Když v roce 1516 nastoupil na španělský trůn král Karel I. z dynastie Habsburků, a když byl tentýž v roce 1519 navíc zvolen jako Karel V. králem Svaté říše římské národa německého (posléze byl uznán voleným císařem), při opačných březích Atlantiku jeho španělští poddaní již intenzivněji pronikali z antilských ostrovů na dosud jim víceméně neznámou pevninu amerických kontinentů. Schylovalo se k dobytí mocných domorodých impérií a španělské kolonizaci dalších rozlehlých prostor tzv. Nového světa, o jehož existenci ještě o tři dekády dříve nebylo v Evropě povědomí. I v duchu španělsko-portugalské smlouvy z Tordesillas z roku 1494 se tak rozrůstalo zámořské panství Karla I./V. z titulu španělského krále. Už vzpomenutá volba v Říši (byť tam po zhruba 80 předchozích let hodnost králů a císařů trvale drželi již jeho předkové) zároveň signalizovala jeho ambiciózní a nákladnou politiku na evropské scéně. Tu měly mezi roky 1521 a 1544 doprovázet postupně čtyři války téměř celoevropského formátu, svedené s Francií krále Františka I., mj. jeho bývalého protikandidáta na římskoněmeckou korunu. Za takových okolností zadlužený císař připustil přímý podíl na ziscích z objevování a dobývání Ameriky též svým německým věřitelům, zámožným bankéřským a podnikatelským rodinám Fuggerů a Welserů.

Ve vztahu k Welserům, sídlícím v tehdy samostatných říšských městech Augsburg a Norimberk, disponujícím filiálkami v různých evropských městech a podílejícím se předtím kupř. i na financování portugalských plaveb kolem Afriky do Indie, resp. ve vztahu k jejich augsburské větvi (v jejímž čele stál Bartholomäus V. Welser) zde klíčovou byla smlouva z 27. března 1528. Tou jim Karel V. svěřil do 30-letého pronájmu oblast tzv. Malých Benátek při severním pobřeží Jižní Ameriky (severozápad dnešní Venezuely). Welserové se zavázali k její „pacifikaci“ a efektivní kolonizaci, k čemuž mělo patřit vybudování 2 osad s 300 obyvateli a 3 pevností, nábor německých horníků, a také nákup a transport 4 tisíc afrických otroků. Jejich „Malé Benátky“ („Klein-Venedig“) měly být prakticky osvobozeny od nařízení centrálního úřadu pro španělské „Indie“ v Seville. Podle představ, výnosy lukrativní kolonie by podpořily i welserovské majetky na ostrově Santo Domingo (zhruba území současné Dominikánské republiky), vlastně stále ještě centru španělské moci v Americe.

Foto: Malba soudobého norimberského cestopisce Hieronyma Kölera staršího znázorňuje vojsko ve službách Welserů, které v roce 1535 dorazilo ze španělského San Lúcar de Barrameda do „Malých Benátek“ (jen mimochodem, z názvu téhož italského města, Venezia, je odvozen i sám název Venezuela). Vpravo Georg Hohermuth von Speyer, uprostřed Philipp von Hutten, jehož tragický osud (a s osudem syna samotného oficiálního vlastníka či nájemce kolonie) v roce 1546 vlastně symbolizoval konec welserovských dobrodružství ve španělském Novém světě. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Armády chtěly doručovat poštu (nejen) na frontu rychle a spolehlivě pomocí artilerie, respektive raketami

V únoru 1529 připlula k venezuelskému pobřeží expedice pod velením Ambrosia Alfingera (či Ehingera) jako prvního guvernéra ve službách Welserů, čítající asi 700 mužů (německých, španělských a portugalských dobrodruhů, ale rovněž několik černochů) a 80 koní. Kolonizováno pobřeží dotyčné oblasti už krátce předtím Španěly, v osadě Coro nahradil Alfinger předchozího guvernéra, aniž by předání správy proběhlo zrovna v harmonii – a nakonec, přes či s působením mnoha osob španělského původu ve welserovských službách, též v obecném antagonismu vůči Welserům ze strany Španělů jsou shledávány příčiny toho, že po necelých dvou desetiletích skončil tento kolonizační podnik úplným nezdarem. Vzhledem k politicko-náboženskému vývoji v tehdejší Evropě může být příznačné, že Španělé své jihoněmecké rivaly a konkurenty obviňovali např. i z příklonu k luteránství.

