Nedávno uplynulo 75 let od zahájení americko-britského bombardování Drážďan, které trvalo od 13. do 15. února 1945. Podle oficiální statistiky si vyžádalo životy 25 tisíc civilistů. Christoph Adam je jedním z očitých svědků tohoto bombardování.

Podle slov devadesátiletého muže se tyto nálety mají považovat za skutečný válečný zločin a nikoliv za "odvetu" za válečné zločiny spáchané nacistickým Německem.

Foto: Christoph Adam s matkou a mladším bratrem Gerhardem v roce 1943 na lavičce na Dürerově náměstí | rodinný archiv Christopha Adama

Psali jsme:Náročný výcvik japonských posádek sebevražedných torpéd Kaiten

V roce 1945 bylo Christophovi Adamovi 14 let. Spolu s rodiči a tříletým bratrem bydlel v drážďanské čtvrti Johannstadt na náměstí Dürerplatz 25. V noci na 14. února začala letadla Velké Británie a USA bombardovat město. 15. února viděl na vlastní oči poslední vlnu tohoto bombardování. Nyní v interview promluvil o tom, co v těchto dnech zažil a jak hodnotí výše uvedené události.

Vysídlenci v Drážďanech

Ráno jsem byl jako obvykle ve škole, pak jsem šel vypomáhat na Hlavní nádraží, protože jsem byl členem organizace, která pomáhala uprchlíkům. Na stanici přijížděly stále další a další vlaky s vysídlenci z východu, zpravidla z Východního Pruska a Slezska. Ve štábu na nádraží jsme dostali adresy, kam jsme měli uprchlíky ubytovat, avšak obvykle se příchozí ubytovávali přímo u svých známých či příbuzných. Na dané adresy jsme zpravidla cestovali tramvají. Měl jsem školní jízdenku. Pamatuji si, že poslední vysídlenci, které jsem stihl ubytovat, se vydali do čtvrti Klein-Schachwitz na nábřeží Labe.

Foto: Měsíční lístek na tramvaj (1944/45) | rodinný archiv Christopha Adama

Masopust a sirény

Následně jsme oslavili doma, stejně jako každý rok, masopustní svátek. Oblékli jsme si kostýmy myslivců a Indiánů. Náš dům na Dürerplatz byl ozdoben barevnými papírovými lucernami a hady. Večer jsme šli spát, avšak v noci začaly houkat sirény. Utíkali jsme tedy do sklepa. V Drážďanech jsme neměli speciální kryty, proto jsme se schovávali do sklepů. Celkově nás v baráku bylo asi 60.

Psali jsme:Pilot John McCain přežil v severovietnamském zajetí více než pět let. Vrátil se domů mezi posledními

Následně jsme ze všech stran slyšeli hrozný hluk a když bombardéry letěly přímo nad naší čtvrtí, jejich motory příšerně hučely. Toto jsme už nikdy nezažili. Téměř současně s hlukem motorů začaly svištět padající bomby a následně jsme slyšeli nevídaně hlučné výbuchy. Ve celém sklepě bylo cítit spáleninu a u sousedního domu se částečně zhroutila obvodová zeď. Zdi se otřásaly, ze stropu padala omítka, všude se ozýval křik a sténání.

Foto: V karnevalových kostýmech na Dürerově náměstí s kamarády Lindou a Siegfriedem v roce 1942 | rodinný archiv Christopha Adama

Hořící budovy

Poté, co výbuchy přestaly, jsme museli rychle opustit sklep a utíkali jsme na Dürerovo náměstí (Dürerplatz), které byl oasi dvakrát větší než Staré tržní náměstí. Tam však všude hořelo. Dodnes si pamatuji na ten obraz: budovy byly celé v plamenech. Byly tam hasiči, kteří však byli bezmocní, nehledě na fakt, že díky ruským válečným zajatcům (kteří před tím vykopali požární nádrž) měli dostatek vody. Prostě to nešlo. Pokusili jsme se opustit náměstí, avšak ulice již byly částečně zablokované troskami padajících domů.

Pohlcení ohněm

Rozhodli jsme se dostat do Velké zahrady (Großer Garten) a utíkali jsme na bývalou ulici Fürstenstraße. Na náměstí Fürstenplatz (nyní Fetscherplatz) jsme se však dostali do opravdové ohnivé bouře. Byla tak silná, že se celá naše rodina ocitla na zemi a dlouho tam ležela. Myslím, že síla větru dosahovala 150 km za hodinu. Jedna z příčných ulic sehrála roli "komínu" a vytvořila tak obrovský tah směrem k centru města, takže jsme se jednoduše nedokázali udržet na nohou. Jak mi později vyprávěl jeden přítel, v centru města činila rychlost větru více než 200 km za hodinu a lidé tam doslova létali ve vzduchu v horizontální poloze: viděl jednu ženu s kočárkem a raněného muže s berlemi, jak je to doslova vtáhlo do plamenů.

