Americký střední bombardér B-25 Mitchell v Rudém letectvu
Americký střední bombardér North American B-25 Mitchell se na východní frontě uplatnil velmi dobře, i když velmi často v rolích, pro které původně vůbec nebyl zkonstruován. Celkem jich bylo do Sovětského svazu dodáno téměř 900 a mnohé sloužily v sovětském letectvu ještě několik let po skončení 2. světové války.
Foto: Americký střední bombardér B-25 Mitchell ve službách letectva Rudé armády | Wikimedia Commons / Public domain
Po vypuknutí německo - sovětské války (od 22. června 1941) nabídly Spojené státy americké Sovětskému svazu řadu letounů, mezi nimiž byl i dvoumotorový B-25. Před první akviziční návštěvou v USA se ale Sověti zajímali pouze o novější střední bombardér B-26 Marauder, naproti tomu o Mitchell zájem neprojevili. Avšak skupina sovětských letců kolem M. M. Gromova, která do USA původně letěla převzít Létající pevnosti B - 17 ( ty ale nakonec Sovětům poskytnuty nebyly ), se ještě před Marauderem seznámila právě s "Bé dvacet pětkou."
Sovětské osádky dostaly možnost nejen k důkladnému obeznámení s B-25A, ale i ke cvičným soubojům s americkými stíhači. K zaškolení letců byl přizván kapitán York z amerického armádního letectva, který mluvil rusky. Ten pravděpodobně sovětské letce vyškolil dobře, protože podle amerických vzpomínek létali se středním bombardérem prakticky ve "stíhacím" stylu. To ale také vedlo k poškození nýtování na části letounů, které nevydrželo značné namáhání, několik palubních střelců si věčnými nárazy o své zbraně poranilo žebra a jedna z amerických stíhaček dokonce během divokých "soubojů" havarovala.
Ovšem podle Gromova byla osádka B-25 na frontový letoun příliš početná, výzbroj nedostatečná a pancéřová ochrana slabá. Pak ale Gromovovi předvedli verzi B-25B s otočnou hřbetní věží s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm a stejně vyzbrojenou zadní střeleckou věží. Sověti souhlasili s tím, že ke studijním účelům převezmou tři Maraudery a dva Mitchelly. Jenže od 1. října 1941 měli zájem již jen pouze o B-25, kterého objednali 5 kusů. Mitchell sice v některých výkonech za Marauderem zaostával, měl však nezáludnou a snadnou pilotáž a to bylo pro Sověty nejdůležitější.
Odeslání letounů do Sovětského svazu se opozdilo, protože sovětská strana si přála vybavit letadla technikou na odledování. První dvě "Bé dvacet pětky" ve verzi B tak byly na parník Děkabrist naloženy až 6. listopadu 1941. Za dva týdny pak loď bezpečně doplula do Murmansku. Žádný z prvních 5 dodaných Mitchellů B -25B ale Sověti nepoužili v boji, sloužily pouze k výcviku.
Už v březnu 1942 dorazilo do SSSR prvních 72 strojů vylepšené varianty B-25C. Piloti společnosti Pan American Airways je přelétávali přes Atlantik, Afriku a Blízký východ do Íránu a celkem takto do Sovětského svazu dorazilo 118 strojů.
Ve zprávě ze sovětského výzkumného ústavu CAGI oceňovali rozvržení částí letounu vhodné k velkosériové výrobě. Kompletní státní zkoušky v NII VVS proběhly až v červnu 1942 a skončily kladným hodnocením stroje. Jednou z několika mála modifikací, kterou Sověti provedli, bylo nahrazení staršího amerického bombového zaměřovače, za vlastní typ OPB - 1. Ke zvýšení odolnosti letounu byl instalován systém plnění nádrží interním plynem. Tyto změny prováděl závod č. 156 a opravárenská základna VVS v Moninu u Moskvy.
Koncem jara 1942 se podařilo na nový bombardér přezbrojit již tři pluky 222. bombardovací letecké divize. Mitchelly se tak zúčastnily např. bojů u Vjazmy, kde létaly bez stíhacího doprovodu. Jejich cíli byly německé automobilní a tankové kolony a soustředění dělostřelectva.
