V posledním roce druhé světové války se zvuk raket stal symbolem zmaru a zdrojem hrůzy. Rakety V1 a V2, které náhodně dopadaly na nic netušící cíle, přinášely zkázu. Proti V1 obrana existovala, proti V2 jedině prevence ve formě bombardování továren a odpalovacích zařízení. Ale V1 a V2 byly jen jeden ze způsobů, jak němečtí konstruktéři využili raketovou techniku či techniku proudového motoru se smrtícím účinkem.

Foto: Start rakety A4, budoucí V2, v Peenemünde v roce 1943 | Bundesarchiv, Bild 146-1978-Anh.026-01 / CC-BY-SA 3.0

Proudová letadla

Během první světové války bylo Německo od počátku před svými protivníky z hlediska letecké techniky a její technické úrovně napřed. Nejen díky inovacím nizozemského inženýra Fokkera měli němečtí piloti k dispozici nejmodernější stíhačky na obloze. V meziválečném období bylo Německu letectvo zakázáno. Nacisté ho vyvíjeli pod rouškou projektů civilního letectví, a také s pomocí Sovětského svazu, a když byl tento vývoj odhalen, bylo příliš pozdě na to, aby jej kdokoli účinně zastavil. Němci vyvinuli řadu pokročilých konstrukcí, ale byli odhodláni udělat větší skok vpřed tím, že využití proudové motory.

Psali jsme:Jak vycházet s Rusy aneb příručka americké armády z roku 1944

V srpnu 1939, několik dní před vypuknutím druhé světové války, uskutečnil svůj první zkušební let letoun Heinkel He 178. Byl to výtvor německých vědců, první prakticky použitelný proudový letoun, jehož existence zůstala utajena. O rok později, když Italové udělali svému prvnímu proudovému letu z propagandistických důvodů velkou reklamu, byli ve skutečnosti za svými spojenci daleko. Němci konstrukce stále zdokonalovali a pracovali na tom, jak princip proudového stíhače učinit bojeschopným. Ačkoli Heinkel byl první, kdo zvedl úspěšně proudový letoun do vzduchu, Messerschmitt byl první, kdo jej proměnil v provozuschopný bojový letoun. V dubnu 1944 vstoupil do služby Me 262.

Me 262 byl opakovaně brzděn technickými problémy a především Hitlerovými chorobnými zásahy do vývoje, které podkopávaly jeho efektivitu. Ale když konečně vstoupil do služby, byla to zbraň, se kterou se muselo počítat. Byl to nejrychlejší letoun v boji a nesl těžší výzbroj než kterýkoli nepřátelský stíhač. Byl také nesmírně všestranný, mohl sloužit jako stíhačka, lehký bombardér, průzkumný letoun, nebo dokonce noční stíhačka. Díky své vynikající rychlosti a výhodě překvapení začali piloti Me 262 brzy zvyšovat počty sestřelených nepřátel a do konce války dosáhli počtu 542.

Během několika měsíců po vstupu do služby se však Me 262 potýkal s okolnostmi, které mu bránily v plném využití jeho potenciálu. Díky spojenecké invazi do Francie se nepřátelské bombardéry dostaly do snadnějšího dosahu letišť, z nichž Me 262 létaly, a Spojenci se pustili do ničení těchto letadel na zemi. Ty, které přežily, se potýkaly s nedostatkem paliva, protože zásobování Německa bylo v této fázi války již velmi narušeno. Jedno z nejlepších letadel války přišlo příliš pozdě na to, aby situaci zvrátilo.

Střely vzduch-vzduch

Jednou z výhod Me 262 bylo, že byl vybaven další novou německou technologií – raketou vzduch-vzduch R4M. Stejně jako Me 262 vstoupila R4M do služby v roce 1944, kdy jimi byl vyzbrojen omezený počet letadel Luftwaffe. Instalována pod křídlem stíhačky mohla být použita proti nepřátelským letounům s ničivým účinkem. Dokonce i robustní spojenecké bombardéry mohly být vyřazeny jediným dobře mířeným výstřelem díky tříštivému účinku, který vyvolala exploze hlavice R4M.

