Po smrti makedonských diadochů se k moci dostali epigoni (nástupci), což byli králové, kteří je vystřídali na trůnu. Epigoni už nebyli tak ambiciózní jako diadochové, protože žádný z nich neměl v úmyslu obnovit Alexandrovu říši v celé její velikosti, ale místo toho se věnovali konsolidaci nově vytvořených království a války diadochů tak pomalu skončily. Místo toho epigoni, kteří zdědili ducha řecké kultury a tuto se snažili chránit a dále šířit. Na čas se zdálo, že nastal mír a klid, když tu se na obzoru objevilo obrovské nebezpečí – Kelti.

V polovině 4. století př. Kr. byla kvůli velkému demografickému tlaku nucena migrovat velká masa 300 000 lidí z různých keltských kmenů, které žily na území dnešní střední Evropy. Po překročení Alp se Keltové rozdělili na dvě skupiny, přičemž jedna vstoupila do severní Itálie a druhá skupina zamířila do Illyrie. Tato druhá skupina se nejdříve usadila v Panonské nížině, kde žila po několik generací, až se opět z důvodu přelidnění musela přestěhovat dál na jihovýchod. Na severní okraj řeckého světa se Keltové dostali na počátku 3. století př. Kr. V roce 299 př. Kr. dosáhla skupina vedená náčelníkem Cambaulesem Thrákie, ale zde je Makedonci zatlačili zpět a útočníci kvůli velkým ztrátám museli omezit na krátký čas veškeré své nájezdy. Už následujícího roku 298 př. Kr. Cambaules a jeho galští válečníci na Makedonii znovu zaútočili, přičemž byli opět odraženi makedonskými vojáky a žoldnéři, které prozíravě najal makedonský král Ptolemaiem Ceraun. V letech 281 až 280 př. Kr. už byl tlak Keltů, kterým tentokrát velel náčelník Bolgio, nezadržitelný. A přitom nemuselo být tak zle. Thrácký kmen Dardanů před keltskou invazí nabídl makedonskému králi Ptolemaiovi Ceraunovi 20 000 válečníků, ale makedonský král pomoc odmítl a rozhodl se čelit útočníkům se svou armádou sám. Dardanové cítili, že sami čelit keltské invazi nedokážou, a proto se rozhodli nabídnout své služby útočníkům a ti je ochotně přijali. Keltská armáda se tak rozrostla o 20 000 válečníků a Makedonii čekaly těžké časy.

Foto: Animace velké invaze Keltů do Řecka | warhistoryonline

Psali jsme:Duch místa aneb mrazivé fotografie z války a dnes

Ještě než začala válka, Bolgio nabídl Ptolemaiovi mír, za což žádal zaplacení velké částky peněz. To makedonský král odmítl a místo toho začal Keltům vyhrožovat, že mír nastane pouze tehdy, pokud Keltové nechají své náčelníky jako rukojmí v makedonském zajetí a pokud mu odevzdají své zbraně. Bylo jasné, že válka je nevyhnutelná. Keltové se tehdy rozdělili do tří armád a zaútočili tak na severní Řecko ze tří směrů. První armáda, které velel náčelník Ceretrio, napadla Thrákii, kde porazila thrácké kmeny a Gety. Druhé armáda, které veleli náčelníci Brennus a Acicoria, zaútočila na centrální Makedonii, kde se keltské vojsko spojilo s Dardany a poté vstoupilo do Peonie. Třetí armáda, které velel Bolgio, zaútočila na západní Makedonii a Ilyrii. I když makedonští důstojníci Ptolemaiovi radili, aby do boje příliš nepospíchal, snažil se postavit co největší armádu a požádal o pomoc Řeky, král tyto rady arogantně odmítl a chtěl se Kelty bojovat ihned. Spojená keltská armáda, kterou posílili Dardanové, čítala přes 50 000 válečníků. Makedonci proti nim postavili do pole 25 000, kteří u města Pella utrpěli zničující porážku. Král Ptolemain Ceraun během útěku spadl ze svého zraněného slona a vzápětí mu byla Kelty useknuta hlava. Královu hlavu pak Keltové napíchli na kopí a ukazovali ji po celém dobytém území. Po vítězství u Pelly se Keltové pustili do drancování a kořistění a dál na jih nepokračovali. Po další dva roky se nebyli Makedonci schopni dohodnout, kdo se stane nástupcem zabitého krále, a místo toho, aby se spojili za účelem vyhnání Keltů ze země, hádali se o trůn a zabíjeli se mezi sebou. Až roku 179 př. Kr. se Makedonci spojili pod vedením generála Sosthenese a Kelty z vydrancované země nakonec vyhnali.

