Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o 2. světovou válku, zná letecká esa jako jsou například Erich Hartmann, Günther Rall, Otto Kittel, Ivan Kožedub, Alexandr Pokryšin nebo Francis Gaberski. Tito piloti získali desítky a stovky vzdušných vítězství a byli dekorováni nejvyššími vyznamenáními a řády, ovšem na druhé straně beze stopy zemřely další tisíce pilotů , kteří často měli neméně vysoký potenciál nežli šťastlivci, kterým se podařilo dožít se konce války. Dnešní příběh je o sovětském pilotovi, který se mohl stát známým jako jsou například Pokryškin nebo Kožedub, avšak nedochovalo se ani jeho jméno.

Německý stíhací pilot Hermann Graf se stal prvním esem v historii, který dosáhl 200 vzdušných sestřelů. Nakonec si tento pilot připsal celkem 212 sestřelů v 832 leteckých misích, za což obdržel nejvyšší německé vyznamenání, byl totiž dekorován Rytířským křížem Železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty. Konce války v Evropě se dožil jako plukovník a velitel Stíhací eskadry 52 (Jagdgeschwader 52 (JG 52). Graf pak v roce 1970 vydal knihu svých vzpomínek na válku, ve které mimo jiné popisuje velice intenzivní vzdušný boj, který se odehrál 14. října 1941 v Charkovské oblasti s neznámým sovětským pilotem. Na základě sovětských a německých zdrojů se dnes můžeme pokusit oživit tuto epizodu letecké války na sovětsko-německé frontě a identifikovat pilota, který byl pro Grafa oproti jeho jiným četným soupeřům nezapomenutelný i desítky let po válce.

Foto: Hermann Graf na souboj dlouho vzpomínal | coolwallpapers / ID2845482 / Public domain

Psali jsme:Masakr německých obřích letounů Gigant

Toho dne sovětské letouny v Charkovské oblasti podnikly několik útoků na Němci držené letiště v Poltavě. První útok provedlo 12 stíhačů  MiG-3 ze stavu 186. stíhacího leteckého pluku v 8:10 ráno moskevského času (všechny časy v článku budou v moskevském čase), podle berlínského času v 7:10. Podle plukovního hlášení se sovětským pilotům na letišti podařilo zničit šest stíhačů Messerschmitt Bf 109 a v následujícím vzdušném boji mezi Poltavou a Kočubejevkou byla sestřelena další německá stíhačka bez vlastních ztrát.  Na letišti Poltava v té době sídlily nejnovější stíhačky Bf 109 F-4  ze stavu Stíhací eskadry 52.

Další útok provedlo sedm stíhaček Polikarpov I-16 ze stavu  6. stíhacího leteckého pluku v 15:40 a podle hlášení pilotů se na letišti podařilo zničit dalších osm letounů Bf 109. Další útok v 16:40 provedly dva bitevníky Iljušin IL-20 ze stavu 285. bitevního leteckého pluku, útok vyústil ve zničení šesti dvoumotorových letadel. Při odletu byl jeden Il-2 sestřelen protiletadlovou obranou a velitel útoku, nadporučík V.M. Kaganovič zemřel. Podle německých zpráv byl Il-2 sestřelen leteckým esem Güntherel Rallem. V takto vypjatých časech dostali poručík Hermann Graf a jeho číslo dvě poddůstojník Heinrich Füllgrabe rozkaz provést útok na letiště u Charkova, ze kterého startovali sovětští piloti při útoku na letiště.

„Oberfeldwebel mi oznámil, že kontrola zbraní je dokončena. "Výborně, vyzkouším je. Přidáš se ke mně Heinrichu?,' oznamuji Füllgrabemu a ten je hned na nohou. Byla mlha, ale ve výšce 3 000 metrů byla slabá oblačnost. Viditelnost byla 30 kilometrů. Přešli jsme na horizontální let a připravovali se k útoku na letiště, sovětští piloti nám však vyšli vstříc.,“ píše ve svých pamětech Graf.

