Japonští piloti kamikaze byli v poslední fázi 2. světové války mezi spojenci svou taktikou sebeobětování při útocích na válečné i dopravní lodě nechvalně proslulí, kdy své letouny používali jako bomby řízené lidmi. Pokud nebyli tito piloti sestřeleni cestou k cíli nebo při manévru, přicházeli na konci útoku o život. Jejich německé ekvivalenty, které byly rovněž nasazovány v době, kdy se již válečný konflikt blížil ke svému konci a spojenecké letecké bombardování se neustále zvyšovalo, jsou méně známé. Tito němečtí piloti byli známí jako Sonderkommando "Elbe".

Ptáte se, co lákalo Luftwaffe k vytvoření této jednotky? Čiré zoufalství. V roce 1944 spojenci zintenzivnili bombardování Německa ve snaze oslabit nepřátelské síly, výrobní úsilí a morálku. Na začátku následujícího roku podnikli četné letecké útoky. Jen nad Drážďanami Královské letectvo (RAF) a letectvo americké armády (USAAF) společně tvořily sílu 1200 bombardérů, které provedly čtyři útoky na město a zabily více než 25 tisíc lidí.

Foto: Kresba zachycující okamžik taranování spojeneckého bombardéru | Helmuth Ellgaard (1913-1980) / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Realita bojů na Guadalcanalu – vyčerpávající boj s džunglí i fanatickými Japonci

Krátce poté bombardovalo přes 1000 letounů RAF Essen, zatímco USAAF pokračovalo v bombardování německých železnic. Poté zahájili dlouhý útok na Berlín, při kterém použili 1221 spojeneckých bombardérů a podpůrných stíhaček, aby porazili bránící se Luftwaffe. To byly jen některé z náletů, které spojenci podnikli v době, kdy se druhá světová válka chýlila ke konci, přičemž mnoho dalších leteckých sil bylo vysláno hluboko do Německa k útokům na letiště.
Právě v reakci na tyto útoky se Luftwaffe rozhodla vytvořit nekonvenční jednotku, Sonderkommando "Elbe". Vedl ji plukovník Hans-Joachim "Hajo" Herrmann. Nábor do této speciální jednotky začal koncem roku 1944, ačkoli výcvik byl omezený, protože piloti potřebovali pouze základní dovednosti pro vzlet a ovládání letadel.

Herrmann hledal skupinu dobrovolníků ve věku 18–20 let, kteří by byli ochotni vrážet svými letadly do zranitelných míst spojeneckých bombardérů. Pokud by toho byli schopni, mohli by se zachránit, ale dost dobře by se to mohlo změnit v sebevražednou misi. Většina mužů, kteří se dobrovolně přihlásili, vyrostla na německé propagandě z válečné éry a byla ochotna se pro nacistické ideje obětovat, přičemž heslo jejich jednotky se překládalo jako "věrný, statečný, poslušný". Herrmannovým cílem Sonderkommanda "Elbe" bylo vyslat do vzduchu dostatečný počet těchto pilotů, aby spojenci museli kvůli ztrátám na čas stáhnout své bombardéry, doplnit síly a přeskupit se, což by umožnilo Luftwaffe učinit totéž. K útokům použili Messerschmitt Bf 109G, nejdostupnější z německých stíhacích letounů.

Oproti běžným Bf 109 byly ty, které pilotovalo Sonderkommando "Elbe", zbaveny většiny vybavení, aby byly lehčí, rychlejší a snadněji manévrovatelné. Měly slabé pancéřování a výzbroj, s výjimkou jediného kulometu, obvykle MG 131. Původně byl zpravidla Bf 109G vybaven čtyřmi automatickými zbraněmi. Navíc piloti dostávali na jednu misi pouze 60 nábojů, s odůvodněním, že při způsobu svého útoku nebudou potřebovat více.

Herrmannova touha dát dohromady velký počet pilotů narazila na fakt, že Německo již dlouho nemělo přístup k dostatečnému množství paliva. To omezovalo nejen operační nasazení, ale také výcvik nováčků. Místo velké síly se musel spokojit se 180 piloty, kteří byli na svou první – a často poslední – misi nasazeni 7. dubna 1945. V tento den spojenci opustili Anglii s 1300 letouny Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator, které měly zaútočit na ropné a zbrojní továrny poblíž Hamburku a také na německá letiště.

Psali jsme:Mezi nominovanými na Nobelovu cenu míru najdeme také jména Hitler, Stalin nebo Mussolini

Ten den se jim postavil nový protivník: Sonderkommando "Elbe". Plán Luftwaffe spočíval v tom, že jednotky proudových Messerschmittů Me 262 budou útočit na spojenecké stíhače, zatímco Bf 109G budou útočit na bombardéry. Ze 180 nasazených pilotů se jich 120 ke svazům čtyřmotorových letounů skutečně dostalo. Ale z nich pouze 15 taranovalo své cíle a pouze osm spojeneckých letadel bylo tímto způsobem zničeno, úspěch tedy zaznamenala pouhá 4 % vyslaných pilotů.

Přestože výsledky byly materiálně velmi špatné, dojem, který Sonderkommando "Elbe" na spojence zprvu udělalo, byl obrovský. Svou roli ale hrálo překvapení. Jakmile si spojenečtí piloti uvědomili, o co jde, plán už neměl takový účinek. Bombardéry i doprovodné stíhačky jednoduše sestřelily všechna letadla, o kterých se domnívaly, že se je snaží zasáhnout, tak jako to dělaly s konvenčními protivníky. I když celkové nasazení Sonderkommanda "Elbe" bylo neúspěšné, dosáhlo během útoku 7. dubna 1945 několika zmíněných úspěchů. Unteroffizier Heinrich Rosner vyřadil vedoucí B-24, Palace of Dallas, z 389. bombardovací skupiny a svůj útok přežil. Podobně pilot Heinrich Henkel vyřadil B-24 Sacktime.

Ostatní piloti však byli mnohem méně úspěšní. Poručík Hans Nagel sestřelil B-17 od 490, bombardovací skupiny, ale zahynul při taranování druhého. Praporčík Eberhard Prock rovněž zasáhl B-17 a mohl se se svým poškozeným strojem dokonce zachránit. Jeden ze spojeneckých stíhačů na doprovodném P-51 Mustang ho však zastřelil, než se dostal na zem.

Útok byl nakonec pro Luftwaffe obrovským neúspěchem, spojenci zničili přes 300 německých letadel. Následující týden jich zničili dalších 700. Sonderkommando "Elbe" už nikdy kvůli vysokým ztrátám pilotů i letadel nevzlétlo.

Zdroj: warhistoryonline