Hlavní postavou v tomto vyprávění byl na uherské straně hrabě Adam Forgáč, který se díky své úspěšné vojenské kariéře velitelem Nových Zámků stal v roce 1643. Byla to zlá doba. Uhersko se zmítalo v protihabsburských povstáních a Turci, ač momentálně panoval mír, podnikali větší či menší loupeživé nájezdy na křesťanský sever. Habsburský císař neměl vojsko ani peníze, aby mohl turecké nájezdy zastavit a země se musela většinou spoléhat jen sama na sebe. Proto Forgáčovi jednoho krásné dne došla trpělivost a během jedné větší turecké loupežné výpravy, kterou vedl ostřihomský beg Kara Mustafa, se rozhodl postavit nájezdníkům na odpor. Dal dohromady vojsko o síle 1 300 mužů a za podpory sedláků z okolních obcí v srpnu 1652 tureckou armádu, která měla 4 000 mužů, u Vozokan porazil. Turci přišli o tisíc mužů, na křesťanské straně padla necelá stovka mužů. Velkou cenu za vítězství zaplatil šlechtický rod Esterházyovců, který v bitvě přišel o čtyři mužské jedince. Turecká odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Foto: Uhersko se zmítalo v protihabsburských povstáních a Turci, ač momentálně panoval mír, podnikali větší či menší loupeživé nájezdy na křesťanský sever. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Velkovezíra Ahmeda Köprülü, který je hlavním hráčem na turecké straně, samozřejmě nepopudilo tisíc mrtvých vojáků, o které přišel během jedné z loupeživých výprav. Hlavním důvodem k další velké ofenzívě proti Uhrám byly hlavně konflikty a nepokoje v Sedmihradsku, které se nevyvíjely zrovna v prospěch Turků. Výsledkem bylo, že křehký mír mezi Turky a Habsburky skončil a 30. července 1663 osmanská armáda vytáhla z Budína proti Novým Zámkům. U Ostřihomi museli Turci postavit nový most, a tak se tam zdrželi čtyři další dny. Když byl most hotový, začaly se po něm turecké oddíly pomalu přepravovat na druhou stranu Dunaje. Do novozámecké pevnosti mezitím dorazili dva uprchlíci z tureckého tábora, kteří informovali Forgáče, že Turci začali na pontonovém mostě překračovat Dunaj. Ve stejné chvíli dostal Forgáč od kapitána z Komárna čerstvou zprávu, že díky dešťům rozvodněný Dunaj pontonový most strhl a na křesťanské straně řeky není víc než 2 500 Turků. Forgáč neváhal dlouho a shromáždil silní oddíl, se kterým chtěl rozdělení turecké armády využít a tvrdě na ní udeřit.

Psali jsme:Operace Anadyr - krok od atomové války

V jeho vojsku bylo 2 600 jezdců z novozámecké posádky (z toho 1 400 husarů), 1 600 pěšáků a 400 německých mušketýrů. Odhad turecké síly byl bohužel tragicky mylný a dost možná šlo o tureckou lest. Na druhé straně řeky už totiž stálo 10 000 přepravených Turků a mezi nimi i několik oddílů janičářů. Navíc, pontonový most nebyl poškozený, Turci o chystaném útoku věděli a dobře se na něj připravili. 6. srpna v pět hodin ráno útok začal. Nejdříve prudce udeřila uherská jízda, kterou následovala pěchota. Křesťanští vojáci rychle pronikli až do tureckého tábora, ale tam ukázalo, že realita je úplně jinde. Turci měli proti Uhrům obrovskou přesilu, brzo je zatlačili a snažili se je obklíčit. Uherská jízda se dala na útek a většina jezdců se zachránila, ale většině uherským pěšákům se uniknout nepodařilo. V bitvě se vyznamenali němečtí mušketýři, kteří ač byli svíraní ze všech stran, neztratili hlavu, z obklíčení se prostříleli a zachránili se. Forgáč potom tento neuvážený útok a porážku trpce litoval. Během obrany Nových Zámků měl každý bojeschopný chlap cenu zlata a padlí muži na hradbách mu potom citelně chyběli.