Foto: Hermann Graf | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Během masakru v Mỹ Lai zachránil mnoho civilistů, doma však byl považován za zrádce

Podle následujících slov kolem 17:05 Graf a jeho wingman našli čtyři stíhače „I-26“  (němečtí piloti měli často problém rozeznat sovětská letadla, tak je souhrnně označovali jako I-26, I-16, I-17, I-18  I-61, i když se ve skutečnosti mohlo jednat o letouny MiG, Jak nebo LaGG) a pustili se do boje. Graf poprvé skóroval v 17:10, jeho wingman Fülgrabe pak v 17:12, ovšem následující souboj byl velice vyrovnaný. Graf tento souboj později označil jako nejtěžší souboj v jeho kariéře a často ho označoval jako „souboj rytířů“

„Nepřátelské stíhače letí nekryté a tak si na sebe přivolaly problémy. Útočíme a sověti se snaží sestoupit do mlhy. Tak začíná jeden z nejkrásnějších a nejnebezpečnějších leteckých soubojů, který jsem kdy zažil. Bylo to maximum, co jsme z našich letadel dokázali vymáčknout, samé smyčky a zatáčky a pořád do kola. Po těle mi stéká studený pot, sovětští protivníci totiž nejsou o nic horší piloti, než jsem já.  Ostrá zatáčka střídá ostrou zatáčku, znovu a znovu se setkáváme tváří v tvář, v jednu chvíli do sebe málem narazíme a mineme se jen o pár metrů. Vystřelím a v mlze pak vidím výbuch mých střel na sovětském letounu. V tu za sebou zahlédnu dalšího Rusa, nemám vůbec čas si odpočinout, je za mnou asi 400 metrů a tak útočím na dalšího. Vystřelím a on ostrou zatáčkou  zatočí do mlhy.  Letadlo spadne, nejspíš jsem zasáhl pilota přímo do hlavy , Fülgrabe mě o tom informuje v rádiu. Nemám ale čas to zkontrolovat, sovětský stíhač se stále drží za mnou. Čumák stočím k zemi a několik desítek metrů nad zemí kouknu na přístroje – letím 600 kilometrů za hodinu! To stačí. Po dostatečném zrychlení stoupám a doufám že mě motory Daimler-Benz nezklamou. Jsem ve výšce 1 200 metrů a a nepřátelský stíhač už mě nestíhá a zůstává na 1 000 metrech. Alespoň si to tedy myslím.

Vystoupám do výšky 3000 metrů, ať získám výškovou výhodu, ale sovětský pilot překvapivě stále útočí, touží po pomstě. Honíme se asi 10 minut a s každým jeho dalším útokem před ním musím smeknout pomyslný klobouk. Jsem si jist, že svádím souboj s nejlepším ruským akrobatickým pilotem.  Jsem rád, že jsem sám cvičil leteckou akrobacii, jinak by už dávno bylo po mě.

Heinrich Füllgrabe opouští bitvu. Do rádia mi hlásí, že už nemá palivo. Dalších pět minut se snažíme jeden druhého sestřelit. Točíme stejné zatáčky, jsme si prostě až moc podobní, vítěz vzejde pouze udělá li někdo z nás nějakou malou chybu.

Jednou nestočím k němu ale snažím se kolem něj proletět bokem, překvapivě totéž udělá i on. Opět se míjíme pouze o pár metrů. Co teď bude dělat? Možná mě nechal proletět aby se mohl otočit a začít mě stíhat. Skoro ani nemrkám, aby mi neunikl žádný jeho manévr. Ale stane se něco nečekaného – nestočí se a letí dál na východ a já letím na západ. Na letiště jsem dosedl doslova s poslední kapkou paliva, krátce co se můj podvozek dotkne ranveje mi motor zaškytá a zhasne. 

Mám problémy z kokpitu vylézt, jak moc se mi třesou kolena. Jaký to byl ale nepřítel! Personál mi gratuluje ke dvěma vzdušným vítězstvím, ale moc je nevnímám. Všechny mé myšlenky patří ruskému pilotovi, se kterým jsem právě svedl souboj. Rád bych si s ním alespoň na chvíli sedl, potřásl mu rukou a promluvil si s ním. Jsem si jistý, že je to skvělý chlap. Jaký ale on má názor na mě? Tato otázka mě trápí víc než to, že se mi ten den v 16:10 a 16:13 podařilo vybojovat 13. a 14. vítězství.“ 

S kým se ten den 10 severně od Valky Hermann Graf utkal? Kdo je to sovětské eso, na které tak s úctou vzpomínal? 
Podle dokumentů 36. sovětské stíhací letecké divize vzlétly čtyři MiGy-3 ze stavu 186. leteckého stíhacího pluku v 16:44 (podle Berlínského času v 15:44) z letiště v Charkově. Byla to další skupina , která měla zaútočit na letiště v Poltavě, odkud Graf a jeho wingman odstartovali pár minut před nimi. Graf s Fülgrabem odstartovali na odvetnou akci na Charkovské letiště, místo pozemního útoku se ale střetli se sovětskými letci ve vzduchu. 

