad německé NDPD je ale zcela jiný. Podepsalo se na něm právě to, že tato strana vznikla uměle, na přání komunistické SED, a sovětské správy SMAD. Zakládajícím členem a prvním předsedou NDPD se stal Lothar Bolz, což byl předválečný komunista, člen KPD. Lothar Bolz přitom vedl NDPD až do roku 1972, a za ni zastával i některé ministerské posty. 
 
Po stránce organizační a programové se NDPD chovala velice svébytně. Na rozdíl od LDP či CDU, které si samy zakázaly vstup bývalých nacistů, se NDPD vysloveně orientovala nábor bývalých členů nacistické NSDAP. Něco takového nebylo možné ani v žádné z politických stran Západního Německa.

V náborových letácích tak lze najít pozoruhodné příspěvky. Často se zde objevují úsloví jako „nemáme se za co stydět“ nebo „není nic špatného být dobrým vojákem“. Nebyla zde ani stopa sebereflexe, žádná zmínka o hrůzách druhé světové války, jako byly koncentrační tábory (tyto prvky se přitom běžně objevovaly v programech jiných stran včetně CDU a LDP). 
 
Právě tato zjevná návaznost na někdejší NSDAP rozčilovala mnohé řadové komunisty; zejména ty, kteří byli vězněni v koncentračních táborech. Na zasedání rozšířeného předsednictva SED ale byli ujištěni, že SED má NDPD pod kontrolou. I to ukazuje na stav věcí.
 
Důvodů, proč se SED rozhodla pro vznik takové strany, je celá řada. Nebylo to jen kvůli tomu, aby vytvořila protiváhu CDU a LDP a rozmělnila tak jejich síly. SED chtěla podchytit potenciál bývalých členů NSDAP, kteří po válce již nevyvíjeli žádnou činnost, ale přesto představovali nemalý potenciál. Nesmíme také zapomínat, že i nacionální socialismus NSDAP obsahoval silný sociální program, v lecčem podobný tomu komunistickému. SED se navíc obávala, že by taková strana mohla vzniknout samovolně. SED a sovětská správa tak chtěly mít tento proces pod kontrolou.
 
Z hlediska samotné NDPD to, že mohla otevřeně oslovit bývalé příslušníky NSDAP, mělo obrovský význam. Strana si tím mohla rychle vytvořit rozsáhlou členskou základnu, která ve své vrcholné podobě čítala až 110 000 členů. Je příznačné, že tato členská základna se vyznačovala přísnou organizovaností a řádem, který nápadně připomínal NSDAP. 
 
Následujících 40 let NDPD poměrně úspěšně proplouvala šedí komunistického režimu. Stejně jako ostatní národně frontovní strany měla NDPD své zastoupení v různých orgánech státní správy, strana měla i své ministry. Je ale třeba zdůraznit, že NDPD nezískala žádnou skutečnou moc. O všech důležitých otázkách se rozhodovalo na politbyrech SED. NDPD a její členové na různých postech tak plnili pouze podřízenou funkci jakési převodové páky státní moci.
 
Přesto NDPD měla svůj význam. Důvodem je třebas i početná členská základna. Do NDPD, která ve specifickém politickém systému NDR de facto plnila roli pravice, navíc přicházeli lidé inteligentní a vzdělaní, často s vysokoškolským vzděláním. Zástupci NDPD získali posty ve státní exekutivě. A vzhledem k tomu, že NDPD hrála v systému podřízenou roli a de facto se nepodílela na politickém rozhodování, mohla se více zaměřit na svůj vnitřní rozvoj.
 
Důležitá byla i práce programová. Zatímco západoněmečtí radikálové se vyžívali v pořádání pochodů, na kterých vykřikovali neonacistická hesla, NDPD šla cestou kultivovanější, více ideovou. NDPD coby národní strana se navíc snažila definovat „východoněmecký národ“, a to i poukazováním na odkaz někdejšího Pruska. 
 
Svou roli hraje i majetek této strany. Díky početné členské základně a jejím příspěvkům, ale stejně tak i příspěvkům ze státního rozpočtu dokázala NDPD postupně nashromáždit značný majetek. Strana tak disponovala svým obřím sídlem v Berlíně na Friedrichstrase, ale i řadou nemovitostí po celé NDR. A proto NDPD úspěšně přežívala po celou dobu trvání komunistické NDR. 

Vývoj po roce 1990

I přes to všechno nebyla NDPD vůbec připravena na demokratizační změny v roce 1989. Právě tehdy se ukázalo, že NDPD, v níž se přitom někteří členové označovali za opozici proti komunistickému režimu, byla do jisté míry odtržena od reálného politického dění v zemi. Svou roli hrálo i to, že mnozí východní Němci hleděli na NDPD stejně jako na všechny strany Bloku s určitým opovržením, a vnímali je jako pouhé slouhy komunistického režimu.
 
Plně se to projevilo v prvních svobodných volbách, uspořádaných v roce 1990. V těchto volbách NDPD naprosto propadla, a nezískala žádný mandát. A to i přesto, že NDPD disponovala četným politickým aparátem, a měla i dostatek prostředků na předvolební kampaň. Pro funkcionáře NDPD, kteří byli zvyklí na předem zajištěná místa díky účasti na jednotné kandidátce Národní fronty, to byl šok. A právě to vedlo k tomu, že již v roce 1990 NDPD sama sebe rozpustila. 