U Ostřihomi se Turci zdrželi jen několik dní, dokud se 50 000 tureckých vojáků nedostalo na druhou stranu Dunaje a pak vojsko rychle vyrazilo k Novým Zámkům. Už v Budínu se Turci rozhodli, že cílem jejich útoku budou právě Nové Zámky, protože získáním této pevnosti by získali skvělé zázemí pro další výboje, nacházelo se tam hodně kořisti, kterou by zaplatili Tatarů a v neposlední řadě se v okolí pevnosti nacházely stříbrné doly. Turci také očekávali, že u pevností Ráb a Komárno by je čekal větší odpor a doufali, že Nové Zámky takový odpor klást nebudou. V tom se krutě mýlili. I když Nové Zámky bránila ač statečná, tak počtem malá posádka, samotná pevnost byla dobře stavěná, měla šestiúhelníkový půdorys se šesti baštami na jeho vrcholech a byla obehnaná hradním příkopem, který byl naplněný vodou z řeky Nitry. Pevnost byla také velmi dobře zásobená municí a potravinami a měla vydržet dlouhé obléhání. Obránci rovněž nezapomněli vypálit a zničit celé předměstí, takže se Turci neměli kde krýt před dělostřeleckou střelbou.

Po překročení Dunaje museli Turci ještě překonat řeky Nitra a Žitava, ale při stavbě dalších mostů jim už nikdo odpor nekladl a útočníci se snadno dostali na druhý břeh. K Novým Zámkům se turecká armáda dostala 16. srpna 1663. Ještě než zahájili Turci obléhání, nabídl velkovezír Ahmed obráncům čestnou kapitulaci a poslal Forgáčovi zprávu. V pevnosti ale nikdo turecky neuměl, a tak musel Ahmed poslat nový list, tentokrát už přeložený. Text dopisu zněl následovně:

,, Tobě, pane Forgáč, který jsi první z Uhrů, a Vám ostatním hlavným kapitánům Nových Zámků!

Psali jsme:Pákistán koupí čínské stíhačky FC-31

Dáváme Vám na známost, že náš pán, nejmocnější a nepřemožitelný sultán pravověrných, místodržitel Boha na zemi, největší ze všech vládců světa, postavil nejmilostivěji mně, z milosti boží a hojnosti divů jeho velkého proroka Mohameda na vznešené místo prvního vojevůdce a nejvyššího sluhu. Proto jsme my, jako Velkovezír mocné a vítězné armády, z rozkazu jeho sultánské jasnosti přišli dobýt Nové Zámky. Když nám odevzdáte tuto pevnost, tak Vám na rozkaz našeho nejmocnějšího sultána a našeho proroka umožníme so všemi lidmi svobodně odejít, kamkoliv budete chtít. Ti však, co budou chtít zůstat, můžou nadále užívat svoje majetky. Jestli Vás však přemůžeme silou, stejně tak s pomocí boží, jak očekáváme, nechť potom nikdo malý, ani velký, chudý, ani bohatý, nečeká od nás smilování, protože přísaháme na věčného Boha, který nemá sobě podobného, že všichni projdete ostřím meče, jak to žádají naše zákony. Kdyby Uhři věděli, kolik výhod můžou očekávat z milosti nejmocnějšího sultána, tak odevzdají tuhle pevnost okamžitě a jsem přesvědčený, že by i obětovali své syny jako vděčnost k jeho sultánské jasnosti. Nechť jsou spaseni všichni, co dobře činí jeho sultánské jasnosti! Nechť jsou spaseni všichni, co dobré činí! V táboře pod Novými Zámky, 16. srpna 1663." Forgáš odmítl a začalo obléhání.

Tureckou armádu tvořily oddíly téměř z celé osmanské říše. Na obléhání Nových Zámků se podílelo 40 000 pěšáků, z toho bylo 8000 elitních janičárů a přibližně 15 000 jezdců. K tomu je třeba počítat i 20 000 Tatarů, kteří se později k tureckému vojsku připojili a vazalský kontingent 8000 vojáků valašského a moldavského vévody. Tataři se ale k obléhání nepřipojili, protože je velkovezír vyslal plenit Moravu a křesťanští vojáci z Valašska a Moldávie byli pro boj nevhodní, protože se jim nechtělo zabít muže stejné víry a ještě méně chtěli pro Turky umírat. I tak měli Turci měli tedy dvacetinásobnou přesilu, protože novozámecká posádka měla jen 3000 pěšáků a 500 jezdců.

Turci zahájili obléhání už další den, v pátek 17. srpna. Přes 50 000 mužů oblehlo pevnost v oblouku od severu na jihozápad a celkem z pěti směrů, začali kopat obléhací zákopy, které se táhly z části paralelně s obvodem pevnosti, z části kolmo k ní. Tyto zákopy byly tak hluboké, že z hradeb v nich nebylo vidět ani vojáku, jedoucího na koni. Kromě toho, když se zákopy začaly k hradbě přibližovat, zakrývali je Turci prkny. Kromě kopání zákopů Turci stříleli z děl na tři bašty u Vídeňské brány. Před každou baštu postavili dělovou baterii a ve dne v noci na ně stříleli. Obránci jim odpovídali střelbou děl, ale tato střelba neměla valný efekt. Forgáš si toho byl vědom, ale dělostřelecká střelba obránců pevnosti měla mít spíš psychologický význam a neměla Turkům dovolit, aby mohli v noci spát a měla je udržet pořád v pohotovosti. Postupně se Turkům podařilo vykopat kanál a díky němu vypustit vodu z hradního příkopu, postupně odstranit kolové palisády a 21. srpna poprvé zaútočili. Došlo k tvrdému boji o ravelin před Vídeňskou bránou, ale Turci byli odraženi.