Bohužel, ze sovětské strany o souboji nemáme žádné zprávy – žádný ze sovětských stíhačů se totiž na základnu nevrátil, včetně pilota, se kterým Graf svedl ukázkový souboj. 

Graf vzpomínal, že vedl souboj s velitelem skupiny, což by byl kapitán Pjotr Krupeňa, ale Grafovi a Fülgrabemu byli důstojnými soupeři všichni čtyři piloti. Byli v podobném věku a byli i podobně dlouho u letectva. Ve víru bitvy je také poměrně složité určit, kdo je velitelem letky nebo roje. Nelze nijak určit, kdo ze sovětských pilotů zemřel jako první, nebo druhý. Proč se tedy čtvrtý MiG-3 nevrátil na letiště a my nemůžeme zjistit jméno potencionálního sovětského stíhacího esa? 

Foto: Grafova kožená bunda a směrovka z jeho letadla je k viděni v muzeu v německém Špýru | Wikimedia Commons / Public domain

Odpověď se skrývá v operačních hlášeních stíhací skupiny III./JG 52. Soudě podle toho vzdušný souboj tehdy sváděli nejen Graf s wingmanem. V 17:20-17:25 (16:20-16:25 podle Berlínského času) tři vítězství nad I-26 konstatovali další dva piloti 9./JG 52. Dvě vítězství si připsal na konto feldwebel Alfred Emberger a třetí si připsal feldwebel Johann Klein. Údaje trochu kazí Grafovy memoáry, protože v tu dobu se v okolí podle sovětských záznamů nenacházela jiná letadla. Je tedy obtížné zjistit, kdo si opravdu může uvedené sestřely opravdu nárokovat, v jednom z mnoha potenciálních případů Graf s Fülgrabem nikoho nesestřelili, v dalším případě je možné, že do prostoru zabloudila jiná sovětská letadla, to ovšem dnes již nelze zjistit. 

Pokud však budeme následovat Grafovu časovou linku, poslední sovětský stíhač souboj opustil v čase 17:28. -17:30 (16:28. -16:30 podle Berlínského času). A zde se vynořuje další významný detail. v 17:30 (16:30 podle Berlínského času) vybojoval Unteroffizier Edmund Roβmann ze skupiny 7./JG 52 své 20. vítězství nad I-26. 

Je to samozřejmě jen předpoklad, ovšem stíhači Luftwaffe často útočili i na osamocené stíhací letouny, které se vracely na základnu buď bez munice, nebo s nedostatkem paliva. Je tak dost pravděpodobné, že právě útok Edmunda Roβmanna, který letěl s kolegou a budoucím esem Unteroffizierem Hansem Dammersem (113 sestřelů), připravil o život nadějného sovětského pilota. 

S odstupem času mohl z onoho bezejmenného pilota vyrůst jedno z nejlepších es letectva Rudé armády, ovšem stejně jako jeho tři kamarádi, se domů již nevrátil. Podobných případů se za celou válku udály stovky, ovšem činy bezejmenných pilotů zůstaly zaznamenány jen ve vzpomínkách jejich tehdejších nepřátel. 

Foto: Porovnání letounů MiG-3 (nahoře) a Messerschmitt Bf 109 F-4, na kterých létali aktéři výše popsaného souboje | Wikimedia Commons / Public domain

Edmund Roβmann měl mnohem příznivější osud, než sestřelený sovětský pilot. Jeho letecká kariéra skončila 9. července 1943 během bitvy u Kursku, kdy byl nucen s poškozeným letadlem přistát na sovětském území a byl zajat. V té chvíli měl na kontě 93 vzdušných vítězství, kterých dosáhl v 630 leteckých misích a byl dekorován Rytířským křížem. V roce 1949 se vrátil ze sovětského zajetí domů a zemřel 4. dubna 2005 ve věku 87 let. Hermann Graf zemřel 4. listopadu 1988 ve věku 76 let. 

Porovnání sovětského MiGu-3 a německého Bf 109 F-4 které se v souboji utkaly:

Zdroj: Warspot