Psali jsme:Je kritika vývozu samohybných děl DITA do Ázerbájdžánu oprávněná?

Přesto by bylo chybou NDPD podceňovat. Právě díky NDPD přežil v bývalé NDR – byť v pozměněné formě – duch někdejší NSDAP a nacionálního socialismu. Byla zde udržována i nemalá skupina příznivců a sympatizantů, byl vytvořen určitý voličský potenciál. Na rozdíl od západního Německa zde byla zachována kontinuita!
 
Nic na tom nemění ani rozpuštění strany v roce 1990. Je třeba si uvědomit, že tak velká strana, jakou NDPD byla díky svým více než sto tisícům členů a rozsáhlému majetku, nezanikne jen tak, ze dne na den.
 
Svou roli hrálo i to, že NDPD stejně jako další národně frontovní strany si vychovávala nové kádry. Zejména ti mladší, kteří byli připraveni převzít ve straně moc po starých funkcionářích, kteří NDPD vládli třebas celá desetiletí, měli své ambice. Právě tito lidé nesouhlasili s rozpuštěním strany, a spolu se stranickým aparátem do jisté míry zachovali činnost strany. Rozsáhlý majetek strany byl většinou převeden na různé nadace a obchodní společnosti, které i nadále ovládali bývalí členové NDPD. Stejně tak se nevytratila ani členská základna. Členové NDPD se stále scházeli, a ne vždy to bylo jen z pouhé nostalgie. 

I proto je zajímavé sledovat, kam členové NDPD odešli, do kterých politických stran vstoupili. Určitá část členů NDPD přešla nejdříve do LDP a následně do FDP. Jednalo se především o vysoce postavené zaměstnance státní správy, kteří chtěli pokračovat ve své kariéře, a nechtěli se proto projevovat nějak kontroverzně. Značná část především ortodoxnějších členů strany ale zamířila do programově blízké NPD, Národně demokratické strany, což byla ultrapravicová strana, působící do té doby pouze v Západním Německu.
 
Zde je třeba zmínit, že již brzy po zániku východního Německa a zejména po neúspěchu NDPD v prvních svobodných volbách došlo k jednáním s NPD, ale i další německou ultrapravicovou stranou Republikáni o sloučení těchto stran. Pro tyto původně západoněmecké strany byla východoněmecká NDPD lákavá nejen kvůli možnosti snadno se rozšířit na území bývalého východního Německa, ale i díky značnému majetku NDPD. Kvůli nevoli státních orgánů, které začaly prověřovat některé podezřelé přesuny majetku NDPD, ale k tomuto sloučení nedošlo. Proto do NPD přešli aspoň běžní členové NDPD. Někdy přešly celé okresní organizace! A to i se svým majetkem, skrytým do uměle vytvořených obchodních společností. Je zajímavé, že v rámci NPD bývalí členové NDPD pořádali schůze, kam mohli právě jen bývalí členové NDPD. Podle některých názorů tak bývalí členové NDPD v NPD vytvořili jakousi „stranu ve straně.“
 
NPD ale nikdy nedosáhla relevantního úspěchu a uspěla jen částečně v některých zemských volbách. Díky svým obskurním aktivitám NPD vyvolávala spíše odpor, a někdy i posměch. Po konfliktech se státních správou se proto NPD raději přejmenovala na stranu Heimat. S tím ovšem mnozí členové NPD nesouhlasili. A příznačně se jednalo převážně právě o bývalé členy NDPD. Tito bývalí členové NDPD spolu i s dalšími členy NPD proto zamířili do dalšího politického uskupení, čerstvě založené AfD.

AfD přitom ve svých počátcích byla stranou spíše intelektuálního typu. Byla to sice strana radikálně pravicová, nikoliv však extremistická. Zaměřovala se primárně na ozdravění německé ekonomiky trpící příliš štědrým sociálním systémem, na snížení deficitu státního rozpočtu a státního dluhu atd. Zpočátku to proto vypadalo, že AfD bude jen jakýmsi politickým klubem bez většího dopadu na reálnou politiku. Příchod řady bývalých členů NPD (a zároveň také bývalých členů NDPD) AfD značně pozměnil. AfD díky tomu získala značnou členskou základnu, což pro ni byla obrovská výhoda. AfD se tím i programově částečně posunula směrem k běžným lidem, k širší veřejnosti. Straně navíc nahrála uprchlická krize, která přinesla problém masivního zneužívání sociálního systému ze strany mnoha uprchlíků.

Zde tak vidíme kořeny úspěchu AfD především ve východních zemích Německa, v zemích bývalé NDR. V NDR právě díky národně frontovní NDPD zůstala zachována kontinuita myšlenkového, ale i osobnostního odkazu nacismu, nacionálního socialismu. Duchovní poselství nacismu tak pokračovalo po linii NSDAP → NDPD → NPD → AfD. Nebyla to samozřejmě linie vše postihující, existovaly i další proudy. Přesto je tato politická linie v AfD patrná.
 
Je také nutno podtrhnout, že příčin úspěchu AfD bylo více. Kdyby nebylo uprchlické krize, která AfD nahrála, k takovým výsledkům by nikdy nedosáhla. Přesto i existence někdejší národně frontovní NDPD představuje významný díl v mozaice volebního úspěchu AfD.

Zdroj: BBC, Euronews, The Guardian