Finální neúspěch byl ale podmíněn už i prostou hospodářskou neefektivitou v podstatě soukromé kolonie. Jak připomínáno, jedinou výnosnou činností se zde stal obchod s domorodými, indiánskými otroky, přičemž i v tom se mohla odrážet rivalita se Španěly, kteří zástupcům Welserů připisovali krutost vůči domorodému obyvatelstvu (případ Alfingera, nebo třeba jednoho z jeho nástupců, Hohermutha von Speyer, „násilnického ničitele země a lovce otroků“ podle španělských kronik); a což zase poněkud revidovala pozdější německá historiografie 19. a první poloviny 20. století, aspoň (a asi nejoptimálněji) v tom smyslu, že ti se v takovém ohledu sotva nějak vymykali standardům španělských conquistadorů.

Lze každopádně říci, že welserovští zástupci preferovali, v zájmu rychlého zisku, před samotným kolonizačním úsilím realizaci průzkumných, finančně a lidsky ztrátových expedic, spjatých s hledáním bájného, zlatem oplývajícího domorodého království, „Eldorada“. Už v letech 1529-30 byla taková i Alfingerova výprava směrem na západ, kde mj. pátrala po přístupu k pobřeží tzv. Jižního moře (ve špan. verzi Mar del Sur, jednalo se o Tichý oceán). Ta prošla oblastmi při laguně Maracaibo a rovněž položila základy osady Maracaibo, Němci nazvané Neu-Nürnberg. Pro představu, ze 180 mužů, jež měli opustit Coro (tuto centrální osadu Welserové nazývali Neu-Augsburg), jich zahynulo asi 70, zčásti ve střetech s Indiány, ale spíše v důsledku útrap pochodu neznámými tropickými kraji, vymezenými na severu břehy Karibského moře a na jihu pohořím severní části And. Během 10 měsíců měli urazit 400 leguí, což se mohlo rovnat téměř 1,7 tisíci km.

Foto: Španělská loď „La Santa Trinidad“ (též malba výše jmenovaného autora), na jejíž palubě překonal Atlantský oceán na cestě ze Španělska do Venezuely Philipp von Hutten. Samozřejmě, welserovský podnik ve Venezuele je třeba vnímat v širokém kontextu španělské conquisty Ameriky. Pro mnohem pozdější pohled z německé strany mohl být příznačný např. postoj geografa a historika Viktora Hantzsche, který v díle o „německých cestovatelích 16. století“ z roku 1895 zdůraznil, kromě německé identity Welserů, „německou píli“ a „německý kapitál“, z nichž španělské a portugalské koloniální projekty tehdy těžily. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:"Pohled jedné míle" - syndrom extrémně vyčerpaných vojáků, kteří prošli těžkým bojem

Když se sám onemocnělý Alfinger vrátil do Cora (oklikou po moři přes Santo Domingo), setkal se tam s jiným německým dobrodruhem, Nikolausem Federmannem. Tento rodák ze švábského Ulmu dorazil ze Španělska s oddílem španělských vojáků a skupinou německých horníků v únoru 1530; a posléze se vydal, podle vlastních líčení se 110 španělskými pěšáky a 16 jezdci, a asi stovkou nosičů z místního indiánského etnika Caquetíů, jižním směrem do vnitrozemí, také mj. s představou, že dosáhne Jižního moře. Dospěl do oblasti Barquisimeta v andské části západní Venezuely a jižněji se rozkládajících savan (llanos). Potýkající se cestou se znepřátelenými Indiány, v roce 1531 se vrátil do Cora s jistým množstvím zlata, získaného předtím od domorodců údajně dobrovolně. Zatímco Federmann se poté načas vrátil do Evropy, postup další Alfingerovy  expedice hlouběji na území současné Kolumbie zastavil proud řeky Magdalena. Při návratu,  před polovinou roku 1533, první německý guvernér zemřel v údolí Chinácota (severovýchod dnešní Kolumbie) v důsledku zásahu otráveným šípem (nebo oštěpem) ve střetnutí s indiánskými Chitateros, patřícími k širší skupině Čibčů.

Za nespokojenosti se správou Welserů mezi osadníky v Coru, která dolehla i na královský dvůr, byli novými guvernéry jmenováni postupně Federmann a už zmíněný Georg Hohermuth von Speyer, Španěly zvaný Jorge de Spira. V únoru 1535 se oba vylodili v Coru, a postupně oba vyrazili znovu do vnitrozemí. Tři roky trvající Hohermuthovu expedici poznamenal především strastiplný pochod vlhkými tropickými pralesy západního povodí Orinoka. Federmann cestou na jihozápad dosáhl počátkem roku 1539 andského údolí Santa Fe, kde se však setkal se dvěma španělskými expedicemi, které sem už dříve pronikly jednak ze severu, od karibského pobřeží budoucí Kolumbie, a jednak z jihu, z Peru, a kde již vznikaly základy dnešní kolumbijské metropole Bogoty. Dohody mezi veliteli měly přenechat na arbitráži císaře a krále Karla V. otázku zisků pro účastníky jednotlivých tažení, jež se rovnala faktickému podmanění tohoto regionu španělské vládě.