Psali jsme:Korea 1951: tankista neuposlechl rozkaz a zachránil životy 65 amerických rangerů

Díky charakteristické kouřové stopě a účinnosti byla R4M pozoruhodnou zbraní, která si vysloužila přezdívku Orkan. Vnesla do vzdušného boje nový smrtící aspekt – i když šlo samozřejmě zatím o neřízenou střelu efektivní především proti svazům těžkých bombardérů. Variantní konstrukce se používala k likvidaci tanků a byla nazvaná Panzerblitz II a III.

Střely dlouhého dosahu

Mnoho zemí vyvíjelo rakety a proudové letouny a několik z nich je do konce války zavedlo do výzbroje. Ale pouze Německo dosáhlo radikální a děsivé nové formy zbraně: raket dlouhého dosahu. Koncepce, z níž se staly rakety V1 a V2, byla poprvé navržena v roce 1936, ale trvalo osm let, než se tyto zbraně dočkaly bojového nasazení. Nejprve v laboratořích v Německu a poté v tajných zkušebnách v dobytém Polsku pracovali němečtí inženýři na vytvoření raket, které by mohly nést výbušnou hlavici stovky kilometrů a zasáhnout cíle v jiné zemi.

Britská rozvědka věděla, na čem Němci pracují, díky úsilí odbojářů, leteckému průzkumu a nespokojenému německému vědci. Podnikali bombardovací nálety, aby vývoj raket zastavili, ale přes určité úspěchy se jim to nepodařilo. V červnu 1944 Německo zahájilo první útoky raketami V1 jako odvetu za vylodění v Den D. Spíše než na cíle v blízkosti frontové linie útočily V1 na cíle v Británii, kde šířily strach a po několika letech jednoznačné vzdušné nadvlády spojenců na britském nebi opět přinesly do britských měst zkázu.

V září následovaly mnohem efektivnější rakety V2. Tato první řízená balistická střela dlouhého doletu byla poháněna výkonnou raketou na kapalné palivo. Po balistické křivce vystoupala do vesmíru – šlo první objekt vyrobený člověkem, který se tam dostal – a byla schopna zasahovat cíle mnohem dále, než dokázala V1. To v podmínkách této fáze války znamenalo především výhodu možnosti vypouštět střely V2 z relativně bezpečnějších pozic vzdálenějších frontě. Poté, kdy se spojenci dostali tak daleko, že střely V1 již na Londýn nedoletěly, pokračovalo ostřelování právě díky V2. Střely V způsobily hrůzu a v jižní Anglii zkázu. Jejich zastavení se pro Spojence stalo prioritou. Mobilní odpalovací rampy byly jedním z prioritních cílů bombardování. Střely V2 kromě Londýna dopadaly také na cíle ve Francii, Nizozemsku, Belgii, a dokonce v Německu – byly neúspěšně použity proti Ludendorffově mostu v Remagenu.

Raketové jetpacky

Ne každý německý vynález poháněný raketami se dočkal využití. Tzv. Himmelstürmer, vyvinutý v roce 1944, měl umožnit jednotlivým vojákům vzlétnout. Skládal se ze dvou proudových motorů připevněných na zádech uživatele, z nichž jeden zajišťoval pohon a druhý směr a stabilitu. Do nádrže byl přiváděn kyslík, který dodával potřebný výkon. Himmelstürmer měl omezený dolet, který dosahoval 50 až 70 metrů. Mohl vojáka přenášet přes překážky a nerovný terén, vyhýbat se minovým polím a ostnatým drátům, ale kapacita nádrže byla nedostatečná pro jakékoli sofistikovanější využití, jaké dnes vídáme ve sci-fi filmech.

V době, kdy byl Himmelstürmer testován, byla válka pro Německo již prohraná. Nebyly k dispozici prostředky ani lidé, kteří by testování dokončili, natož aby využili jetpack v akci. Americké jednotky se zmocnily prototypu a odvezly ho domů, ale nikdo nebyl ochoten riskovat, že s ním bude létat. Podílel se na širším pokroku raketové techniky, ale sám o sobě byl slepou uličkou.

Zdroj: warhistoryonline.com