Již záhy po zavedení do služby se projevil jeden závažný defekt. Začaly totiž prosakovat palivové nádrže. Ukázalo se, že sovětský letecký benzín 4B - 78 je bohatý na aromatické uhlovodíky, které rychle narušují vnitřní vrstvu gumových nádrží. Začátkem října 1942 proto všechny B-25 přešly na americký benzín B - 100.
Ve frontovém letectvu se však Mitchelly dlouho "neohřály". V malých výškách se stávaly snadnou kořistí nepřátelského protiletadlového dělostřelectva a ztráty začaly narůstat. Ukázalo se, že nasadit B-25 k taktickým úkolům je neefektivní a 222. letecká bombardovací divize byla na podzim 1942 převedena k dálkovému letectvu.
Toto využití bylo na východní frontě logické. Pro taktické úkoly vyhovoval lépe Petljakov Pe - 2, nebo opět z USA dodaný Douglas A - 20 Boston, zatímco u dálkového letectva se dobře uplatnil velký dolet, radiové a navigační vybavení a též nosnost pum "Bé dvacet pětek". Svými letovými charakteristikami se podobal dálkovému Iljušinu IL - 4, který převyšoval především rychlostí a defenzivní výzbrojí.
Aby se k akcím na maximální dolet nemusely do pumovnice montovat nádrže, které by omezily celkovou nosnost jen na dvě pumy FAB-250 na křídelních závěsnících, vyvinuli konstruktéři v závodě č. 156 vnější, jednorázové kartonové přídavné nádrže. Do přídě se k nočním náletům začal rovněž montovat zaměřovač NKPB - 7.
Po prvních problémech zimního provozu byly B-25 pro Sovětský svaz vybavovány zimní výbavou hned při výrobě v USA. Dostávaly speciální těsnění, odolnější hydraulické hadice, nemrznoucí hydraulickou kapalinu a kryty kol. I tak byl ale Mitchell celkem dobře uzpůsobený zimním podmínkám. Měl systém ředění oleje benzínem, tělesa pro rychlý ohřev olejových nádrží, ofukování skla kokpitu horkým vzduchem a odledování křídel a ocasních ploch pneumatickým systémem a vrtulových listů lihem.
Protože přelétávání letounů přes Atlantik, Afriku a Írán bylo cestou příliš dlouhou, odstartoval první B-25 k letu na západ z Aljašky přes Sibiř. Pilotoval ho kapitán Gamov. Do konce roku 1942 jich novou cestou do svazu zamířilo jen 10, ale s novým rokem se jejich počty rapidně zvyšovaly.
Po verzi B-25C přišla na řadu varianta D. Její pozdější série B-25D-30 se v Sovětském svazu označovaly jako B-25DP. U ní byla z technických důvodů kritizovaná spodní střelecká věž nahrazena dvěma bočními střelišti v trupu. Toto uspořádání se zachovalo i u dalších verzí. To sice znamenalo rozšíření osádky o jednoho muže, ovšem v SSSR létaly Mitchelly jen s pětičlennými osádkami, protože navigátor byl současně bombometčíkem.
V roce 1943 v USA přešli na sériovou výrobu verze J, které přibyly další pevné kulomety ráže 12,7 mm, takže jich bylo celkem 11, u některých sérií i 13. V důsledku větší hmotnosti se však i přes instalaci silnějších motorů, výkony strojů o něco snížily. Přesto verze J v Sovětském svazu od roku 1944 nahrazovala starší varianty C a D. Počátkem roku 1944 tvořily Mitchelly asi 10 % výzbroje sovětského dálkového letectva, přičemž u 4. gardového leteckého sboru byly letounem nejpočetnějším. Na počátku ledna 1945 létalo u sovětského dálkového letectva, respektive 18. letecké armády, 320 Mitchellů, což bylo asi 20 % veškeré techniky.
Černé zbarvení spodních ploch letounů napovídá, že se u dálkového letectva používaly k nočním útokům. Např. 30. prosince 1942 jeden z pluků 222. letecké bombardovací divize napadl soustředění německých vojenských transportů u Vitebska. Požár zde po náletu zuřil tři dny a padlo mu za oběť mj. 24 lokomotiv a na 500 vagónů. Obdobné nálety směřovaly i na železniční uzly Orša, Brjansk, Velikije Luky, Brest atd. V září 1943 se Mitchelly účastnily umlčování německých dalekonosných děl u obklíčeného Leningradu a prováděly dálkové lety nad Varšavu, Breslau, Königsberg a dokonce i nad Berlín.
