17. června 1940 došlo k jedné z nejstrašnějších událostí druhé světové války a k nejhorší námořní katastrofě v britských dějinách. Toho dne se u francouzského přístavu Nantes potopila loď RMS Lancastria. Katastrofa si vyžádala značné, avšak přesně nevyčíslené ztráty na životech. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 3 000 a 5 800 mrtvými.

Britská vláda tehdy RMS Lancastria zrekvírovala, aby pomohla s evakuací svých vojáků z evropské pevniny. Dne 16. června tak zakotvila v ústí řeky Loiry asi 8 km jihozápadně od St. Nazaire ve společnosti asi 30 dalších obchodních lodí všech velikostí a tvarů.

Brzy ráno 17. června 1940 se na palubě objevili tři důstojníci Royal Navy Reserve a zeptali se jejího kapitána Rudolpha Sharpa, kolik lidí bude Lancastria schopna nalodit. Kapitán odpověděl, že v krajním případě bude schopna vzít až 3 000 osob.

Psali jsme:Nejúspěšnější stíhací pilotka druhé světové války porážela na letounu Jak-1 i stíhací esa Luftwaffe

Foto: Potápějící se Lancastria | IWA / Wikimedia Commons / Public domain

Následně byli vojáci a další lidé převáženi z pevniny celý den. Pozdě odpoledne byla loď plná vojáků, příslušníků letectva, zaměstnanců velvyslanectví a jejich rodin a některých civilistů s rodinami. Každé zákoutí, včetně mohutného nákladového prostoru, bylo plné lidí. Dodnes neexistuje žádný spolehlivý údaj o tom, kolik lidí se na loď ve skutečnosti dostalo. Kapitán Sharp odhadoval, že nakonec naložil 5 500 lidí, ale jeho důstojníci odhadovali počet blížící se dokonce 7 200.

Kolem oběda 17. října pak došlo k náletu, kdy byl poškozen parník SS Oronsay, a tak bylo kapitánu Lancastrie, Sharpovi, doporučeno okamžitě odplout. V té době však nebyla k dispozici žádná plavidla královského námořnictva, která by osamocenou Lancastrii chránila před útokem ponorek, a tak se kapitán Sharp rozhodl vyčkat, až bude moci poškozený Oronsay po základních opravách odplout, přidat se k němu a spolu s doprovodem královského námořnictva se vrátit zpět Velké Británie. Pozdě odpoledne ale Němci zahájili další nálet a RMS Lancastria byla zasažena třemi nebo čtyřmi bombami svrženými z bombardéru Junkers Ju 88. O 15 až 20 minut později již ležela na dně moře.

Mnoho záchranných člunů tehdy nemohlo být spuštěno na vodu, protože byly poškozeny, a na palubě bylo pouze 2 500 záchranných vest. Mnoho mužů v záchranných vestách skočilo do moře a při dopadu do vody si zlomili vaz, jiní zahynuli při nárazu do trupu lodi. Mnoho dalších zemřelo na podchlazení, vdechnutím paliva na hladině či utonutím.

Psali jsme: Těžký Gustav - největší dělo v historii, které střílelo sedmitunové granáty

Rychlost, s jakou se plavidlo potápělo, znamenala, že ostatní lodě měly jen málo času na záchrannou akci. Navíc spousta přeživších ve vodě byla podle očitých svědků postřílena německými letadly. Na konci dne tak bylo z moře vyzvednuto jen asi 2 477 přeživších.

Lidé žijící v oblasti pak nacházeli těla vyplavená na plážích ještě několik týdnů po katastrofě. Obyvatel Ile de Noirmoutier Michel Adrien, kterému bylo v té době šest let, vzpomíná na těla, která moře tehdy neustále vyplavovalo. Šestaosmdesátiletý Adrien dodnes netuší, kolik lidí zahynulo, a je nepravděpodobné, že se to někdy dozví.

Winston Churchill totiž vydal v den potopení RMS Lancastria tzv. D-notice, obrannou doložku, čímž byly podrobnosti katastrofy zahaleny tajemstvím, protože Churchill chtěl před již tak značně demoralizovanou britskou veřejností utajit hrůzné podrobnosti o ztrátách na životech.

Doložka D má za cíl utajit podrobnosti o nehodě na 100 let, takže nebudou zveřejněny dříve než v roce 2040. Všechny podrobnosti, které jsou o události dosud známy, pocházejí z výpovědí svědků a nikoliv z oficiálních zpráv britské armády.

Vedoucí lektor britské politiky na pařížské univerzitě Sorbonne Nouvelle Thibaud Harrois uvedl, že německý postup v roce 1940 "zaskočil téměř všechny" a vedl k bitvě o Dunkerque, o které je známo, že bitva skončila obrovským evakuací britských vojáků z francouzské půdy, tzv. operací Dynamo, která byla nečekaně úspěšná. A to především díky nesmyslnému Hitlerovu rozkazu zastavit postup. Někteří historici se domnívají, že Hitler tehdy věřil, že Británie požádá o příměří. Evakuace byla úspěšná díky nesmírné obětavosti britského a francouzského námořnictva i civilistů, a také díky vojákům, převážně francouzským, kteří drželi obranné linie proti německé přesile.

Zdroj: warhistoryonline