12. července uplyne 100 let od narození Jiřího Potůčka, radisty výsadku Silver A. Poslední rodina, která mu poskytla úkryt, za to zaplatila vysokou cenu. Gestapo popravilo 5 lidí, šestý zemřel následkem střelného zranění. Od jejich popravy uplyne 9. července 77 let.

Foto: Členové výsadku Silver A

Rodina Burdychových žila na Končinách u Horního Kostelce, hospodařili na přilehlých polnostech a měli i pronajatou hospodu. Antonín Burdych starší s manželkou Josefou měli pět dětí. Hospodářství se ujal jediný syn Antonín. Antonín Burdych mladší měl se ženou Miladou dva syny, Antonína a Vladimíra. Dalšími dvěma popravenými byli Ladislav Satran a Zdeňka Satranová, rozená Burdychová. Zdeňka měla z prvního manželství syna Věnka Baudyše.

Psali jsme:Generál Eisenhower po prohlídce koncentračního tábora: Nyní víme, proti čemu bojujeme

Foto: Antonín Burdych mladší se svou ženou Miladou a dvěma syny, Antonínem a Vladimírem

Tyto děti byly dalšími obětmi. Přežili, byli svědky zatýkání rodičů a prarodičů a po zbytek války byly v evidenci gestapa. Kdykoliv mohli skončit v koncentračních táborech, lidé se jim ze strachu vyhýbali. Vladimírovi bylo 12, Antonínovi nejml. 8, Věnkovi 11 let.

Byla to právě Zdeňka, která se koncem června 1942 obrátila na staršího bratra Antonína ml. s prosbou, zda by u nich mohl několik dní pobývat Jiří Potůček. V domku na Končinách byla skrýš na potraviny z první světové války, do které byl jen jeden nenápadný vchod z půdy. Potůček se skrýval na půdě školy v Bohdašíně, kde byl učitelem a správcem budovy Ladislav Satran. Z bohdašínské školy také vyslal svou poslední depeši do Londýna a i proto už přestal být úkryt bezpečným.

Ladislava Satrana zatklo gestapo o půl dvanácté dopoledne. Pro Zdeňku Satranovou přišli v noci. Její syn na tu noc vzpomíná: „Maminka mě vzala do náručí a odnesla ke školníkovi Kubečkovi. To je moje poslední vzpomínka na ni.“ Oba byli popraveni 9. července 1942. Ladislavu Satranovi bylo 28 let, jeho ženě 31 let. V odpoledních hodinách 30. června 1942 obklíčilo gestapo s četnictvem stavení Burdychových. Antonín ml. pracoval na poli. Bili ho a snažili se získat informace o parašutistovi a vysílačce. Neprozradil nic, využil přiležitosti a dal se na útěk. Postřelili ho 6 ranami. Zemřel při převozu. Jako jediný z rodiny byl pohřben. Ovšem už za 3 hodiny byl exhumován, zpopelněn. Popel vysypali do Labe. Bylo mu 37 let.

Psali jsme:Příběh křižáka Jeana de Joinville, přímého účastníka bitvy o Al Mansurah

Antonína st. gestapo s pistolí v zádech strkalo po domě a nutili ho, aby prozradil úkryt J. Potůčka. Toho už výstřely varovaly, a tak nadzvedl poklop svého úkrytu a vystřelil. Trefil A. Burdycha, který pádem ze schodů strhl i gestapáky za sebou. Zraněného ho odvezli na ošetření do Červeného Kostelce. 9. července byl popraven na Zámečku u Pardubic. Bylo mu 68 let.

Foto: Burdychovo hospodářství

Syn Antonín nejml. se tou dobou vracel ze školy, tehdy začínaly prázdniny až 15. července. „Když jsem posléze došel k lesu, utíkal mi již naproti bratr Vladimír, který celé to drama u nás zažil na vlastní oči, říkal mi, co se u nás stalo. Moje osmiletá hlava to vůbec nechápala. Nikdy mi nezmizí z paměti ta cesta lesem zbrocená krví z tatínkových ran. Když jsme přicházeli k domovu, našli jsme před domem na zemi v nervovém a srdečním šoku maminku, která se z hrozného zážitku zhroutila, a my jsme s ní již nepromluvili. Gestapo ji odvezlo pryč.“

Milada Burdychová byla odvezena do věznice gestapa a popravena 9. července. Bylo jí 37 let. Josefa Burdychová byla v té době u dcery Zdeňky na Bohdašíně. Její muž se synem se rozhodli, že ji ušetří starostí a o tom, že někoho schovávají, jí nic neřekli. Když se vrátila domů, byli doma už jen vnuci Vladimír a Antonín. Od nich se dozvěděla, co se stalo.

Vnuk Antonín nejm.: „Dodnes obdivuji a nedocením její statečnost. Byla posledním člověkem z rodiny, se kterým jsme mohli mluvit. Babička nás utěšovala v pro ni beznadějné situaci. Nejdříve byla u zatčení dcery a zetě, a když přišla domů, zjistila, že jí zastřelili syna, zatkli postřeleného manžela a nervově zhroucenou snachu. Před námi byla klidná a vyrovnaná. Zůstali jsme pod její ochranou pouze dvě hodiny, než gestapo přijelo znovu a zatklo i ji. Vím, že nás měla velice ráda, ale nedala na sobě znát rozechvění ani pláč. Její rozloučení vidím stále před sebou. Políbila nás na čelo se slovy: „Pán Bůh vás opatruj.“ Pak už jsme zůstali s bratrem úplně sami.“ Josefa Burdychová byla popravena s ostatními na Zámečku v Pardubicích. Bezprostředně poté byla těla všech zpopelněna a popel vysypán z mostu do řeky Labe. Bylo jí 66 let.

Foto: Rodina Burdychových

Osadu Končiny ani Bohdašín naštěstí nestihl osud Lidic a Ležáků. Velkou úlohu v tom sehrál náchodský policejní rada JUDr. Jan Chudoba, který intervenoval u velitele královéhradecké pobočky gestapa, že obyvatelé o parašutistovi nevěděli.

Uběhlo už 77 let. Antonín Burdych nejmladší ještě stále jezdí po přednáškách a ten příběh vypráví. Jsou to vzpomínky osmiletého kluka, který žil šťastné dětství s bratrem, rodiči a prarodiči. Během jednoho dne se jeho život obrátil naruby, přišel o nejbližší, o domov, o bezpečí.

Je to příběh jedné statečné rodiny. Obětovali život. Známe jejich jména, osudy, tváře. Nebyli jediní. Zemřeli i lidé, o kterých dnes nevíme nic. Neměli bychom zapomínat. Tento článek byl zpracován podle knihy „Nebylo jim souzeno žít“ autorek Heleny Rezkové a Pavlíny Špatenkové.