Rychlé a obratné B-25 se často používaly jako vedoucí stroje při úderech velkých skupin bombardérů. Krom toho také potlačovaly činnost pozemních prostředků protivzdušné obrany a blokovaly letiště německých nočních stíhačů. V této roli např. působil v roce 1944 v Maďarsku 221. gardový bombardovací letecký pluk, zabezpečující činnost ostatních pluků 15. gardové bombardovací letecké divize. U 2. gardového bombardovacího leteckého pluku byly B-25J s rozšířenou výzbrojí v přídi používány i k nočním bitevním útokům na nepřátelská letiště.
Podobně jako jiné stroje sovětského dálkového letectva i Mitchelly se často využívaly k transportním účelům. Kromě osádky se v trupu mohlo směstnat až 20 dalších osob. Kromě lidí se letouny také používaly k přepravě 1 tunu těžkého nákladu a to na vzdálenost až 2 240 kilometrů.
Poprvé byly B-25 využity k přepravě nákladů v únoru 1944, kdy dopravou zbraní, léků i potravin podporovaly jugoslávské komunistické partyzány. V pumovnici měly přídavné nádrže a na palubě po 12 padákových vacích každý o váze 100 kilogramů, které osádka vyhazovala dvířky v podlaze. Tyto zásobovací lety 15. gardové letecké bombardovací divize pokračovaly až do konečného osvobození Jugoslávie. Při jednom z nich dokonce jeden z Mitchellů sestřelil nad Černým mořem německý bombardér a další poškodil.
Do této dopravní činnosti spadal i letecký most během Slovenského národního povstání. Li - 2 a C - 47 během této operace přistávaly ve dne na letišti Tri duby u Bánské Bystrice a Mitchelly B-25 ze 4. gardové letecké bombardovací divize v noci shazovaly padákové vaky se zbraněmi, střelivem a dalšími zásobami. Záhy se však přešlo ke shozům na plochu Rohozná u Brezna nad Hronom, aby byly Tri duby volné pro Dakoty a Lisunovy. K letům nad Slovensko startovaly B-25 z Kalinovky ležící 30 kilometrů jihozápadně od Vinnice na Ukrajině.
Jako první odstartovalo ještě nad Tri duby 19 strojů B-25 od 13. roslavského gardového bombardovacího leteckého pluku, které přepravily 40 protitankových pušek, 22 kulometů, 120 samopalů a munici. Příspěvek Mitchellů k podpoře Slovenského národního povstání byl značný, když celkově přepravily 256 protitankových pušek, 557 kulometů, 23 protiletadlových kulometů, 5 minometů, 2 082 samopalů, 630 pušek, 1 095 kg tritolu a 1 300 000 nábojů.
Na podzim 1943 přiletělo přes Aljašku a Sibiř i několik strojů verze B-25G, což byl bitevník vyzbrojený kanonem ráže 75 mm v přídi, používaný Američany jako protilodní letoun. I ty Sověti předali do výzbroje dálkového letectva. Po zkušebním bojovém nasazení je následně převedli k průzkumným plukům, např. ke 118. jenž byl součástí Severní flotily. Kanon se zde nepoužíval, protože Sověti palbu z něj, po zranění jednoho z techniků, považovali za nebezpečnou. Letci tohoto pluku ho tak použili pouze jednou a to při útoku na německou ponorku, která byla vyznamenané osádce uznána za poškozenou.
Silná výzbroj, výborné přístrojové vybavení a poměrně vysoká rychlost se staly důvodem, proč se B-25 používaly i k dálkovým průzkumným misím jak ve dne, tak v noci. Na Dálném východě se Mitchelly ( nejdříve verze G ) objevily až v listopadu 1944. V celé oblasti ale působilo pouhých 8 "Bé dvacet pětek".
