Na světě již dnes létá jen šest typů opravdových bombardérů, tři v USA a tři v Rusku – jsou to obstarožní a mnohokrát modernizovaní mastodonti B-52 a Tu-95, neviditelný B-2 a supersonici – Tu-160, B-1B a menší Tu-22.

Právě Tupolev Tu-160 zvaný v kódu NATO Blackjack a Rockwell B-1B Lancer představují nejvýkonnější těžké bombardovací letouny současnosti. Jejich kořeny však sahají hluboko do dob studené války. Svou konstrukční filozofií jsou si velmi podobní, měly totiž podobné úkoly, nicméně ruský stroj je o poznání větší, těžší a také rychlejší a výkonnější.

Pohled do kabiny Tupolevu Tu-160

Psali jsme:ASCOD 42 – univerzální obrněnec plnící požadavky české armády

Počátky tůčka spadají do roku 1973, kdy velení letectva vyhlásilo specifikace na nový nadzvukový bombardér, který by byl schopen v nízkých výškách při nadzvukových rychlostech zaútočit konvenčními i jadernými zbraněmi na území USA. Z porovnávacích zkoušek vyšel vítězně projekt Samoljot 70 od Tupolevovy kanceláře, což byl předobraz Tu-160. V polovině roku 1980 byl hotov první prototyp, nicméně do vzduchu se dostal až v prosinci 1981. Paradoxně přes veškeré utajení se podařilo jednomu západnímu turistovi při letu do Moskvy vyfotografovat nový letoun zaparkovaný na stojánce letiště Žukovskij u Moskvy vedle odstaveného Tu-144. Následovaly i fotografie ze špionážních družic a Blackjack se dostal ve známost.

Odhalení Tu-160 urychlilo znovuobnovení amerického programu nadzvukového strategického bombardéru B-1A/B. Tůčko nakonec přišlo do výzbroje sovětského letectva až v roce 1987, přičemž původně bylo plánováno vyrobit celkem 100 kusů. Nakonec však vzniklo jen 35 kusů Tu-160, ekonomická situace Sovětského svazu se v druhé polovině osmdesátých let i přes nabubřelou kampaň perestrojky dále zhoršovala, takže peněz se začalo nedostávat i na zbraně. Nicméně Gorbačovova garnitura interpretovala nižší počet vyrobených tůček jako mírové gesto snižující napětí studené války. Primárním účelem dvoumachového tůčka totiž byly útoky na nepřátelské cíle s pomocí atomových zbraní.

Pro ruské strategické síly nastal po rozpadu SSSR dosti značný problém. Většina Tu-160 totiž byla za sovětských dob dislokovaná na letišti Priluky na Ukrajině. Podle dohody mezi bývalými sovětskými republikami měla vojenská výzbroj sovětské armády připadnout vždy tomu státu, na jehož území se v době rozpuštění SSSR nacházela. Tak se stalo, že Ukrajina měla silnější strategické bombardovací síly (na které ale neměla finance) než Rusko. Ruská vláda se ihned snažila Tu-160 i Tu-95 z Ukrajiny získat, ale vše se protáhlo na mnoho let, neboť ukrajinští lídři Leonid Kravčuk a po něm Leonid Kučma měli dlouho sice nerealistické nicméně o to ambicióznější touhy po velmocenském postavení Ukrajiny ve světě.

Celkový pohled na Tupolev Tu-160

Psali jsme:Airbus předloží Austrálii nový návrh na modernizaci bitevních vrtulníků Tiger ARH

Rusko tak do své nové éry vstoupilo pouze se šesti Tu-160 a téměř bez velkých tankovacích letounů Il-76. Jedna část jaderné triády tedy byla v podstatě nepoužitelná. Do jednání se vložily i Spojené státy, protože Tu-160 i jejich výzbroj spadala pod mezinárodní smlouvy omezující počty strategických zbraní. Ukrajina musela několik Tu-160 nechat sešrotovat navíc nebyly prostředky stroje provozovat. K dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou došlo až v roce 1999, a tak se osm Tu-160 a stovky střel s plochou dráhou letu Ch-55 putovalo k ruskému letectvu. Ke čtrnácti kusům přibyl v roce 2000 ještě jeden, který vznikl dostavbou nedodělaného stroje, jenž zahálel roky ve výrobním závodě v Kazani.

Dnes jsou všechny stroje umístěny na základně Engels, přičemž jejich provozuschopnost je velmi nízká, dokonce nejnižší v celém ruském letectvu. Nicméně jejich kariéra nekončí. Ruská vláda už investovala do několika modernizací, dokonce byly postaveny přinejmenším další dvě tůčka v druhé polovině minulého desetiletí. Naopak Ukrajina žádná tůčka již mnoho let neprovozuje.

Tu-160 představuje v současné době nejtěžší a největší strategický bombardér na světě. Jeho čtyři motory NK-321 mu umožňují létat rychlostí až 2250 km/h, což je skoro dvakrát tolik než jeho americký protějšek B-1B. Stroj unese až 40 tun výzbroje, kterou dnes představují především konvenční bomby a přesně naváděné letecké protizemní střely. Sám váží prázdný 110 tun, na délku měří 54 metrů, rozpětí je díky měnitelné geometrii křídel od 35 do 55 metrů. Čtyřčlenná posádka s tůčkem může vystoupat až do výšky 16 kilometrů a doletět se smrtonosným nákladem do vzdálenosti 14 500 km (proto je na palubě například i toaleta).

Technické údaje

• Tu-160 
• Posádka: 4
• Rozpětí: min. 35,6 m, max. 55,7 m
• Délka: 54,1 m
• Výška: 13,1 m
• Nosná plocha: min. 232 m², max. 360 m²
• Hmotnost prázdného stroje: 110 t
• Max. vzletová hmotnost: 275 t
• Pohonné jednotky: 4× Samara/Trud NK-321 TRDDF
• Tah motoru: 225 kN
• Rychlost u země: 1M
• Rychlost v 12 000 m: 2M (2 250 km/h)
• Dostup: 16 000 m
• Stoupavost: 70 m/s
• Max. dolet: 14 500 km
• G limit 3,5
• Max. náklad: 40 t
• Výzbroj: 12× Ch-55 (As-15 Kent) ALCM, 24× Ch-15P (As-16 Kickback) SRAM, klasické bomby (FAB, BetAB), laserem naváděné střely (RBK)

Video: Největší a nejtěžší bombardér v dějinách lidstva Tupolev TU-160 Blackjack / YouTube

Zdroj: fanda a wikipedie