Mokré přikrývky

Sloupy plamenů dosahovaly výšku až 500 metrů. Po čase jsme si pomohli navzájem vstát ze země, podpírali jsme se rukama a utíkali dál. Urazili jsme asi 300 metrů, když začal druhý útok. Bylo to už 14. února. Tento útok jsme přežili přímo na ulici. Sirény už nekvílely, bomby prostě padaly, všude byl hrozný hluk. Lehli jsme si na zem pod strom na ulici. Otec nás ještě stihl všechny schovat pod vlhký ručník (který měl stále při sobě ještě z domova). Za ten čas v ručníku vznikly díry velké asi jako pěst, takže místy nás to hodně pálilo. Zcela bezmocní jsme takto leželi asi 45 minut. Kam jsem dohlédl, každých 5-10 metrů něco hořelo. Celá ulice se v podstatě proměnila v jeden velký plamen.

Přátelé mi pak oznámili, že v Johannstadte byly budovy, které se podařilo uhasit po prvním bombardování, cíleně podrobeny bombardování opětovnému. Během tří vln bombardování byl na město shozen asi jeden milion bomb, převážně zápalných. Po nějakém čase se nám podařilo dorazit do Velké zahrady. Tam jsem si s rodinou lehl pod strom a probudil se až následující den.

Podařilo se nám tenkrát dojít až k příbuzným do domu, ve kterém bydlím dosud. V jejich sklepě jsme pak přežili třetí vlnu bombardování. Moji rodiče se po náletech rozhodli opustit město, a tak nás naložili do vojenských nákladních aut a vydali jsme se směrem na Freital. Dostali jsme se nakonec do ubytovny pro uprchlíky v Altenbergu, kde jsme zůstali do konce války.

Foto: Pohled z věže Kreuzkirche na náletem zničené centrum v Drážďanech | Wikimedia Commons

Z kulometů na prchající lidí

Slyšel jsem, že po bombardování (ne prvním, kdy lidé ještě zůstali ve sklepích, ale po druhém, kdy se někteří odvážili jít ven, na nich stříleli z kulometů) byl to opravdový hon. Osobně jsem to však neviděl. Jistý německý generál, který měl velení v Drážďanech, o tom později  také vyprávěl. Druhé bombardování ho zastihlo pod mostem Marienbrücke a podle jeho slov byla v nížině na břehu Labe na obyvatele Drážďan, kteří se snažili zachránit útěkem, rozpoutána palba z kulometů. Totéž jsem slyšel od několika dalších přátel. Požádal jsem je, aby o tom veřejně napsali, ale nechtějí.

Jeden můj kamarád po válce věnoval celý svůj život sběru informací ohledně bombardování Drážďan. Ohledně počtu obětí napočítal celkem 35 500 osob. Měl také leták, který  za války shodili vojáci západních spojenců. Stálo na něm "Jen počkejte, také se ocitnete v hrobě." Osobně jsem tyto letáky nikdy neviděl. Za války bylo nebezpečné mít takové věci u sebe. V porovnání s celkovým počtem válečných obětí nemělo možná velký význam, zda tehdy zahynulo 25 nebo 30 tisíc lidí. Spočítal jsem také jednou, že samotný útok na Drážďany spolu s přípravou, přišel tehdy na jednu miliardu, a to všechno kvůli nesmyslnému boření a vyhlazování lidí.

Strategie: "Šílená pomsta"

Naši předkové rozpoutali válku, avšak z historického hlediska nebyl tento konkrétní útok na Drážďany zapotřebí. Rusové už tehdy byli od Drážďan blíže jak 100 kilometrů (sovětská armáda už bojovala u Hörlitz). My, obyvatelé Drážďan, jsme se tak stali nečekaně svědky pekelného bombardování, namířeného proti bezbranným a nevyzbrojeným civilistům. Z vojenského hlediska se jednalo o nesmyslné inferno. Útok nebyl namířen na vojenské objekty a navíc bylo spojencům známo, že v Drážďanech nejsou protiletecké kryty. Když pak po prvním bombardování následovalo druhé a třetí, šlo o situaci, kdy lidé byli zcela nekrytí na ulicích nebo v parcích. Toto byl podle mě zločin.

Foto: Drážďanský Frauenkirche byl komunistickou vládou NDR po desetiletí ponechán ve stavu, v jakém byl po náletu. Opraven byl teprve na přelomu 20. a 21. století. Foto z roku 1991. | Wikimedia Commons

Je hrozné, že strategie šílené pomsty nějakého vojenského velitele byla důvodem pro plánované pekelné bombardování uprchlíků, kteří zaplnili ulice Drážďan. Byla to prostě příšerná odplata. Churchill nenáviděl Německo, protože Němci vybombardovali Сoventry a první ostřelovali Anglii raketami.

Po mnoha letech od náletu jsem se pak procházel po ulicích našeho již obnoveného města spolu s jedním anglickým letcem bombardéru a měl jsem tehdy dojem, že měl výčitky svědomí za nálet, který byl tehdy proveden z čiré pomsty. S daným letcem jsme si pak přátelsky stiskli ruce.

Video: Záznam z bombardování Drážďan / YouTube

Odpustit si navzájem válečné zločiny

Bombardování Drážďan byl z mého pohledu válečný zločin, kterých bylo na všech bojujících stranách za 2. světové války spácháno mnoho. Nemohu z toho vinit jen Angličany, protože Němci před tím také svými raketami ostřelovali Londýn.  Možná bychom měli přestat počítat, kdo koho více ostřeloval a prostě si to odpustit. Mladí lidé by se z této historie měli poučit a měli by zajistit, že to, co jsem zažil spolu s dalšími obyvateli Drážďan, se už nikdy nebude opakovat.