Jeden z Mitchellů používaných v Sovětském svazu byl však poněkud výjimečný. Šlo o stroj již zmíněného kapitána Yorka, který u své letky zaškoloval první sovětské letce. V dubnu 1942 byl vybrán jako účastník slavného Doolittleova náletu na Japonsko. Kvůli vynucenému předčasnému startu se ne všem osádkám podařilo doletět až nad Čínu. Kapitán York dovedl svůj letoun, letící již s posledními kapkami paliva nad Vladivostok. Se strojem opraveným po nouzovém přistání poté létali letci sovětské Tichomořské flotily, ale nakonec na přímý rozkaz z Moskvy byl stroj přelétnut do hlavního města ke 65. leteckému pluku zvláštního určení.
Obrovská potřeba lidských zdrojů přivedla za války do sovětských ozbrojených sil také řadu významných osobností. Jako velitel jednoho z Mitchellů tak např. létal Národní umělec V. V. Dovejko, vedoucí slavné varietní akrobatické skupiny Rus - krása odvážná. V řadách 341. bombardovacího leteckého pluku 18. letecké armády absolvoval 46 bojových letů včetně nočních náletů na Berlín.
16. dubna 1945, v den zahájení útoku na Seelowské výšiny, poslední přírodní překážky před Berlínem, se sovětské jednotky vrhly na zteč až poté, co jeden z Mitchellů 250. bombardovacího leteckého pluku, pilotovaný podplukovníkem Gordilovskim svrhl různobarevné osvětlovací pumy. V té době používalo sovětské letectvo 497 Mitchellů různých verzí. V srpnu 1945 se sovětské B-25 zúčastnily ještě bojů s Japonci.
Kromě dodaných bombardérů, provozovali Sověti několik dalších z výzbroje amerického letectva, které nouzově přistály na Kamčatce ( celkem tam přistálo 12 strojů ), 5 z nich opravili a zařadili do výzbroje 128. smíšené letecké divize, konkrétně ke 903. bombardovacímu leteckému pluku. Stroje verzí C, D, G a J zde byly používány k výcviku a dalším pomocným úkolům.
Podle ustanovení Smlouvy o půjčce a pronájmu byl Sovětský svaz povinen vrátit po válce mj. i bombardéry North American B-25 do USA. Pro velkou nákladnost zpátečního přeletu a nadbytečnost letadel se ale od vrácení po vzájemné dohodě upustilo a letouny byly v SSSR sešrotovány pod dohledem amerických inspektorů. Tento proces probíhal v letech 1945 - 1947 nejčastěji v ukrajinské Vinnici a to za použití pásových traktorů.
Zdaleka ne všechny stroje ale byly zničeny. Např. 330. bombardovací letecký pluk Mitchelly používal až do roku 1949. 14. letecká divize u Poltavy létala na B-25 do roku 1950 a smíšený letecký sbor na Kamčatce vyměnil své olétané Mitchelly za proudové Iljušiny IL - 28 dokonce až v roce 1953.
Po válce došlo v SSSR k několika vylepšením "Bé dvacet pětek". Instalován byl elektrický autopilot C - 1 spojený se zaměřovačem Norden M - 9 montovaným ve verzi J. Koncem roku 1945 pak M - 9 nahradil přesnější německý Lefte - 7, kterého Sověti ukořistili více než 1 000 v závodě firmy Karl Zeiss. Montáž do letounů prováděli zajatí němečtí specialisté. Americký autopilot ale s německým zaměřovačem moc nespolupracoval a neustále se objevovaly problémy. Další stroje ve verzích G a J Sověti přestavěli na velitelské, dopravní či jako experimentální. Používalo je jak polární letectvo tak i ministerstvo rybolovu k vyhledávání lovišť.
K již zmíněným poznatkům je třeba doplnit, že zkušební i frontoví letci hodnotili North American B-25 velmi kladně. Oceňovali jeho výborné letové vlastnosti, včetně stability za letu, dobrého chování při startu i přistání. Ani při letu na jeden motor si Mitchell nevedl špatně. Při klasickém bojovém nákladu a s přídavnými nádržemi nejenže neztrácel výšku, ale byl schopen i stoupat. Např. S. M. Antonov dokonce po vysazení motoru hned po startu pokračoval v letu k cíli, svrhl bomby na německé kolony u Orla a vrátil se zpět na základnu. Je tedy jasné, že Sovětský svaz získal velmi cenný přírůstek do inventáře dálkového letectva a že v rolích, v nichž se B-25 na východní frontě uplatňoval, se jednoznačně osvědčil.
Zdroj: druhasvetova.com
Komentáře