Na Federmanna při opětném návratu do Evropy vrhli jemu nadřízení Welserové zodpovědnost za potíže v Coru v uplynulých letech. Ten, s úmyslem osobně se hájit u císaře, zamířil do flanderského Gentu, ovšem, obviněn Bartholomäem Welserem ze zpronevěry peněz a zruinování venezuelské kolonie, byl zadržen a souzen. Posléze dosáhl svého vyšetřování ve Španělsku, kde, onemocnělý, v roce 1542 zemřel. V Coru mezitím už roku 1540 zemřel také Hohermuth von Speyer, připravující další výpravu.

Mezi Němci ve Venezuele pak vyniklo jméno rytíře Philippa von Hutten. Pohybující se tento dříve přímo v císařových a králových službách, je uváděno, že byl v roce 1534 v kastilském Toledu svědkem dílu zlaté kořisti, poslaného panovníkovi po Pizarrově dobytí peruánské říše Inků – a že zřejmě i to jej podnítilo, aby se ve welserovských službách vypravil do Nového světa spolu s Hohermuthem, jehož poté doprovázel též při uvedené expedici. V době, kdy se do správy v Coru drali znovu Španělé, dočkal se von Hutten za rozhodující přítomnosti španělského biskupa Bastidase jmenování generálním kapitánem (vrchním velitelem) kolonie. Od druhé poloviny roku 1541 stál společně s Bartholomäem VI. Welserem, synem majitele společnosti, který do Cora připlul nedlouho předtím, v čele další více než 100-členné výpravy do vnitrozemí. Mělo jít o poslední welserovský pokus o nalezení „Eldorada“, a rovněž předznamení faktického konce welserovské jihoamerické kolonie.

S představou o zlatě kdesi při řece Meta (jednoho ze západních přítoků Orinoka) a původně po trase předchozí výpravy Hohermutha von Speyer, Hutten a B. Welser mladší znovu léta bloudili v pralesích, bažinách a llanos na východě dnešní Kolumbie. Kontakt s indiánskými Omaguy vyústil v konflikt, při němž byl sám Hutten vážně zraněn kopím, ale jejichž útok následně jeho muži, s již nedostatečnou výzbrojí, odrazili. Poté se obrátili zpět ke karibskému pobřeží Venezuely; a počítalo se, při Huttenově přesvědčení o bohatství Omaguů, že se posíleni zase vrátí, aby dovršili conquistu onoho regionu. Při návratu se v řadách nevelkého předsunutého oddílu Welsera mladšího vzbouřila část mužů pod vedením Španěla Pedra de Limpias (jenž se mimochodem v Coru nacházel ještě před Alfingerovým příchodem, a Welserům pak sloužil po celá léta).

Foto: Bartolomé de Las Casas (1474 nebo 1484-1566), španělský dominikán a známý obhájce amerických Indiánů. Stojí za pozornost, že ve vztahu k welserovské kolonizaci mj. napsal: „Němci jsou horší než nejdivočejší lvi. Z hrabivosti jednají tito lidští ďáblové mnohem brutálněji než všichni jejich předchůdci.“ Je známo, že Las Casas prvořadě pranýřoval činnost vlastních krajanů, a že např. jeho dílo o „pustošení a vylidňování indických zemí“ z roku 1552 posloužilo v mnohem bližší budoucnosti jako jeden ze zdrojů tzv. „černé legendy“, s níž z jistého etického hlediska pohlíželi na habsburské Španělsko jeho protestantští nepřátelé. Nicméně, němečtí autoři sklonku 19. a první poloviny 20. století mu (a dalším jeho španělským současníkům) opakovaně předhazovali výrazný antiněmecký sentiment. Nakonec, třeba i za nacistické epochy se v německé literatuře zase pěstoval stereotyp vyšší morální úrovně „velkorysých árijských conquistadorů“ oproti Španělům, jak to kupř. při náhodné příležitosti (prolog ke knize H. Pfeiffera o německých „krásných starých koloniích“ z roku 1941) naznačil i Ernst Wilhelm Bohle, šéf Zahraniční organizace (Auslandsorganisation) NSDAP. | Wikimedia Commons / Public domain