Další rok 178 př. Kr. zahájili Keltové pod velením náčelníka Brennuse, ke kterému se připojil náčelník Acoria, další invazi, ale tentokrát hodlali pokračovat dál na jih do Řecka a Makedonii se vyhnout. Keltská armáda měla mít podle řeckých údajů 50 000 pěšáků a 15 000 mužů jízdy. Během pochodu Ilyrií se od hlavního voje odpojilo 20 000 keltských válečníků, aby se spojili s Thráky a s nimi pak pokračovali přes Bospor do Asie, aby se vypořádali s králem Pergamonu Attalem I. Této armádě se moc nedařilo, byla několikrát poražena, až se nakonec Keltové zastavili na východě Malé Asie, kde založili vlastní království.

Mezitím zbytek armády pod velením Brennuse postupoval k Řecku. Tam už na ně čekala aliance Boiótie, Fókis, Megary, Aitólie, Lokris a Athén. Řecká armáda, která čítala 30 000 pěšáků a 3000 jezdců, se opevnila ve známých Thermopylech, kudy vedla cesta do centrálního Řecka. Aby postup Keltů tehdy co nejvíce zpomalili, poslal řecký velitel k řece Sperchios, která ústí nedaleko thermopylské soutěsky, jezdecký oddíl, který měl na řece zničit všechny mosty. To se sice Řekům povedlo a keltský pochod se tak zastavil, ale Brennus jedné noci vyslal 10 000 svých mužů, kteří uměli plavat, aby řeku přeplavali a zahnali řeckou jízdu. Následně k řece nahnali všechny možné civilisty, které donutili mosty zase postavit. Potom Sperchios překročila celá keltská armáda, která pokračovala k Thermopylu. Tam už čekali Řekové a několik dalších dní se tvrdě bojovalo. Keltové měli těžké ztráty a tak Brennus přišel s nápadem, jak řecké vojsko oslabit. Poslal do nechráněné Aitólie 20 000 mužů, aby tam plenili a vraždili dle libosti. Z Aitólie totiž pocházela část řeckých vojáků a Brennus správně předpokládal, že jakmile Aitólie začne krvácet, opustí tito vojáci vojsko, aby mohli bránit své domovy. Plán mu vyšel, a když se v řeckém vojsku dozvěděli, že Keltové v Aitólii nelítostně vraždí ženy a děti a že srovnali se zemí město Callium, silný aitólský oddíl vojsko opustil a odešel bránit domov.

Po odchodu Aitólců obnovili Keltové své útoky proti řeckému opevnění v průsmyku, ale oslabená řecká armáda i tak vydržela a všechny útoky odrazila. V bojích se ukazovalo, že lehce odění Keltové, kteří nepoužívali zbroj jako Řekové, měli oproti nim velké ztráty. V tu chvíli přišel Brennus s dalším nápadem. Poslal zvědy, aby vyhledali starou kozí stezku, kterou v roce 480 př. Kr. obešli Peršané řeckou armádu krále Leonidase. Keltové starou stezku opravdu našli a Brennus vyslal po stezce silný oddíl, aby Řeky obklíčil. Stezku stejně jako v roce 480 hlídal silný oddíl Fóků, ale ti kvůli mlze příchod Keltů odhalili, až když už bylo příliš pozdě a stejně jako v roce 480 se dali na útěk. Řecké vojsko, které Fókové o blížící se pohromě dopředu varovali, nehodlalo čekat, až ho Keltové z obou stran sevřou do kleští a za pomoci athénský lodí bylo odvezeno do bezpečí. Řekové tak zachránili svou armádu před zničením, ale tito vojáci už do boje nezasáhli a neměli na další dění žádný vliv.

