Přesnost bombardování byla během 2. světové války velmi špatná, proto se na zájmové cíle podnikaly opakované kobercové nálety, aby alespoň část svržených pum ,,udělala svoji práci". Bombarování průmyslových oblastí, továren a dalších větších cílů bylo samozřejmě snažší, než zničit náletem most, železniční uzel nebo menší cíle vysokého významu. S možným řešením přišel v roce 1941 Vickers Barnes Wallis.

Seizmická (zemětřasná) bomba je konstruována tak, aby se při dopadu zavrtala několik desítek metrů pod povrch a teprve poté explodovala. Následné rázové vlny, podobné zemětřesení, způsobí v oblasti dopadu mnohem větší škody na objektech, než při výbuchu na povrchu.

Koncept seizmické bomby navrhl inženýr britské firmy Vickers Barnes Wallis v roce 1941. Na rozdíl od tehdy běžných bomb s povrchovým účinkem, měla seizmická bomba ničit individuální cíle proniknutím hluboko pod povrch země a následným výbuchem způsobit umělou šokovou (zemětřesnou) vlnu. Pro účely hlubokého průniku bez poškození těla bomby měla být vybavena zesíleným pláštěm. Ani přímý zásah bodového cíle nebyl nutný a v případě opevněných cílů ani žádoucí kvůli zeslabení následné šokové vlny v betonu. Dopad do měkkého materiálu (voda, zemina) naopak znamenal hlubší průnik s výrazně ničivějším účinkem na základy opevněného cíle.

Psali jsme:Poslední chvíle nacistického homosexuála, který si tykal s Hitlerem

Foto: Explodující seizmická bomba v rámci útoku na most v Arnsbergu, 1945 | Wikimedia Commons

Wallis rovněž navrhl tzv. Victory Bomber, veliký bombardér se šesti motory, který by obří „zemětřesnou pumu" dopravoval. Velení RAF ale odmítlo vizi bombardéru, který by měl jen jedinou bombu. Teprve fenomenální úspěch Wallisovy „skákající bomby" a také neúčinné útoky běžnými pumami na některé zvláště odolné cíle vedly ke změně těchto názorů. Letouny RAF totiž začínaly dostávat jako cíle i objekty, na něž standardní bomby neměly takřka žádné účinky, např. železniční viadukty a tunely, železobetonové úkryty a doky pro ponorky a čluny nebo speciální bunkry ukrývající německé „odvetné zbraně".

Wallisova myšlenka obří bomby se zdála být řešením, takže firma Vickers byla pověřena převést tuto ideu do reality. Oficiálně byla nová zbraň zařazena do kategorie MC (Medium Capacity), protože výbušnina v ní tvořila jen menší část celkové hmotnosti. Zbraň vážila 12 000 liber, tedy stejně jako „trojitá Cookie", ale obsahovala „jen" 2,4 tuny výbušniny. Pod oficiálním názvem MC 12,000 lb ji dnes ovšem nezná skoro nikdo, protože tato obří bomba vlastně všude figuruje pod jménem Tallboy. Měla propracovanou aerodynamiku a mohutná zadní kormidla, která byla nezbytná kvůli stabilizaci v rychlém letu. Tallboy byl totiž navržen tak, aby dopadl na zem rychlostí asi 1200 km/h, tedy jen těsně pod hranicí rychlosti zvuku!

Foto: Škody způsobené těžkou „zemětřesnou“ leteckou bombou Tallboy o hmotnosti téměř 5,5 tuny po útoku na těžký bunkr u francouzského města Watten | Imperial War Museum

Psali jsme:Orlice po válce – poválečné využití německých balistických raket

Při explozi v běžné zemině vytvořil zhruba 30 m široký kráter, případně dovedl prorazit až 5 m železobetonu. Pro jeho nesení byla opět určena letadla Avro Lancaster, jež se vyznačovala zvětšenou pumovnicí. 

První „ostré" nasazení Tallboyů proběhlo 8. června 1944. Terčem byl železniční tunel Saumur a jeho zablokování Němcům značně zkomplikovalo přesun jednotek do Normandie na obranu proti invazi. Následovaly údery proti základnám „létajících bomb" V1, balistických střel V2 a proti bunkru Mimoyecques, kde se nacházelo obří dělo V3.

Tam Tallboye zaznamenaly jeden z nejúžasnějších zásahů, když jedna puma 6. července 1944 neuvěřitelnou náhodou zasáhnula těžební šachtu, prolétla dovnitř a explodovala v hloubce asi sta metrů, což způsobilo okamžité zborcení celé gigantické stavby a její zatopení spodní vodou. Poté byly cíli hlavně ponorkové doky na pobřeží a jiné námořní cíle. Na podzim 1944 se pozornost 617. squadrony soustředila na bitevní loď Tirpitz, jež mohla z norských přístavů ohrozit spojenecké konvoje. V září 1944 byl Tirpitz jedním Tallboyem poškozen a de facto znehybněn, druhý nálet v říjnu způsobil jen lehké škody, ale 12. listopadu dostala loď dva přímé zásahy, další čtyři bomby vybuchly v její těsné blízkosti a bitevní obr se konečně převrátil a potopil. Celkově bylo během války použito 854 pum Tallboy. O kvalitě konstrukce a rozbušek svědčí skutečnost, že selhala jenom jediná. Ale i přes výjimečnou účinnost byl Tallboy pro Wallise vlastně jen „prototypem" pro největší bombu celé války.

Jestliže popíšeme Tallboy jako obří, pak puma MC 22,000 lb, známá spíše jako Grand Slam, už nemůže být charakterizována jinak než jako monstrum. Vážila přes deset tun (víc než celý prázdný bombardér Wellington!), letoun Avro Lancaster ji musel dopravovat v otevřené pumovnici a bomba dokázala proniknout do hloubky až 40 m. Poprvé byla použita 14. března 1945 proti viaduktu u Bielefeldu; do skončení války bylo shozeno 42 kusů, vesměs opět proti mostům, tunelům a železobetonovým bunkrům, ačkoliv došlo také k případům, kdy se Tallboye nebo Grand Slamy po „tvrdém" dopadu rozlomily. 617. squadrona skončila válku opravdu symbolickým způsobem, jelikož 25. dubna 1945 její Lancastery pomocí pum Tallboy zničily Berghof, známé horské sídlo Adolfa Hitlera.