26. srpna dorazili už zmiňovaní krymští Tataři v čele se synem krymského chána Ahmedem Gerejem a příští den i kozácké oddíly moldavského a valašského vévody. Protože pro tyto nevhodně vybavené oddíly neměl Ahmed během obléhání využití, poslal je loupit a drancovat, aby zajistili pro tureckou armádu jídlo a píci. Nastalo obrovské plenění, protože v zemi nebylo síly, která by mohla divoké drancovníky v otevřené krajině zastavit. Tataři nejdříve plenili a vraždili na území dnešního Slovenska a každý kdo mohl, hledal před nimi ochrany za hradbami měst a pevností. Ostatní hledali spásu v hlubokých lesích, kam se jezdci neodvážili. Tataři pak beztrestně projížděli zemí a co nemohli ukrást, co spálili a zničili.

3. září Tataři poprvé zaútočili na území dnešní Moravy a přenesli zkázu a smrt i na toto území. Na Mora plenili a vraždili stejně jako předtím na Slovensku a jejich oddíl se dostal až k hradbám Brna. Na město ale Tataři nezaútočili a s kořistí a zástupem zotročených křesťanů se vrátili k tureckému vojsku u Nových Zámků. Druhý útok na Moravu podnikli 19. září, ale tentokrát už byla jihozápadní Morava lépe připravena a Tatary se podařilo u Uherské Brodu a Uherského hradiště odrazit a způsobit jim ztráty. 7. září vpadli Tataři na Moravu naposledy a moravské města se opět ubránila. Ale malé vsi tam byly skoro všechny vypáleny a všechno obyvatelstvo, které nestihlo utéct, povražděno nebo zotročeno. Celková bilance tatarských nájezdů byla děsivá. Úroda byla zničena, hospodářské zvířectvo ukradeno nebo pozabíjeno, tisíce lidí Tataři povraždili a 12 000 nešťastníků odvlekli do otroctví. Na Slovensku bylo řádění Tatarů daleko strašlivější, tam v otroctví skončilo až 100 000 lidí a některé kraje se na dlouhý čas vylidnily.

Mezitím pokračovalo dobývání Nových Zámků, kde se Turkům moc nedařilo. I když se Tataři snažili zásobovat vojsko nakradenými potraviny z celého okolí, Turků bylo 50 000 a pro tolik hladových žaludků to bylo málo. Proto velkovezír Ahmed vyslal k Ostřihomi tisíc jezdců, aby na turecké straně Dunaje zorganizovali velký konvoj vozů s jídlem a přivezli ho k pevnosti. Ale zdivočelí Turci neodolali vidině zisku a místo organizování pomoci pro hladovějící vojsko, rozjeli se do okolí a drancovali. Turci u Nových Zámků pro dál hladověli a ve vojsku se šířila nespokojenost. Té si byl Ahmed vědom a proto zintenzívnil útoky proti hradbám.

Ale i obránci města na tom nebyli dobře, protože jejich ztráty rychle rostly a nešly nijak doplnit. Stále silnější turecká střelba ze 350 děl byla přímo vražedná, například 9. září zabila 31 mužů posádky. Jediná posila, která do Nových Zámků dorazila, bylo 150 pěšáků z Prešpurku, kterým se 15. září podařilo do pevnosti proklouznout. To pochopitelně nestačilo a další posily nikde. Prešpurský velitel s polní maršál Rajmund Montecuccoli se sice pokusil Novým Zámků pomoci a vytáhl s vojskem do pole, ale Váhu na něj čekalo tatarské vojsko a Montecuccoli raději zavelel k ústupu.