V centru kolonie, kde vyvstal předpoklad, že dlouho nezvěstná expedice beze stopy zmizela, si zatím od roku 1545 nárokoval funkce guvernéra a generálního kapitána Španěl Juan de Carvajal. Ten nechal nepočetnou a strádající osadu Coro prakticky přesunout od moře mnohem jižněji do horské oblasti, kde založil osadu El Tocuyo. Tam se v únoru 1546 dozvěděl o vracející se expedici, a byl odhodlán Huttena jako konkurenta zlikvidovat. Zatímco se v jeho faktickém zajetí ocitl zbytek předsunuté Welserovy kolony, von Hutten sám s asi 60 muži dorazil na jeho naléhání do El Tocuya ve druhé polovině dubna 1546. Vyjednávání mezi Huttenem a Carvajalem vedla k roztržce, při níž se Huttenovi muži i zmocnili Carvajalových zbraní a koní, ale kterou nakonec dovršila dohoda, podle níž Hutten a zbytek jeho věrných vrátili ukořistěnou výzbroj a měli pokračovat do Cora. Přesto, někdy po polovině května 1546 Carvajalovi muži (k nimž nyní patřil i jmenovaný Limpias) překvapili za soumraku Huttenovu skupinu v tábořišti při pohoří před Corem. Tam Carvajal nechal Huttena a Welsera mladšího, a spolu s nimi 2 jejich španělské společníky, spoutat a později, v noci, setnout. Hutten byl zabit, podle svědectví své indiánské otrokyně, jako poslední, hned po Welserovi.

Tato vražda nezůstala zcela nepotrestána. Carvajal, obviňovaný už jen z uzurpace správy, byl v El Tocuyu brzy zadržen v důsledku inspekce, vyslané do Venezuely kvůli otázce plnění smlouvy s Welsery – a na základě rozhodnutí soudu, konaného z iniciativy královské audiencie v Santo Domingu v jím založené osadě, byl 17. září 1546, dovlečen koněm z vězení k šibenici, pověšen. Zprávy o skonu Philippa von Hutten a Bartholomäa Welsera mladšího se však víceméně překrývaly s oficiálními vyhodnoceními o neutěšeném stavu kolonie (kam se musely např. dovážet i potraviny) a s vypovězením smlouvy z roku 1528 ze strany císaře. Přes snahy Bartholomäa Welsera staršího o nápravu ve svůj prospěch, definitivní konec celého podniku je spojován s abdikací Karla V. na císařskou korunu do roku 1556, příp. otřesem, jaký i pro Welsery přinášel státní bankrot Španělska z roku 1557.

Podíl patricijské rodiny z Augsburgu na španělské conquistě Ameriky, poznamenaný nákladnými dobrodružstvími a neúspěchem, upadl poté v podstatě do zapomnění. Jeho odkaz či idea návaznosti na něj začaly být výrazněji oživovány až v 19. století, kdy se v Německu, v roce 1871 politicky sjednoceném do nové Německé říše a usilujícím rovněž, při pocitu jisté rivality vůči Velké Británii a Francii, o intenzivnější koloniální pronikání do zámoří, hovořilo v této souvislosti kupř. o „první německé kolonii“. Dávný jihoamerický podnik Welserů, „průkopníků německého zámořského kolonialismu“, mohl dodávat zdání určité legitimity takovým požadavkům v kruzích, jaké reprezentoval třeba Německý koloniální spolek (Deutscher Kolonialverein), založený roku 1882. Zvláštní zájem tato minulost vyvolala i v kontextu námořní blokády právě Venezuely německým (a britským a italským) loďstvem v letech 1902-03, dané pohledávkami dotyčných evropských velmocí vůči vládě tohoto státu.

Svou propagandistickou roli mohla tato minulost plnit i poté, co Německo s dopady první světové války o všechny své kolonie mimo Evropu (v Africe a v tichomořském prostoru) zase přišlo. V éře nacistické Třetí říše let 1933-45 byli Welserové, resp. jejich zástupci v Jižní Americe, tradičněji „němečtí hrdinové“, prezentováni jako „ušlechtilí árijští conquistadoři“, příp. až ztělesňující „ideály nacionálního socialismu“ – což manifestovalo např. to, že Georg Hohermuth von Speyer posloužil svým jménem jako patron jednoho z oddílů mládežnické Hitlerjugend. Ke sklonku 30. let 20. století zveličil v Německu vliv činů svého vzdáleného předka Nikolause Federmanna i na pozdější dějiny Venezuely a Kolumbie (tažení do oblasti Bogoty coby až inspirace pro tažení Simóna Bolívara) spisovatel Arnold Federmann.

Spolu s odkazem na pozadí nejobecnější zámořské expanze Německa ke sklonku 19. století, dědictví Welserů jistě nelze opomíjet ani specifičtěji v záležitostech tehdejších a pozdějších německých zájmů v zemích Latinské Ameriky. Samozřejmě, jak můžeme vypozorovat třeba i v případě nejširších okolností světových válek let 1914-18 a 1939-45, zde byl ve vztahu k Německu rozhodující (a jistě, vedle dalších podstatných faktorů) mocenský vliv USA. 

Zdroj: britannica