Psali jsme:Tajemná místa: Největší div vojenského stavitelství

Foto: Animace velké invaze Keltů do Řecka | warhistoryonline

Jakmile se thermopylská soutěska uvolnila, vydal se Brennus na pochod k Delfám. Byl tak natěšený na tamní poklady, že ani nepočkal na 20 000 mužů, kteří pod velením Acoria plenili Aitólii. Řekové narychlo postavili další vojsko, aby mohlo posvátné místo Řeků bránit. Jenže dokázali nabrat jen 3000 mužů a takhle malá armáda se nemohla v hornatém terénu, kterým byl pro falangu naprosto nevhodný, obrovskému keltskému vojsku postavit. řekové tak zvolili partyzánský styl boje, který jim díky znalosti kraje vyhovoval. A protože Keltové nepoužívali brnění, byly řecké šípy a oštěpy střílené ze zálohy pro Kelty často smrtící. I když tento styl boje způsobil Keltům velké ztráty, jejich vojsko se nakonec k Delfám, které neměl kdo bránit, dostalo. V chrámovém městě žili jen kněží a kněžky, a protože Řekové věřili, že každého, kdo by se pokusil Delfy znesvětit, bohové krutě ztrestají, město nikdy neopevnili. A tak Keltové do města vstoupili bez boje a začali v něm okamžitě krást a ničit. Pak se stalo něco jako zázrak. Když byli Keltové v nejlepším, udeřila na ně příroda. Řekové to samozřejmě popisovali jako zásah Bohů. Podle jejich kronikářů na okolí Delf udeřila obrovská bouřka se sněhem a obrovským množství blesků a vše mělo doprovázet zemětřesení. Kelty tato přírodní katastrofa vyděsila. Běsnění živlů využili Řekové, kteří na šokované Kelty zaútočili. V následném boji byl Brennus zraněn a Keltové začali věřit, že je opravdu pronásledují řečtí Bohové.

I když keltská armáda utržila bolestné ztráty a sám Brennus byl zraněn, Keltové se rozhodli pokračovat dál na jih, kde na poloostrově Peloponés měla být obrovská Diova svatyně, která měla přetékat poklady stejně jako Delfy. Během tohoto pochodu došlo k události, která posílila přesvědčení keltských vojáků, že jsou prokletí. Jedné noci dorazila k jejich táboru keltská posila, ale tito Keltové mluvili jiným dialektem. Vyděšené hlídky Keltů si proto mysleli, že to jsou útočící Řekové, a tak začala krvavá bitka, která, než se vše vyjasnilo, měla na svědomí stovky mrtvých Keltů. Nezdolný Brennus pokračoval dál a jeho muži vyplenili Olympii. Brennus potom hodlal zaútočit na Spartu, ale jeho muži už odmítali jít dál. Měli tolik zlata, že ho sotva unesli, a díky neustálým řeckým útokům jejich vojsko pomalu sláblo. Řekové také praktikovali taktiku spálené země a Keltové kráčeli krajinou zbavenou jídla. Mimo to Řekové neustále útočili na keltské oddíly, které měly za úkol shromažďovat jídlo a nelítostně je vyhlazovali. Ketové tak trpěli hladem a Brennus proto, ač nerad, nakonec zavelel k ústupu.

Keltové se vraceli stejnou cestou, kterou na Peloponés přišli a útoky Řeků na jejich vojsko sílily. I když bylo vojsko obtěžkáno zlatem, zlato se jíst nedá a vyhladovělí Keltové tak po čase za sebou sotva táhli nohy. Jejich situace se zlepšila, když se k nim připojila druhá část armády, která pod velením Acorii vyplenila Aitólii. Toto vojsko mělo sebou nějaké obilí, takže si Keltové na nějaký čas zaplnili žaludky. Čím se Keltové vraceli blíže k severu, čelili stále krutějším útokům Řeků, kteří se mstili za jejich předchozí plenění. Ústup Keltů z Řecka připomínal ústup Napoleona od Moskvy, jen tam chyběl síh. Když Keltové konečně dorazili k Thermopylům, kde byla jediná cesta z Řecka, měli už o polovinu menší vojsko a v cestě jim stála silná řecká falanga hoplítů z prakticky celé země. Keltské plenění posvátných památek naštvalo všechny Řeky, kteří teď prahli po krvavé pomstě. Keltové se s Řeky nakonec srazili a byli odraženi. Brennus byl v boji zraněn, a když viděl, že je Řekové nehodlají jen tak pustit, propadl zoufalství. Svolal své důstojníky, nařídil jim, ať zabijí všechny zraněné muže a pak ať se každý sám za sebe pokusí utéct. Poté si vrazil do hrudi dýku. Velení nad vojskem převzal Acoria, který shromáždil všechny bojeschopné muže, se kterými zaútočil proti falanze. Většina Keltů byla v tomto boji zabita a uniknout se podařilo jen několika oddílům. Ale ani těchto pár tisíc šťastlivců ještě nemělo vyhráno, protože Řekové je nepřestávali pronásledovat a postupně hubit jak škodnou. Odhaduje se, že z Řecka nakonec uniklo jen 2000 až 3000 Keltů.

Zdroj: historie válek