16. září se pokusil Ahmed znovu vyjednávat, ale Forgáč ho opět odmítl. A tak Turci pravidelně útočili na všechny bašty a současně se snažili použít jejich oblíbenou dobývací taktiku a jejich kopáči podkopávali hradby, ale obránci zastřelili jejich podkopového mistra a bez něj to šlo pomalu. Během zuřivých útoků Turci několikrát pronikli až za hradby, ale byli vždy bojích muže proti muži s těžkými ztrátami odraženi a vyhnáni ven. Pevnost se zdála být nedobytná a turečtí vojáci ztráceli chuť bojovat. Stovky Turků zemřely pod ostřím uherských šavlí, nebo dešti uherských kulek a nechuť k boji se začala projevovat i mezi elitními a absolutně oddanými janičáry, kterým museli jít často osobně příkladem jejich samotní velitelé, janičářští agové. Sami se vrhali do seřazených křesťanských šiků, aby zburcovali svoje muže, řvali na ně, aby neustupovali a bojovali, jak se na sultánovi vojáky sluší.

17. září zaútočily osmanské oddíly na Fridrichovu baštu, ale obránci je odrazili, podobně jako útoky na Forgáčovu baštu. 20. září se Turkům podařilo vyvěsit zástavy na zdi mezi Fridrichovou a Žerotínovou baštou, ale i tady posádka zahnala Turky zpět. 22. září začalo osmanské dělostřelectvo ostřelovat už tak poničené části

hradeb. Po dělostřelbě následoval silný útok na Fridrichhovu baštu. Obráncům se dařilo odrážet útoky dlouhé hodiny, ale díky nedbalosti jednoho vojáka vybuchla prachárna na Fridrichově baště a vznikl na ní silný průlom. Turci do průlomu okamžitě zaútočili, ale znova byli odraženi. I když po tomto útoku zůstal kolem hradby ležet koberec mrtvých těl zabitých útočníků, dostala morálka obránců silný úder. Jen po výbuchu prachárny zemřeli tři důstojníci a 40 vojáků.

Ahmed vycítil, že porážka novozámecké posádky visí ve vzduchu a na 24. září nařídil hromadnou zteč. Hlídkám na hradbách přípravy na masivní útok neunikly a vyčerpaní vojáci začali prosit své důstojníky, ať souhlasí s kapitulací a zachrání jim životy. Důstojníci to odmítli a místo toho svým vojákům připomínali jejich vojenskou přísahu a přemlouvali je, ať vydrží. Ale vojáci trvali na svém a poukazovali na těžko popíratelný fakt, že hradby Nových Zámků jsou rozbité, většina důstojníků po smrti a oni už sotva stojí na nohách. Forgáč nejdříve kapitulovat odmítl, ale když mu mužstvo pohrozilo, že složí zbraně i bez jeho souhlasil, ustoupil a nabídl Turkům, že jim za těch podmínek vydá. Ahmed dostal seznam jeho požadavků, které zněly takto.

• 1. Uherské vojsko bude moci svobodně odejít bez nejmenšího poškození lidí a majetku
• 2. Vojsko si sebou bude moci vzít všechna děla, kromě těch, co jsou potřebné k zabezpečení pevnosti a vojáci nebudou procházet přes turecký tábor a nebo tatarskou hordu
• 3. Vojáci si sebou budou moci vzít veškerý majetek a svobodně dojít do Komárna
• 4. Velkovezír jim poskytne tisíc vozů na odvezení majetku a dám jim list, se kterým budou moci císaři dokázat, že pro obranu pevnosti urobili vše
• 5. Že muslimské vojsko nevstoupí do pevnosti dřív, dokud armáda neodejde
• 6. Že jim velkovezír poskytne potraviny na cestu
• 7. Že nemocní a ranění vojáci budou moci zůstat v pevnosti do té doby, dokud se neuzdraví a potom budou moci svobodně odejít pryč
• 8. A na závěr velkovezír dovolí, že vojsko z pevnosti odejde s vlajícími zástavami, bubnováním a hudbou

Nadšený velkovezír Ahmed okamžitě souhlasil, jen jim byl ochoten dát jídlo na jeden den a 400 vozů, víc neměl. K poslednímu požadavku vtipně poznamenal, že pokud se nestydí, ať si bubnují, jak chtějí. Posádka Nových Zámků nabídku přijali a 25. září šest týdnů trvající obležení skončilo. 26. září 2600 obránců, žen a dětí opustilo pevnost a v bezpečí došli do Komárna. 27. září vstoupil velkovezír slavnostně do pevnosti, kde nařídil opravu zničených míst, dal odstranit náspy a obnovit příkopy. Všechny kostely byly přeměněny na mešity a Nové Zámky se staly centrem nové osmanské provincie. Velkovezír své slovo dodržel, dokonce se postaral i o raněné a nemocné, kteří v Nových Zámcích zůstali. Hůře skončil Forgáč, který byl za vydání pevnosti degradován a rok zavřený ve vezení. Potom ho císař omilostnil a Forgáč až do své smrti v roce 1670 pracoval jako královský soudce.

Zdroj: britannica.com, military-history.fandom.com